Článek
Jateční váha je zde. Znáte to, ženy? Párkrát jsem se snažila zhubnout. No, nebudeme to přehánět. Vážně jen asi 2 – 3 krát. Protože na to nebyl: ČAS. To puzení přišlo vždycky jen, když jsem se někde viděla v zrcadle. Třeba zkoušela plavky. Bleee. Jinak jsem zrcadlo radši moc nepoužívala. Anebo vybírala oblečení, pod kterým není nic vidět.
Jenže. Vždycky jsem něco zhubla, ale zaměřená čistě na tu váhu, když bylo pár kilo dole, spokojená, jsem se na to zase vyprdla. „Když to jídlo je tak uspokojující. Co se budu omezovat! Kolik jiné radosti mám v životě?“ A kilečka se postupně ráda vrátila. A ještě přizvalaa nějaké brášky navrch. „Co když jí zas napadne se nás zbavovat?“
A co teď? Ano, opět hubnu. Ale už z jiné podstaty a uvědomění si.
Zažila jsem AHA moment. Docvaklo mi to, když jsem domů dovlekla dvacetikilový pytel zrní pro ptáky, co sypeme do krmítek, a mohla ho odložit na zem. To byla úleva!
Docvaklo mi, že se zbytečně vláčím po světě s 20 kily navrch (ne-li víc). Ale v 50+ už nechcete být vychrtlina, protože pak se vám svraští kůže, a to není hezký pohled. Tak si říkám, jestli to bude stejná úleva. Nebo si toho tak lehko nevšimnu, když to půjde pomalu dolů. Protože ono to jinak, než pomalu, nepůjde.
Každopádně jsem přesvědčená, že tentokrát by to mohlo vyjít.
A proč? Proč to dřív nešlo? Proč jsem vždycky po nějaké době selhala. Selhala? Nebo jen nevydržela?
Vždycky bylo něco, proč toho nechat. Nebyla motivace? Neproběhl aha moment? Nebyl čas na sebe? Ono zhubnout 20 kg chce nejen odhodlání, ale taky výdrž a motivaci věnovat ten čas sama sobě. A to byla práce, rodina, děti, práce, rodina, děti…
A taky to pak zase nepřibrat, že? Když jídlo je řešení na mnoho problémů..
Za poslední roky jsem hodně věcí změnila.
Muselo mi hodně věcí dojít.
Už nepotřebuju bílé pečivo jako dřív. Pochopila jsem, že mi to vlastně ani nedělá dobře. Musela jsem se nejdřív naladit víc na své tělo, propojit dráhu mozek-tělo. Protože předtím byl mozek jen v hlavě. A o tělo se nezajímal. Bral ho jen jako dopravní prostředek. Takže první úkol: spojit hlavu s tělem. Pak můžu začít vnímat, co mi dělá dobře a co ne. A co tím pádem chci jíst, a co mi ani nestojí zato, i když jsem na tom mohla být třeba i závislá. Protože když ty věci nejím, vyhnu se pálení žáhy, prdíkování, bolesti žaludku.
Jím víc zeleniny. U nás doma se to nenosilo. Musela jsem se nejprve naučit přijít tomu na chuť. Nejím každou zeleninu, ale už jsem našla tu, která je přijatelná.
Nepotřebuju cukr. Nepotřebuju sladkosti. Kecám. Když mám depku nebo jsem smutná, je to první věc, po které šáhnu. A pravda je, že když přede mnou leží moje oblíbená čokoláda, mám problém se udržet i bez depky. Proto prosím všechny kolem, aby jí přede mě nedávali. Aby mě v tom podpořili. Pochopila jsem, že cukr mi poskytoval lásku, péči a pozornost. To, co jsem jako malá potřebovala od svých nejbližších, ale neuměli mi to dát, jsem se naučila dostávat od čokolády. A vznikl z toho zvyk a závislost. Každý to může najít v něčem jiném. Náhradní řešení. A teď už jsem velká. Prošla jsem psychoterapií. Pochopila. Učím se doplňovat si tyto potřeby jiným, ne tak kalorickým způsobem. Taky mi sladkosti pomohly obalit se tukovým emočním polštářkem. Takový krunýř proti bolesti. Proti překračování mých hranic, které jsem neuměla chránit jinak. Proti zneužívání. Díky psychoterapii jsem se to naučila. A jsem přesvědčená, že už ho nepotřebuju. Děkuji za tvé služby a můžeme se rozloučit.
Jsem schopna líp dodržovat jídelníček, který jsem si nechala připravit od odborníka za peníze. Proč? Vyzkoumat, kolik čeho jíst, aby to bylo vyvážené, a tělo bylo happy, je fakt složité. Proč se nezeptat odborníka. Skříň si taky nechám udělat od někoho, kdo je odborník. A komín mi taky opraví ten, co se tomu věnuje. Tak proč si nenechat pomoc. To jsem taky pochopila. Nemusím všecko zvládnout sama (opět scénář z dětství), můžu si nechat pomoct.
A proč jsem ho ještě schopna dodržovat? Objevila jsem jógu. Ta mi pomohla naučit se propojit mozek a tělo. A ukázala mi, jak příjemné je věnovat se tělu. Tak jsem to začala dělat každé ráno. Protáhnu se, srovnám kosti a klouby na svá místa. A dělá mi to moc dobře. A dělám to už několik let každé ráno. Tak když se umím ukáznit a každé ráno cvičit, protože mi to dělá dobře, proč bych se neměla umět ukáznit a jíst podle nějakých pravidel, když mi to dělá dobře?
Držte mi palce.
Mám v plánu energii, kterou ušetřím tím, že nebudu s sebou všude zbytečně tahat pytel zrní, využít na něco kreativnějšího. Tak za pár měsíců.
