Zamlčovaná pravda o „osvoboditelích“: Co následovalo po květnu 1945

Mnoho lidí v těchto dnech, zvláště těch, kteří mají řekl bych „východní přesvědčení“, naříká a křičí, že se přepisuje historie zejména ohledně našeho osvobození Rudou armádou. Já mám pro tyto lidi vzkaz: nic se nepřepisuje, přátelé, pouze se narovnává desetileté budované přesvědčování národa, že máme být pořád vděční Rusům za osvobození Československa. Ano, jistě, tento fakt je jasný a prostý – v květnu 1945 většinu našeho území osvobodila statečně bojující Rudá armáda.

Realita však byla daleko složitější a temnější. Sovětská přítomnost na našem území přinesla nejen osvobození od nacismu, ale také začátek nové éry nesvobody a řadu tragických osudů, na které se často zapomíná. Pominu to, že ty samé uniformy nás přišly „osvobodit“ znovu v roce 1968, ale rád bych se podíval, co toto první osvobození přineslo v prvních dnech a měsících roku 1945.

Jednou z méně známých kapitol jsou organizované únosy československých občanů do Ruska. Na piedestalu těchto jmen je jednoznačně generál Sergej Vojcechovský, rodák z Vitebska, který už od roku 1917 s legionáři bojoval za myšlenky neexistujícího státu - dnes našeho státu přátelé. Svůj kariérní vrchol zakončil jako armádní generál a velitel první armády. Při případném odmítnutí Mnichova měl ze svého velitelství v Kutné Hoře bránit Čechy. Přestože byl československým občanem, NKVD se ničeho nezdráhala a 12. května 1945 ho zatkla přímo v jeho bytě a deportovala do gulagu, kde o 6 let později tento obránce myšlenek první republiky zemřel.

Statečný člověk, který by za svobodu Československa položil bez váhání svůj život, nebyl bohužel zdaleka jediný. Stovky bývalých ruských emigrantů žijících v Československu, včetně mnoha významných vědců, umělců a intelektuálů, potkal podobný osud. Českoslovenští občané ukrajinské či rusínské národnosti, kteří byli podezřelí z protisovětských postojů, se do plánů Sovětů nehodili. Drtivá většina z nich se do své nové vlasti už nikdy nevrátila.

Další z příkladů sovětského osvobození byla ztráta 12 097 km² – to je pro srovnání zhruba 15 % současné republiky. Již v průběhu války Sověti v čele se Stalinem systematicky pracovali na odtržení našeho suverénního území. V červnu 1945 jsme pod nátlakem podepsali smlouva o „dobrovolném“ odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. V podstatě stejná situace jako odtržení Sudet v roce 38.

Desetitisíce Čechů a Slováků musely opustit své nové domovy. Československo tak přišlo osvobozením svého území paradoxně i o část toho svého – o svou nejvýchodnější část, která měla strategický i hospodářský význam a hlavně do které byly investovány miliony korun.

Rád bych řekl, že ztráta Podkarpatské Rusi nepředstavovala pouze geopolitickou změnu, ale znamenala též ztrátu kulturního a literárního prostoru. Tato nedotčená příroda a jedinečné území s archaickými společenskými vztahy a prolínáním různorodých kulturních vlivů poskytovalo mimořádně plodnou půdu pro uměleckou inspiraci. Ztrátou jsme přišli o kus své literární duše – bez tohoto území by nikdy nevznikla díla jako Balada pro banditu, Poslední soud nebo Hordubal od Karla Čapka.

Je celkem jasné, že příchod někde velmi podnapilých vojáků se samopaly způsobil někde doslova spoušť – znásilnění, krádeže, vynucování si čehokoliv, co se vojákům líbilo, skrytě řečeno jako „válečná kořist“. Tohle není přepisování historie, jak ji mnozí prezentují, je to prostě fakt. Jen v Praze bylo v těch květnových dnech zdokumentováno desítek případů znásilnění.

Další kapitolou, kterou naše země zaplatila za osvobození, jsou hospodářské škody státu. Pod záminkou reparací a válečné kořisti byly z československých továren demontovány a odvezeny do SSSR celé výrobní linky a strojní zařízení. Je pravda, že tohle se týkalo především tehdejších Sudet, které dříve patřily německým majitelům. Ale to na situaci nic nemění – v poválečném vyrovnání by tyto podniky samozřejmě připadly Československu. Hodnota takto odvezeného majetku se odhaduje na miliardy předválečných korun.

Když dnes bilancujeme historii, měli bychom si říct, že cena za sovětské „osvobození“ byla nesmírně vysoká – ano, samozřejmě byla menší než vítězství Třetí říše, to nepochybně. Nebudu tu psát další bod, že přítomnost vojáků vytvořila vhodné podmínky pro posílení vlivu komunistů v poválečném uspořádání našeho státu. Sovětští poradci hned začali pronikat do bezpečnostních složek armády a státu, kde se pilně připravovala půda pro odstraňování nepohodlných lidí a převzetí moci o tři roky později, ale to je už jiný příběh.

Pravdou však je, že osvobozením jsme se stali součástí sovětského impéria, kde jsme setrvali přes čtyřicet let. Když se ohlédneme zpět, můžeme říci, že cena za sovětské „osvobození“ byla opravdu vysoká. Ztratili jsme nejen ekonomickou prosperitu, kterou vybudovala první republika, ale i důstojnost, svobodu a čtyřicet let přirozeného vývoje. Dnes, více než třicet let po sametové revoluci, stále pociťujeme následky sovětské éry, především tento stav vidím v myšlení některých z nás – to, že se napíše pravda, je pro spoustu lidí stále prostě nepohodlné a nepřípustné jenom z toho důvodu, že je to takto učili za minulého režimu ve škole nebo jim to říkali rodiče. Osobně to beru jako stálou připomínku toho, že „osvobození“ Rudou armádou bylo ve skutečnosti počátkem nové okupace, která trvala téměř sedmkrát déle než ta nacistická.

zdroje:

Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945-1955 - Jan Dvořák, Jaroslav Formánek

https://cs.wikipedia.org/wiki/1._arm%C3%A1da_(mobilizace_1938)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sergej_Vojcechovsk%C3%BD

Odtržení Podkarpatské Rusi - František Houdek

Češi v gulagu a československá diplomacie 1945-1953 - Milada Polišenská

Rudá armáda v Československu 1944-1945 - Jiří Bílek, Jaroslav Láník

https://gulag.online/articles/cechoslovaci-a-gulag?locale=cs

Osvobození Československa Rudou armádou 1944-1945 - Karel Richter

Konec druhé světové války v Evropě - Stanislav Kokoška

1945 - Jiří Padevět