„Osudové rozhodnutí“ - Beneš odmítá Mnichov

Seděli jsme v řopíku, všichni napjatí jako struny. Službu jsem měl s Frantou a Petrem. Venku podzimní mlha halila Krkonoše a pach mokrého betonu naplňoval vzduch. Rádio tiše šumělo v rohu, z Prahy měl být v poledne mimořádný projev.

Když začala hrát hymna, všichni jsme bez povelu vstali. Něco v té melodii, v tom okamžiku bylo jiné – věděli jsme, že se děje něco velkého.

„Občané Československé republiky,“ ozval se pevný hlas prezidenta Beneše. „V těchto těžkých chvílích musím učinit rozhodnutí, které ovlivní budoucnost našeho národa. Mnichovsky diktát, který nám byl předložen, není dohodou, ale ultimátem, které nemůžeme přijmout. Pohraniční oblasti jsou neoddelitelnou součástí naší republiky a tak tomu i zůstane.“

Ticho. Krátké pohledy mezi sebou. Pak Franta tiše zaklel. Petr se křižoval. Já jsem cítil, jak mi po zádech přeběhl mráz. To bylo ono – odmítli jsme ustoupit. Bůh s námi.

Od Jasiny do Aše republika je naše !

Večer přišel rozkaz – plná pohotovost. Z vrchního velitelství slyšíme, že jednotky Wehrmachtu se shromažďují na hranicích. Zkontrolovali jsme zásoby munice, potraviny, připravili jsme se. Večer jsem napsal dopis Marii. Nevím, kdy ho budu moci odeslat.

Za úsvitu začal útok. Vzdálenou kanonádu bylo slyšet už od čtvrté hodiny ranní. V šest hodin přišla zpráva, že německé jednotky překročily hranice na několika místech. Náš úsek zatím drží.

V poledne nad námi přeletěla letka Messerschmittů. Několik bomb dopadlo nedaleko. Náš bunkr vydržel, ale všichni jsme cítili, jak se betonové stěny otřásají. Kupodivu mám klid. Myslel jsem, že budu vyděšený, ale cítím jen zvláštní odhodlání.

Radiové spojení s velitelstvím je přerušované. Večer jsme zachytili zprávu, že Francie a Británie zvažují pomoc. Příliš tomu nevěříme, ale drží nás to nad vodou. Naši v údolí zatím odráží první vlny útoku. Ztráty prý jsou těžké na obou stranách.

Z našeho úkrytu sledujeme požáry v okolních vesnicích. Modlím se, aby lidé stihli včas odejít.

Dnes ráno jsme poprvé přišli do přímého kontaktu s nepřítelem. Průzkumná jednotka se pokusila obejít naši linii, ale včas jsme je zpozorovali. Střelba trvala asi dvacet minut. Dva jsme dostali, zbytek se stáhl. Na naší straně žádné ztráty. Franta má škrábnutí na rameni, ale trvá na tom, že to nic není.

Kolem poledne přišel spojař s novými rozkazy. Máme vydržet za každou cenu, posily jsou na cestě. Také přinesl noviny – celý národ se semknul. Díky včasné mobilizaci jsme připraveni, do zbraně se hlásí další dobrovolníci. V Praze jsou demonstrace na podporu armády.

Z velitelství přišly znepokojivé zprávy – henleinovci v pohraničí pomáhají nepříteli. Znají přesné polohy našich opevnění, vědí o slabých místech v obraně. Němci díky nim jdou na jistotu, nemusí plýtvat silami na průzkum. Jeden z důstojníků to řekl jasně: „To není jen válka s Hitlerem, ale i s vlastními zrádci.“ Všichni to tušíme už delší dobu, ale slyšet to nahlas je hořké.

Večer silný dělostřelecký útok. Několik našich předsunutých pozic muselo ustoupit. Z rádia slyšíme, že podobná situace je po celé délce hranic. Nepřítel má převahu, ale postup je pomalejší, než očekával. Naše opevnění funguje.

