Článek
Ve zverimexu byla Maruška v krabici s nálepkou pro hady. Krmná myš, ještě mláďátko, určená k tomu, aby skončila v cizím teráriu.
Hada nemám. Nikdy jsem ho mít nechtěla. Koupila jsem si Marušku přesně proto, abych ji žádnému hadovi nedala — chtěla jsem mazlíčka, ne svačinu pro plaza.
Z mláďátka mazlíček
Pomalu jsem si na ni zvykala a ona na mě. Nechala se brát do ruky, přestala se bát, začala chodit za mnou po kleci. Je menší než moje dlaň, ale má svoji osobnost — je chytrá, ráda se mazlí, nechá se hladit, sedí mi v dlani naprosto klidně. Postupně z ní byl plnohodnotný domácí mazlíček.
Pak se začala škrábat
Po nějaké době si Maruška začala škrábat uši. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen zvyk. Ale škrábání bylo čím dál intenzivnější — rozjel se jí zánět a brzy si uši škrábala do krve. Bílý kožíšek byl během týdne celý zakrvácený.
Veterinářka, která se na ni dívala jen od stolu
Zavolala jsem do nejbližší veterinární ordinace. Objednali nás.
Doktorka se na ni podívala jen od stolu — žádné pohlazení, žádné prohmatání. Sestřička jí velkým peanem vytrhla chomáč chlupů na zádech, vzorek šel na rozbor. Kápli jí něco za krk proti parazitům. Držela jsem ji v dlani po celou dobu — jen tiše zapištěla, nekousla mě ani jednou. Zaplatila jsem tisíc korun. Šly jsme domů.
„Už sem nechoďte“
Do týdne bylo hůř. Volala jsem znovu — a tentokrát mi řekli, ať tam už nechodím. Že nevědí, co s ní.
Tohle nebylo „nevíme si rady“. Tohle bylo „nestojí nám to za to“.
Maruška
Veterina pro hlodavce: úplně jiný přístup
Tentokrát jsem zavolala na veterinu specializovanou přímo na hlodavce. Rozdíl byl propastný. Poslouchali jí srdíčko, prohmatávali tělo, ptali se na detaily. Brali to vážně. Zaplatila jsem asi 700 korun a odcházela jsem s pocitem, že se konečně někdo dívá doopravdy.
Léky, které nešlo dát
Předepsali antibiotický sirup a tabletky proti svědění — dvakrát denně kapka sirupu, dvakrát denně jedna dvacetina tabletky. Znělo to jednoduše. Nebylo.
Maruška to nechtěla jíst. Nešlo jí to dát do tlamičky — je malá, rychlá, mrštná. Po pár dnech marných pokusů jsem se vzdala a domluvila se na hospitalizaci.
Osm dní v péči — a ťukání na čelo
Maruška zůstala hospitalizovaná osm dní, aby jí léky dávali tam. Stálo to asi 2 100 korun. Posílali mi fotky a videa, jak se jí daří.
Když jsem to říkala známým, skoro všichni si jen ťukali na čelo. Že nejsem normální, že takhle platím za myš, kterou jsem koupila za třicet korun. Slyšela jsem to tolikrát, že jsem to skoro přestala vnímat.
Mastičky, ouško, znovu léky
Po osmi dnech jsme se vrátily domů se dvěma mastičkami, jedna ráno, jedna večer. To přišlo na asi 250 korun. Nezabralo to — Maruška přišla o jedno ouško, zánět byl příliš silný. Tak jsme se vrátily zpátky k tabletkám a sirupu, dalších asi 300 korun.
Maruška
Deset dní léčíme, deset dní pauza
Teď žijeme v cyklu: deset dní terapie, deset dní vysazení, a pořád dokola. S oušky má něco, co se nejspíš úplně vyléčit nedá.
Ale netrpí. Je mlsná, žere, je aktivní a přítulná. Nevadí jí, ani když se jí uší dotýkám. Tahle vitalita je pro mě ten nejlepší důkaz, že bolest necítí tak, jak by se mohlo zdát.
Pořád se to snažíme léčit. A pořád v tom budeme pokračovat.
„Pusť ji do pole“
Někteří známí mi radí, ať ji pustím do pole nebo se jí nějak zbavím. Že to přece je jen myš, není potřeba s tím dělat takovou vědu.
To neudělám. Nikdy. Maruška má city, osobnost, je chytrá — chytřejší než křeček, se kterým ji lidi rádi srovnávají. Pozná mě, reaguje na mě, důvěřuje mi. Pustit ji do pole by znamenalo poslat ji na jistou smrt, jen abych si ušetřila pár tisíc korun a vysvětlování.
A co byste udělali vy?
Tak se ptám: kdybyste měli doma myšku za třicet korun, která by takhle onemocněla — platili byste tisíce za léčbu, kterou možná nikdy úplně nevyléčí? Nebo byste to vzdali?
Napište mi do komentářů, jak byste se zachovali vy.
Zdroje:
1. Mazlíčci v pohybu — Laboratorní myška není jen pokusné zvířátko, může být i skvělý domácí mazlíček
2. RadaVeterinare.cz — 7 důvodů, proč jsou potkani a myšky skvělí mazlíčci
3. Mazloun.cz — Chov domácích myší – výběr jedince a péče
