Článek
Pan Horst Schröder z Magdeburku si konečně po dvanácti letech čekání mohl vyzvednout svého vysněného Trabanta. Perlově šedý (jediná barva, která zbyla poté, co soudruzi z lakovny použili ostatní odstíny na své chaty), s motorem o síle kolektivu mladých pionýrů na bramborové brigádě a interiérem z materiálu, který by i kombináty v Lipsku považovaly za svůj největší úspěch od vynálezu umělé kůže do bot, které se rozpouštěly v dešti.
,,Vrchol německé socialistické inženýrské dokonalosti,“ hladil náš hrdina kapotu trabiho každé ráno než vyrazil do práce. Moc dobře věděl, že sousedé na sídlišti závistivě koukají zpoza záclon.
Trabant však nebyl jediným cílem. Tím dalším se stal výrobek z města Gera, karavan zvaný QEK Junior, díky své váze to nejlepší řešení pro vůz pana Horsta.
Po roce a půl úmorného šetření pan Horst přestal kouřit i pít pivo (až na víkendy, kdy hrálo své zápasy milované Dynamo Berlín). Jeho touha byla tak velká, že skoncoval s pravidelnou koupí stranických novin Neues Deutschland, v hlavě mu v jednu chvíli dokonce vyvstala i myšlenka, že prodá sbírku pamětních odznaků ze stranických sjezdů, ale přísný pohled Ericha Honeckera na některých z nich dal tomuto šílenému nápadu rychle zapomenout. Veškeré odříkání, kdy pan Horst trpěl stejně, jako když Dynamo prohraje s Unionem, přineslo svoje vytoužené ovoce. Další technický zázrak Vaterlandu se vyjímal před panelákem. Tentokrát bohužel nic nového, jen z druhé ruky koupený obytňák. Byl to model z roku 1974, jen lehce oťukaný předchozími dvěma majiteli, s mírně netěsnícími okny a originální vůní, která připomínala směs západoněmeckého bezdomovce a východoněmecké pracovní morálky.
„Teď jsme jako Rockefeller,“ oznámil hrdě své ženě a děckám, Klausovi a Gretě po koupi karavanu. „Tedy, samozřejmě ne jako ten kapitalistický vykořisťovatel, ale obrazně řečeno. Letos žádná dovolená u Baltského moře v Rostocku! Rodino, pojedeme do bratrského Bulharska!“
Ursula jen tiše vzdychla a pomalu v hlavě začala počítat konzervy. Přes 1500 kilometrů dlouhá cesta do Bulharska automobilem z továrny ze Zwickau bude vyžadovat nejen železné nervy tvrdé jak Berlínská zeď, ale podobné zásoby jídla jako expedice Sigmunda Jähna do vesmíru.
K její smůle si manžel šel tvrdě za vyřčenou větou, však jako zástupce vedoucího oddělení v místním Institutu pro socialistickou ekonomiku měl Horst své výhody. Práce pro socialistickou vlast spočívala v analyzování pětiletých plánů a jejich kreativní interpretaci, což v praxi znamenalo, že dokázal přesvědčivě vysvětlit nadřízeným, proč stát neplní plán o 20 až 25 %, ale i tak je finální výsledek úspěchem v kontextu mezinárodní třídní situace. Díky svému postavení a dlouholetému předsednictví v organizaci strany si dokázal vyjednat s grácií kardinála Richelieua nejen devizový příslib na 250 východoněmeckých marek, ale i vzácné výjezdní doložky, a to pro celou rodinu. Cestovní kancelář Reisebüro vyřídila všechna povolení pro průjezdy „spřátelenými socialistickými zeměmi“ až do cílové destinace. Pan Horst si tím u kolegů v institutu vysloužil nejen obdiv, ale i notnou dávku závisti hraničící s nenávistí, která však vzhledem k řečenému byla jistě na místě.
Den D nastal pro naše hrdiny uprostřed horkého srpna. Hlava rodiny s hrdostí nastartovala. Motor se na první dobrou rozezvučel jako mixér na poslední cestě do sběrného dvora.
„Slyšíte ten zvuk?“ zářil Horst. „To je zvuk socialistického pokroku! Celá naše stranická buňka v Magdeburku nám právě teď závidí!“
První den cesty se jim podařilo dojet z bydliště přes Drážďany až k československým hranicím v Bad Schandau, zde strávili noc na malém odpočívadle. Manželka udělala piknik vedle silnice první třídy, rozbalila domácí Eintopf s klobásami a kyselým zelím, který pečlivě uchovávala. “ Tohle je pravá německá kuchyně, žádné kapitalistické hamburgery!" kýval Horst při pohledu na mlaskající strávníky.
Druhý den hned ráno konečně opustili NDR, i proto si nasadil pan Horst na hlavu čepici DDR, alespoň touto drobností byl spjat s domovinou. Ve stověžaté Praze se zastavili na oběd v automatu Koruna na Václaváku. Kemping salát byl tak skvělý, že si ho hrdinové našeho příběhu vzali do foroty s sebou. Večer rodinka dorazila do kempu u Břeclavi, kde pan Horst navázal krátké přátelství s místním správcem, jenž také vlastnil východoněmecký výrobek – motocykl MZ.
