Přesčasy zdarma? V Česku normální. Ale normální to není

Takže pracuji navíc. A nedostanu nic.

Tohle není výjimečná situace. Je to standard, který funguje v tisících českých firem a institucí. Zaměstnanec odpracuje hodiny navíc, dostane příslib náhradního volna — a pak čeká. Čeká na chvíli, kdy to provoz dovolí. Která někdy nepřijde.

A co se s těmi hodinami stane? Propadnou. Tiše, bez náhrady, bez omluvy. Jako by se nic nestalo. Firma pokračuje dál, zaměstnanec si odpracoval sobotu zadarmo a nikdo o tom nemluví.

Zákon je v tomhle jasný — nebo by měl být. Podle zákoníku práce musí zaměstnavatel za přesčas buď zaplatit příplatek (nejméně 25 % průměrného výdělku), nebo poskytnout náhradní volno. Náhradní volno musí být čerpáno do tří měsíců, pokud se zaměstnanec a zaměstnavatel nedohodnou jinak.

Jenže v praxi funguje tenhle zákon jinak. Zaměstnavatel určuje, kdy si volno vezmete. A pokud to provoz „nedovolí“ — což je věc, kterou posuzuje opět zaměstnavatel — volno se prostě nečerpá. A po uplynutí dohodnuté lhůty propadá.

Teoreticky by zaměstnanec měl v takovém případě dostat proplacení. V praxi se to řeší tichým přehlížením a zaměstnanci, kteří se bojí říct ne.

Tady je ta nepříjemná pravda: tolerujeme to, protože se bojíme. Bojíme se, že budeme označeni za „problematické“. Že nás šéf přestane mít rád. Že přijdeme o práci, o dobré reference, o místo v kolektivu.

Česká pracovní kultura má v sobě hluboce zakořeněnou představu, že loajální zaměstnanec pracuje víc, než musí. Že přesčas bez reptání je projev oddanosti firmě. Že říct „tohle není v mé pracovní době“ je sobecké.

A tak mlčíme. A pracujeme. A hodiny propadají.

Mohlo by se zdát, že ve státní sféře — v nemocnicích, školách, úřadech — to funguje lépe. Funguje to jinak, ale ne nutně lépe.

Zdravotní sestry odpracují přesčasy, které systém ani nezaregistruje, protože jinak by oddělení nefungovalo. Učitelé připravují hodiny, opravují práce a komunikují s rodiči mimo pracovní dobu — a nikdo to nepočítá. Úředníci zůstávají po zavírací době, protože termíny jsou termíny.

Rozdíl je v tom, že ve státní sféře se přesčasy často ani neevidují. Prostě se pracuje. A říká se tomu „povolání“, „poslání“ nebo „tak to chodí“. Jako by slovo „povolání“ bylo omluvou za to, že systém nestanovil dost personálu a dost peněz.

1. Evidujte si přesčasy sami.

Nenechte evidenci jen na zaměstnavateli. Pište si data, hodiny, co jste dělali. Pokud dojde ke sporu, je to váš důkaz.

2. Znáte svá práva.

Zákoník práce stanovuje jasná pravidla — přesčas musí být buď proplacen nebo nahrazen volnem ve lhůtě. Pokud vám volno propadá bez náhrady, zaměstnavatel porušuje zákon. Inspektorát práce přijímá podněty — a to i anonymně.

3. Říct ne není vzpoura.

„Tohle je mimo mou pracovní dobu“ je věta, kterou máte právo říct. Nemusíte se omlouvat za to, že respektujete vlastní pracovní smlouvu. Čím víc lidí to začne říkat, tím těžší bude to ignorovat.

4. Mluvte o tom s kolegy.

Pokud zjistíte, že stejnou situaci zažívají i ostatní ve firmě, jste v silnější pozici. Kolektivní stížnost nebo podnět odborům váží víc než jednotlivec.

5. Podejte podnět na inspektorát práce.

Státní úřad inspekce práce řeší přesně tahle porušení zákoníku práce. Podnět lze podat online, anonymně. Nemusíte čelit zaměstnavateli sami.

Dokud budeme přesčasy tiše akceptovat, nic se nezmění. Firmy nemají důvod měnit systém, který jim funguje — zadarmo dostávají práci navíc a nikdo se neozývá.

Změna přijde, až začneme mluvit. Až začneme evidovat. Až začneme podávat podněty. Až přestaneme věřit, že loajalita znamená pracovat zadarmo.

Přesčas není projev oddanosti. Je to práce. A práce se platí.

Zažili jste to taky? Napište mi do komentářů — jak to řešíte vy?

Zdroje:

1. JenPráce.cz — Přesčasy v roce 2026 — kdy můžete dostat nařízený přesčas? (duben 2026)

2. ČSOB Průvodce podnikáním — Pravidla pro práci přesčas v kostce (leden 2025)

3. CV-čko.cz — Práce přesčas: Volno, příplatky a těch 150 hodin ve smlouvě (únor 2026)