Článek
Ano, velká zábava to nebyla. Ale s odstupem času snad můžeme říct, že to celkem fungovalo.
Jedna ze základních manažerských pouček zní, že když něco funguje, je lepší do toho moc nešťourat a neměnit to. Ovšem to by nesmělo jít o české školství!
Dnešní škola není vzdělávací instituce. A výchovná už vůbec ne. Mnozí rodiče pohlížejí na potomka jako na vlastní majetek a vychovávat si ho hodlají sami. (Jen k tomu najít trochu času.) To by bylo, aby jim do toho škola remcala!
To si pak na drzou učitelku došlápnou, rozesílají udání na všechny strany – zřizovateli, školní inspekci, do Bruselu nebo k mezinárodnímu soudnímu tribunálu v Haagu. Snad jen tu pověstnou lampárnu vynechají, ale nejspíš jen proto, že tam dosud nikdo nezřídil e-mailovou podatelnu.
Že škola nemá vychovávat? Budiž. Od toho jsou tu přece rodiče. To rodina vychovává. A proto dnes máme děti tak dobře vychované… Nebo snad ne?
Dnešní děti jsou „jiné“. Nejsou jako ti pomýlení příslušníci generace Husákových dětí, kteří naivně věřili (a ti nejnaivnější snad stále ještě věří), že člověk je tvor společenský a nemůže prosazovat pouze vlastní zájmy, ale někdy se musí překonat a pracovat ve prospěch celku. I když se mu třeba hodně nechce. Takto společnost funguje.
Tedy zatím. A zřejmě ne už moc dlouho.
Můžeš být, čím chceš
Dnešní děti jsou osobnosti a jsou nesmírně kreativní (tato kreativita se projevuje zvláště v inovativních způsobech šikany, které dokážou vymyslet i zrealizovat, ale pšt, rodičům o tom ani muk, protože jejich potomek je andílek ze všech andílků nejandílkovatelnější). Co dítě, to nerozpoznaný génius.
Každé dítě přece může dělat cokoliv, co si vybere a po čem jeho srdéčko zatouží. A může zamířit na školu, kterou si zvolí. Učitel rozhodně nesmí říct, že žák na něco nemá!
Co na tom, že z výběrových gymnázií už nebudou výběrové školy. A jedinými výběrovými školami v tomto státě zřejmě zůstanou učňovské obory pro znevýhodněné žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, tzv. kategorie E, kam přijímají pouze děti se sníženými učebními schopnostmi.
Škola už není vzdělávací instituce
Zlé, zapšklé, hloupé, nevzdělané a komunistické učitelky za vše mohou, jak soudí rodiče, kteří sami jsou nesmírně skvělí lidé, inteligentní, všude byli, všechno viděli (z rychlíku nebo na instáči) a mají ohromně pokrokové názory. O úrovni jejich vzdělání vypovídá to, že si ani nedokážou spočítat, že učitelky, které učily před rokem 1989, už jsou nejspíš v důchodu. (Pokud tedy neskončily v psychiatrické léčebně. Případně také mohly prozíravě včas změnit profesi.)
Rodič jako zákazník, co očekává zázraky
Dnešní učitel musí být animátor, okouzlující osobnost, bavič, herec, divadelní uvaděčka, spisovatel, úředník, manažer, lídr, populista, sociální pracovník, lékař, vševědec, všeuměl a Filip Turek či jiný aktuální fenomén sociálních sítí (svého času jím byl poslanec a instagramový influencer Dominik Feri, jehož holčiny, a to nejen na střední, prostě žraly) v jednom balení. A určitě by se našlo ještě mnoho dalšího.
Když už je učitelem učitelka, tak musí být víla, která vydechuje třpytky a druhým koncem těla vylučuje duhu. Jednoduše musí to být bytost s nadpřirozenými schopnostmi. Proč by jenom Ježíš měl měnit vodu ve víno, pár rybami nasytit zástupy, chodit po vodě, křísit mrtvé a povolávat je z hrobů? Rodiče očekávají, že učitelka jejich báječného a nevšedního potomka, jenž je produktem tzv. respektující výchovy, rozuměj – všichni respektují dítě, které ovšem nerespektuje nikoho, dobře si vědomo toho, že na ně přece nikdo nemá –, bude konat zázraky.
Zařídí pokračovateli jejich rodu a nositeli naprosto jedinečných genů zářnou budoucnost. Pokud bude chtít, lusknutím prstů se může stát neurochirurgem, kosmonautem, ředitelem jaderné elektrárny, objevitelem léku na nesmrtelnost, automobilovým závodníkem nebo královnou krásy, bez ohledu na to, jakého je momentálně pohlaví.
A to vše bez toho, že by se jakkoliv namáhal či věnoval vzdělávání sebemenší úsilí. Důležité přece je, aby se dobře bavil, příjemně strávil čas v kolektivu milých lidí a všechno ostatní přijde samo. Miliony, obdiv, sláva, uznání. Jen se zbytečně neunavovat prací!
Bohužel této báječné budoucnosti skvělých dětí stojí v cestě ty zlé, hloupé, nevzdělané učitelky bez špetky fantazie a trochy uznání. Možná by situaci vyřešilo uspořádat velkolepé autodafé a šup s těmi čarodějnicemi konečně na hranici! Pak by jistě na celém světě, nebo alespoň v úžasném Česku, kde se přece všichni máme tak dobře, zavládl mír a porozumění všech se všemi.
A ještě k těm diagnózám. Každé dítě je dnes chodící sbírkou diagnóz. A učitel, ač vůbec nemá zdravotnické vzdělání, má být chápavý, vstřícný a podporující. Výjimkou pak není, že se v jedné třídě setká žák s diagnózou ADHD, jemuž vzdělavatelé nemají bránit v tom, aby si tu a tam (v intervalu zhruba jedné minuty) proběhl třídou, povalil nějaký ten nábytek, něco roztřískal, spolužákům rozházel psací potřeby a hezky od srdce si z plna plic zařval, mnohdy i velice vulgárně zanadával, protože jedině tak se mu uleví a projeví svou unikátní osobnost, a zároveň i dítě, které naopak potřebuje absolutní klid a ticho až hrobové.
Podle představ rodičů přeplácený český učitel má být dokonalým odborníkem a harmonizující osobností a každému žákovi bez prodlení dopřát přesně to, co jeho diagnózy žádají.
Že nejde splnit obojí najednou?
Rodič – odborník na školství a vesmír vůbec, brouk Pytlík obojího rodu – učiteli vysvětlí, že jde. To jenom dotyčný pedagog je tak neschopný, že to nedokáže. Anebo je prostě příliš líný a nemá rád děti, přinejmenším to jejich ne.
Ještě si snad myslíte, že škola není blázinec?
Je. A pacienti bez naděje na vyléčení jsme v podstatě úplně všichni. Přinejmenším jsme rukojmími tohoto nenormálního systému.
