Článek
Proč je Jaroslav Hašek největší český spisovatel všech dob? Pro mě to tak je. Ptáte se proč…
Ze všech skvělých českých spisovatelů mě nejvíce oslovuje Jaroslav Hašek. Jeho nespoutaný, bohémský život byl sám o sobě uměleckým dílem. Fascinuje mě, jak žil – svobodně, autenticky, často balancující na hraně společenských pravidel. Tento jeho vzdor vůči konvencím se výrazně otiskl i do jeho tvorby. Obdivuji jeho odvahu žít podle vlastních pravidel a odmítnout šeď každodenní existence, kterou ostatní přijímali jako nevyhnutelnou.
Hašek během svého krátkého, ale intenzivního života zažil v podstatě třicet různých životů – byl anarchistou, novinářem, tulákem, vojákem, revolucionářem i politickým aktivistou. Pro Burjaty je dodnes „otcem národa“, neboť vytvořil i burjatskou abecedu a založil tak národní písemnictví. Stranu mírného pokroku v mezích zákona, kterou založil před volbami roku 1911, propagoval hesly, se kterými po hospodách agitoval: „Znárodnění domovníků! Zavedení nucené práce pro ty, kteří nepracují z přesvědčení!“ nebo „Každý občan musí mít právo na blbost, ale v mezích zákona!“ To jsou dodnes pro mě legendární věci.
Co mě však nejvíc uchvacuje, je jeho schopnost psát filozofické texty způsobem, který je hluboký a zároveň nepopsatelně lidský. Dokázal zachytit absurditu existence a předat ji čtenáři tak, že ji pochopí úplně každý. Jeho satira není jen vtipná – je pronikavá, odhaluje pokrytectví a malost, ale činí tak s laskavým porozuměním pro lidské slabosti.
Švejk je samozřejmě na piedestalu jeho celkového díla, ale mrzí mě, že většina lidí nezná další Haškovy věci, třeba povídky „Stavovské rozdíly“ nebo „Obecní volby“, které jsou naprosto aktuální i do dnešních dnů. Jeho tvorba je mnohem bohatší a rozmanitější, než jak ji většina čtenářů zná jen prostřednictvím Švejka.
Postava Švejka údajně Haška napadla v roce 1911, poté, co se vrátil pozdě večer domů, jak jinak než z hospody. „Pitomec u kumpanie,“ zapsal si Jaroslav na kus papíru. Napsal jsem tedy malou povídku o tom, jak to asi mohlo vypadat po jeho návratu z Ruska, kde tuhle myšlenku začal přetavovat ve své nesmrtelné dílo, které bude žít do konce věků.
Návrat z Ruska: Večer v Jedové chýši, kdy se zrodil Švejk
Praha, prosinec 1920
Onoho dne rozproudila se po Praze novina, jež rozechvěla srdce všech literátů i notoriků. Jaroslav Hašek, ten kumštýř života a pera, jehož dávno všichni pokládali za nebožtíka pohřbeného kdesi v Rusku, se vrátil!
Mlhy halily Větrov, když se Hašek, obtloustlý a v chatrném kabátu ruského střihu, šoural po Apolinářské ulici ke starobylé hospodě. Jedová chýše, krčma s mansardovou střechou, ho vítala dýmem z komína.
Vrznutí dveří způsobilo, že hovor uvnitř lokálu rázem ustal. Štamgasti, kouřem zahalené postavy, pozdvihli hlavy.
„I hergot, vždyť je to Hašek!“ vykřikl kýs pobuda. „Dyť tys byl přece na pravdě boží!“
„Jak vidno, ani tam mne nechtěli,“ odpověděl Hašek basovým hlasem. „Mohu-li prosit o žejdlík?“
Hospodský, mužík s bradavicí velikou jako hrášek, pokynul hlavou a nalil.
„Už jsme nemysleli, že vás ještě zočíme, pane spisovatel,“ pravil. „Že prej jste zhebnul na tyfus!“
„To vám namluvili agenti mocností,“ odpověděl Hašek, usedaje za stůl s vydlabanou jamkou na polévku, kde byla přivázaná lžíce. „Chvíli jsem dělal v Rudé armádě komisaře, ale pak mi došlo, že to s těmi bolševiky taky není žádná velká sláva.“
„A copak budete teďka dělat, pane spisovatel?“ zeptal se pomenší floutek, kterého tu každý znal pod přezdívkou Cinkal.
