Článek
Budete se možná divit, ale dnešní děti touží po tom stejném, po čem jsme jako děti toužili my. Je to zájem a pozornost rodičů, bezpečný fyzický kontakt, jejich čas, podpora a ochrana, společné sdílení se. Jasně, že jsem byla ráda a pyšná, když jsem ve 3.třídě dostala rifle nebo digitálky (ano, správně jste poznali, jsem Husákovo dítě). Ale v tom věku jsem neuměla pojmenovat, že to, co potřebuju a po čem toužím, je pozornost a péče mých rodičů. Vřelý zájem o mou osobu. Přijetí mě s mými emocemi. Teď, po absolvování vzdělání v psychoterapii a vlastní psychoterapie, už to umím pojmenovat kvalitně. Rodiče mi dali, co uměli. Víc nemohli. A jelikož máma neuměla projevovat emoce, neuměla se se mnou mazlit, objímat mě, říct mi, že mě má ráda, tak mi aspoň hodně často kupovala čokoládu. I když bylo doma málo peněz na jiné věci, čokoláda byla. A čokoláda se pro mě stala útěchou a zdrojem péče, když mi nebylo dobře. A tento proces si musím zvědomovat teď, když je mi 50+ a představte si, ještě furt to nemám zmáknuté.
Dnešní děti touží po svých rodičích. A když ti rodiče neumí dětem tu kvalitní pozornost dát, vypadá to, že touží po nových iPhonech nebo značkových botách. Jasně že se mnou můžete nesouhlasit. Protože když jste dosud svému skoro pubertálnímu dítěti moc emocí neprojevovali, není na to zvyklé a teď mu řeknete: „hele, nového iphona ti nekoupím, ale zato tě obejmu a budu si s tebou každý večer povídat!“, tak vás pošle do háje nebo ještě někam jinam. Děti si vždycky zvyknou na to, v čem žijí. A najdou si způsoby, strategie, jak se s tím vyrovnat. A nemusí nám v první chvíli dojít, že to, co předvádějí, je výsledkem toho, co zažívají doma. Ono to totiž není často úplně jednoduše zřejmé.
Mám klienta. Malý kluk, 10 let, co nechce chodit do školy. Už dlouho. Rodiče si neví rady, nic nefunguje. Ani po dobrém, ani po zlém. Dítě je velmi citlivé a jeho táta svou citlivost v sobě schoval za chlapáctví a drsňáctví. Od koho se má kluk naučit, jak se svou chlapskou citlivostí pracovat? Touží po tátově přítomnosti, po jeho pozornosti, po tom, aby ho to naučil. Jenže táta to sám neumí. Citlivost v sobě potlačil a k okolí je drsný a kritický. Projevilo se to i na jeho zdraví. No a v tomto nastavení stačí malý problém ve škole a dítě je tak zahlceno emocemi, že do té školy odmítne chodit. Bude táta ochoten a schopen změnit své nastavení, svoji strategii, kterou se naučil už ve svém dětství? Rodiče doufali, že když přijde odborník, najde někde na děcku tlačítko a dítě během okamžiku opraví.
Milí rodičové, tohle fakt nelze. Moje psychologická rada zní: pokud se vám nelíbí, jak se vaše dítě chová, zamyslete se nad tím, jak k tomu došlo. Jak se to naučilo. Pokud to sami nevidíte, nemůžete vidět, protože jste zaseknutí ve svém způsobu myšlení, proberte to s někým, kdo má jiný způsob myšlení. A pak to porovnejte. Nestavte se hned do opozice a do obrany, což je přirozené, ale dá se to ovládnout. Každý máme tendence bránit své způsoby, protože na ty jsme zvyklí, a i když třeba nejsou nejlepší ani pro nás ani pro naše děti, tak i jen myšlenka na změnu nás znejisťuje. Ale když si to dovolíte, připustíte, že žijete ve svých obranných strategiích z dětství a ty taky předáváte automaticky svým dětem, pak budete schopni s tím něco udělat, a možná budete překvapeni výsledkem. Tím bude změna chování vašeho dítěte a také váš pocit spokojenosti v životě.
