Článek
Karel Gott proti Valdemaru Matuškovi - osobně si na tento souboj nepamatuju, znám ho pouze z vyprávění od svých dědečků, babiček nebo starších známých, ale rozhodně dejme tomu v 60. a 70. letech, kdy byli oba interpreti na vrcholu, to bylo téma, které na sídlištích, návsích, v jednotách, na dovolené pod stanem, před tuzexem, prostě v celém tehdejším Československu rezonovalo. Mnoho rodin si ze souboje dělalo legraci, ale emoce pro oba zpěváky byly rozhodně skutečné.
Karel Gott: Zlatý hlas z Prahy
Vím, že je to tak trochu zbytečné, ale pojďme si oba trochu představit. Karel Gott, rodák z Plzně, kterému se říkalo „Zlatý hlas z Prahy“ nebo „Sinatra z Východu“, každému z nás se při vyslovení toho jména vyjeví gentleman v obleku, který dokázal zpívat rusky, německy, anglicky, italsky a příležitostně dokonce francouzsky. Mistr přizpůsobení, který našel cestu, jak bavit lidi a zároveň - pro tento článek trochu důležité téma - nijak moc nevyvolávat politické problémy.
Profesionalita a charisma na prvním místě
Je však třeba říct, že bezesporu jeho kariéra byla mistrovským tancem na laně - dokázal zůstat na vrcholu více než pět desetiletí, aniž by se spálil. Gottovy koncerty byly vždy elegantní show, kde se snoubila stoprocentní profesionalita s osobním charismatem. Podle mého jeho největší dar nebyl ve zpěvu, ale v tom, že dokázal proměnit i nejbanálnější text v emotivní zážitek - jen si vzpomeňte na jeho scénku ve filmu Parta hic, kde doslova špatný text „Já ráno dám si rád pár sklenic mléka, a pak je rázem pryč bolest a žal,“ dokázal zahrát přesvědčivě. Jeho hlas jednoduše řečeno dokázal pohladit i rozechvět srdce, hlavně ta ženská – že, milé dámy? Dokázal publikum rozesmát, rozplakat i roztančit pouhým pohledem nebo gestem. Jeho písničky jako Být stále mlád nebo Lady Carneval se staly - a nebojím se použít to slovo doslova - hymnou několika generací, které si tyto a podobné písně pouštěly na maturitních plesech i svatbách. Gott prostě nebyl jen zpěvák, byl kulturní institucí, doslova ikonou, která přežila všechny politické změny.
Waldemar Matuška: Rebel v džínách
Chápu, že jste i dnes rozdělení na „gottisty“ a „matuškisty“, takže nyní přejdeme k rebelovi v džínách, který si zachoval svou tvář i za cenu osobních komplikací. Nemůžu soudit, protože jsem to nezažil, ale podle mých zdrojů byly koncerty „vousatého čerta“ rozhodně bouřlivější.
Waldemar Matuška byl antitezí Gottovy uhlazenosti - na pódium vstupoval většinou s kytarou v ruce a pravdou v hlase. Jeho písně jako Jó, třešně zrály nebo Slavíci z Madridu nebyly jen melodie, ale podle mého doslova manifesty generace, která toužila po svobodě. Matuška neuměl hrát divadlo - co cítil, to zpíval a publikum to poznalo. Ve vyprodaných sálech se zpívalo, tančilo a žilo každou notu.
Příběh, který charakterizuje člověka
Rád bych se podělil o historku, kterou mi osobně vyprávěla starší dáma včetně fotek - říkejme jí třeba Kateřina. Její otec byl policistou a stalo se několikrát, že byl přivolán na rušení klidu do jedné vinárny v Troji, kde byl Waldemar s kumpány a samozřejmě se „žilo“ - v té době to ještě šlo, tak se stalo, že příslušníci v zelených uniformách se připojili. Kateřina měla v té době před svatbou, tak se otec zeptal zpěváka, jestli by na svatbě nezahrál. Cena 25 tisíc korun byla v té době obrovská, ale svoji dceru miloval, takže souhlasil. Během svatby se pilo, zpívalo, na konci večera, kdy pan Matuška dostal od hrdého otce obálku s penězi, ji vzal, odnesl nevěstě a se slovy: „My jsme se dnes výborně bavili, jedli a pili - tohle máte od nás jako svatební dar.“ Tato historka, kterou mi můžete i nemusíte věřit - já vím, že se stala - dokonale ilustruje Matuškův charakter - umělce, který zůstal člověkem i ve chvílích největší slávy. Zatímco 25 tisíc korun představovalo tehdy více než roční plat průměrného člověka, pro pana Matušku byla radost mladého páru jednoduše důležitější než peníze. Právě tyto gesta z něj udělala legendu nejen na jevišti, ale i v srdcích obyčejných lidí.
Dva způsoby lidskosti
Je na místě napsat, že samozřejmě i „zlatý hlas z Prahy“ pravidelně přispíval na charitu, podporoval dětské domovy a často bezplatně vystupoval na benefičních akcích - jen o tom nemluvil na každém rohu a neprodával toto jako PR, jak je tomu dnes. Rád bych také napsal nějakou „osobní“ zkušenost, ale v tomto bohužel nemohu sloužit. Podle mého rozdíl mezi těmito velikány nebyl v lidskosti, ale spíše ve způsobu, jak ji projevovali. Zatímco Matuška svou štědrost a autenticitu nosil doslova na dlani a dělal z ní součást své umělecké identity, Karel Gott své dobré skutky raději skrýval za svoji profesionální fasádu.
Zlatý trojúhelník československé hudby
Oba dva, každý svým způsobem, dokázali, že i v době velmi těžké pro národ - ano, mám na mysli normalizaci - mohla kvalitní hudba, kterou oba produkovali, spojovat lidi a že za lesklým smokingem i za prostou kostkovanou košilí mohlo bít stejně velkorysé srdce. Jak jste možná z textu poznali, mému bohémskému srdci je bližší rodák z Košic, ale to je pouze můj subjektivní názor. Každý z nás si v hudbě hledá to, co rezonuje v něm samém - někdo potřebuje dokonalost a eleganci Gotta, jiný autenticitu a rebelii Matušky. Pro lidi, kteří se v tomhle souboji i dnes nemůžou rozhodnout, bych osobně doporučil Karola Duchoně.
Duchoň představuje třetí cestu - kombinoval Gottovu profesionalitu s Matuškovým bohémstvím a velkou lidskostí vytvořil tak svůj vlastní, nezaměnitelný styl. Tito tři muži společně aspoň pro mě vytvořili zlatý trojúhelník československé populární hudby, který dodnes zůstává pro mnoho z nás nepřekonán.
Já zpívám, jak cítím. Jinak to neumím a nechci.
zdroje:
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/gott-karel/vune-mleka-950739
https://cs.wikipedia.org/wiki/Waldemar_Matu%C5%A1ka
https://www.karelgott.com/
To všecko vodnes čas - Waldemar Matuška
Má cesta za štěstím - Karel Gott
