Manuál OSN říká, proč plakát „chirurgové z dovozu“ nemá být trestný.

Ve Velké Británii nesmí běžný člověk téměř vlastnit jiný než kuchyňský nůž, natož jej s sebou nosit na veřejnost, pokud tedy ovšem neprohlásí nošení dýky za svou náboženskou nezbytnost. Právě proto mohl 23letý Vickrum Digwa u sebe loni v prosinci mít 21 cm dlouhou ceremoniální sikhskou dýku, kterou provedl emergentní výkon (pět bodných ran) na osmnáctiletém studentovi Henry Nowakovi. Doufám, že jste pochopili narážku na onen plakát SPD „Nedostatky v našem zdravotnictví nevyřeší chirurgové z dovozu“.

Druhého června britská policie zveřejnila záběry z policejní kamery, ze kterých jasně vyplývá, že měla větší starost o oděrky vraha Digwy než o umírajícího Henryho, kterého místo snahy zachránit jeho život spoutala jako podezřelého z rasistického útoku na Digwu a nechala zemřít.

Jak se společnost a státní instituce, které jí mají sloužit, dostanou do stavu, že když vás někdo pobodá, tak prioritní starostí pro policii bude, zda jste neurazili jeho etnokulturní jemnocit? Dobrým způsobem, jak se pokusit v tomto Británii co nejrychleji dohnat, je právě zakázat si nazývat věci pravými jmény, předejít tomu, že snad někdo zobrazí něco tak nemyslitelného, jako je imigrant hrozící nožem a časem myšlenkově konformnější část populace skutečně ztratí dojem, že snad nějaké rozdíly v přínosech a hrozbách různých skupin imigrantů existují.

Naše společnost 3. června 2026 o něco přizpůsobila kurz směr Velká Británie a šlápla u toho na plyn. Obvodní soud pro Prahu 1 tehdy hnutí SPD nepravomocně uložil pokutu tři miliony korun za „podněcování k nenávisti“. Podle soudkyně Ivany Tiché totiž inkriminovaný plakát s mužem tmavé pleti držícím nůž vzbuzoval strach, nenávist a polarizoval společnost.

Dnes, 1. září, ale Městský soud v Praze tento rozsudek pravomocně zrušil a SPD zprostil obžaloby. Hnutí podle něj použitím těchto plakátů nespáchalo podněcování k nenávisti ani žádný jiný trestný čin. Předsedkyně odvolacího senátu Monika Křikavová označila formu kampaně za výraznou, zjednodušující, místy provokativní a na hraně dobrého vkusu, zároveň však zdůraznila, že „takový způsob vyjadřování je pro předvolební agitace a debaty v zásadě typický“ a dodala, že demokratický právní řád musí být dostatečně sebevědomý, aby takové politické projevy snesl.

Je fascinující sledovat, jak si stát a jeho elity uzurpují monopol na to, jaké emoce a v jakém kontextu smí občan cítit. Někdejší ministr vnitra Vít Rakušan, který nad prvostupňovým rozsudkem na sociálních sítích neskrýval zadostiučinění, neviděl nic strach vzbuzujícího a polarizujícího na tom, když na budovu svého ministerstva nechal vyvěsit obří plachtu s mrtvým ruským prezidentem v pytli na mrtvoly. Zobrazovat smrt a podněcovat nenávist může být evidentně projevem i nejlepších hodnot „pražské kavárny“. Sice lze namítnout, že Rakušanův plakát byl o jednom konkrétním člověku, který se jasně provinil, nikoliv reprezentací celé skupiny zavdávající kolektivní vinu, ale ruku na srdce, myslíte, že by Rakušan a podobní progresivisti analogicky akceptovali billboard Vickruma Digwy v pytli na mrtvoly?

Ale ani s uplatňováním kolektivní viny nemá Rakušan problém, např. po invazi Ruska na Ukrajinu chtěl prosadit okamžitý zákaz vydávání víz pro Rusy, takové opatření by se jistě dotklo mnohých nevinných Rusů, ale předcházení bezpečnostním rizikům, která by představovali, bylo důležitější. S takovou úvahou lze souhlasit, tedy příslušnost k určité skupině, která představuje zvýšené riziko, je validním důvodem pro nepříznivé zacházení (zamítnutí víza) se všemi jejími příslušníky. Tento aspekt plakátu tedy zavrženíhodným být nemůže.

Rakušan také obhajoval postup policie při hodnocení výroku tehdejšího starosty Řeporyjí Pavla Novotného, který prohlásil: „Češi by potřebovali válku. Vyhnat je v noci z baráku, zabít dítě, zapálit barák, ženu podříznout“. Podle Rakušana totiž nebylo pravděpodobné, že by tento výrok vedl k demonstracím či násilí.