„Vida, jak se zajímáte,“ odvětil Hašek, upíjeje z piva. „Nu, abych pravdu děl, již před lety jsem si zapsal do své knížky ‚blbec u marškumpanie‘, a rád bych v tom teď pokračoval.“
„Bodejť, takovej meldunk na vojně, to je panečku téma,“ zachraptěl od vedlejšího stolu jakýs invalida, co mu scházela ruka od lokte. „To byste mohl sepsat celou knihu, Hašku. Ale říkám vám, politiku do toho nepleťte, sic vám to neotisknou!“
„I copak to povídáte, příteli,“ zasmál se hospodský, otíraje mokrý půllitr. „Však už máme republiku! A když už je starej Procházka na pravdě boží, můžeme si psát, o čem ráčíme. Žádnej cenzor nám už hubu nezavře. Ani nevíte, co jsem měl za problémy, když jsem támhle v rohu sundal jeho obraz. Marně jsem vysvětloval, že na něj srali mouchy.“
„To je svatá pravda,“ přikývl Hašek a usmál se. „Však já to tak nějak povedu, že v tom pozná každý Čechoslovák, oč kráčí. A těm hore nahoře to pěkně vytmavím, co si o nich myslí každý poctivý člověk.“
Hašek seděl v koutku, labužnicky pil pivo a v hlavě se mu již rodily nové epizody o dobrém vojákovi. Do kapsy vytáhl ohryzek tužky a zmačkaný papír.
„‚Tak nám zabili Ferdinanda,' řekla posluhovačka panu Švejkovi…“
A nějak takto, milí čtenáři, vzniklo v šenku nejproslulejší pražské krčmy jedno z největších děl naší literatury.
Poutě k lipnickému hrobu aneb Rozhovory s nesmrtelným
Génius Jaroslava Haška spočívá v tom, že skrze postavu Josefa Švejka vytvořil univerzální archetyp „obyčejného člověka“, který přežívá v absurdním světě. Jeho dílo překračuje hranice času i prostoru, protože dokáže pojmenovat věčné lidské pravdy s humorem, který nás nutí smát se i plakat zároveň.
Jeho mistrovské dílo „Osudy dobrého vojáka Švejka“, ačkoliv zůstalo nedokončené, se dotklo alespoň pro mě dokonalosti. Když vezmu v potaz historický kontext, Hašek svým dílem podle mého názoru překonal i takové světové klasiky jako „Na západní frontě klid“. Však také bylo přeloženo do 58 jazyků světa, několikrát zfilmováno i zdramatizováno, což jen potvrzuje jeho nadčasovost a univerzálnost. Jaroslav Hašek, historicky nejpřekládanější český spisovatel, zemřel příliš mladý - v pouhých 39 letech dne 3. ledna 1923 v Lipnici nad Sázavou.
I dnes, více než sto let po jeho smrti, jeho odkaz žije dál. Pro mě zůstává Hašek tím největším českým spisovatelem – člověkem, který v hospodském povídání dokázal zachytit filozofii života lépe než mnozí akademici a jehož dílo bude inspirací pro generace čtenářů i spisovatelů.
Rád bych řekl, že si velmi vážím všech českých literátů a před každým z nich bych si klekl na kolena - ať už jde o Karla Čapka, jehož „Válka s mloky“ v podstatě předpověděla budoucnost… Jaroslava Seiferta… Vítězslava Nezvala, kterého pokládám za největšího českého básníka díky tomu, že má největší rozsah a žádné jeho slovo v jeho díle není navíc… Jakuba Demla, v jehož díle vidím neskutečnou upřímnost a odvahu jít proti proudu, Karla Hynka Máchy a jeho nesmrtelného „Máje“, Karla Jaromíra Erbena s jeho baladami, Jaroslava Foglara, který ovlivnil generace mladých čtenářů, Bohumila Hrabala s jeho „Obsluhoval jsem anglického krále“, v němž tak trochu vidím pokračování švejkovské tradice, Josefa Škvoreckého a dalších.
Přesto každý rok jedu do Lipnice na Haškův hrob s pivem. Trochu se napiju, trochu pokropím hrob a pivo položím na něj. S Jardou si trochu pokecám, většinou mluvím jen já, ale řeknu mu, že doufám, že si jednou o Švejkovi popovídáme a konečně se dozvím, jak ho chtěl dopsat.
„Život lidský je tak složitý, že život člověka je proti tomu úplný hadr.“
zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Ha%C5%A1ek
Hašek na Lipnici - Vladimír Stejskal
https://www.svejkmuseum.cz/hasek.htm
https://archiv.radio.cz/cz/static/jaroslav-hasek/zivotopis
