Článek
Ztichlá paneláková čtvrť se ponořila do hluboké tmy. Jen v jednom bytě, jako trhlina v černém plášti noci, se ozýval smích, hlasitá hudba a těžká vůně alkoholu. Rodiče se rozhodli „vyrazit“, nechat starosti za dveřmi a užít si večer. V té zdánlivě nevinné hře na svobodu svěřili svou malou ratolest do péče sousedky.
Ráno si pro něj přišli. Sousedka byla v šoku. Ale dítě, známé jen jako Dítě X, se už nikdy nevrátilo. Máma mi to vyprávěla, když jsem byla malá. Šeptala mi to do ucha, a já pak nemohla spát. Vyprávěla o události, kterou ani čas nedokázal pohřbít. O hrůze, která se ukrývala za zdánlivě obyčejnými dveřmi jednoho havířovského bytu.
Podle ústních svědectví, zašitých v zažloutlých stránkách kriminalistického deníku a předávaných z generace na generaci, se stalo něco, co i ostřílení vyšetřovatelé označovali za nepředstavitelné. Dítě X, malé, nevinné, mělo být… upečeno. A snědeno. Během divoké domácí party, kde alkohol tekl proudem a mysl se rozplývala v oblacích neznámých látek.
Tělo dítěte se nikdy nenašlo celé. Zůstaly jen stopy, fragmenty hrůzy, domněnky a ticho. Fragmenty, které se vryly do paměti města, jako jizvy, které se nikdy nezahojí. „Říkalo se,“ šeptali sousedé, když se zhaslo pouliční osvětlení a stíny se začaly prodlužovat. „Že je to pravda. Že dítě skončilo v troubě.“
Mocná ruka potřebovala klid. Ututlat. Zamést pod koberec. Oficiální záznamy zmizely, pohltilo je hrdlo archivu. V dobovém tisku nenajdete ani zmínku. A ti, kdo věděli, byli umlčeni – hospitalizováni v ústavech pro duševně choré. Rodiče skončili ve stejném pekle, roztrženi tíhou vlastního činu. Dítě X se vytratilo z papírů. Z paměti. Ale ne z dětských nočních můr.
Tento příběh přežil jen díky osobnímu deníku jedné kriminalistky a hrůzným vyprávěním. Protože někdy, to, o čem se mlčí, bývá tou nejstrašnější a nejkrutější pravdou. A já, i po letech, nemůžu spát, když si vzpomenu na to, co mi máma vyprávěla o temném Havířově a té děsivé „pečínce dítěte“.