V době zveřejnění plakátu § 356 trestního zákoníku vymezoval trestný čin „Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“, dopustí se jej ten, kdo“veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků”. Taková formulace je velmi široká, stačí, že projev někoho urazí, pobouří, vzbudí strach nebo polarizuje veřejnou debatu? Nebo politika ze své podstaty vždy polarizuje?

Problém rozlišení přípustné komunikace kryté principem svobody slova a nebezpečnou výzvou k násilí není nový. Organizace spojených národů (OSN) tuto hranici konkrétněji definuje v tzv. Rabatském akčním plánu (jednostránkové shrnutí viz obrázek č. 1, zdroj), který posuzuje šest kritérií: kontext, řečníka, úmysl, obsah a formu, rozsah šíření a pravděpodobnost (podnícení násilí) včetně bezprostřednosti. Pro přípustnost trestnosti nějakého projevu je nutné, aby takový projev naplnil všech šest Rabatských kritérií. V následujících odstavcích se zamyslíme nad každým z nich.

Bezprostředním kontextem daného projevu (plakátu) je volební kampaň před krajskými a senátními volbami v roce 2024, ve které SPD nabízela jasně protimigrační postoj. Plakát zobrazuje jasně etnicky cizího muže (státní zástupce jej označil za příslušníka “negroidní rasy”), který je zástupným symbolem oné nechtěné migrace především z afrických a muslimských zemí. Jedním ze základních principů demokracie je informovanost voličů, bez informací není možné si rozumně vybírat strany a kandidáty a tedy by volby pozbyly smyslu, proto mají voliči právo slyšet a vidět i ostrá, nevkusná a jednostranná sdělení o bezpečnosti, migraci, veřejných službách a evropské politice. Migrační pakt je výsledek určité politiky, ke kterému se vyjadřuje strana nabízející politiku alternativní, plakát pomocí slovní hříčky s „chirurgy z dovozu“ vyjadřuje, že místo ekonomického růstu díky příchodu vysoce kvalifikovaných pracovníků (jako jsou chirurgové) spíše dojde k nárůstu násilné trestné činnosti (jako je např. pobodání, tedy protiklad té chirurgie). Raději to vysvětluji až lehce dětinsky, protože u části „liberálních“ politiků mám pocit, že to nepochopení smyslu tohoto plakátu nepředstírají.

Je toto Rabatské kritérium naplněno? Určitě není, kontextem není výzva k nenávisti, cílem plakátu je dát najevo svoji politickou pozici tak, aby si jí všimli lidé, kteří tento postoj již sdílejí.

Plakát nevytvořil anonymní účet s deseti sledujícími, ale parlamentní hnutí, které má určitou autoritu a publikum. Toto hnutí má nálepku „krajní pravice“, „rasistů“ apod., na jejich přiléhavost se názory různí, ale objektivně existuje známý historický případ z roku 2017, kdy volič SPD, důchodce Jaromír Balda, se pokusil vykolejit vlaky na Mladoboleslavsku a tento čin vydávat za islamistický útok, aby „probudil veřejnost“.

Kritérium řečníka ve smyslu někoho, kdo by mohl ke skutečné nenávisti podnítit (kdyby byla splněna všechna ostatní kritéria), tedy spíše naplněno je.

Jak již bylo řečeno, úmyslem za tímto plakátem bylo podnítit voliče k volbě SPD, nikoli podnítit občany k nějakým trestným činům proti těmto etnickým skupinám. Text neříká „nenáviďte migranty“, „útočte na ně“, „odepřete jim služby“, „omezujte práva lidí, kteří zde žijí“, ani nic podobného, ta výzva je politická: zastavit Migrační pakt.

Pokud by se i takové sdělení označilo za úmysl podněcovat nenávist, pak se za nenávist dá označit prakticky každá kampaň, která před něčím varuje nebo navrhuje měnit nějaká práva a povinnosti daná zákonem. Toto Rabatské kritérium určitě naplněno není.

Obsah a forma jsou nejkontroverznějším aspektem plakátu, je to záměrně tvrdé: muž tmavé pleti, krev, nůž, hrozivý výraz, sarkastická narážka na „chirurgy z dovozu“. Tedy nejde o prezentaci nějaké sterilní statistiky kriminality, ale o využití negativního emočního náboje, který tato fotografie vzbuzuje. Zřejmý pachatel pobodání s nožem v ruce působí dramaticky, protože prostě pobodání dramatické je, ale je v součtu dramatičtější, když 100 000 lidí uvidí takovouto ošklivou fotografii, nebo když kvůli migraci bude pobodán 1 člověk navíc?

