Článek
Někdo by řekl: „Málo!“ Ale já nechci zhubnout rychle a hodně, protože jsem pochopila za ten půlrok mnoho věcí.
Začala jsem chápat principy své nadváhy. Pochopila jsem, že moje špeky jsou moje obrana. Že i mé tukové buňky jsou tak chytré, že když jsem ve stresu, tak mi dají samy povel jíst víc cukrů, aby se zase naplnily a mohly mě lépe chránit. Bojujte s tolika protivníky!
Chodím průběžně na vážení k nutriční poradkyni a už jsem jí opakovaně říkala, že mám pocit, že se pořád jen vymlouvám, proč jsem nedodržela nastavený jídelníček. Protože vždycky je na co. Pochopila jsem, že když nejím pravidelně a nemám dost bílkovin – ale pozor, taky přiměřeně tuků a cukrů, tak moje tělo samo křičí hlavně večer, že chce tuky nebo cukry. A já se neovládnu. A dám si tu nutellu nebo tu vysočinu. Nebo taky hermelín. Ano, řešení je. Nekupuj to. Neměj to doma. Nekoupím, nemám, nesežeru. Asi by to šlo líp, kdybych bydlela sama a kupovala jen pro sebe. Jojo, zase výmluva. Taky je důležitá ta pravidelnost v příjmu potravy, nenechat to dojít k takovému až vlčímu hladu. Pak sáhnu po čemkoliv, co je po ruce. Tzn. lepší je vymyslet, co budu jíst další den, a vzít si s sebou zásoby na cesty a do práce. Když dám tělu průběžně, co potřebuje, je spokojené, a nehoní mě do cukrů.
Hubnutí je otázka každodenních rozhodnutí. Koupím si tu čokoládu nebo ne? Sežeru ji nebo ne? Opravdu ji chci sežrat? Opravdu ji potřebuju? Nebo mám na ni chuť? Pochopila jsem, že největší potřebu čokolády mám, když se cítím osaměle, smutně, opuštěně, zapomenutě. Vidím svůj vzorec z dětství. Rodiče mi neuměli dát takovou pozornost, jakou jsem potřebovala, ale vždycky mi koupili čokoládu. A tak mohu směle přiznat: ano, jsem čokoholik. Zní to vtipně? Ale není. Má to stejný princip jako každá jiná závislost. Sahám po čokoládě, když mi není dobře. A když je mi ještě hůř a situace kolem mě je ještě náročnější a vyčerpávající, tak jde celý navyknutý režim do háje. A na co že jsem se vymlouvala? Hodně práce, stres v práci, cestování – zkuste si tam koupit oběd, který vyhovuje dietním požadavkům, víkendová školení, kde moje máma vařila luxusní nezdravou českou kuchyni (no, nedej si!), v létě pobyt na táboře, kde postupně zvracelo díky nějakému viru 80% účastníků (já ne), starosti s dětma (a s velkýma dětma musí být zaručeně velké starosti), paradoxně dovolená v Řecku, no a poslední zážitek, povodně tady kolem.
Poprvé jsem je viděla takhle zblízka. Poprvé mám možnost zažívat na vlastní kůži bezmoc a marnost tolika lidí na jednom místě. Mně se naštěstí skoro nic nezatopilo. A i když bydlím v lese a kolem nás padaly stromy, u nás na zahradě se nic nestalo a jsem za to moc vděčná. Ale jak jsem projížděla a procházela ulicemi s hromadami bahna a zničených věcí, vnímala jsem ten zmar a smutek, depresi a vyčerpanost. Naštěstí skoro nikdo kvůli vodě neumřel.
Jak řeka přišla, tak zase odešla. Už si zase pokojně plyne korytem. Nechala za sebou velkou výzvu. Když jsem projížděla ulicemi Opavy s hromadami věcí, napadlo mě, že takhle uklizeno ve sklepech už dlouho nebylo. Bohužel někdo přišel i o svůj domov. Taky mě napadlo, že by bylo fajn udělat takový pořádek i v sobě. Využít tuto příležitost k úklidu. A pak už svůj sklep i domov, ale i svůj vnitřní prostor zaplnit jen věcmi, které si vyberu. Krize ukáže, co ve vás je. Vidím kolem lidi, kteří si řekli: „Ok, je to pryč, uklidíme, a uděláme si to nové a lepší.“ A pak lidi, kteří nadávají, závidí, jsou agresivní na ty, které to nepostihlo, lpí na každé věci, která je od bahna a nechtějí je pustit nebo propadají do deprese, protože ztratili, co tolik let budovali. Chápu je. Je těžké to nechat jít. A když jsem to nikdy nedělala, je těžké hledat hodnotu uvnitř sebe a ve vztazích s lidmi okolo. Ale když to budou chtít, tak aspoň malé světýlko najdou. A to se pak rozsvítí do většího. Vidím tu další záplavu. Záplavu pomoci, soudržnosti, soucitu, naděje. Tolik lidí přijíždí pomáhat, tolik lidí pomáhá navzájem, tolik lidí dává peníze nebo jídlo nebo věci. A mně to dává naději. Že to s náma jako s lidstvem ještě není tak zlé. A víte co? V této chvíli mi přijde moje váha zcela nepodstatná. Ale stejně mám v plánu se ještě nějakých kil zbavit. Postupně, s láskou a ohledem k sobě, bez tlaku a výčitek. Jak to půjde. A důvod? Protože se mi chodí lehčeji po světě.
