Článek
Jedna žila se svou maminkou. Maminku měla moc ráda. A má jí pořád ráda. Maminka na ní ale viděla jenom samé problémy. Cokoliv, co holčička udělala, bylo špatně. Maminka nesnáší jejího otce, a zřejmě přenesla tuhle nenávist i na ní. Za všechno jí trestala. Všichni to věděli, nikdo s tím nemohl nic dělat. Aspoň to tak navenek vypadalo. Až maminka jednoho dne řekla holčičce, ať si sbalí věci, že zítra jde od ní pryč. Další den byla holčička pracovníky OSPOD na základě soudního rozhodnutí předána do péče přechodných pěstounů. Samozřejmě tomu předcházel proces, soudní rozhodování atd., který navenek nebyl patrný. V jejich péči po několika dnech rozkvetla, uklidnila se. Začala se usmívat. Pěstouni jsou profíci, dali holčičce bezpodmínečné přijetí, podporu, bezpečí. Holčička se začala usmívat. Matka s ní nechce žádný kontakt, čímž otevřela dveře otci, který zájem má. Možná to bude mít šťastný konec, jen holčička bude muset časem zpracovat, že chyba nebyla na její straně. Že to maminka by potřebovala vyléčit nějaká svoje dřívější zranění, která neviděla, ale myslela si, že to její dcera jí ubližuje.
Druhá holčička stále žije s maminkou a jejím přítelem. Taky tahle maminka si myslí, že za všechno může holčička. A taky jí za všechno trestá. Holčička musí doma hodně pomáhat, a když to dělá špatně, je bita. Čímkoliv, co je po ruce. Třeba i žehličkou. Vyhrožuje jí, že když to někde řekne, odvede jí sociálka. Co si pod tím dítě může představit? Holčička je odstrčená i v kolektivu. Jak by taky mohla mít kamarády, když ti mají úplně jiné zájmy? Přece ale jinde nějaké kamarády má a těm řekla, že to nějak vydrží do dospělosti a pak hned odejde. Ale to je ještě hodně let. Naštěstí to lidem kolem nebylo jedno a nahlásili to na patřičné úřady. Uvidíme, co se bude dít dál.
Třetí holčička se v 11 letech počůrává. Proč? Protože doma je na ní vyvíjen velký tlak, tlak na výkon ve škole, na dokonalost. I její maminka má přítele, který je s maminkou za jedno. Ani tahle holčička nemá ve škole kamarády, naopak, děti vnímají, že je divná a dávají jí to patřičně pocítit. I tahle holčička to doma nějak vydrží, protože tam už to zná, a ani si neumí život bez své maminky představit. I tahle holčička má v plánu to do 18 vydržet a pak odejít.
Poslední holčička je od malička v pěstounské péči. Bohužel i její příběh má podobnou linku. Nová maminka má od ní přehnaná očekávání. Maminka to řeší tím, že na ní ječí, nadává jí, fackuje, tahá za vlasy, starší nevlastní bratr ji fackuje, sprostě jí nadává a kope do ní. Situace je známá, mamince je opakovaně nabízená pomoc, ale maminka nevidí svoje problémy, všechny vidí jen na holčičce. Holčička nechce jít jinam. Když se jí ptali, řekla, že je zvyklá, jak jí tam ubližují.
Ano, jsou to smutné příběhy. Nemají jednoduché řešení. Možná vás hned napadá: proč to někdo neřeší? Tyhle všechny už naštěstí ano. Ale jaké by bylo správné řešení? Sebrat dítě rodině? Přinutit rodiče se sebou něco dělat? Ale jak se to dělá? A kolik takových příběhů máme kolem a nevnímáme je?
Všechny tyhle příběhy mají stejný kontext. Maminku, která sama neměla jednoduchý život, vybrala si špatného partnera, nebo si ho přitáhla, protože když jsme zklamaní, vyprahlí, toužící po lásce, tak si přitáhneme stejně nastaveného partnera. A takovýto vztah nemůže fungovat, když oba čekají, že ten druhý uspokojí jejich potřeby, nemá na to ani jeden schopnost a sílu. A když je z takového vztahu dítě, všechna deprivace a zranění se pak přenesou na něj. Je jednodušší hodit vinu na dítě a použít ho jako svůj hromosvod na vybití nepříjemných pocitů, než se poměřovat se stejně silným nebo silnějším partnerem.
A co to dítě? Každé dítě má největší vazbu na své rodiče, na svou matku. Ona ho měla v břiše obvykle 9 měsíců, ona ho porodila. Každé dítě bere jako normální to, v čem vyrůstá. Nic jiného nezná. Nějak se přizpůsobí, aby to přežilo. Ať je to fyzické nebo psychické týrání, nebo sexuální zneužívání. S výhledem, že v 18 bude moci z toho odejít. S nereálnou fantazií, jak bude pak všechno ideální a krásné. Ale ono nebude. Protože to dítě nebude mít na čem stavět. Pokud nedostane podporu rovnou v této situaci, ve které by nemělo vůbec být, nemělo by tohle zažívat, tak jí nedostane ani v 18. Od koho tak? A navíc: umělo by v 18 tu pomoc od někoho přijmout? To je zrovna věk, kdy si myslíme, že všemu rozumíme nejlíp, a že nám nemá nikdo co radit. A proto jediné, co ho pak čeká, je deprese a beznaděj, propadnutí závislosti na něčem nebo na někom, nebo nalezení si podobného partnera, jaký je jí známý, s jakým strávila dětství. A pravděpodobně další kapitola s dalším dítětem v podobné situaci.
Ano, není to lehké téma. Svět není ideální. Jako svoji roli vidím nebýt lhostejná k takovýmto příběhům a hledat, jakou úlohu v nich mohu hrát já. Jak v tom mohu pomoct. Co s tím mohu dělat. Ono to někdy vypadá, že „sociálka“ nic nedělá. Někdy to tak může být, ale často dělá, jen to nějakou dobu trvá a není to vidět. Ani sociálka není všemocná. A tak si lidé myslí, že ani nemá cenu jim to říkat. No, mně tenhle argument nestačí na omluvu mé lhostejnosti. Má to cenu! Každý podnět se počítá. A čím víc podnětů, tím rychlejší možnost řešení. Máte to taky tak?