Třetí den úspěšně překročili přechod Rajka a pokračovali směrem na Budapešť. Před městem je zastihl déšť. Bohužel se ukázalo, že střecha karavanu těsní podobně jako oficiální východoněmecká verze historie. Noc tak strávili v mokrých peřinách, zatímco otec od rodiny přísahal, že je to součástí rodinného dobrodružství.
„Děti, jsme jako ti slavní námořníci z lidové Volksmarine v Rostocku!“
Čtvrtý den pokračovali přes Maďarskou rovinu, což bylo přesně to, co autu, které za sebou táhlo karavan, vyhovovalo. K večeru tak úspěšně dorazili k rumunským hranicím, kde strávili další noc za cestou k moři.
Pátý a šestý den se prodírali Rumunskem, kde kvalita silnic prověřila nejen odolnost Trabanta s karavanem, ale i přesvědčení pana Horsta o neomylnosti socialistického plánování infrastruktury.
„Všichni kolegové z práce jezdí přes Jugoslávii, ale to je maloměšťácké uvažování bez odvahy!“ prohlásil pan Horst sebevědomě před cestou, když rodině prezentoval svůj plán před jízdou. Na námitky své manželky, že všichni u nich v práci jezdí přes Jugoslávii, reagoval neoblomně: „Rumunsko je pravý socialistický ráj! Pod Ceaușescem, ne jako u revizionisty Tita, postavili silnice tak kvalitní, že je nemusí ani značit na mapách! Navíc, má milá, ušetříme na benzínu, protože je to přímější trasa!“ trval na svém, zatímco prstem jezdil po mapě.
Realita rumunských silnic byla bohužel drsným probuzením. To, co na mapě vypadalo jako hlavní tah, se ukázalo být mírně řečeno tankodromem. Atmosféře nepřispělo ani stoupání do kopců, kdy musela rodina vystoupit a tlačit - až na řidiče pochopitelně, ten za volantem povzbuzoval motor stejně jako v kotli mocné Dynamo Berlín.
„Tohle je určitě sabotáž ze Západu,“ mumlal si pro sebe, když byla chvilka klidu a jeli z kopce zatímco auto míjelo díru hlubokou jako ideologické přesvědčení řidiče.
Vrcholem všeho byl moment, kdy je do jednoho z desítek kopců předjel povoz tažený oslem. Rumunský farmář se dvěma zuby na rodinku vesele zamával. To byla velká rána, která změnila náladu ve vozidle na částečnou trudomyslnost členů naší osádky.
Sedmý den konečně dorazili k bulharským hranicím. Celníci nevěřícně zkoumali vozovou soupravu a uznale kývali hlavou - něco takového na jejich malé celnici neviděli každý den. Po hodině a půl administrativních procedur a zdvořilostních úsměvů je konečně propustili a pan Horst si tak konečně mohl užívat první metry území Bulharské lidové republiky.
Osmý den jejich cesty byl naprosto triumfální. V Horstovi se probouzely podobné pocity hrdosti, jako když národní hrdina NDR, sprinter Manfred Kokot, vytvořil halový rekord na sto metrů. S obrovskou úlevou dorazili do kempu nedaleko Burgasu a v okamžiku se stali senzací. Alespoň pro imperialisty - západoněmci, Holanďané, Belgičané ve svých Mercedesech, Volvech, Saabech a BMW je fotografovali jako vzácné exempláře vyhynulého druhu. Pan Horst to považoval za uznání úspěchů socialistické výroby.
„Vidíte?“ řekl hrdě své rodině, zatímco s klíčem číslo 7 bojoval s odpadlou klikou na dveřích karavanu. „Všichni nám závidí! Jak říká soudruh Honecker: ‚Socialismus v praxi překonává kapitalismus každý den!‘ Jejich auta možná jezdí rychleji, ale naše Trabanty jsou důkazem kolektivní tvůrčí síly dělnické třídy!“
Ursula jen tiše přikývla a dál vařila Eintopf na vařiči. Po krátkém tichu se odhodlala „Horste, myslíš, že bychom příště nemohli jet raději na Rujánu jako Müllerovi?“
Pan Horst na svoji ženu vrhl pohled agenta Stasi před psaním svodky ohledně nálady obyvatelstva. „Ti mají jen obyčejného Wartburga! My s naším vozovým parkem můžeme kamkoliv…“
Tiše vytáhl z kapsy malý sešitek s nápisem „Mé socialistické úspěchy“ a poznamenal si: „Manželka projevuje známky ideologického kolísání - navrhuje napodobit sousedy místo hrdosti na vlastní majetek. Nutno zintenzivnit politické školení v rámci rodiny.“
Epilog:
Tenhle příběh jsem psal, proto abyste se hlavně vy čtenáři zasmáli, neberte to, prosím, zase tak vážně. Vždyť co jiného nám zbývá než smích, když vzpomínáme na éru, kdy se čekalo na všechno - od toaletního papíru až po vysněného Trabanta.
zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Manfred_Kokot
https://de.wikipedia.org/wiki/QEK_Junior
https://cs.wikipedia.org/wiki/Trabant
