Článek
Trabant ční na piedestalu NDR. Zlí jazykové přesto tvrdí, že jeho servisní příručka obsahovala pouze dvě strany: první obsahovala modlitbu a druhá číslo na odtahovku. A přesto východní Němci na tuto legendu neváhali čekat 7 až 15 let. Žertovali, že když se narodí dítě, je dobré mu ho hned objednat. S naloženým Trabantem až po střechu se východoněmecké rodiny vydávaly na své vytoužené dovolené. Cesty byly stejně dobrodružné jako samotná dovolená – porouchané auto uprostřed cizí země, náhradní díly představovaly téměř poklad a improvizované opravy patřily k běžným zážitkům východoněmeckých cestovatelů.
Rodina Stenerových z Chemnitzu se konečně dočkala. Konečně přišel ten den, kdy si mohli vyzvednout svého Trabanta. Čekali přesně sedm let, tři měsíce a patnáct dní. Aspoň podle Heinzova pečlivě vedeného deníku, kam si psal každičký telefonát na úřad, každou změnu termínu dodání a každou bezesnou noc, kdy snil o tom, jak bude brázdit silnice.
Když konečně přišel onen den, Heinz se na výdejním místě skoro rozbrečel dojetím. Ale ano, byl skutečný! Stál před ním, bledě modrý s bílou střechou, symbol východoněmeckého inženýrského umu, vonící novotou a plastem.
„V létě jedeme k Jadranu!“ oznámil Heinz své ženě Ursule a dětem, Dieteru a Monice, ještě než vůbec opustili brány. Děti zajásaly, zatímco Ursula jen tiše povzdechla, vědomá si toho, kolik příprav je nyní čeká.
Šest měsíců před plánovaným odjezdem se byt Stenerových proměnil v kombinaci vojenského velitelství a fakulty věd. Heinz vyklidil jídelní stůl a instaloval na něj obrovský arch papíru, na který začal kreslit svůj „Strategický plán cesty“.
„Ursulo, potřebujeme přesně čtyřicet dva konzerv. To je na šestnáct dní po dvou konzervách a deset konzerv rezervních pro případ, že v Jugoslávii nebude nic poživatelného,“ oznámil jednoho večera poté, co dokončil třetí revizi svých výpočtů.
„Heinzi, vždyť tam mají restaurace. Můj bratranec Kurt říkal, že jedli čevapi každý den,“ protestovala Ursula.
„Má milá, tvůj bratranec je západní Němec, ten si může dovolit jíst v hospodách,“ protestoval pro změnu Heinz. „My máme přesně 418 východoněmeckých marek směněných na západoněmecké a musíme s nimi vydržet celou dovolenou!“
Přípravy pokračovaly s německou akurátností. Heinz koupil dokonce sešit, kde měl na každý den cesty vypracovaný detailní itinerář:
8:00 - budíček 8:15 - toaleta 8:30 - snídaně (chléb s marmeládou) 9:00 - sbalit stan 9:30 - vyjet směr Split 11:30 - přestávka na odpočinek (15 minut) 11:45 - kontrola oleje a vody v chladiči … 19:00 Trabant Noftall
Ursula prala a žehlila oblečení na dovolenou. Heinz trval na tom, že vše musí být předem vyžehleno a složeno podle plánu balení, který vypracoval po třech týdnech pokusů.
„čtyři trička, sedm košil, dvoje plavky,“ diktoval ženě. „Pamatuj, že vše musí být složeno podle našeho barevného kódu. Pondělí zelená, úterý modrá…“
Děti také nezahálely. Desetiletý Dieter byl pověřen údržbou lékárničky, která obsahovala léky prakticky na všechny známé nemoci včetně malárie a tyfu, i když pravděpodobnost jejich výskytu ve Splitu byla pramalá. Pětiletá Monika dostala za úkol naučit se deset jugoslávských slov plus počítat do pěti.
Vrcholem příprav byl generální test nakládání auta, který Heinz uspořádal dva týdny před odjezdem. Celá rodina musela vynosit všechny připravené věci na parkoviště před panelákem, kde Heinz s milimetrovou přesností skládal každý kufr, tašku a balíček do útrob trabanta a na střešní nosič.
„Při balení se postupuje podle plánu Z-87!“ oznámil rodině, zatímco rozkládal složitý diagram znázorňující umístění každého předmětu.
Sousedé se shromáždili kolem a se směsicí pobavení a obdivu sledovali Heinzovo představení. Pan Schmidt, který bydlel ve vedlejším vchodě, poznamenal: „Kdybys Heinzi plánoval invazi do Ruska, tak to neprohrajeme!“
Když bylo vozidlo konečně naloženo, Heinz vytáhl metr a začal měřit výšku se střešním nosičem.
„Perfektní! To je ono. Ja! Přesně 175,9 centimetrů. Můžeme projet všemi tunely na trase, které jsem změřil z mapy!“
Po dvou hodinách museli všichni vše zase vybalit a odnést zpět do bytu, kde Heinz pronesl krátký proslov o důležitosti systému a řádu.
