Článek
„Právě jsem se vrátil z Hradu…“ Tato slova z památného projevu Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí, kterému přihlíželo skoro osmdesát tisíc lidí, odstartovala éru politických čistek, procesů, znárodňování, táborů nucených prací a dalších represí komunistického režimu v Československu.
Ale co kdyby se události ubíraly jiným směrem? Co kdyby se lidé, kterých se komunistický převrat bezprostředně týkal, nenechali tak lacino odstavit a postavili se na odpor? Co kdyby se ke skupině bratří Mašínů přidaly tisíce dalších lidí nespokojených s novými pořádky? Jaké by byly šance takového povstání na úspěch?
Potenciální síly odporu
Samozřejmě začneme armádou. Velká část důstojníků, zejména ti, kteří prošli západní frontou, byli velmi demokratického myšlení. Stejně tak bývalí partyzáni z války, ačkoli hodně z nich bylo komunistů - o každém z nich to rozhodně říct nemůžeme. Pak tu máme voliče socialistů, lidovců nebo slovenských demokratů. Rolníci, kterým rozhodně kolektivizace nevoněla. Sokol měl jeden milion členů, byl tradičně velmi vlastenecký a demokraticky orientovaný. Buď jak buď, v československých volbách roku 1946 volilo komunisty 31,2% voličů. Na Slovensku drtivě prohráli s necelými 7 %.
Možní vůdci odboje
V čele takového odporu by stály významné osobnosti tehdejšího politického a veřejného života. Napadají mě jména jako Jan Šrámek, Heliodor Píka, Karel Janoušek, Josef Truhlář nebo Prokop Drtina.
Průběh hypotetického konfliktu
První fáze: Počáteční odpor
Střety by začaly v Praze a dalších velkých městech bezprostředně po Gottwaldově projevu. Demokratické síly by se pokusily obsadit strategické body - rozhlas, ministerstva, policejní stanice a ředitelství pro získání zbraní.
V této fázi by klíčovou roli hrála rychlost a koordinace. Pokud by se demokratickým silám podařilo získat kontrolu nad částí armády a důležitými komunikačními uzly, mohly by vytvořit základnu pro další odpor.
Druhá fáze: Sovětská intervence
Nejkritičtějším momentem celého konfliktu by byla však téměř nevyhnutelná sovětská intervence. Sovětský svaz by pravděpodobně vyslal své jednotky na pomoc komunistům, stejně jako to později udělal v Budapešti (1956).
Zkušená Sovětská armáda po vítězství ve druhé světové válce, by představovala drtivou vojenskou sílu, proti které by československé demokratické jednotky neměli jedinou šanci.
Šance na úspěch
Reálně vzato, šance na úspěch protikomunistického povstání by byly naprosto minimální.
Československo spadalo po druhé světové válce do sovětské sféry vlivu. Své by k tomuto mohl říct i generál Patton, který dostal rozkaz po Plzni dál nepostupovat. Další věcí je, že komunisté už před únorem velmi systematicky obsazovali klíčové složky v armádě a na ministerstvech. StB navíc dávala velký pozor na potenciální aktivity lidí, kteří odpor mohli zorganizovat.
Nejsmutnější na celé věci je, že i v těchto těžkých hodinách byly demokraticky smýšlející síly ideologicky velmi roztříštěné, což také hrálo velkou roli. Své udělal i prezident Beneš, jehož přijetí demise nekomunistických ministrů poskytlo převratu v podstatě legalitu.
Závěr
Ačkoliv tyto myšlenky ozbrojeného konfliktu proti totalitě působí morálně přitažlivě, zvláště dnes před volbami, když slyším Kateřinu Konečnou říkat věty typu „vezmeme si naši zemi zpátky“, geopolitická situace konce 40. let takové povstání odsuzovala k jasnému nezdaru. Československo na hranici mocenských bloků nemělo reálnou šanci na úspěšný odpor.
Otázka ovšem zůstává stejná tehdy jako dnes: Mohl aktivnější odpor zmírnit represe nebo urychlit pád režimu?
Československo je naše, a nesmíme si nechat uniknout tuto strategickou zemi.
zdroje:
Únor 1948 - Karel Kaplan
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-vitezny-unor-1948-226286
