Článek
Když se rozpadne manželství, většina lidí hledá příčiny v konkrétních událostech. Nevyslyšené potřeby, nevěra, finanční problémy, rozdílné životní cíle nebo postupné odcizení. Jen málokoho by napadlo hledat část odpovědi v genetice.
Přesto se právě touto otázkou zabývají vědci už několik desetiletí. A jejich závěry jsou překvapivé. Zdá se totiž, že sklon ke vstupu do manželství i riziko jeho rozpadu nejsou dány pouze výchovou, prostředím nebo náhodou. Svou roli mohou hrát také dědičné osobnostní rysy.
To ovšem neznamená, že bychom měli gen pro rozvod.
Gen pro rozvod neexistuje
Představa jediného „genu rozvodu“ patří do říše zjednodušených mediálních titulků. Lidské vztahy jsou příliš složité na to, aby je určoval jediný úsek DNA.
Vědci však opakovaně zjistili, že určité vlastnosti, které ovlivňují partnerské soužití, mají částečně genetický základ. Patří mezi ně například temperament, míra neuroticismu, extroverze, impulzivita nebo schopnost zvládat konflikty. Právě tyto charakteristiky mohou významně ovlivňovat kvalitu partnerského vztahu a jeho stabilitu.
Jinými slovy: geny neurčují, zda se konkrétní člověk rozvede. Mohou však spoluutvářet vlastnosti, které zvyšují nebo snižují pravděpodobnost, že si partnera najde, vstoupí do manželství a dokáže dlouhodobě udržet fungující vztah.
Co ukázal výzkum dvojčat
Jedním z nejzajímavějších výzkumů posledních let byla studie amerických vědců, kteří analyzovali údaje od více než šesti tisíc párů dvojčat z Vietnam Era Twin Registry. Cílem bylo zjistit, nakolik jsou manželství a rozvod ovlivněny genetickými a environmentálními faktory.
Výsledky potvrdily, že jak uzavření manželství, tak rozvod mají určitou dědičnou složku. Ještě zajímavější však bylo jiné zjištění.
Vědci zjistili, že genetické faktory spojené s tím, zda člověk vstoupí do manželství, nejsou totožné s těmi, které souvisejí s rozvodem. Jinak řečeno: vlastnosti, které člověku pomáhají najít partnera a uzavřít manželství, nejsou automaticky stejné jako vlastnosti potřebné k jeho dlouhodobému udržení.
To je důležitý poznatek. Často totiž předpokládáme, že člověk, který snadno navazuje vztahy, bude automaticky úspěšný i v dlouhodobém soužití. Výzkum naznačuje, že tomu tak být nemusí.
Dědíme vztahové vzorce?
Další zajímavou otázkou je, proč se rozvody častěji objevují v některých rodinách.
Mnoho lidí si všimlo, že děti rozvedených rodičů se samy rozvádějí častěji než děti z dlouhodobě stabilních manželství. Dlouho se předpokládalo, že jde především o důsledek výchovy a rodinného prostředí.
Současný výzkum ale ukazuje složitější obraz. Část tohoto jevu může souviset s předáváním osobnostních charakteristik mezi generacemi. Pokud rodiče předají potomkům určité temperamentové rysy, které komplikují partnerské soužití, může se vyšší riziko rozpadu vztahu objevit i u další generace.
To však neznamená, že by děti rozvedených rodičů byly k rozvodu odsouzeny. Znamená to pouze, že genetické a sociální vlivy se mohou navzájem prolínat.
Vztah není biologický osud
Právě zde je důležité vyhnout se častému omylu.
Když vědci mluví o dědičnosti určité vlastnosti, neznamená to, že je její výsledek předem daný. Vysoká dědičnost neznamená nevyhnutelnost.
Příkladem může být výška. Genetika hraje významnou roli, přesto ji ovlivňuje také výživa, zdravotní stav a další faktory prostředí.
Podobně je tomu i u vztahů. Člověk může zdědit vyšší citlivost na stres nebo sklon k impulzivním reakcím, ale zároveň se může naučit lépe komunikovat, zvládat konflikty a budovat zdravé partnerské návyky.
Geny představují pouze jednu část rovnice.
Proč některá manželství vydrží
Výzkumy ukazují, že stabilita manželství souvisí s celou řadou faktorů. Vedle osobnostních charakteristik hrají významnou roli také ekonomická situace, vzdělání, věk při vstupu do manželství, kvalita komunikace nebo schopnost řešit konflikty.
Zajímavé je, že některé studie upozorňují na souvislost mezi rozvodovostí a osobnostními rysy, jako jsou neuroticismus nebo extroverze. Lidé s určitými temperamentovými charakteristikami mohou častěji zažívat konflikty nebo hledat nové podněty mimo stávající vztah.
Ani zde však nejde o jednoduché pravidlo. Každý vztah vzniká mezi dvěma konkrétními lidmi a jejich vzájemná dynamika bývá mnohem důležitější než jakákoli jednotlivá vlastnost.
Co si z toho odnést?
Moderní genetika nepřináší odpověď na otázku, proč se konkrétní manželství rozpadlo. Ukazuje však, že lidské vztahy nejsou formovány pouze kulturou a výchovou.
Naše geny mohou ovlivňovat způsob, jakým reagujeme na stres, jak komunikujeme, jak zvládáme konflikty nebo jak silně potřebujeme blízkost druhých lidí. A právě tyto vlastnosti mohou nepřímo přispívat k úspěchu či neúspěchu partnerského soužití.
Možná tedy neexistuje gen pro rozvod. Existují však geneticky ovlivněné rysy, které se mohou ve vztazích projevit více, než jsme si ještě před několika desetiletími dokázali představit.
A právě v tom spočívá nejzajímavější závěr celé debaty: budoucnost našeho manželství není zapsána v DNA. Geny mohou některé karty rozdat, ale způsob, jakým je sehrajeme, zůstává do značné míry v našich rukou.
Použité zdroje
JERSKEY, Beth A.; PANIZZON, Matthew S.; JACOBSON, Kristen C.; et al. Marriage and Divorce: A Genetic Perspective. Personality and Individual Differences. 2010, roč. 49, č. 5, s. 473–478. DOI: 10.1016/j.paid.2010.05.007.
D'ONOFRIO, Brian M. et al. Intergenerational transmission of marital instability. Citováno v: JERSKEY, Beth A. et al. Marriage and Divorce: A Genetic Perspective. 2010.
JOCKIN, Valerie; McGUE, Matt; LYKKEN, David T. Personality and divorce: A genetic analysis. Citováno v: JERSKEY, Beth A. et al. Marriage and Divorce: A Genetic Perspective. 2010.
McGUE, Matt; LYKKEN, David T. Genetic influence on risk of divorce. Citováno v: JERSKEY, Beth A. et al. Marriage and Divorce: A Genetic Perspective. 2010.
