Kdo za Česko zaplatí účet v Ankaře? Hrad to nebude

Spor o to, zda má Českou republiku na blížícím se summitu NATO v Ankaře reprezentovat prezident Petr Pavel, nebo premiér Andrej Babiš, se zvrhl v poněkud únavnou ústavní přetahovanou, jejíž podstatě a možnému výsledku jsme podrobně věnovali v předchozím článku. Severoatlantická aliance vážně není debatní kroužek ani ceremoniální fórum. Je to tvrdě pragmatická politicko-vojenská organizace, kde se neřeší primárně symbolika a hlavní výstupem nejsou hezké fotky, ale reálné závazky. Předmětem summitu jsou hlavně výdaje na obranu, vojenské schopnosti, formy a množství podpory Ukrajiny či mobilizace zbrojního průmyslu. A za to všechno někdo musí nést konkrétní politickou odpovědnost.

A právě proto leží ten nejpádnější argument na straně vlády. Jistě, prezident má určité právo nebýt kompletně odstaven z role, kterou si český stát v NATO za čtvrt století vybudoval. Přístupový protokol k Severoatlantické smlouvě, podepsaný 16. prosince 1997 výslovně uvádí, že generální tajemník NATO sdělí pozvání k přistoupení vládě České republiky – nikoli prezidentovi. Česká republika se pak plnohodnotným členem Aliance stala 12. března 1999. Je to jen střípek, ale i takové detaily ukazují, kdo je v logice NATO skutečným partnerem na české straně.

Jednání NATO na nejvyšší úrovni se označuje jako zasedání „hlav států a vlád“ (Heads of State and Government - HOSG), což není náhodou, na webu NATO jsou uvedeni pro každý členský stát jak hlavy států, tak vlád, např. v pořadatelském Turecku obě role zastává Recep Tayyip Erdoğan, ale v ČR jsou na úrovni HOSG dva lidé, premiér Andrej Babiš a prezident Petr Pavel. Aliance tedy nikde neříká, že hlava státu má automaticky přednost před šéfem kabinetu a již vůbec z toho nevyplývá, že se každý HOSG zástupce může sám rozhodnout, zda dorazí. Říká tím jen jediné: Vyřešte si to doma a pošlete někoho, kdo má mandát jednat za vládu.

Český ani alianční diplomatický protokol vážně není součástí našeho ústavního pořádku a tedy nediktuje vládě, kdo má reprezentovat stát na konkrétních setkáních a v jaké roli. Neměla by nastat situace, že do Ankary dorazí prezident i premiér a začnou se strkat o jedno židli někde v zasedačce, NATO chce dopředu vědět, čí jmenovka u toho stolu má ležet. Tuto informaci musí poslat Ministerstvo zahraničních věcí, vedení české delegace nerozhoduje alianční protokolář podle nějakého žebříčku prestiže. Tedy argumenty, že protokol NATO určuje, kdo má vést českou delegaci, jsou zcela liché, protokol NATO maximálně určí detaily typu, v jakém pořadí bude náš zástupce představen, jak uctivě osloven a kam bude usazen.

Nejsilnější karta vlády nesouvisí s etiketou, ale s tím, jak NATO reálně přijímá rozhodnutí. V Alianci neexistuje žádné hlasování. Vše funguje na bázi konsensu, tedy průběžného vyjednávání, kde spojenci testují vzájemné pozice, kladou protinávrhy, nabízejí kompromisy a hledají přijatelné řešení pro všechny. Není to slavnostní ceremonie, kde se jednou zmáčkne tlačítko. Je to tvrdá diplomatická práce, kde se zástupce státu musí v reálném čase rozhodovat: „Ano, tohle můžeme přijmout,“ nebo „Ne, tohle je pro nás nepřijatelné.“

A přesně v tomto momentě se ukazuje propastný rozdíl mezi Hradem a Strakovou akademií. Když se u stolu Severoatlantické rady řeší konkrétní závazek – třeba navýšení obranných výdajů, objem munice pro Ukrajinu nebo podíl na společném projektu – musí zástupce státu vědět, co může slíbit a co dokáže doma prosadit. Premiér má přímou kontrolu nad vládním aparátem, sestavuje rozpočet, jedná s ministry a nese za výsledek politickou odpovědnost před Sněmovnou. Prezident nic z toho nemá. Mohl by teoreticky přislíbit, že Česko dá na obranu 10 % HDP, ale bez vlády a parlamentní většiny je takový slib prázdným gestem, které jen marní čas spojenců u stolu.

Prezident sice tvrdí, že by na summitu prezentoval pouze vládní pozice. Ale konsensus není předčítání předem dohodnutých pozic, je to živé vyjednávání, ve kterém se situace mění a je třeba reagovat na místě a z hlavy. Bude prezident od stolu chodit na chodbu konzultovat každý protinávrh s premiérem? Pro spojence je prostě čitelnějším a spolehlivějším partnerem ten, kdo může slíbené věci reálně zaplatit a zprocesovat.

Nikdo rozumný nezpochybňuje, že Petr Pavel má v NATO mimořádné renomé. Jako bývalý předseda Vojenského výboru zná alianční prostředí zevnitř lépe než kterýkoli jiný český politik. Na minulém summitu v Haagu seděl u slavnostní večeře na prominentním místě nedaleko Donalda Trumpa, což byl nepochybný projev uznání jeho osobní historii v NATO i Armádě Č(SS)R.

