Proč jsou hloupí lidé nebezpečnější než bandité: zákony Carla Cipolly

V roce 1976 formuloval italský ekonom a historik Carlo M. Cipolla provokativní, ale překvapivě trefnou teorii o lidském chování, známou jako pět základních zákonů lidské hlouposti. Ve svém eseji se snažil vysvětlit, proč jsou některé společenské problémy tak odolné vůči řešení a proč mohou být určití lidé pro společnost nebezpečnější než organizované skupiny, jako je mafie, armáda nebo ideologická hnutí.

Cipolla rozdělil lidi do čtyř základních kategorií podle toho, jak jejich jednání ovlivňuje je samotné a ostatní: bezmocní, inteligentní, bandité a hlupáci. K pochopení tohoto rozdělení je však nejprve nutné porozumět pěti zákonům lidské hlouposti.

První zákon říká, že každý člověk nevyhnutelně podceňuje množství hloupých lidí ve společnosti. Bez ohledu na to, kolik jich očekáváme, ve skutečnosti jich bývá vždy více.

Pravděpodobnost, že je určitá osoba hloupá, je podle Cipolly nezávislá na jakýchkoli jiných charakteristikách. Vzdělání, bohatství, společenské postavení ani inteligence na první pohled nezaručují, že se člověk nebude chovat hloupě.

Hloupý člověk je takový, který svým jednáním způsobí škodu druhým, aniž by z toho měl prospěch – a často si ještě uškodí sám.

Lidé, kteří hloupí nejsou, podle Cipolly neustále podceňují ničivý potenciál hloupých lidí. Znovu a znovu zapomínají, že jednání s hlupáky nebo jejich podceňování se téměř vždy ukáže jako nákladná chyba.

Poslední zákon je nejradikálnější: hloupý člověk je nejnebezpečnější typ člověka, dokonce nebezpečnější než bandita. Bandita totiž sleduje vlastní prospěch a jeho chování je do určité míry předvídatelné. Hlupák však způsobuje škody bez racionálního důvodu.

Cipolla dále vysvětluje lidské jednání pomocí jednoduchého modelu: každá akce může přinést prospěch nebo škodu nám samotným a zároveň prospěch nebo škodu ostatním. Podle toho rozlišuje čtyři typy lidí.

Bezmocní jsou lidé, kteří svým jednáním prospívají ostatním, ale sami na tom tratí. Přispívají společnosti, ale často jsou využíváni ostatními – zejména bandity. Proto je jejich přínos omezen. Do této kategorie mohou někdy dobrovolně patřit i extrémní altruisté nebo pacifisté.

Inteligentní lidé jednají tak, že z jejich činů profitují oni sami i ostatní. Vytvářejí tak čistý přínos pro společnost. Podle Cipolly by právě tito lidé měli mít podporu ostatních, protože jejich jednání vede k oboustrannému prospěchu.

Bandité sledují především vlastní zájmy. Získávají výhody pro sebe, ale zároveň škodí ostatním. Společnost kvůli nim přichází o část svého potenciálu, a proto by se jim bezmocní i inteligentní lidé měli snažit bránit.

Hloupí lidé představují nejhorší kategorii. Jejich jednání přináší ztrátu jak ostatním, tak často i jim samotným. Navíc tak činí bez jasného důvodu, což jejich chování činí nepředvídatelným. Právě tato nepředvídatelnost podle Cipolly způsobuje, že jsou pro společnost mimořádně nebezpeční.

Navzdory názorům mnoha intelektuálů své doby byl Carlo M. Cipolla přesvědčen, že lidé nejsou v tomto ohledu stejní. Někteří jsou podle něj prostě hloupí a jiní ne. Rozdíl přitom nepřipisoval výchově nebo vzdělání, ale spíše přirozeným predispozicím. „Někdo je hloupý stejně jako je někdo zrzavý,“ napsal.

Cipolla zároveň upozorňoval, že škodlivý potenciál hloupého člověka závisí nejen na míře jeho hlouposti, ale také na jeho postavení ve společnosti. Pokud se hloupý člověk dostane do mocenské pozice, jeho schopnost škodit dramaticky roste. Proto lze podle něj mezi byrokraty, generály nebo politiky často najít příklady lidí, jejichž vliv znásobuje dopady jejich hloupých rozhodnutí.

Zdroje:

Https://sproutsschools.com. Online. Dostupné z: https://sproutsschools.com/cipollas-5-laws-of-human-stupidity/?utm_source.

Https://en.wikisource.org. Online. Dostupné z: https://en.wikisource.org/wiki/The_Basic_Laws_of_Human_Stupidity?utm_source.