Článek
Kokot není náhodný úkaz. Kokot je fenomén, který se s námi táhne od dětství. Pamatujete si toho spolužáka, co měl v penále dvoje pastelky, ale nikdy nepůjčil ani jednu? To byl první kokot v životě. Na základce měla každá třída svůj nepsaný týmový řád. Někdo běhal, někdo se schovával – a pak byl ten, kdo se vždycky hnal dopředu. „Já chytám, já jsem nejlepší,“ ozývalo se ze všech stran, když náš školní kokot zabíral místo mezi tyčemi. Realita? Míč nikdy nechytil. A jednou se mu podařilo nemožné: kopl do balonu tak nešikovně, že si dal vlastní gól. Malý kokot, velká budoucnost.
Na střední škole se jeho talent rozvinul. Vetřel se do skupinových projektů, nehnul prstem, ale u prezentace stál uprostřed a mluvil nejvíc. Na vysoké dokázal být kamarád jen tehdy, když od vás něco potřeboval. A když potřeboval opravdu hodně, držel se vás jako štěnice – olízal ego, tvářil se jako nejvěrnější spojenec, ale jen do chvíle, než dosáhl svého.
Dospělý kokot je vyšší liga. V práci se mění na vlezprdelu par excellence. Před šéfem se kroutí jak had, přikyvuje i na naprosté nesmysly a hraje roli nepostradatelného. Ale jakmile šéf zmizí, kokot obrátí a zbytek kolektivu dostane dávku jeho jedu. Cynismus, pomluvy, otrávené poznámky – nálada v kanceláři padá k zemi jak kámen.
Ani doma není klid. Tam se kokot přetvařovat nemusí. Rodina se stává jeho hromosvodem. Manželka poslouchá věčné výčitky, děti jsou rukojmí jeho frustrací a pes se krčí v koutě. Domácnost kokota je permanentní bouřkové pásmo, kde střídá hádky s uraženým mlčením a dusno které se dá krájet.
A přesto je strašně důležité, aby byl kokot šťastný. Protože nešťastný kokot je mor. Otráví kolektiv, zničí přátelství, rozloží rodinu. Šťastný kokot je naopak aspoň snesitelný. Pořád mele svoje, pořád si myslí, že bez něj svět nemá cenu, ale usmívá se u toho. A někdy, v opravdu vzácných chvílích, dokáže i rozesmát ostatní.
Největší jackpot ale nastává, když se kokot zamiluje. Najednou mizí jeho otrávené grimasy, začne se sprchovat častěji než dvakrát týdně, dokonce koupí kytku - ale počítá se to. Celá jeho energie se upne na nový objekt touhy. Z otráveného magora se stává snesitelný společník. A to je moment, kdy se nesmutní, ale slaví. Protože šťastný kokot = spokojený svět.
Jenže – co když není šťastný a vy ho musíte potkávat každý den? Dá se přežít? Dá. Chce to jen návod.
Manuál k přežití s kokotem
Kokot je jako bouřka. Nedá se zastavit, ale dá se přečkat.
První pravidlo: identifikace. Poznáš ho rychle – mluví hodně, poslouchá málo a po pěti minutách v jeho společnosti máš pocit, že ti vysál baterku na celý týden.
Druhé pravidlo: filtr. Když řekne „to je úplná blbost“, slyš jen „potřebuju pozornost“. Když tvrdí „já to vím“, slyš „bojím se, že nejsem dost dobrej“. Jakmile si vytvoříš filtr, jeho síla začne mizet.
Třetí pravidlo: nedávej mu palivo. Kokot roste z hádek. Čím víc se s ním dohaduješ, tím víc se roztahuje. A tady je dobré si zapamatovat jedno moudro: hádat se s kokotem je stejně marné jako snažit se postavit motorový člun mezi dvě obří lodě, které se řítí ke dnu.
Čtvrté pravidlo: otoč hru. Zatáhne tě do hovoru? Přehraj to na jiné téma. „Hele, to je zajímavý… viděls včera Baník?“ A kokot už mele o fotbale místo toho, aby vysával tebe.
Páté pravidlo: využij ho. Kokot je mistr vtírání. Nech ho olizovat šéfovu prdel místo sebe. Pošli ho vyřizovat věci, na které nemáš chuť. On se toho rád chytí, protože mu to dává pocit důležitosti – a ty máš klid.
Kokot je prostě součást ekosystému. Jako komár. Otravný, píchá, šíří nervy. Ale svět bez nich by byl podezřele tichý. Nevyhneš se mu, ale naučíš se přežít. A když se náhodou zamiluje, máš klid dokonce dvojnásobný. Protože nic není větší výhrou než šťastný kokot.
