Článek
Malá stanice na Sibiři, daleko od civilizace. Za okny se prohání ruská zima, moroz píše na sklo ledové obrazce. Je leden 1847. Poručík Alexej Petrovič Golubev a kapitán Michail Ivanovič Turgeněv sedí u malého stolku, jedna láhev je dopitá, druhá vodka je z poloviny prázdná. Kromě lahví a pohárků leží na stole pouze revolver Nagant.
„Víš, Michale,“ promluvil Golubev, když si nalil další skleničku, „vždy jsem si myslel, že člověk pozná svůj skutečný charakter ve chvíli, kdy čelí smrti.“
Turgeněv se zasmál chraptivým smíchem. „Proto jsme tady, ne? Abychom pohlédli do vlastní duše?“
„Možná,“ odpověděl Golubev a prstem přejel po hlavni. „Gogol ve svých Mrtvých duších píše: „Jsou okamžiky, kdy člověk stojí nad propastí a čím víc se do ní dívá, tím silnější je pokušení skočit.“ V té chvíli, na hraně smrti, vidíme pravdu, kterou celý život ignorujeme.“
Turgeněv vzal zbraň do ruky, otevřel bubínek a vložil jediný náboj. Zatočil a až po chvíli bubínek zaklapl. „Co je pravda, Alexeji? Co je skutečné? Snad tento náboj? Nebo prázdnota ostatních komor?“
„Obojí je skutečné,“ řekl tiše Golubev. „Ale jen jedna možnost má následky.“
Turgeněv si přiložil revolver ke spánku. Jeho ruka byla pevná, v jeho zelených očích se mu odráželo světlo petrolejové lampy. „Nevím, co je skutečné a co není, vím jen to, že odteď nejsme v téhle místnosti bez boha sami, stojí támhle v rohu ta ženská. Za svůj život jsem ji viděl už mockrát na Krymu, na Kavkaze, vždy vypadá stejně, oči prázdné jak zamrzlé Ladožské jezero a kouká se upřeně jak sibiřský lovec, jak tu hrajeme v našem osudu, který je jasně napsaný.“
Stiskl spoušť. Ozval se suchý klapot, to bylo vše.
Podal zbraň Golubevovi. Ten si ji trochu prohlédl, než ji vzal do dlaně. „Mnoho z nás padlo v bitvách. Za cara, za matushku Rossiju. Ale vždy jsme umírali z rozhodnutí jiných. Tady jsme pány své sudby, ale i tak se nám přišla ta, o které mluvíš, vysmát. Na tom se nic nemění.“
„Jsme svobodní? My svobodní ? “ usmál se trpce Turgeněv. "V tomto vězení na konci světa, vždyť jsme v duševní márnici! Kde nejbližší živá duše je vzdálená sto vyorst! Toto je svoboda ?
Golubev přiložil revolver ke spánku. „Ano, je to svoboda. Ta nejčistší. Rozhodnutí žít nebo zemřít, bez vnějších vlivů Cara nebo kohokoliv jiného. Pouze naše čistá vůle.“
„Možná čistá zbabělost,“ dodal Turgeněv. „Někdo říká, že sebevrah je zbabělec.“
„A jiní, že je to nejvyšší projev svobody ukryté v nás,“ odpověděl Golubev. „Schopenhauer ve své knize tvrdí, že smrt je jediný skutečný východ z utrpení života.“
Golubev stiskl spoušť. Opět jen cvak.
Předal revolver zpět Turgeněvovi. Ten si nalil další vodku a jediním douškem ji vypil.
„Je to test,“ kontroval Golubev. „Test víry, odvahy, osudovosti.“
„Nebo hloupost dvou opilých důstojníků, kteří se příliš nudí,“ zasmál se od srdce Turgeněv a stiskl spoušť.
Ozvalo se opět pouze klapnutí.
„Tři zatočení, tři prázdné komory,“ poznamenal Golubev, když přebíral zbraň. „Zdá se, že jsme měli štěstí.“
„Nebo smůlu,“ odpověděl Turgeněv. „Záleží na úhlu pohledu.“
Golubev se dlouze zadíval na revolver. „Víš, co je zajímavé? I po třech kolech cítím stejnou úzkost jako při prvním. Strachu se nezbavíš opakováním a já mám o důvod víc se jí vysmát.“
„To je pravda,“ přikývl Turgeněv. „Ale to je možná to, co hledáme. Ten čistý, nezředěný strach. V něm je člověk plně přítomen, plně naživu.“
„Ty… ty jsi jako Lermontov, i náš přítel Michail Jurjevič viděl romantiku ve smrti,“ usmál se Golubev a přiložil revolver ke spánku. „Dovolíš své duši vzlétnout až ve chvíli, kdy tělo umírá.“
„Možná proto jsem voják,“ odpověděl Turgeněv. „Hledám v nebezpečí to, co jiní nacházejí v modlitbě nebo celý životě v zemjance a na poli to je ve finále úplně jedno.“
Turgeněv převzal zbraň, tentokrát ji zkoumal velmi dlouho. „Michail Jurjevič Lermontov, neskutečný voják, ještě lepší básník, zachránil mi na Kavkaze život u řeky Valerik, kdyby nás dva teď, viděl můj příteli. Přemýšlel jsi někdy, že ta kulka možná vůbec neexistuje? Že ten bubínek je prázdný a my si jen představujeme hrozbu?“
„Není to jedno?“ odpověděl Golubev. „Strach je skutečný, i když nebezpečí není.“
„Ach, tak teď jsi filozof ty,“ zasmál se Turgeněv. „Jako by víra mohla vytvořit skutečnost.“
„Copak nevytváří? Car je carem, protože v to věříme. Peníze mají hodnotu, protože věříme. Bůh existuje, protože věříme.“ Golubev se napil přímo z láhve. „Celý svět je iluzí, Michale.“
Turgeněv přiložil revolver ke spánku. „Pokud je svět iluzí, příteli, pak smrt musí být probuzením. Pojď si pro mě, ty mrcho.“ Stiskl spoušť.
Ozvala se ohlušující rána. Turgeněv se skácel ze židle na podlahu. Krev se rozlévala po prkenné podlaze.
Golubev na něj hleděl s naprosto prázdným výrazem. Po chvíli zvedl láhev a dopil ji do dna. Pak vzal revolver, otevřel bubínek a podíval se dovnitř. Vyprázdnil zbývající komory a vložil jeden náboj. Zatočil. Podíval se na postavu v rohu stále tam stála, beztarostný úsměv a ledové oči. Na tom se nic nezměnilo.
„Za zdorovye, Michale,“ zašeptal a sfoukl svíčku z lampy „Do skoroy vstrechi. Brzy se uvidíme.“