Dnes v noci mám hlídku. Z dálky je vidět světla pohybujících se vozidel. Připravují se na zítřek.

Od rána nepřetržitý útok. Letectvo bombarduje naše pozice, pěchota se pokouší prorazit mezery. Zatím držíme, ale některé úseky hlásí průlomy. Naše letectvo se snaží odrazit nálety, ale přesila, kterou vytvořil Hermann Göring, je obrovská.

V poledne konečně dobré zprávy – francouzská armáda prý zahájila mobilizaci a Británie zvažuje vyslání expedičního sboru.

Odpoledne jsme dostali posily – četa vojáků a několik beden munice. Přinesli také čerstvé potraviny a poštu. Od Marie dopis – píše, že město se připravuje na možný útok, staví se barikády, mladí muži odcházejí na frontu. Jsem rád, že je v bezpečí dál od hranic.

Večer silná palba. Jeden z našich sousedních bunkrů byl zasažen přímým zásahem. Tři mrtví, několik raněných. Medik má plné ruce práce. Spát se dnes bude těžko.

Situace se komplikuje. Německé jednotky obešly naši pozici a pronikly hlouběji do vnitrozemí. Dostali jsme rozkaz k ústupu, tentokrát mnohem dál - k pražské obranné linii. Opustit bunkr po čtyřech dnech bylo těžké, ale rozkaz je rozkaz.

Při ústupu jsme narazili na německou motorizovanou jednotku. Došlo k přestřelce, ztratili jsme dva muže. Petr byl zraněn do nohy, ale dokáže chodit. Franta ho podpírá. Postupujeme rychle, jak jen můžeme, k hlavnímu městu. Praha… matička Praha. Když padne ona, padne všechno. Tato myšlenka nás žene vpřed.

Večer jsme dorazili do vesnice asi třicet kilometrů od Prahy. Nocujeme v místní škole. Všude kolem jsou další ustupující jednotky, některé značně zdecimované. Morálka kolísá, ale držíme se. Před spánkem vycházím na dvůr a hledím směrem k Praze. Někde tam, za horizontem, stojí město, které jsem tolikrát obdivoval. Hlavní město, které nesmí padnout. Za jeho obranu položím život, bude-li třeba.

Z rádia slyšíme, že boje zuří po celé zemi. Praha se připravuje na obranu, vláda odmítá kapitulaci. Svět sleduje náš boj. Říká se, že některé menší státy začínají posílat dobrovolníky a materiální pomoc.

Dnes v noci pršelo. Ležím na slámě ve stodole a přemýšlím, jak dlouho ještě vydržíme.

Celý den těžké boje. Nepřítel se snaží obklíčit naši pozici, ale zatím se nám daří udržet spojení s hlavním velitelstvím. Letectvo bombarduje bez ustání, ale naše protiletadlové baterie sestřelily několik strojů.

V poledne přišly zprávy o možném zásahu západních mocností. Je to pravda? Nebo jen propaganda pro posílení morálky? Všichni doufáme, že je to skutečnost.

Odpoledne nás navštívil sám generál Ludvík Krejčí, velitel první armády. Projížděl frontou, aby podpořil morálku. Vysoký muž s přísným pohledem, ale když mluvil, cítili jsme v jeho hlase odhodlání. „Pánové,“ řekl nám, „na vás nyní závisí osud republiky. Každý den, který vydržíme, je vítězstvím.“ Pak se na chvíli odmlčel a dodal tišeji: „Nebojoval jsem v Rusku za neexistující stát, abych o pár let později ztratil ten skutečný.“ Když odjížděl, všichni jsme stáli v pozoru. Takový muž nás nevede do marného boje.

Večer dorazila kolona s municí a potravinami. Přivezli také noviny – celý svět sleduje náš boj. Ve Francii a Británii jsou demonstrace požadující zásah proti Hitlerovi. V USA se sbírají peníze na pomoc Československu.

Náš velitel nařídil, abychom se dobře vyspali. Zítra nás čeká těžký den.