Poslední týden před cestou už málokdo z rodiny skutečně spal, všichni byli příliš nervózní. Heinz často v noci vstával a kontroloval seznamy. Ursula tajně balila další jídlo, o kterém Heinz nevěděl, protože byl přesvědčený, že její výpočty jsou nepřesné. Děti se nemohly dočkat, až uvidí moře, které zatím znaly jen z obrázků.
Den před odjezdem podstoupil trabant poslední kontrolu u Heinzova známého z fabriky, který byl vyučeným mechanikem.
„Je připraven na cestu?“ ptal se nervózně Heinz.
„Vezmi si dostatek náhradních dílů a modli se, ať nepotkáš na chorvatské magistrále nikoho rychlejšího než je traktor,“ odpověděl mechanik.
Den D nastal 15. července 1977. Heinz vzbudil celou rodinu v půl třetí ráno.
„Aufstehen!“ Los, burcoval rodinu, zatímco sám už byl plně oblečen v nových šortkách, košili s krátkým rukávem a sandálech s ponožkami. Na hlavě měl kšiltovku s nápisem „DDR“, kterou dostal k narozeninám.
Trabant byl naložen podle matematicky přesného plánu, který Heinz vypracoval po třech zkušebních nakládkách. Střešní nosič byl obalen plachtou a převázán provazy v dokonalých intervalech. V zadním kufru bylo vše, co by civilizovaná rodina z NDR mohla potřebovat – od konzerv s eintopfem, přes toaletní papír (protože jugoslávský byl podle Heinzova kolegy z fabriky „jako smirkový papír"), až po malý gumový člun, který Heinz, koupil se slevou od rodiny z paneláku za příslib, že opraví jejich motocykl MZ.
„Všichni připraveni?“ zeptal se Heinz a nasadil si sluneční brýle, přestože venku byla ještě tma jak v ranci.
„Ja, Papa,“ odpověděly děti unisono, zatímco Ursula ještě naposled kontrolovala, zda mají všechny doklady.
Cesta začala velmi slibně. Trabant si vesele pobublával, Heinz zpíval lidové písně a Monika usnula ještě než opustili Chemnitz. Problémy začaly u českých hranic.
„Papiere, bitte,“ požádal pohraničník a začal prohlížet jejich pasy a výjezdní doložky.
„Urlaub?“ zeptal se, což bylo trošičku zbytečné při pohledu na vozidlo, kam by se už nevešly ani sirky ze Solo Sušice, a kdyby to bylo málo, Heinzův outfit a úsměv šťastného otce od rodiny mluvily jasnou řečí.
„Ja, Jugoslawien! Split!“ odpověděl Heinz hrdě a ukázal na mapu, kterou měl připravenou na palubní desce.
Pohraničník přejel očima přetížený trabant, jehož karoserie se téměř dotýkala asfaltu, pak znovu na rodinu. Heinzův úsměv byl neměnný. Nakonec pohraničník pokrčil rameny. „Šťastnou cestu,“ řekl česky.
„Tady je větší svoboda než u nás,“ řekl Heinz potichu Ursule, když zastavili u benzinové pumpy nedaleko Brna. Zatímco tankoval, rozhlédl se kolem, jestli nikdo neposlouchá, pak se naklonil k manželce.
„Slyšela jsi ten nový vtip?“ zeptal se s jiskřičkami v očích. „Potká se agent Stasi a agent KGB v Berlíně. Náš agent se ptá: ‚Co si myslíš, soudruhu, o Honeckerovi?‘ Agent KGB odpoví: ‚To samé co ty přece, to je jasné.‘ Agent Stasi na to: 'V tom případě tě musím zatknout!'“
Ursula se rozesmála, ale pak si rychle přikryla ústa rukou. „Ten je dobrý, ale radši tiše,“ zašeptala.
„Raději to necháme být,“ řekl Heinz a nastartoval motor. I když byli v Československu, zažitá paranoia z domoviny nezmizela. „Děti, kdo chce zmrzlinu, až dojedeme do další vesnice?“
K večeru dorazili k maďarským hranicím, přechod Rajka byl nejvíc frekventovaný. Tři hodiny trčeli ve frontě. Motor trabiho se začal přehřívat, Heinz neváhal a vytáhl propan-butanový vařič. Za chvíli už celá rodina opékala na kapotě klobásy, což přilákalo pozornost okolních čekajících. Někteří z nich následovali jejich příkladu.
Když konečně přišla jejich řada, maďarský celník našel v kufru balíček v novinách.
„Co to je?“ zeptal se podezřívavě.
„Thüringer Bratwurst!“ řekl Heinz a nabídl celníkovi. „Jsou ještě teplé, pekli jsme je před chvílí ve frontě.“
Celník vyprskl smíchy a mávl rukou, ať jedou dál.
