Článek
Vasilij Alexandrovič Archipov - že vám to jméno nic neříká, to je v pořádku, mně donedávna také ne, a přesto díky tomuto muži vděčíme za všechno: od toho, že můžeme odvézt děti do školy, večer políbit svoji ženu a jít si lehnout do postele, až po to, že si ráno můžeme dát na terase domu doutník a pozorovat vycházející slunce.
Poslední torpédo
Teplota v ponorce překračovala 50 stupňů Celsia. Vzduch byl hutný, pro námořníky téměř nepoživatelný. Dva námořníci už dnes omdleli kvůli přehřátí. Ti, kdo neměli službu, seděli nehybně jako sochy zírající do prázdna. Někteří už ani nemluvili – šetřili dech v atmosféře přesycené oxidem uhličitým.
„Za poslední čtyři dny nás ani nenechali vystoupit do periskopové hloubky, ale Kuba už je kousek,“ mumlal si pro sebe Archipov.
Dunivá rána otřásla ponorkou. A pak další. Hlubinné nálože. Američané jsou tady.
Kapitán Savickij, s očima podlitýma krví z nevyspání a dehydratace, se křečovitě chytil ovládacího panelu. Jeho hlava pulzovala bolestí. „Moje hlava, bože,“ zasténal.
„Připravte jaderné torpédo!“ zakřičel náhle.
Maslennikov, politický důstojník, přikývl. Jeho tvář byla vyčerpaná, ale odhodlaná. „Souhlasím. Je to naší nejvyšší povinností.“
„Teď je zničíme! Zemřeme, ale všechny je potopíme - nestaneme se ostudou flotily,“ řval vyčerpaný a napůl hysterický Savickij.
Posádka ztuhla. Odpálení jaderné hlavice potřebovalo souhlas všech tří důstojníků. Dva již souhlasili.
Archipov se postavil, jeho pohyby byly pomalé, ale rozhodné. „Ne,“ řekl prostě. „Slyšíte to? To jsou cvičné nálože, nevybuchují jako ostré. Chtějí s námi mluvit. Vynoříme se.“
Savickij se k němu otočil, tvář zkřivenou vztekem. „Jsi blázen! Oni nás zabíjejí! Už teď jsme možná poslední Rusové, tohle je válka!“
„To je zrada, Archipove!“ vykřikl Maslennikov, jeho hlas zněl v přehřáté ponorce jako skřípání po tabuli. „Máme rozkazy bránit socialismus!“
„Rozkaz nebyl vypustit jaderné torpédo bez potvrzení z Moskvy,“ odsekl Archipov, nečekaně hlasitě. Jeho obvykle klidný hlas zesílil. „Miluju matičku Rus stejně jako vy, ale chcete být těmi, kdo zahájí třetí světovou válku? Chcete nést zodpovědnost za miliony mrtvých?“
„Moskva ale mlčí! Zodpovědnost nesu já!“ zařval Savickij a udeřil pěstí do kontrolního panelu. „Já jsem kapitán této ponorky a já rozhoduji!“
Další náraz otřásl ponorkou. Z trubky nad hlavami jim začala unikat pára.
„A já jsem velitel flotily,“ odpověděl Archipov chladně, „a bez mého souhlasu to torpédo nevypustíš.“
„Ty zbabělče! Zrádče!“ Savickij se vrhl vpřed, ale dva námořníci ho zadrželi. Jeho uniforma byla promáčená potem, oči divoké.
Archipov zůstal stát na místě. „Raději budu žít jako zbabělec než zemřít jako šílenec a vzít s sebou celý svět.“ Pohled v jeho očích donutil Savického ustoupit. „Pokud začala válka, pořád můžeme bojovat. Ale jestli ne, staneme se těmi, kdo ji způsobili.“
Dlouhé pohledy, kde vteřina uběhne jako věčnost a věčnost jako vteřina.
„Vynoř tu zatracenou ponorku,“ vydechl Savickij.
Epilog:
Vasilij Alexandrovič Archipov - toto jméno nikdy nenabude stejné známosti jako jména velkých vojevůdců či státníků. Přesto jeho odkaz je v každém západu slunce, který následoval po 27. říjnu 1962, v každém dítěti, které se narodilo, a v každém příběhu, který byl vyprávěn díky tomu, že se svět nezměnil v radioaktivní pustinu. Jeho odkaz není vytesán do kamene, ale do samotné kontinuity našeho bytí.
Zdroje:
https://www.reflex.cz/clanek/historie/81358/vasilij-archipov-pribeh-neznameho-hrdiny-ktery-zabranil-treti-svetove-valce.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vasilij_Archipov
https://www.securitymagazin.cz/historie/sovetsky-ponorkar-vasilij-archipov-zachranil-svet-pred-jadernym-armagedonem-1404067185.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