Jenže osobní prestiž a státní mandát jsou dvě odlišné věci. Prestiž vám zajistí lepší místo u stolu a pozornost v kuloárech. Mandát vám umožní za tím stolem něco skutečně dohodnout. Ale pamatuje si někdo, co vlastně Pavel u toho prestižního stolu v roce 2025 pro ČR vyjednal? A právě o to místo u stolu se celý spor nakonec vede.

Obrázek výše ukazuje instrukce pro prostírání slavnostní tabule na summitech NATO, tedy onen pověstný stůl, o který celou dobu jde. Touha zasednout k „White Wine“ po boku světových lídrů je pochopitelně vysoká, ale z hlediska národních zájmů v době, kdy nedaleko za našimi hranicemi zuří válka, to působí jako podstata pomalu ústavní krize přinejmeněším malicherně.

Navíc summit není izolovaná dvoudenní událost, kde se politika NATO rodí z náhodných myšlenek u slavnostní večeře. Je to vyústění měsíců jednání stálých delegací při NATO, ministerstev a vojenských struktur. Český mandát nevzniká na Hradě, ale ve vládním aparátu, který naše členství v NATO realizuje a má dále směřovat. Pokud si někdo za toto úsilí zaslouží držet onu zlatou dezertní vidličku, je to jednoznačně premiér, který za to zároveň nese odpovědnost doma i před spojenci.

Je fér připomenout, že současné ústavní tření mezi Hradem a vládou nevzniklo až kvůli summitu NATO. Začalo podstatně dříve, když prezident Pavel odmítl jmenovat čestného prezidenta Motoristů Filipa Turka ministrem životního prostředí. Ať už si o Turkovi myslí kdokoli cokoli, šlo o kandidáta navrženého vládou disponující parlamentní většinou. Prezident tímto krokem započal ono testování hranic kompetencí mezi vládou a prezidentem, ve kterém se pak logicky ocitly i další otázky sdílené exekutivní moci, včetně toho, kdo má reprezentovat Česko na summitu NATO. Petr Pavel rád vzývá, že by se měl někdo k něčemu postavit „jako chlap“, ale je chlapské dát ránu a pak se divit, že mi někdo tu pomyslnou ránu může vrátit?

Ústavní soud svým nedávným předběžným opatřením vládě nařídil, aby prezidentovi účast a akreditaci zajistila. Rozhodně ale neřekl, že Pavel musí být automaticky vedoucím delegace a hlavním řečníkem u jednacího stolu Severoatlantické rady.

Vláda tedy zareagovala šalamounsky a formálně soud uposlechla: prezident je akreditován, schválili mu zřejmě letadlo a bude mít svůj doprovod. Účasti se tedy nebrání. Že to na Hradě vnímají jako naschvál a „vykostění“ prezidentovy role? Možná ano, ale formálně vzato vláda udělala to nejnutnější, co jí bylo uloženo. Hradní argumentace proti původnímu vyškrtnutí má určitý smysl, vláda by neměla zcela odstřihnout prezidenta od naší role v NATO, ale z toho neplyne, že prezident musí automaticky řídit českou zahraniční politiku a o vedení delegace prezidentem nic neříká ani Ústavní soud ve svém předběžném opatření.

Prezident ve svém pondělním (29.6.) prohlášení nicméně tvrdí, že je připravený na summitu prezentovat pouze vládní pozice, ne své vlastní, a že by se rád dohodl na kompromisu, aby z toho pro ČR nebyla ostuda… Pokud tam nechce větřít vlastní postoje odlišné od vládní politiky, k čemu je tato námaha a braní si pověsti ČR jako rukojmí pro vyjednávání s vládou vlastně dobré? Stýská se mu po známých z doby ve vedení v NATO? S těmi se jistě může potkat i při svých jiných četných zahraničních cestách a dovolených. Ale pozor, plénum ústavního soudu zasedá pravidelně každou středu, tedy pokud se prezident chce stát vůdcem delegace za každou cenu, ještě s přehledem stíhá podat další žádost o předběžné opatření.

Chceme-li najít kompromis pro letošní summit, nabízí se rozdělení rolí: Pavel si užije vysněnou neformální večeři hlav států či vlád, kde zúročí své renomé a Babiš odpracuje hlavní zasedání, kde se oficiálně řeší peníze a závazky.

Úplně nejlepší by ovšem bylo, kdyby prezident letos prokázal politickou i osobní velkorysost a do Ankary zkrátka nejel. Pokud mu skutečně jde o vyjasnění rolí, může počkat na meritorní rozhodnutí Ústavního soudu. Ale moc s tím nejde dohromady, že ve svém pondělním prohlášení na Instagramu mluvil o přeběžném opatření ÚS jako o něčem, co „spadlo z nebe“, místo aby transparentně svým sledujícím přiznal, že přesně o to ÚS explicitně žádal a dokonce mu napsal několik variant tohoto opatření ke zvážení. Politická moudrost spočívá i v tom, že nemusíte každé své právo, byť dočasně přiznané, vyždímat až do poslední kapky.

Kdyby Petr Pavel řekl: „Můj nárok je nezpochybnitelný, ale v zájmu srozumitelné reprezentace státu navenek letos přenechám prostor vládě, ať nese za své sliby plnou odpovědnost,“ ukázal by skutečnou státotvornost. Posílil by prestiž prezidentského úřadu mnohem víc, než když teď poletí do Turecka obklopen aurou trapné domácí hádky o to, kdo bude nakonec třímat v ruce onu zlatou dezertní vidličku. Prezident by tím tvář neztratil. Naopak by ji ukázal.