Článek
Když jsem se na vysoké škole učil o období čistek - nejen těch stalinistických, ale i našich s Rudolfem Slánským v čele - absolutně mě fascinovaly příklady jako Gustav Husák. Jasně, byl komunistou, ale to, že zůstal věrný komunismu i po těžkém devítiletém žaláři za naprosto vykonstruovaný proces „buržoazního nacionalismu“ to jsou případy, které mě dodnes fascinují.
Když se nad tím člověk zamyslí, pochopí, že komunismus byl tehdy na vrcholu popularity - komunistou byl kde kdo. Ale představte si jen trochu tuto myšlenku: ideologie a světový řád, kterému hluboce věříte, vás v produktivním věku 38 let zavře do vězení. Propustí vás díky amnestii těsně před padesátkou - a vy stále máte stejné přesvědčení, stejnou víru v srp a kladivo.
Není to šílené? Člověk by čekal, že takové zkušenosti otřesou základy víry. Místo toho však tito muži vyšli z vězení s neotřeseným přesvědčením, že problém nebyl v systému samotném, ale v jeho zkreslení.
Pojďme se podívat na několik těchto fascinujících příběhů lidí, kteří přežili stalinistické čistky a paradoxně se vrátili k moci ve stejném systému, který je málem zničil.
Gustav Husák - Rád bych volně navázal na příběh, který jsem začal. Náš poslední socialistický prezident byl roku 1951 zatčen v rámci procesu s „buržoazními nacionalisty“ a obviněn ze „slovenského nacionalismu“. Obvinění byla klasika, jak ji známe ze SSSR. V těchto velkých procesech nebyli Sověti jen poradci, ale v podstatě přímé vedení, takže věty jako údajná spolupráce se západními zpravodajskými službami a podkopávání socialistického zřízení a jednoty zazněly víc než jedenkrát. Husák nebyl jediný - spolu s ním šli za mříže další slovenští komunisté.
Po propuštění: Gustav Husák strávil ve vězení devět dlouhých let. Na svobodě se postupně rehabilitoval a rychle se vrátil do vrcholné politiky. Stal se prvním tajemníkem strany a později prezidentem. Ale proč tohle píšu? Po tom všem až do konce svých dnů věřil v „socialismus s lidskou tváří“ a nutnost reformy systému zevnitř, ale nikdy nepopřel své marxistické přesvědčení.
Władysław Gomułka - Polský komunistický vůdce byl obviněn z „pravicově-nacionalistické deviace“ a „titoistických tendencí“. Spolupráci se západními zpravodajskými službami uslyšíte v tomto článku často, i v tomto případě zazněla. Gomułka se srdnatě bránil, ale vše bylo už dávno rozhodnuto - strávil tři roky ve vězení a dalších několik let v domácím vězení.
Po propuštění: Po propuštění se v roce 1956 během „polského října“ vrátil k moci jako první tajemník a vedl částečnou - nazval bych to liberalizaci. Vládl našim severním sousedům až do roku 1970, kdy mu zlomily vaz dělnické protesty hlavně v Gdaňsku a Gdyni. Ale stejně jako Husák až do konce věřil v myšlenky Marxe a Engelse.
János Kádár - Stále se pohybujeme kolem roku 1950, že? A ani v tomto případě neuděláme výjimku - rok na to byl zatčen Kádár. A opět musím napsat údajné sympatie k Titovi a pravicové myšlenky. Nebojte, dočkáte se i spolupráce s americkou rozvědkou - pochopitelně zazněla. Buď jak buď, Kádár strávil tři roky ve vězení, kde byl mučen a donucen k doznání všeho, co strana chtěla a potřebovala - díky mučení ho dostala.
Po propuštění: Po propuštění jako u výše jmenovaných nastala raketová kariéra - stal se po potlačení povstání v Budapešti prvním tajemníkem strany. Vládl Maďarsku dlouhých 32 let, ale je mu třeba přiznat, že vybudoval nejliberálnější režim východního bloku. Po tom všem až do konce života věřil v „gulášový socialismus“ a možnost reformy systému, ale nikdy nepopřel své komunistické přesvědčení.
Artur London - Začali jsme v Československu, tak bych u něj i rád skončil. Když se Izrael nepřidal k východnímu bloku, pomsta a hněv dopadly doslova úderem kladiva na židy ve straně. A London byl v tomto případě „ideální volbou“. Jako Žid a bývalý španělský dobrovolník byl ideálním terčem antisemitských kampaní. Během výslechů byl donucen přiznat svoji účast na „spiknutí proti státu“ - jak by řekl klasik: „Vykalkulované, beze svědků odehrané, chladnokrevné světské představení sirné víry.“ Sověti byli spokojeni - jen náhoda zabránila, že neskončil na šibenici vedle Slánského.
Po propuštění: Po amnestii napsal dodnes slavnou a velmi čtenou knihu „Doznání“. Abych byl férový, je třeba říct, že London kritizoval stalinistické excesy. Ale myšlenky Marxe ho neopustily nikdy. Emigroval do Francie, kde vstoupil do francouzské komunistické strany. Věřil, že stalinismus byl jen dočasným zkreslením komunistické ideje.
Závěr:
Paradoxně právě ti, kteří na vlastní kůži pocítili krutost systému, se po odsezeném trestu vraceli snad ještě s větší vírou - jako by mučení společně s vězením posvětilo jejich přesvědčení místo toho, aby ho zlomilo nebo v tomto případě otevřelo oči. Ronald Reagan řekl krásnou myšlenku: jak poznáte komunistu? Je to někdo, kdo čte Marxe a Engelse. A jak poznáte antikomunistu? Je to někdo, kdo Marxe a Engelse pochopil. Myslím, že tito zmiňovaní pánové to do konce svých dnů bohužel pro sebe nepochopili.
zdroje:
