Článek
Tak jsem se v nové práci zamiloval. Nešťastně. Uklízí tam krásná žena. Ze začátku jsem ji jen zdravil jako každého ze slušnosti. Vypadám jak bezdomovec. Věk 55+ a 140 kilo. Dvakrát do roka zajdu k holiči, shodím vlasy i už prašivý plnovous. V ten moment se ženy v obchodech, na pumpách i v práci na mě začnou culit. Vím proč, mám už pět dětí se třemi krásnými maminkami. Po mém ostřihání, před dvěma lety na jaře, to tak bylo i u uklízečky Ivany a jako první se k mému údivu, začala se mnou bavit a jako záminku použila údiv nad mojí proměnou. Na den matek jsem zakoupil ve výprodeji, dvě kytice, cca deset růží a v pondělí jsem každé mamince v práci jednu daroval. Ivana uklízela jinde, tak jsem při odjezdu dal pro ni růži za stěrač jejího auta. Pak mi rozkvetli doma na zahradě dva keře s růžemi. Protože moje kolegyně a kámoška v práci je vášnivá zahradnice, tak jsem jí občas nějakou přinesl na zkrášlení pracovního prostředí.
Postupně se člověk při povídání s Ivanou, dozvěděl kde bydlí a další věci z jejího života. Na oplátku jsem např. pustil video z roku 1993, z doby kdy mi bylo pětadvacet, k mému údivu její reakce nebyla povrchní, roztála jak sníh na jaře. Možná o tom ani nevěděla, ale nechala mě poprvé nahlídnou do duše za ty svoje borůvky. Jsem z ní čím dál více paf. Má facebook! Člověk ani netuší, co vše tam postupně vloží za info o sobě i rodině. Má dvě krásný dcery, kdy má kdo narozeniny, sestru, maminku, kámošky atd. Je o patnáct let mladší a uklízí na OSVČ nejen u nás. Když vytírá, tančí. Utírá prach v knihovně vedle mě, když něco tvořím na notebooku, je léto, snad 28 stupňů, je zpocená a voní jak louka plná kytek, nevoní se agresivní voňavkou, možná se vůbec nevoní, jen se sprchuje a myje jemným mýdlem, svoje věci pere v prášku snad pro batolata, vlní se jak tanečnice u maharadži a pokukuje po mě a voní, sakra ta voní, točí se mi hlava . Jak mám tohle vydržet. Všude okolo lidi. Zkouším ji pozvat na večeři, odmítne se slovy, že někoho má a je na ní hooodnej.
Je pátek. Práce mě zavede do míst kde bydlí, na zemi poblíž leží obrovská zase růže, hledám její auto, je tam, kytku dám za stěrač a odjíždím dál pracovat někam dál ku Praze. Za dvě hodiny volá kámoška, že Ivana byla u nás v kanceláři, růži roztrhala nad mým stolem a říkala něco o šéfovi. Volám šéfa aby byl připraven. Práce v Praze se protáhne, jedu rovnou domů. V pondělí Ivana u nás uklízí. Vezmu okvětní uschlé lístky, jsou jich plné dlaně. Jdu do jídelny kde luxuje a ptám se jí, jestli chtěla se mnou mluvit. Vynadá mi, že si nepřeje, abych se pohyboval v blízkosti jejího bydliště. Rozprostřu před ní na zem okvětní lístky, zprvu nechápavě zírá a pak sklopí oči a začne je luxovat.
Potřebuju vyčistit sedačky u služebního auta. Už druhé léto jezdím po stavbách s autem bez klimatizace. Sedačka řidiče je propocená jak Krpálkův ručník. Požádám Ivanu jestli by to udělala a jestli má tepovač. Souhlasí a můj šéf mi slíbí, že to zaplatí. Ivana mě požádá, že když už to bude dělat jestli by toho nebylo víc. Domluvím jí s ním schůzku na tuto záležitost. Návrat měl být pro mě první varování. Nejen, že nic nevyjednala, ale po setkání s ní odmítl zaplatit i mytí mého auta.
Při polední pauze s kamarádkou kecáme o kde čem a přijde téma řízkování růží. Mám jeden skvělý velký keř žlutooranžových růží, strašně se mu u nás daří, domluvíme se, že jí nějaké přinesu a pokusí se je namnožit. Nabídnu to i Ivaně prý má zahrádku. Při předání vzorků proběhne dotaz, jak se to dělá? Kámoška tu není tak slíbím, že to najdu na netu, když to naleznu jdu k Ivaně se zprávou, že si musí sehnat nějaký růstový stimulant, jsme metr od sebe hledíme si do očí, ona říká stimulax, já nechápavě stimulant, ona zakoktaně stimulax, já zase stimulant a pak mi dojde že si už našla přímo výrobek, ale to zakoktání a pohled nepatří kytkám. Za čtyři dny nesu pro obě další vzorky. Ivana je nechce, chová se s úlekem a uhýbá s pohledem a výrazem ustup satane. Od té doby se mi vyhýbá. Zkusím párkrát kytku za stěrač. Nic.
Jsem v háji, zavřu oči, je na očním pozadí, nikdy jsem nic takovýho nezažil. Pondělky a čtvrtky jsou svátkem, to u nás uklízí. Někdy ji vidím někdy ne, potkávám ji v autě tři dny po sobě i dvakrát, pak dva týdny nic. Jediný dotek s ní proběhl při mém odchodu z kolegovi kanceláře, kdy vyrazila ze dveří s plným pytlem na odpadky a nárazem mě zatlačila zpátky k němu. Mám půl dne dovolený, není co měřit, jedu pro syna ke škole ale mám dvacet minut k dobru. Půl roku od incidentu s růží u domu, jedu okolo kde bydlí. Něco mi říká, zahni tam, nutkání a touha bejt kde je . Zahnu a jedu. Nad barákem vidím jak kráčí zády ode mě a má před sebou svoje dva hafany. Zahnu k bytovce vpravo za smrky. Člověk by nejradši byl v té chvíli jorkšírem a hrozně jí to sluší. Naštěstí to nezaregistrovala. Máme nové kolegyně na zkoušku. Ivana je varuje ať si na mě daj pozor. Odcházím konečně na její žádost z kanceláře, jde k nám vytřít, zahnu vlevo a mířím do kanceláře k Jirkovi, jako vždy, když má otevřeno. Za mnou se ozve výkřik „Tam je vytříno!!“ Otáčím se rychle s jediným dotekem podlahy, jak v nějaké němé grotesce. Stojí se skloněnou hlavou, nevidím jí do tváře. Asi zadržuje smích nebo je naštvaná. Z důvodu, že jsem potřeboval dodělat rychle protokol, všechny kanceláře vytřela a já byl náhodou poslední ne jako vždy Jirka.
Budou Vánoce. Přeji všem Šťastný a Veselý. Jdu popřát i Ivaně, vynadá mi za všechno i za to, že jí jdu popřát. Jsem zamilovanej tak, že ji obdivuju i když mi nadává. Bylo to asi nejostřejší, co jsem od ní slyšel. Chytli mě záda a tak marodím až do dubna. Po návratu do práce se nic neděje postupně se chová normálně. Jen se zdravíme. Jednou přijedu mým Tarpanem, polským veteránem z roku 1978. Už má vše uklizeno, ale přemýšlí jak ho vidět z blízka, má totiž jednoho z rodičů z Polska. Napadne jí stěžovat si na parkování kolegů, a jde s nimi tak, aby byla u Tarpana co nejblíž, ale záře v jejích očích a výraz tváře ji prozradí a mam docela radost, že to tak je. Jednou jí nefunguje klíč od dveří, jindy je náhodou u nářadí, když jdu pro inbus, jsem centimetr za ní, sakra zas ta vůně. Pátého června má kolegyně 25.výročí svatby, mám odpoledne volno, dělám na autě, přijde na whatsapp fotka dvaceti pěti růží co dostala od manžela. Po opravě vyrážím k domovu, chce se mi někde projít, tak se projdu okolo místa kde Ivana bydlí celej život , popsala mi to tam . Koukám do zahrad po vracích starých aut. Na konci při návratu k autu, míjím u jejího domu její auto. Na moment se zastavím, z domu vychází holčina se dvěma pejsky. Otáčím se a po přivonění ke keři jasmínu kráčím k mému autu. Po chvíli za mnou kdosi běží a ozve se" jste to vy? “ , dojde mi, že je to Ivana, nezastavuji, a pak „no jo Debil“. Dojdu k autu a odjíždím. Druhý den je čtvrtek, Ivana je u nás v práci. Za přítomnosti kolegy momentálního šéfa mě Ivana vyslýchá co jsem tam dělal. Má odpověď, že jsem tam nebyl za ní, ji neuspokojuje. Nechová se agresivně, akorát ji dráždí nápis na mé nástěnce “ A co jsi dostal k Vánocům Pepo? Vynadáno!!!" Za měsíc dostanu předvolání od Policie na podání vysvětlení ve věci obtěžování Ivany. Koukám jak puk. Při vyšetřování na Policii se paní policistka po mích odpovědích buď směje nebo kroutí hlavou nad tím co obsahuje žaloba. A trestní oznámení podstupuje dle jednacího řádu k řešení k přestupkové komisi. Za měsíc na přestupkové komisi podám už jako obviněný z přestupku vysvětlení shodné s výpovědí na Policii. Bohužel Ivana uvedla svou dceru jako svědka, tak jim nezbývá, než ji předvolat. Při druhém jednání řešení přestupku mi hrozí pokuta, pokud ponechám všemu volný průběh. Jako obviněný žádám, abych byl konfrontován se svědkyní. Ivana úvádí, že jsem měl u auta, jak jí sdělila dcera, v ruce květinu. U konfrontace s dcerou je přítomna i Ivana, protože je dcera nezletilá. Když zjistí, že budu přítomen a mám na to právo, konstatuje, že pan Müller může všechno. Dcera mě poznala neb mě maminka ukazovala na fotce a v autě jako pána co jí nosí květiny. Ani nevěděla v které ruce jsem květinu držel, údajně jsem ji dal na strom což ani ona ani maminka neviděly. Já žádnou květinu neměl. Při jednání na sebe s Ivanou koukáme jak dva blázni. Když se na mě dcera podívá, jemně bez známky naštvanosti ji říká „nekoukej na něj“, Koukáme si s Ivanou jak dvě trdla do očí, při kontrole dokumentů jsou naše pohyby spíš na rande. Po jejich odchodu úřednice s výrazem štípněte mě, že se mi to nezdá, přejde dvakrát kancelář tam a zpátky. Patnáctého ledna nabyde právní moc rozhodnutí, zastavující přestupkové řízení vůči mé osobě. Při prostudování spisu, zjišťuju mraky protiprávního jednání různých osob. Má osobní data včetně datumu narození a trvalého bydliště, fotografie ze záznamových zařízení od zaměstnavatele, poskytnuté bez vyžádání policie. A podobná protiprávní zvěrstva. Nikomu nic neprovedete, ale čtyřicátnice inspirované jihoamerickými telenovelami, se vám za „něco“ mstí. Nemám sílu dál psát. Mám jí pořád v hlavě. Její bezprostřední reakce na kde co bez přetvářky, v tom je její největší krása a ta něha jako podtext všeho. Pořád tam nemůžu dostat někoho jinýho. O ty dvě holky se stará úplně sama. Vím proč, ale zveřejňovat to nebudu. Je to všechno na ní. Možná proto to tak je a proto ji taky obdivuju. Jak se říká láska musí být oboustranně příjemná věc a tolik peněz nemám, sám se starám o syna a ještě platím na dceru. Jo zná mě ještě její maminka a kámoška Alice, obě na mě intenzivně čučeli, jedna v hospodě a druhá na přechodu. Dcera od výslechu je ta starší a koukala mi minutu do očí na semaforu v létě u oční optiky. Takže jsem díky PR znám v celé rodině, akorát nevím proč. Jestli jako lump nebo nemožná naděje. Miluju Tě, tak Ahoj, Zlobílku Překrásko Ivanko. Jsi jen sen starýho chlapa, tak se nezlob. Je strašně těžký Tě nevídat.