Téhož večera dorazili k legendárnímu Balatonu, jehož rozlehlá vodní plocha působila po celodenním cestování jako zjevení. „Balaton! Maďarské moře! Koukejte všichni,“ volal nadšeně Heinz a ukázal dětem na třpytící se hladinu v zapadajícím slunci. Pro východní Němce byl Balaton téměř mytickým místem, povinnou zastávkou na cestě k vytouženému Jadranu, kde si mohli na jeden večer vyzkoušet, jaké to je být na „skoro dovolené“.
„Zítra dorazíme do Jugoslávie!“ oznámil Heinz, když seděli u jezera a jedli klobásy s chlebem.
Druhý den cesty začal typickou trabantí katastrofou - divným škubáním motoru. Po krátké diagnóze Heinz zaklel: „Svíčky. Typické.“
V malé maďarské vesnici našli mechanika, který trabanty důvěrně znal. „Mohou zde přespat na seně,“ nabídl po opravě. Navzdory narušení svého itineráře Heinz souhlasil, což se ukázalo jako štěstí - děti objevily krásy vesnického života a dokonce i Ursula se uvolnila u skleničky domácí pálenky.
Třetí den překročili jugoslávskou hranici a vydali se na náročnou cestu po horských silnicích k pobřeží. Dvoutaktní motor trabanta sténal v prudkých stoupáních a každých dvacet kilometrů museli zastavit, aby motor vychladl.
Když konečně uviděli Jadran, celá rodina jásala. Dokonce i Heinz na chvíli zapomněl na své tabulky a plány.
V následujících dvou týdnech si všichni užívali zasloužený odpočinek. Heinz spokojeně trávil každé ráno leštěním svého trabanta, kterého s pýchou ukazoval ostatním turistům.
Poslední večer před odjezdem Heinz jako obvykle leštil svého trabanta. Už potřetí ten den. Stál na kolenou a s pedantskou přesností natíral plastovou karoserii speciálním voskem, který si přivezl z NDR v malé plechovce označené jako „přísně tajné“.
Opodál zaparkoval Rakušan své Audi 100, hodil na něj nedbale plachtu a zamířil přímo do kempu na pivo. Když se vracel, zastavil se u Heinze, který stále pracoval na svém autě.
„Proboha, vy to ještě leštíte? Vždyť jste ho leštil, když jsem ráno odcházel,“ poznamenal překvapeně.
Heinz vzhlédl s hrdostí v očích. „Qualität braucht Zeit.“
„To je… zajímavé,“ odpověděl Rakušan, zatímco si prohlížel trabanta. „Můžu se zeptat, jak dlouho jste musel čekat, než vám ho přidělili?“
„Přesně sedm let, tři měsíce a patnáct dní,“ odpověděl Heinz a narovnal se, jako kdyby předvedl podobný výkon jako Zátopek v Helsinkách.
„Sedm let?“ vyhrkl Rakušan nevěřícně. „Za tu dobu by mi Audi zrezivělo až do základů! A jak dlouho jste na něj vydělával?“
„Devět měsíců,“ pokrčil Heinz rameny.
Rakušan se poškrábal na hlavě. „To nedává smysl. Já jsem na své Audi vydělával osmnáct měsíců, ale čekal jsem jen dva dny. Prodejce mi ho dovezl až domů a ještě se omlouval, že to není dřív.“ Ukázal palcem přes rameno na své auto, které mělo na plachtě skvrnu od ptačího trusu. „Proč kupujete tak drahá auta?“
Heinz se na moment zarazil, pak se usmál: „My v NDR si nemůžeme dovolit levná auta.“
„Tak to musíte mít opravdu kvalitní vozy,“ řekl Rakušan a naklonil se, aby si trabanta prohlédl blíž. Nedopatřením se opřel o čistě vyleštěný blatník, na kterém okamžitě zůstal mastný otisk ruky.
Heinzův výraz byl směsicí hrůzy a potlačeného vzteku. S přepečlivostí chirurga vytáhl z kapsy čistý hadřík a začal otisk odstraňovat.
„Promiňte,“ omlouval se Rakušan. „Nechtěl jsem… čistíte ho tak důkladně, jako by to bylo muzejní dílo.“
„To také je,“ odpověděl Heinz vážně. „Trabant je symbolem naší republiky.“
„To musí být skvělé místo,“ ironicky poznamenal Rakušan, „když jejím symbolem je auto, na které se čeká sedm let a rozpadá se po třech.“
Heinz se nejdřív zatvářil uraženě, ale pak se rozesmál. „To je dobré! Musím si to zapamatovat.“ Pak se rozhlédl, jako by kontroloval, jestli je někdo neposlouchá. „Ale neříkejte to nikomu z ambasády.“
„Nebudu,“ slíbil Rakušan. „Pojďte, zvu vás na pivo. Musíte mi vyprávět, jaké to je čekat sedm let na auto a pak s ním přejet půl Evropy.“
Později večer, když děti už spaly a Heinz se vrátil od piva s Rakušanem, svěřil se Ursule: „Příště jedeme do Dubrovníku. A možná… možná nepojedeme zpátky.“
Ursula jen tiše přikývla a stiskla mu ruku.
