Článek
Ossip Bernstein stál u zdi. Chladný vítr mu pronikal tenkým kabátem. Vedle něj se krčilo šest dalších mužů, všichni odsouzeni k popravě. Ranní mlha se vznášela nad dvorem, tlumila zvuky, ale nedokázala zmírnit hrůzu situace.
Popravčí četa stála připravena – deset vojáků s puškami, jejich tváře tvrdé a bezvýrazné. Za nimi důstojník s cigaretou v ústech, který lhostejně pozoroval celou scénu a kontroloval hodinky.
„Připravit!“ zavolal velitel čety.
Bernstein zavřel oči. Zvláštní, jak jasně nyní viděl šachovnici ve své mysli. Jak se mu vybavovaly partie, které hrál, soupeři, kterým čelil. Figury tančily před jeho vnitřním zrakem, jako by se celý jeho život sbíhal k této poslední vizi.
„Zamířit!“
Zvuky napínaných kohoutků. Bernstein se přistihl, že přemýšlí o sicilské obraně, o tahu, který nikdy neudělal v turnaji ve Varšavě. Jaká ironie, že jeho poslední myšlenka bude litování špatného šachového tahu.
„K noze zbran“
Bernstein otevřel oči. Kouřící důstojník postoupil dopředu, mračil se a zíral na řadu odsouzenců.
„Ty,“ ukázal na Bernsteina. „Jak se jmenuješ?“
„Ossip Samuiłowicz Bernstein,“ odpověděl automaticky.
Důstojník se zarazil, cigareta mu ztuhla mezi rty. „Ten Bernstein? Šachista?“
Bernstein přikývl, stále nevěřící, že ještě žije.
„Soudruh komisař Viktor Sokolov,“ představil se důstojník. Potáhl z cigarety a vyfoukl kouř k nebi. „Viděl jsem tě hrát proti Laskerovi. Před válkou.“
Bernstein opět přikývl, nejistý, kam tato konverzace směřuje.
Sokolov se otočil k veliteli popravčí čety. „Tento muž půjde se mnou. Zbytek pokračuje podle plánu.“
„Ale soudruhu komisaři,“ protestoval velitel slabě, „rozkazy…“
„Vydávám nový rozkaz,“ přerušil ho Sokolov ostře „Tento muž nám může poskytnout… jistou zábavu… než půjde ke zdi.“
Vzal Bernsteina za paži a odváděl ho pryč. Za nimi zaduněla salva výstřelů.
V malé kanceláři se vznášel těžký oblak cigaretového kouře. Sokolov seděl za stolem, na kterém ležela šachovnice s již rozloženými figurami.
„Předpokládám, že pravidla jistojistě dobře znáte“
Na Bernsteinovi, bylo vidět naprosté emoční vyčerpání, ale kývl
„Výborně. Já hraji bílými, ty černými.“ Sokolov se usmál. „Vyhraješ-li, jsi volný. Prohraješ-li nebo uhrajeme remízu, půjdeš hned ke zdi.“
Bernstein zbledl. „Remíza také znamená smrt?“
„Přesně tak,“ přikývl Sokolov. „Musíš vyhrát, velký mistře. Pouze vítězství znamená život.“ Vyfoukl další oblak kouře. „A ještě něco – máš patnáct minut na celou partii. Já času kolik chci.“
Bernstein polkl. Patnáct minut na celou partii proti neomezenému času soupeře, a navíc muset vyhrát…
„Ještě otázka?“ zeptal se Sokolov, když natahoval šachové hodiny.
„Jakou máte úroveň ve hře, soudruhu komisaři?“ odvážil se zeptat Bernstein.
Sokolov se zasmál, cigaretový popel mu padal na uniformu. „Jsem nejlepší hráč na Lubjance. Tři roky městský přeborník Moskvy. Ale nejsem velmistr… jako ty. Proto ten handicap“ Potáhl z cigarety. „Alespoň zatím nejsem velmistr.“
První tah – pěšec na e4. Klasické zahájení. Bernstein odpověděl pěšcem na e5. Sokolov pokračoval jezdcem na f3, Bernstein postavil jezdce na c6. Španělská hra začala.
Po desátém tahu Bernstein jasně viděl, že Sokolov je skutečně silný hráč. Možná ne na úrovni velmistrovské, ale určitě velmi dobrý amatér. Za normálních okolností by Bernstein zcela jistě vyhrál, ale tyto okolnosti byly daleko od normálních.
