Článek
Nějak se s tím poslední dobou roztrhl pytel. Pořád dokola se rozebírá, že senioři smrdí, proč smrdí, jak smrdí … A prý už nás to nebaví číst, jsem se dočetla v jedné diskusi.
Pečovatelka jako taková má nos dost otrlý. Ono by to ani jinak nešlo. Přesto jsou případy, kdy i my saháme po respirátoru, kam si stříkneme voňavku. Jsou prostě situace, kterým říkám „extrémní exkrementy“. O tom se však v poslední době nediskutuje.
Chceme být staří? Nechceme. Přesto tomu prostě a jednoduše nezabráníme. Narodíme se, žijeme, zestárneme, zemřeme. Neuděláme s tím nic, kdybychom se na hlavu postavili.
A stáří nás děsí. Bojíme se samoty, bolesti, umírání. Nevíme, co nás čeká, jak to nakonec celé prožijeme nebo spíš přežijeme a jak skončíme. Strach je to, co nás nutí zavírat oči, otočit se a tvářit se, že se to neděje. Nechceme to číst, nechceme to vidět, nechceme se toho účastnit. Stáří nás čeká a my víme, že klouby budou bolet, budeme se blbě zvedat, špatně sedat, než někam dojdeme, bude to celá věčnost. Proč na to myslet, když dokážeme protančit noc a den? Nemyslíme, nevidíme, není to.
Je. A vždycky bude.
A měli bychom vědět, že tím, že zavřeme oči, senioři nezmizí ze světa. Budou tu a budou žít své životy, budou mít problémy, radosti i strasti, budou se smát a plakat, budou vzpomínat. A to, jestli ten jejich život bude spíš veselý nebo spíš smutný, záleží na nás. Protože jestli před jejich problémy nezavřeme oči, jestli je dokážeme pohladit, podržet za ruku a chvíli poslouchat, jim může ten jejich podzim života udělat hezký.
A když to budeme dělat, budou to dělat i naše děti, protože to budou považovat za normální. A i my se jednou dočkáme hezkého stáří.
To, že se za někým zavřely dveře domova seniorů, neznamená, že přestal existovat.
