Článek
Berezina, 29. listopadu 1812
Má milá Marie,
Tenhle dopis nikdy nedostaneš. Je totiž jen v mé hlavě. Prsty mám černé od omrzlin. Papír jsem před třemi dny spálil, abych se zahřál. Přesto k tobě mluvím v tomto chaosu, v této živé márnici.
Berezina! Tady končí sny o velikosti Francie. Předevčírem jsme se v panice hrnuli na chatrné mosty. Těla padala do ledové vody jako pytle mouky. Řeka je hltala s nenasytnou chtivostí. Jejich výkřiky zmrzly ve vzduchu. Stovky našich druhů zmizely během několika minut, jako by nikdy neexistovali. Ti nejšťastnější utonuli rychle, ti méně šťastní se ještě chvíli drželi ledových ker, než je mráz umlčel navždy.
Pamatuješ, jak jsem odcházel z ulice Saint-Denis? Svět nikdy nepoznal větší armádu, než když jsme se shromažďovali na březích Němenu. Téměř 700 tisíc mužů připravených dobýt východ. Jak jsme se mýlili!
Člověk, díky ktéremu si v mé hlavě mužou ješte formulovat tyto myšlenky je Ney, ten zuřivý Ney s tváří zbrázděnou hněvem. Viděl jsem ho včera s vousy plnými rampouchů a rudými vlasy jako barbarský náčelník. „Nejstatečnější ze statečných“ velel našemu zadnímu voji. Stál v krvavém sněhu, s pistolí v jedné ruce a šavlí ve druhé.
„Já budu poslední, kdo opustí ruskou půdu!“ řval na nás. Dal mi jednou napít ze své polní lahve, když jsem padal vyčerpáním. „Voják, který se vzdá, není hoden své uniformy,“ řekl a zvedl mě za límec. Ten den jsem díky němu přežil.
Moskva byla prázdná, plná ohňů a trosek. Vzduch nasáklý pachem spáleniny. Místo vítězného pochodu městem jsme procházeli ulicemi duchů. Vydrancované paláce, rozbitá okna, prázdné sklepy. Hledali jsme bohatství a slávu, našli jsme jen popel a zimu. Rusové nám zanechali město duchů. Císař zuřil a my jsme začali chápat, že jsme možná zašli příliš daleko. A pak začal ústup, nekonečný pochod kostlivců.
Koně umírali první. Jejich maso jsme trhali jako zvířata. Pak začali padat muži. Včera v noci jsem přišel o svého posledního přítele. Jean-Pierre usnul ve sněhu s úsměvem na rtech. Krutá je ta smrt mrazem - nejprve přijde nesnesitelná bolest, pak horečnaté teplo, které tě nutí svlékat se, jako bys byl v lázních, a nakonec přichází spánek, ze kterého není návratu. Někteří muži se v posledních chvílích smáli a hovořili s přízraky. Jean-Pierre šeptal jméno své matky a usmíval se, jako by ji viděl stát vedle sebe. Mnozí umírali na pochodu - kráčeli, kráčeli, až najednou padli a už nevstali. Jiní se prostě posadili, aby si odpočinuli, a více již nepovstali.
Je mi zima, Marie, zima, která proniká až do morku kostí. Každý výdech se mění v oblak páry, který okamžitě tuhne. Prsty na nohou už necítím, jsou černé jako uhel. Večer se bojím zout boty, protože vím, že to, co uvidím, už nebudou lidské končetiny. Mnoho mužů si v noci sundalo boty a ráno si je již nemohli nazout - jejich nohy otekly a zčernaly. Někteří se pokoušeli ohřát u ohně, ale teplo jen zvýšilo bolest, až omdlévali utrpením. Jiní si uřezávali omrzlé prsty nožem, bez jediného zachvění, jako by to nebyly části jejich těl.
Myslím na tebe a na náš chudý byt v Montmartre, na slamník, který nám byl rájem, na tvé drsné ruce a smích jako stříbrné zvonky.
Přísahám, že kdybych měl ještě šanci vrátit se domů, už bych tě nikdy neopustil. Zůstal bych s tebou, pracoval bych jako nádeník, jako metař, cokoli.
Neplač pro mě. Vezmi si jiného muže, někoho lepšího. Někoho, kdo zůstane s tebou a bude si vážit každého obyčejného dne, který jsem já tak lehkovážně odhodil.
V téhle zimě, obklopen smrtí, jsem pochopil, co je v životě skutečné. Ne sláva, ne bohatství. Jen láska, Marie. Jen ty.
Dupot. Koňská kopyta drtí sníh. Zvedám hlavu. Kozáci. Jejich píky připomínají les bez listí. Jsou tak blízko, že vidím páru z nozder jejich koní.
Nemám sílu utíkat. Možná je to tak lepší. Rychlý konec místo pomalého umírání ve sněhu.
Sbohem, má lásko. Henri