Patnáct minut na hodinách nemilosrdně ubíhalo. Bernstein musel najít cestu k vítězství, ne jen k remíze. To znamenalo riskovat, hrát agresivně, otevřeně.
„Mohl byste nekouřit tak blízko šachovnice?“ zeptal se Bernstein, když si Sokolov zapálil již čtvrtou cigaretu. „Popel padá na figurky.“
Sokolov se překvapeně zarazil, pak se uchechtl. „Stěžuješ si na cigaretový popel, když hraješ o život, Bernsteine?“
„Šachy si zaslouží respekt, soudruhu komisaři. I když se hrají jako poslední hra člověka.“
Sokolov ho dlouze pozoroval, pak beze slova típnul cigaretu a odsunul popelník. „Tak dobře. Respekt za respekt.“
Partie se vyvíjela vyrovnaně. Bernstein musel najít slabinu v Sokolovově pozici. Něco, co by mohl využít k vítěznému útoku. Problém byl, že takové slabiny neviděl. A čas se krátil – zbývalo mu sedm minut.
Bernstein se rozhodl pro riskantní strategii. Obětoval pěšce, pak jezdce, aby otevřel útočné linie. Byla to hra va banque – buď vyhraje, nebo rychle prohraje.
Sokolov přijal oběti, ale stal se opatrnějším. Viděl agresivní styl, který Bernstein nasadil, a snažil se uhýbat útokům.
Pět minut.
„Takovou agresivitu bych od tebe nečekal, Bernsteine,“ poznamenal Sokolov a sahal po cigaretách, ale pak si to rozmyslel.
„Člověk hraje jinak, když mu jde o život,“ odpověděl Bernstein, přesouvaje věž na útočnou pozici.
Tři minuty.
Bernstein konečně uviděl vzorec. Kombinaci, která by mohla vést k vítězství. Ale byla riskantní – pokud by Sokolov viděl obranu, Bernstein by prohrál.
Zahájil útok, který zdánlivě ohrožoval dámu, ale ve skutečnosti připravoval kombinaci s obětí věže.
Dvě minuty.
„Šach,“ oznámil Bernstein a obětoval věž.
Sokolov věž vzal automaticky, pak zaváhal a díval se na šachovnici s novým respektem. „Zajímavé,“ řekl tiše.
Bernstein pokračoval v útoku. Věděl, že pokud Sokolov udělá jeden specifický obranný tah, vše je ztraceno. Ale pokud udělá jakýkoliv jiný, Bernstein může dát mat.
Jedna minuta.
„Šach,“ oznámil znovu.
Sokolov dlouho přemýšlel. Pokud by měl Bernstein dost času, bylo by to jednodušší. Ale teď musel dokončit svůj útok před vypršením času.
Třicet sekund.
Sokolov konečně táhl. Ne ten fatální obranný tah, ale jiný. Nyní zbývala Bernsteinovi jen jedna cesta k vítězství.
„Šach,“ řekl znovu, ruce se mu třásly.
Patnáct sekund.
Sokolov se usmál. „Vidím tvůj plán, velký mistře. Jsem poražen.“
Položil svého krále právě ve chvíli, kdy hodiny pípaly konec Bernsteinova času.
„Mat v dvou tazích,“ řekl. „I když nemáš čas ho dokončit, cesta je jasná.“
Bernstein se zhroutil na židli, vyčerpáním i úlevou.
Sokolov vstal a přešel ke stolu, kde vyplnil propustku. „Zde je tvá svoboda, Bernsteine. Dokázal jsi, co jsi musel.“
Bernstein vzal dokument třesoucíma se rukama. „Děkuji, soudruhu komisaři.“
Sokolov zavrtěl hlavou. „Neděkuj mně. Děkuj svému umění.“ Zapálil si konečně další cigaretu. „Kdybys hrál na remízu, jak jsem očekával, teď bys byl mrtvý. Ale ty jsi hrál na výhru – a to je důvod, proč žiješ.“
Podal Bernsteinovi ruku. „Tvůj vlak na jih odjíždí za hodinu. Jdi a nikdy se nevracej do Ruska. Příště bych možná už neviděl matovou kombinaci včas.“
O několik hodin později seděl Ossip Bernstein ve vlaku směřujícím pryč z Ruska. Na klíně měl malou cestovní šachovnici a přehrával si poslední partii…
Nikdy jsem nepotkal protivníka tak formidabilního jako čas.
OSSIP BERNSTEIN
