Článek
28. dubna 1945, Berlín
Reichstag byl poničený, ale stále stál. Obersturmführer Karl Weber kontroloval pozice svých mužů kolem budovy. Nedostatek munice, nedostatek mužů, ale rozkazy byly jasné – držet pozici za každou cenu. Z východu duněly sovětská děla. Čas se krátil.
„Rusové postoupili k Alexanderplatzu,“ hlásil mladý esesman Krüger. Jeho obličej byl špinavý, ale oči stále plné odhodlání.
„A naše posily?“ zeptal se Weber, i když odpověď znal.
„Žádné nepřijdou, Herr Obersturmführer. Steiner nemohl zahájit protiútok.“
Weber přikývl. Poslední naděje padla. Teď zbývalo jen splnit povinnost. „Rozmístěte pancéřové pěsti na severovýchodní straně. Rusové přijedou tamtudy.“
Krüger zasalutoval a odběhl. Weber se rozhlédl po Reichstagu. Symbolická budova Říše, teď na pokraji pádu. Po čtyřech letech na východní frontě viděl mnoho porážek, ale tahle byla konečná.
Před Moskvou v prosinci 1941 byl svět jiný. Wehrmacht postupoval vítězně, jednotky SS byly elitou, která šla vždy v čele. Weber si pamatoval, jak stáli necelých 30 kilometrů od Kremlu. Z vysílačky přicházely zprávy o brilantním postupu na jihu a obsazení Krymu. Reich vítězila na všech frontách.
Pak přišla zima. Ruská zima, kterou nikdo nečekal. A s ní protiútok Rusů, nové divize ze Sibiře. Místo postupu přišel ústup. První, ale ne poslední.
„Vydržíme dva, možná tři dny,“ řekl tiše Dieter Hoffman, Weberův zástupce. „Pak nám dojde munice.“
„Vystačíme si s tím, co máme,“ odpověděl Weber pevně. „Vůdce řekl, že posily dorazí.“
Hoffman nic neřekl. Ani on už v posily nevěřil. Ale byl to rozkaz a rozkazy se plnily. „Befehl ist Befehl,“ zamumlal si pro sebe.
„Vzpomínáš na Charkov?“ zeptal se Weber po chvíli.
Hoffman se pousmál. „Naše největší vítězství. Vymazali jsme tři sovětské armády.“
„To bylo před dvěma lety,“ řekl Weber. „Kdybychom tehdy pokračovali na Kursk jinak…“
„Nemá smysl přemýšlet, co kdyby,“ přerušil ho Hoffman. „Dostali jsme rozkazy. A teď máme rozkaz bránit Reichstag.“
Weber přikývl. Hoffman měl pravdu. Pochybnosti byly zbytečné. Po sedmi letech ve službách SS věděl, že jen plnění rozkazů má smysl. Celý svůj život pohrdal svým životem, natož cizím. Smrt byla jen další služba Říši. A teď byl rozkaz jasný – bránit Berlín do posledního muže.
„Pošli Krügera na střechu,“ řekl Weber. „Potřebuji vědět, kdy se Rusové dostanou do čtvrti.“
Hoffman zasalutoval a odešel. Weber zůstal sám, kontrolujíc svůj StG 44. Zbraň, která měla přinést obrat ve válce. Teď byla jednou z mála, které jim zbyly.
Vytáhl z kapsy fotografii své ženy a syna. Byli v Bavorsku, daleko od Berlína. To bylo důležité. Pokud on nepřežije, oni budou žít dál. V novém Německu. Říše možná padne, ale němečtí lidé přežijí. A jednou… jednou přijde nový vůdce. Nová šance.
Z dálky se ozvala palba. Rusové postupovali. Weber schoval fotografii, zkontroloval náboje a vyšel ven. Jeho muži čekali na rozkazy. Unavení, špinaví, ale stále připravení bojovat.
„Meine Ehre heißt Treue,“ řekl Weber pevným hlasem, citujíc motto SS. „Naše čest se jmenuje věrnost. Do poslední kapky krve.“
Muži přikývli. Byli to vojáci SS. A vojáci SS se nevzdávali, dokud dýchali. To bylo jediné, co ještě mělo smysl. Splnit přísahu, kterou složili.
Weber zaujal pozici u okna v prvním patře. Mohl odtud vidět ulici přecházející v park. Tudy přijdou ruské tanky. Ve vzduchu začal charakteristický jekot sovětských kaťuší – Stalinových varhan. Zvuk, který každý voják z východní fronty znal až příliš dobře. Projížděl tělem jako elektrický proud, mrazil do morku kostí. Weber však strach necítil. Jen chladné odhodlání.
Rusové se blížili k Reichstagu. Obersturmführer Karl Weber čekal, prst na spoušti. Věděl, že Říše možná padne, ale on svou povinnost splní. Do konce.
