Článek
Sovětská invaze - další tragédie československých dějin
Operace Dunaj - další kříž, který po Mnichovu neseme. Noc z 20. na 21. srpna znamenala tehdy i pro mnoho kovaných komunistů ránu do zad a naprosté ponížení od bratrských armád. Otázka Mnichova, kdybychom se bránili, je asi milionkrát přetřásaná, ale co kdybychom se bránili v srpnu roku 68? Co kdyby prezident Svoboda, voják tělem i duší, řekl do rozhlasu něco jako:
„Občané a vojáci Československa! Jako váš prezident a bývalý generál, který bojoval za svobodu této země, nemohu připustit, aby byla naše vlast znovu obsazena cizími vojsky bez jediného výstřelu. Jednotkám Československé lidové armády tímto nařizuji, aby se postavily na odpor vetřelcům a hájily celistvost naší republiky. V této těžké hodině vás žádám o jednotu a odhodlání bránit hodnoty, za které naši předkové prolévali krev. Bojujeme dnes nikoliv proti myšlence socialismu, ale za právo rozhodovat o svém osudu jako svobodný a hrdý národ.“
Rozdělená armáda - dilema vojenských velitelů
Samozřejmě je zde mnoho proměnných. Kdyby tyto věty zazněly, část důstojnického sboru by jednoznačně uposlechla a pokusila se zorganizovat odpor, a druhá, prosovětsky orientovaná, by odmítla bojovat proti „bratrským armádám“ a bohužel se nebojím napsat, že část z nich by se i přidala k invazním jednotkám. My však budeme pracovat s verzí, že celá lidová armáda, která tehdy představovala obrovskou vojenskou sílu nějakých 150 000 vojáků, 3000 tanků a tři letecké divize, splnila svou přísahu a se zbraní v ruce by se postavila tankům s bílým pruhem.
Přísahám, že budu podle rozkazů svých velitelů oddaně, rozhodně a statečně bránit svou vlast, Československou socialistickou republiku, a její socialistické zřízení proti každému nepříteli.
První střety - boj o Ruzyňské letiště
První střety by naše republika zažila na Ruzyňském letišti. Zde už kolem 23. hodiny začínají přistávat letadla s elitními Specnaz. Malá jednotka těchto vojáků, kteří k nám byli infiltrováni už před invazí, by se snažila obsadit řídicí věž. Naši vojáci by se snažili postavit improvizované barikády pomocí vozidel a techniky. Sovětská letadla by přistávala pod palbou, některá by byla nucena přerušit přistání nebo by utrpěla těžká poškození. Moment překvapení a šok by však zde hrál velkou roli a letiště by bylo brzo obsazeno.
Obrana Prahy - rozhlas a komunikační centra
Mezitím by v Praze probíhala spontánní příprava klíčových budov včetně budovy rozhlasu. Příslušníci VB, civilní dobrovolníci a pražské posádky by se připravovali na obranu rozhlasu. Nebojím se říct, že i někteří členové Lidových milicí, kteří sympatizovali s Pražským jarem, by vzali do ruky zbraň. Hlavním problémem by však byla komunikace mezi jednotlivými ohnisky odporu a absence jednotného velení, protože Sověti by cíleně obsadili nebo vyřadili vojenské komunikační uzly.
Pouze čtyři členové předsednictva ÚV KSČ hlasovali pro pozvání cizích vojsk: Biľak, Kolder, Švestka a Indra. Ostatní byli proti. Lid stojí za svým vedením!
Bitva u Slaného - elitní 13. tanková divize v akci
Ve Slaném velitel první tankové roty, shromáždil své muže do půlkruhu. „Soudruzi, situace je vážná,“ začal. „Bratrské armády Varšavské smlouvy vstoupily bez pozvání na naše území. Prezident Svoboda vydal rozkaz k obraně. My, jako vojáci Československé lidové armády, jsme přísahali bránit tuto zemi proti každému nepříteli. Ten čas nastal.“ Mladý svobodník polkne na prázdno. „Soudruhu kapitáne, to máme střílet na Rusy? Vždyť jsou to naši spojenci.“
„Dějiny nás postavily před volbu svobodníku, kterou nikdo z nás nechtěl učinit,“ řekl tiše, ale všichni ho slyšeli. „Před dvaceti lety nás učili milovat Sovětský svaz jako našeho osvoboditele. A teď nás ti samí lidé přišli ‚osvobodit‘ podruhé. Jenže tentokrát od nás samých, od naší vlastní cesty.“
Kolem druhé hodiny ranní by elitní 13. tanková divize ze Slaného začala obsazovat cesty od Loun a Litoměřic, odkud by rychle postupovaly invazní jednotky. Českoslovenští tankisté by těžili ze znalosti terénu, což byla jejich hlavní výhoda. Velitel divize plukovník Čermák by rozdělil své síly do několika taktických skupin. Roty by komunikovaly přes záložní rádiové spojení. Je pravděpodobné, že první invazní jednotky, které by se dostaly na dostřel divize, by byly doslova rozstříleny. Sověti by si však zavolali leteckou podporu, a i když by se naše letectvo snažilo tanky chránit, převaha by byla obrovská a k večeru by značně oslabená divize začala ustupovat k Praze, která by o tři dny nato padla.
