Článek
Minulý měsíc mi kamarádka napsala, jestli bych jí o víkendu nepohlídala psa. Měla jsem plné dva dny naplánované vlastními věcmi, byla jsem unavená a potřebovala jsem si konečně odpočinout. Napsala jsem „jasně, žádný problém“. Odeslala jsem to dřív, než jsem si to vůbec stihla promyslet. Celý víkend jsem pak byla otrávená – ne na kamarádku, ale sama na sebe, že jsem si zase nedokázala říct o to, co jsem opravdu chtěla.
Není to jednorázová věc. Řekneme ano šéfovi, který nás požádá, ať ještě dnes dodělíme něco navíc, i když máme padla. Řekneme ano tetě, která chce, abychom jeli na rodinnou oslavu, na kterou se nám vůbec nechce. Řekneme ano sousedovi, kolegovi, partnerově mamince. A pak si doma v tichosti stěžujeme, jak nás všichni využívají – aniž bychom si přiznali, že jsme jim k tomu sami dali svolení.
Přemýšlela jsem, proč to tak je. Nejde jen o zdvořilost. Je v tom hlubší strach – že když řekneme ne, uděláme ze sebe problém. Že nás budou mít za sobecké, za neochotné, za lidi, na které se nedá spolehnout. Vyrůstali jsme s tím, že dělat rozruch se nesluší, že je lepší nějak to zvládnout, než někoho zklamat. Tak radši polkneme vlastní nepohodlí, než abychom riskovaly, že se na nás někdo bude zlobit.
Cena za to je ale vysoká. Čím víc říkáme ano věcem, které nechceme, tím méně sil zbývá na věci, které bychom dělaly rády. A to nejhorší je, že lidé kolem nás si na to zvyknou. Přestanou se ptát, jestli můžeme, a začnou rovnou počítat s tím, že to zařídíme – protože jsme to tak vždycky dělaly.
Jednou jsem to zkusila jinak. Kolegyně mě požádala, abych jí vzala směnu, kterou jsem opravdu nemohla vzít. Napsala jsem jen: „Bohužel tentokrát nemůžu.“ Žádné zdlouhavé omluvy, žádné vysvětlování na tři odstavce, proč zrovna teď a jak moc mě to mrzí. Čekala jsem napětí, možná i naštvanou reakci. Napsala „dobrý, zkusím někoho jiného“ a bylo to. Nikdo se nezhroutil. Svět se nezastavil. Jenom jsem si poprvé po dlouhé době nemusela nic vyčítat.
Neznamená to, že bychom měly začít odmítat úplně všechno. Ale ten pocit, že musíme vždycky říct ano, abychom byly dobrý člověk, prostě není pravda. Někdy je ten nejupřímnější dárek, který můžeme druhým dát, obyčejné a jasné ne – místo ano, které stejně nemyslíme celým srdcem.
A ty? Kdy jsi naposledy řekla ne, i když jsi cítila, že bys měla? A co myslíš, že by se doopravdy stalo, kdybys to zkusila příště?
1. Patrick & Hagtvedt (2012), Journal of Consumer Research – studie ukázala, že když si lidé odmítnutí formulují jako „já nechci“ místo „já nemůžu“, drží si hranice mnohem líp – „nechci“ v hlavě funguje jako svobodná volba, „nemůžu“ jako omezení zvenčí.
2. Výzkum sociotropie, Toru Sato (Shippensburg University) – popisuje osobnostní rys, kdy si člověk extrémně cení udržení sociální harmonie nad vlastními potřebami; podle psycholožky Asney Tariq (University of Reading) tenhle sklon zesilují i kulturní normy, které kladou důraz na přizpůsobivost.
3. Kuang a kol. (2025), PsyCh Journal – rozsáhlá studie na 2 203 lidech vytvořila škálu měřící „people-pleasing“ a zjistila, že vyšší skóre souvisí s vyšší neurotičností, nižším sebehodnocením a větší osamělostí – přesně ta cena za neustálé „ano“, o které píšeš.
