Článek
Vždycky jsem to tak dělala. Mluvila jsem s lidmi u hygieny, u výměny inkontinenčních pomůcek. Když jsem se z nějakého důvodu mihla pokojem. Vždycky jsem se snažila najít minutu na to, abych se zeptala, něco jim řekla, natřepala peřinu, vyvětrala, koukla, jestli ta kytka, co stojí na okně a přinesla ji rodina, nepotřebuje vodu.
Pečovatelky jsou oslovovány „sestřičko“, přestože žádné sestry nejsou. Ale nikdo jim neříká „pečovatelko“. Pečovatele muže babičky dost často oslovují „pane doktore“, tak snad se žádnej doktor neurazí.
Babinky nejdřív koukaly jak vyjevený, ale postupně si zvykly. Najednou si zvykly, že se jich někdo na něco zeptá, že někoho zajímá, jestli ten polštář pod hlavou nepotřebuje naklepat, jestli není horko nebo zima. Zvykly si, že jsem se ptala, co dělaly, jaké měly povolání, co je bavilo.
A tak jsem jednou narazila i na ni, dietní sestru.
Šourala se po chodbě s chodítkem. Bylo po obědech, většina odpočívala a já si nesla kafe, že si chvíli sednu. A daly jsme se do řeči. Tehdy jsem tam byla nová a babinka nejdřív nevěřícně koukala, možná si i myslela, že už jsou tu nějaké vidiny a slyšiny, fatamorgána nebo prostě a jednoduše přišla demence. Pak pochopila, že jsem skutečná a že s ní mluvím, ptám se a prostě trochu pokecáme v ospalém podzimním odpoledni.
- „A co vy jste dělala dřív?“ zeptala jsem se.
- „Celý roky ve špitále, sestřičko. Byla jsem dietní sestra.“
- „Jejda, tak to byste mi mohla poradit.“
- „Ráda, copak?“
- „Víte, tedy se mi udělal špek, pneumatika kolem dokola, to víte, už je mi padesát, váha se hůř hlídá. Nějaký fígl, co s tím?“ mačkala jsem si špeky pod halenou.
Sedla si na chodítko, usmála a se a povídá:
- „To je jednoduchý, sestřičko. Nežerte!“
