Článek
Skoro každý Pražák aspoň jednou přešel most Legií. Málokdo se ale někdy zastavil a přemýšlel, proč se tak vlastně jmenuje. Odpověď je jeden z nejpodivnějších příběhů celé československé historie – příběh o armádě, která neměla vlastní stát, ocitla se v cizí občanské válce na druhém konci světa a na čas ovládla území větší než celá Evropa.
Během první světové války se čeští a slovenští vojáci, kteří sloužili v rakousko-uherské armádě, začali ve velkém vzdávat do zajetí nebo přebíhat k Rusům. Tomáš Garrigue Masaryk, budoucí první prezident, v tom viděl příležitost – pokud chtěl po válce samostatný stát, potřeboval k tomu vlastní armádu, která by bojovala po boku Dohody. Tak vznikly československé legie, jednotky složené právě z těchto zajatců a přeběhlíků, bojující v Rusku, Francii i Itálii.
Jenže pak přišla bolševická revoluce a Lenin uzavřel s Německem separátní mír. Ruská legie, tou dobou už desítky tisíc mužů, se najednou ocitla uprostřed nepřátelské země bez frontové linie, na které by mohla dál bojovat. Cesta na západ byla zatarasená německou armádou. Zbývala jediná možnost – vydat se přes celou Sibiř na východ, do přístavu Vladivostok, a odtud lodí kolem světa zpátky do Evropy. Devět tisíc kilometrů transsibiřské magistrály jako jediná úniková cesta.
Cestou došlo v květnu 1918 k potyčce s bolševiky na nádraží v Čeljabinsku, a z ústupu se najednou stala válka. Legionáři během několika týdnů ovládli města podél celé transsibiřské trati, od Volhy až k Tichému oceánu. Ve vlacích si zařídili vlastní pekárny, dílny, nemocnice i tiskárnu, ve které vydávali svoje noviny. Obrněné vlaky s děly hlídkovaly na trati a rozhodovaly o tom, kdo a co po ní může jezdit. Na dobu delší než rok tak skupina vojáků bez vlastního státu fakticky spravovala větší území, než má dnešní Česko, Slovensko, Polsko a Německo dohromady.
Blízkost legií u Jekatěrinburgu na konci léta 1918 podle historiků patřila i mezi důvody, proč se tamní bolševici rozhodli bez odkladu popravit cara Mikuláše II. a celou jeho rodinu – nechtěli riskovat, že je legionáři osvobodí. Legie se zapletla i do spojenectví s bílým admirálem Kolčakem, kterého ale sama později přestala podporovat, protože jeho vláda byla přinejmenším stejně autoritářská jako ta bolševická.
Nejznámější část příběhu je ale ta o zlatu. Podle rozšířené legendy si legionáři při předávání ruských státních rezerv bolševikům nechali jeden vagon carského zlata a odvezli si ho domů – peníze z něj měly stát u zrodu Banky československých legií, dnes secesně-kubistické perly na pražském Palackého náměstí. Historikové jsou ale opatrnější. Podle Ivana Šedivého z Karlovy univerzity neexistuje jediný důkaz, že by k tomu skutečně došlo – ale nikdo to zároveň nedokáže vyvrátit. Legie totiž během tří let na Sibiři vybudovala rozsáhlou vlastní ekonomiku: obchodovala s Rusy, Číňany i Japonci, směňovala měny a suroviny. Je docela dobře možné, že peníze na založení banky pocházely právě z tohoto obchodování, a ne z carského pokladu. Legenda o ukradeném zlatu je ale mnohem chytlavější příběh, a tak přežila dodnes.
Domů se poslední legionáři vrátili až v roce 1920, po téměř třech letech na cestě. Tvořili pak páteř nově vznikající československé armády – většina generálů první republiky prošla právě legiemi. Málokdo si dnes ale uvědomuje ještě jednu věc: v samotných legiích padlo za celou válku kolem pěti tisíc mužů. Na straně rakousko-uherské armády, tedy na té „špatné“ straně, jich ve stejné válce zemřelo přes sto tisíc. Legionářský příběh je krásný a dobrodružný, ale zdaleka nevypráví o většině Čechů a Slováků, kteří v té válce skutečně bojovali a umírali.
Příště, až půjdeš přes most Legií, možná se na něj podíváš trochu jinak.
Slyšela jsi někdy o legionářském zlatu? A překvapilo tě, že jde možná jen o legendu?
Zdroje:
1. ČT24 – „Ukradli část carského pokladu skutečně legionáři?“ – rozhovor s historičkou, dobový telegram Edvarda Beneše dochovaný ve Vojenském historickém ústavu, potvrzuje verzi „nedokázáno, ale ani vyvráceno“.
2. Aktuálně.cz – „Češi jako banditi a hrdlořezové“ – cituje zjištění novináře Stanislava Motla a historičku Danielu Brádlerovou: legionáři si ze Sibiře skutečně odvezli asi 32 milionů dolarů ve zlatě, ale šlo především o výnosy z obchodování, ne o uloupený carský poklad.
3. Vojenský historický ústav Praha – oficiální materiál k dějinám legií, potvrzuje čísla o velikosti legie a jejich kontrole celé transsibiřské magistrály.