Přirozený odpor k rozzuřenému člověku s nožem není iracionální „fobie“, kterou v někom vytvořilo samotné vystavení plakátu, kterému člověk průměrně věnuje sotva pár vteřin pozornosti, jde o zdravý sebezáchovný reflex, který v tom člověku již dávno byl. Tedy obsah a forma toho plakátu mohou způsobit, že někdo ucítí reaktivní negativní afekt vůči zobrazené hrozbě, ale k tomu postoji jej nepodnítil daný plakát, pouze jej odhalil. Toto Rabatské kritérium tedy spíše naplněno není.

Podobně jako u kritéria řečníka, pokud by byly naplněny ostatní znaky podněcování k nenávisti, tak by tato forma jejího šíření co do celkového zásahu efektivní být mohla, plakát byl veřejně umístěný a následně mediálně výrazný.

Právě zde podle mě celá konstrukce obžaloby naráží nejvíce. Rabatský test se neptá, zda se někdo po zhlédnutí plakátu bude cítit nepříjemně, zda si utvrdí negativní názor na migraci nebo zda mu sdělení připadá odpudivé. Ptá se, zda existuje významná pravděpodobnost, že posuzované sdělení někoho bezprostředně podnítí ke spáchání trestného činu proti dané skupině.

Plakát SPD má zcela zřetelně za cíl pouze to, že někoho podnítí k volbě SPD, neobsahuje žádnou výzvu k útoku na danou skupinu. Poslední Rabatské kritérium tak naplněno být nemůže.

Výsledek je tedy poměrně jasný. Plakát byl ostrý, pro někoho nevkusný, jistě provokativní a jeho předmět byl etnicky definovaný. To vše lze kritizovat, ale trestní právo nemá trestat nevkus nebo stud pražských liberálů, který cítí, když si uvědomí, jaké instinktivní reakce v nich taková fotografie hrozivého černocha vyvolává.

Z Rabatských kritérií jsou splněna pouze 2.) řečník a 5.) rozsah šíření, dala by se vést delší diskuze o 4.) Obsah a forma, ale to není třeba, protože Rabatský akční plán vyžaduje pro přípustnost trestnosti naplnění všech kritérií. Klíčový znak podněcování k nenávisti, tedy zda bylo úmyslem plakátu podnítit k trestnému činu proti dané skupině osob a zda existovala dostatečná šance, že k tomu takový plakát bezprostředně někoho dovede naplněn není, jedná se zkrátka o předvolební reklamu. A ke stejnému závěru naštěstí dnes dospěl i odvolací soud.

Téma migrace považuje za jedno z nejdůležitějších politických témat 84 % Čechů, nejedná se o okrajový zájem „pomýlených dezolátů“, jak se to občas některá média snaží rámovat. Tento zájem jasně pramení ze smutné reality dnešní západní Evropy, např. již samotná existence webu https://messerinzidenz.de/, který každý den aktualizuje přehled útoků právě noži v Německu, prozrazuje, proč si političtí marketéři SPD správně mysleli, že takový plakát bude rezonovat. V Česku zatím takový web nepotřebujeme, ale potřebujeme nezapomenout na to, proč tomu tak je. Trestat politické strany za to, že tyto objektivně existující hrozby vizualizují, znamená trestat lidi za to, že si všímají skutečnosti a umí si spočítat „per capita“.

A počítat bychom měli, protože ignorování této reality má svou cenovku. Dánské ministerstvo pro imigraci pravidelně zveřejňuje data, podle kterých je u mužů ze zemí MENAPT (Blízký východ, severní Afrika, Pákistán) míra násilné kriminality 3.5× vyšší než u domácí populace, a to i po zohlednění věku a socioekonomického statusu. Z hlediska ekonomiky je situace ještě tristnější. Rozsáhlá studie institutu IZA na datech z blahobytného Nizozemska prokázala, že nezápadní imigranti představují pro státní rozpočet v souhrnu za celý svůj život čistou ztrátu v řádech stovek tisíc eur na osobu. Takový systém může fungovat jen do té doby, dokud do něj přispívá dostatek domácích obyvatel a západních imigrantů.

Importovat lidi z těchto rizikových regionů a doufat, že u nás snad zázračně nebudou páchat zločiny a zatěžovat sociální systém, není projev humanity. Je to morální selhání a hazard s bezpečností vlastních občanů i dlouhodobou stabilitou státního rozpočtu.

Pouta, která britská policie nasadila krvácejícímu a umírajícímu Henrymu Nowakovi, se teď progresivisté pokusili skrze justici pod záminkou boje proti „nenávisti“ obrazně nasadit i na naši schopnost otevřeně pojmenovávat rizika migrace. Tentokrát takový pokus narazil. Je ale ve finále jen na nás, zda dovolíme, aby se tento hrozící ústup zdravého rozumu a následné rozpadání společnosti po vzoru UK stal i naší realitou.