Ráno nás probudila dělostřelecká palba. Jsme na předměstí Prahy, poslední obranná linie. Vidím únavu ve tvářích všech kolem. I velitelé ztrácejí optimismus. Dorazily zprávy, že britský premiér Chamberlain stále jedná s Hitlerem o možném příměří. Francie váhá. Jsme sami. Dvacet let spojenectví s Francií, dvacet let slibů a garancí – a nyní, když jde do tuhého, se ukazuje, že to bylo k ničemu. Nakonec si každý národ musí svou svobodu vybojovat sám.

Kolem poledne jsme zaujali pozice na strategickém kopci s výhledem na Prahu. Panorama hlavního města v dálce, věže Hradu, Vyšehradu, Národní divadlo… To vše, co musíme chránit. Někdo z mužů připomněl, že na Vítkově se husité ubránili obrovské přesile křižáků. Možná i my máme šanci. Dělostřelecká palba se přibližuje. Nepřítel postupuje na všech frontách.

Odpoledne přišel rozkaz udržet naši pozici za každou cenu. „Praha je poslední bašta,“ řekl plukovník s vážnou tváří. „Pokud padne, padne republika.“ Máme málo munice a ještě méně času. Hleděl jsem na své druhy - Frantu s obvázanou rukou, Petra kulhajícího na zraněnou nohu. Kolik z nás se dožije zítřka? Možná se stane zázrak jako před staletími a podaří se nám ubránit.

Večer píšu tyto řádky ve světle svíčky v polorozpadlé stodole. Venku bubnují kulomety, nebe osvětlují výbuchy. Cítím, že můj čas se krátí. Zítra nás zřejmě čeká rozhodující útok. Přemýšlím o tom, co jsem v životě dokázal a co jsem nestihl. O Marii, které jsem slíbil, že se vrátím. O naší zemi, kterou jsme přísahali bránit.

Nevím, zda tento deník někdo někdy přečte. Pokud ano, ať ví, že jsme stáli pevně až do konce. Ať ví, že jsme nevzdali svou zemi bez boje. A možná, jen možná, si svět uvědomí, co znamená stát na správné straně historie.

Zítra za úsvitu nás čeká boj o Prahu. Modlím se, abych měl sílu čelit tomu, co přijde.

Poslední zápis v deníku poručíka Josefa Dragouna, 4. hraničářský pluk, říjen 1938

Deník byl nalezen u jeho těla po bitvě o pražská předměstí. Poručík Dragoun padl 7. října 1938 při obraně hlavního města. Jeho jednotka dokázala zadržet postup nepřítele o kritických 24 hodin, během nichž byla dokončena evakuace prezidenta a vlády. Oběť jeho a tisíců dalších československých vojáků nebyla zapomenuta.

Když listujeme stránkami tohoto deníku z alternativní historie, nabízí se palčivá otázka, která nás jako Čechy provází dodnes: Nebylo by bývalo lepší tento kříž, který si neseme jako národ, rozseknout právě takto? Aby ti, kteří později zemřeli umučeni v kobkách gestapa či v plynových komorách koncentračních táborů, mohli místo toho zemřít čestně v zákopech s puškou v ruce?

Mnichov nám vzal nejen území, ale i důstojnost. Kolik životů by padlo v boji, to nevíme. Válka by přišla o rok dříve, možná by trvala kratší dobu. A hlavně – byla by to válka, v níž bychom stáli na správné straně od samého počátku, ne válka, do které jsme byli vtaženi po letech potupy a okupace.

Tento deník je fikcí. Ale otázka zůstává skutečná. Jako národ si musíme stále klást otázku, zda cena za mír může být někdy příliš vysoká – a zda existují hodnoty, za něž stojí bojovat i proti přesile.

zdroje:

Mnichovský komplex: Jeho příčiny a důsledky, Václav Kurala

https://cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_mobilizace_v_z%C3%A1%C5%99%C3%AD_1938

Osudy československé armády na podzim 1938 Pavel Šrámek

Legionáři s lipovou ratolestí Eduard Stehlík