Článek
Je půl sedmé ráno a chodbou tichého domova seniorů rachtají vozíky s hygienickými pomůckami. Jedno ťuknutí na dveře, otevřít, rozsvítit, do pokoje vtrhnou dvě pečovatelky a zahlaholí: Dobré ráno.
Mě takhle budit, rozhodně to ráno nebude dobré a protivná budu ještě dva dny. Ovšem rozvrh je rozvrh, teď není čas ztrácet čas. Na bok, na druhej, na záda, tady máte perlan na obličej, další … mám dvě ruce, nejsem chobotnice, nejste tady sama, čaj bude se snídaní, to už vydržíte …
Jedno ráno:
- „Zhasni to světlo, jsem jak u výslechu na Barťáku!“
- „Jo, co vy vo tom jako víte?“ snažila jsem se o odlehčený tón.
- „Jsem se vrátila z emigrace!“
- „Proč jste to dělala, ženská nešťastná?“
- „Měla jsem tu nemocnou maminku.“
Za každým z nich je nějaký lidský příběh. A tak jsme si ještě párkrát pokecaly, takže vím, že chvíli žila v Austrálii, ale potom se kvůli mamince vrátila, což jí soudruzi dali sežrat, když ji rovnou z letiště odvezli na Barťák k výslechu. Ač s vysokou školou, poslali ji prodávat gramodesky, což ona dodnes docela považuje za omyl. Spíš už to bylo tím, že byla pozdější osmdesátá léta a soudruzi už trochu měli strach a tolik si zase nedovolili.
- „Jo … gramodesky, to byly podpultovčičky, co?“ dělala jsem si z ní jednou legraci.
-„Jasná věc, holka, podpultovka, za růžový fáčko. Nebylo fáčko, nebyla deska.“
- „Umím si to představit.“
- „Ty už taky, holka, hodně pamatuješ.“
Zasloužila by si lepší závěr života.
