Článek
Sněžilo a zimní soumrak padal nad Mnichovem rychle. Hans Weber stál na ulici, prsty ztuhlé chladem, vojenský kabát příliš tenký proti únorové zimě roku 1920. Rozhodl se rychle. Otevřel těžké dveře Hofbräuhausu a vstoupil dovnitř.
Teplo, pivo a lidé. To bylo vše, co chtěl. Sníh z kabátu sklepal jedním pohybem, který se naučil během čtyř let v zákopech. Pohyb vojáka. Přesný. Bez zbytečností.
Hluk v pivnici byl větší než obvykle. Hans si všiml neobvykle velkého množství mužů, kteří zaplnili prostor. Mnoho z nich mělo oči, které znal. Oči mužů, kteří viděli příliš mnoho. Někteří měli viditelné jizvy. Jiní je nosili uvnitř. Hans patřil k těm druhým.
„Pivo,“ řekl stručně číšníkovi a posadil se k poslednímu volnému stolu. Místnost byla přeplněná a horká. Vzduch těžký cigaretovým kouřem. Když dorazilo pivo, napil se hluboce. Bylo dobré. Některé věci se nezměnily. To bylo utěšující.
„Jsi tu na schůzi?“ Vedle něj se posadil starší muž s jizvou přes oko. Další veterán.
„Ne.“
„Máš štěstí. Dnes mluví nový chlap. Ne jako ti ostatní politici. Tento byl na frontě. Jako my. Jmenuje se Hitler. Mluví pravdu.“
Hans neodpověděl. Vypil další doušek piva. Slova ho nezajímala. Slova byla levná. Muži ve válce se naučili, že slova nezastaví kulky.
V půl osmé se dav ztišil. Hans to vycítil dřív, než to viděl. Změna v energii místnosti. Napětí. Očekávání. Podíval se směrem k improvizovanému pódiu.
Ten muž tam stál. Malý. Obyčejný. S divným knírkem. Nic zvláštního. Jen další muž.
Pak začal mluvit. Nejprve tiše. Jeho hlas byl nevýrazný. Pak se najednou zlomil. Zesílil. Získal ostří.
„Němci!“ První slovo jako výstřel. „Naše země byla zrazena.“
Hans se nechtěl soustředit, ale ten hlas ho přitahoval. Řečník mluvil o ponížení Versailles. O tom, jak Německo nebylo poraženo na bojišti, ale zrazeno zevnitř. O listopadových zločincích, kteří vrazili dýku do zad německé armády.
„My, kteří jsme bojovali v zákopech, víme pravdu!“ Hansi se sevřel žaludek. Ten muž mluvil přímo k němu. „Naše oběti byly zneuctěny!“
Muž s knírkem nyní téměř křičel. Jeho tvář zrudla. Oči měl rozšířené. Ruce mu divoce gestikulovaly. Mluvil o židovských bankéřích, o bolševických agitátorech, o mezinárodním spiknutí proti německému lidu.
„Německo musí znovu povstat!“ Úder pěstí do řečnického pultu. „Musíme získat zpět, co nám bylo ukradeno! Potřebujeme životní prostor pro náš národ!“
Dav reagoval. Nejprve jednotlivci, pak skupiny, nakonec celá místnost. Souhlas. Výkřiky. Potlesk.
Hans seděl tiše, ale cítil, jak se mu po páteři šíří mrazení. Ta slova byla jako sirky hozené do suché trávy. Do prázdnoty, která v něm zela od konce války. Do hněvu, který v sobě dusil.
„My nejsme poraženi, dokud se za poražené nepovažujeme!“ Řečník teď téměř šeptal, ale v místnosti bylo ticho. Každý ho slyšel. „Německo se znovu stane velkým. Očistíme se od zrádců. Spojíme všechny Němce v jedné říši!“
Poslední slova zanikla v burácejícím potlesku. Muži vstávali ze židlí. Někteří plakali. Jiní křičeli. Hans zůstal sedět. Jeho pivo bylo nedopité. Studené.
Když ten muž domluvil, bylo ticho. Pak potlesk. Jako přívalový déšť. Hlasitý. Náhlý. Prudký.
Hans netleskal. Jen seděl. Vypil pivo na ex. Bylo hořké.
Zaplatil. Vyšel ven. Sněžilo silněji. Sníh byl čistý. Bílý. Nový. Hans kráčel domů ulicemi města, které kdysi znal a které se teď změnilo, stejně jako on.
Ta slova ho následovala. Jako ozvěna. Jako příslib. Jako varování.
Něco skončilo. Něco nového začínalo. Hans to cítil. V kostech. Ve vzduchu. V duši Německa. Jako před bouří.
