Článek
V listopadu 1989 stálo na Václavském náměstí skoro 200 000 lidí. Z balkónu Melantrichu se ozval hlas, který většina z nich neslyšela dvě celé dekády.
Marta Kubišová nejdřív zazpívala československou hymnu, potom Modlitbu pro Martu.
Lidé plakali. Celý národ plakal. A ten hlas — ten byl pořád stejný.
Zpěvačkou být nechtěla
Narodila se 1. listopadu 1942. Tatínek pracoval jako internista, maminka nejdříve zůstávala v domácnosti, později prodávala gramofonové desky v Celetné ulici v Praze.
Jelikož se po absolvování gymnázia nedostala kvůli svému rodinnému původu na vysokou školu, nastoupila do práce v Poděbradských sklárnách. Ke zpívání se dostala šťastnou náhodou — při zpěvu u klavíru ji slyšel místní muzikant a objevil v ní talent.
Žena, která se měla stát sklářskou dělnicí, se proměnila v největší hvězdu české pop-music šedesátých let.
Hvězda, kterou si nezaslouží mít
Třikrát zvítězila v prestižní anketě Zlatý slavík. Jako členka legendárního tria Golden Kids spolu s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou patřila k absolutní špičce domácí populární hudby.
Rok 1968 byl vrcholem. Napsala a nazpívala Modlitbu pro Martu — píseň, která se okamžitě stala symbolem Pražského jara a naděje na svobodu. V textu je citát Jana Amose Komenského o tom, že si lid jednou znovu sám rozhodne o svém osudu.
Když v srpnu 1968 vstoupila do Československa sovětská vojska, stala se píseň neoficiální hymnou odporu. A přesně to byl důvod, proč ji komunisté museli umlčet.
Zfalšované fotografie a dvacet let ticha
Záminkou zákazu byla vymyšlená pornoaféra — komunisté použili zfalšované fotomontážní fotografie. Sama Kubišová to komentovala bez emocí: „Oni tam ani nestihli udělat ten můj ksicht. Takže to bylo ještě celé blbě udělané.“
Dostala zákaz veřejného vystupování, který trval téměř dvacet let. Z československé hudební scény byla fakticky vymazána — nesměla nahrávat, vystupovat ani se objevit v rozhlase či televizi. Přitom ještě v únoru 1969 převzala Zlatého slavíka jako nejlepší zpěvačka roku.
A pak přišlo ticho.
Sáčky na hračky a referentka na stavebním podniku
Živila se lepením pytlíků, později dělala referentku v podniku Výstavba sídlišť. Největší česká zpěvačka šedesátých let. Lepila sáčky.
Ale nezlomila se. Mohla zpívat do týdne — odmítla. Podmínky, za kterých jí režim nabízel návrat, byly nepřijatelné. Raději pytlíky.
V roce 1977 byla mezi prvními signatáři Charty 77 a vstoupila do hnutí na obranu lidských práv v Československu. Žena, která už přišla o kariéru, riskovala ještě víc. Protože to bylo správné.
Hlas, který nešlo navždy umlčet
Pátý den sametové revoluce. Balkón Melantrichu. Téměř 200 000 lidí na náměstí slyšelo hlas, který neslyšeli dvě desetiletí.
Po sametové revoluci vydala druhé sólové album Lampa — bylo to v roce 1990, tedy 21 let po debutu. Pak se postupně vrátila na jeviště. Získala Cenu Thálie. Zpívala až do roku 2017.
A sama sebe za hrdinku nikdy nepovažovala. „Prostě musíte žít dál, nemůže vás to úplně odrovnat,“ říká o dvaceti letech zákazu.
Co si z toho odnést
Příběh Marty Kubišové není jen o hudbě ani o komunismu. Je o tom, co režim — jakýkoliv režim — dokáže člověku vzít. A co mu přesto vzít nedokáže.
Hlas vzít nešlo. Ani po dvaceti letech ticha.
1. Karaoketexty.cz — Marta Kubišová: zakázaná zpěvačka, která se vrátila (červenec 2026)
2. Karaoketexty.cz — Komunisté ji umlčeli. Modlitba pro Martu přesto přežila (červenec 2026)
3. Aktuálně.cz — Kubišová: Naštvaná na komunisty jsem nebyla, posílilo mě to