Hranice republiky jsou nedotknutelné!
Další fáze odporu - městské boje a horské oblasti
Pád velkých měst
Sověti by na obsazení velkých měst nasadili to nejlepší, co měli k dispozici, proto by naše města dle mého názoru padla velmi rychle.
Byli jsme před Rakouskem, budeme i po Rusech!
Partyzánský boj v horách
Naopak třeba chlouba lidové armády, 7. výsadková brigáda z Holešova, která by nebyla na hlavní trase invazních jednotek, by v Beskydech nalezla dobré útočiště a mohla by zatápět nepříteli 2 až 4 týdny.
Závěr - historické paralely a alternativní scénáře
Nereálný předpoklad jednotného odporu
Uvažujme, co by se stalo, kdyby se naše armáda v srpnu 1968 skutečně postavila na odpor. Tento příběh, který jsme si tu povyprávěli, předpokládal, že vojáci a důstojnický sbor by dodrželi přísahu a bránili republiku, což by ve skutečnosti jednoznačně nenastalo.
Je jasné, že naše armáda by využila znalosti domácího terénu a počátečního šoku Sovětů, kteří vůbec nečekali, že by někdo mohl střílet na „bratrskou pomoc“ způsobili by nepříteli těžké ztráty.
Paralela s Mnichovem a polská zkušenost
V porovnání s Mnichovem 1938 tu je však jasná paralela - malý národ proti přesile, bez šance na vojenské vítězství a bez pomoci zvenčí. Já tu však Mnichov zmíním z jiného důvodu. My Češi často říkáme: „Poláci se taky bez šance bránili,“ a to je pro mě kouzelná věta, nad kterou se zamyslel i můj velký vzor pan Eduard Stehlík v jednom podcastu. Zde zmínil, že roku 1981 Sověti velmi vážně uvažovali kvůli podobným scénářům, jako jsme zažili v podobě Pražského jara, o invazi do Polska. Cvičení Sojuz 81 u polských hranic jasně naznačovalo myšlenkové pohyby politbyra. Ale Sověti nezaútočili. Proč? Myslím, že otázka „oni se budou bránit“ nejednou padla, a my jsme jim Mnichovem nedali záminku si tuto otázku položit.
Tvrdá cena za odpor
Je jasné, že válka v roce 1968 by byla mnohem více bez šance než v roce 1938. Nastala by mnohem horší situace než skutečná normalizace. Místo „jen“ vyhazovů z práce a zákazu studia by přišly popravy, masové deportace a tvrdé represe v čele s vojenskými tribunály s našimi vojáky. Jako bonus nejspíš přímá sovětská správa místo loutkové vlády. Naše země by se z toho vzpamatovávala dekády.
Historická úvaha - Benešova alternativa
Ale opět se vracím k Mnichovu. Kdyby Benešův projev začínal slovy: „Občané republiky, rozhodl jsem se nesklonit hlavu před diktátem velmocí a hájit naši svobodu, byť i proti přesile. Raději čestná smrt než život v potupném područí.“
Nemusel by srpen roku 1968 přijít.
Když jsem vydával rozkaz k ústupu, měl jsem slzy v očích. Někteří vojáci prosili, abychom mohli zůstat a bojovat.
Epilog:
V paradoxech dějin často spatřujeme, že kapituluješ-li jednou, musíš kapitulovat znovu; postavíš-li se jednou na odpor, cizí armády příště dvakrát zváží svůj krok." "Národ, který učinil z nekladení odporu svou tradici, vpisuje toto poselství nejen do mysli svých dětí, ale i do kalkulací svých budoucích nepřátel.
Zdroje:
Rok 1968 v Československu - František Emmert
Československá lidová armáda - Zděnek Procházka
Operace Dunaj: Krvavá odpověď Varšavské smlouvy na pražské jaro 1968 - Daniel Povolný
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A9_jaro
