Článek
Tohle byla asi ta nejšílenější doba, kterou jsem prožila. A prožila jsem ji v terénu, šlapala jsem od domu k domu, od bytu k bytu, obličej jsem měla olezlý, jak jsem měla celý den respirátor, desinfekce mi rozežíraly ruce, za ušima jsem si každý večer léčila otlačeniny od gumiček.
Nejdřív jsme chodily v rouškách ušitých doma. To bylo vlastně docela fajn, protože si člověk vybral roušku podle outfitu. A taky jsme si občas některé vzory záviděly :-). Potom už byly jednorázové a pak přišly respirátory. A ty byly fakt peklo, protože byly mnohdy malé, tlačily, rvaly uši.
Ze začátku člověk jezdil autobusem sám, nikde nikdo. Jen já a řidič. Bylo to takové husté psycho. Na ulicích skoro nikdo. Všichni mlčeli a jen tiše těkali očima kolem sebe. Ocitli jsme se v katastrofickém filmu.
Když jsme měly pauzu, seděly jsme na lavičce a svačily. Když lilo, krčily jsme se pod nějakou stříškou a svačily. Když jsem potřebovala nové desky, sháněla jsem je po FB, protože objednat si desky za 10 korun a platit k nim poštovné, to se mi vážně nechtělo. A jak se ozvali lidi s rouškama, ozvali se i lidi s deskama.
A i na nás došlo - i my musely oblíknout ochranný oblek, zvaný atombordel. Na nástěnce visel návod a pokyny. Byly jsme unavený, orvaný, a navíc ještě daleko víc zpocený.
Národ se postupně přesunul z pozice vyděšení do pozice vzpupnosti, ale ti vyděšení senioři, ti nám zůstali. Hlavně zpočátku se na ně valily zprávy z televize o prvních nemocných, mrtvých, o těžkém průběhu nemoci. Báli se strašně. A my se na ně přes tu roušku a respirátor nemohly ani usmát. Teda - mohly, ale oni to neviděli. Tak jsme se snažily smát očima a asi jsme se to nakonec i naučily. Začaly jsme je víc hladit a držet za ruce. Vím, že v mnoha případech si rodina nepřála, aby jejich babička nebo dědeček byli informováni, že jsou pozitivní. A tak jsme jim zase nakecaly, že se to teď musí všude. A pak jsme říkaly, že se to už zase nemusí, čemuž věřili, protože sami viděli ten chaos, který nám tu vláda servírovala. Hlavně, že se nestresovali ještě víc.
Ale i z té doby jsou historky, kterým se dneska smějeme.
Chodily jsme k babince každé ráno, poledne, večer. Podat jídlo, trochu poklidit, pokecat. Služba to bývala vždy pohodová. Babinka nás oslovovala „sestřinko“.
- „Kdo tu byl ráno?“
- „Copak vím? Vždyť já vás v tom nerozeznám, sestřinko.“
