Článek
Při takovém množství aktivit je přirozené, že některé projekty se z různých důvodů neuchytí nebo „narazí“. Buď pak zcela zaniknou, transformují se, nebo v omezené podobě čekají na lepší příležitost. Jiné projekty však úspěšně podnítily pozitivní změny. K čemu přispěly Kontejnery k světu. nebo každoroční letní kulturní festival oživující plzeňské náplavky? O množství práce, kterou spolek k světu vykonal, svědčí i počet lidí, kteří jím během deseti let prošli. Určitou fluktuaci zaznamenává i Marešův ateliér. Jak Jakub zvládá svou manažerskou roli a kterým směrem by se měl jeho ateliér dál ubírat?
Odkaz na podcast: https://podcasty.seznam.cz/podcast/od-zapadu-nefouka/v-plzni-jednoznacne-chybi-skola-architektury-je-presvedcen-architekt-jakub-mares-314421
Přepis rozhovoru:
Petr Klíma: Ahoj Kubo, jsem moc rád, že sis udělal čas. Sedíme u vás v Ateliéru k světu, ve Františkánské ulici v Plzni, v prostoru někdejšího bytu s výhledem do dvora. Ty už jsi říkal, že je odsud ze střechy krásný pohled na Plzeň, na centrum Plzně. Jak často sem na střechu chodíš?
Jakub Mareš: Docela často. My jsme se rozhodli nedělat fotografie týmu v kanceláři, takže je teď děláme na střeše. Teď když budeme mít za chvilku nové webové stránky, tak tam budou fotky ze střechy. Takže ano, docela často a má to i nějakou nostalgii s prostorem, který jsme mívali dříve. To byla ta kavárna, o kterou jsme dost nešťastně a nepříjemně přišli. Ta byla na střeše kina Elektra. Takže tato střecha je taková pěkná připomínka toho a mimochodem je z ní na tu bývalou střechu kina Elektra, kde jsme měli kavárnu, vidět.
Já jsem chtěl začít trošku jinak, ale když zmiňuješ tu Střechu jako jeden z iks projektů, které máš za sebou – jak se vyrovnáváš s tím, že něco prostě nevyjde, něco se nepodaří, s někým se rozejdeš, a na základě toho třeba zkrachuje podobný projekt jako byla střecha u Elektry, kde jste jednak měli ateliér, ale byla tam také kavárna, která nabízela krásné pohledy do okolí? Co to v tobě zanechává?
Odpověď je dvojí. Když něco nevyjde z důvodů, že to obě strany dělaly nejlépe, jak mohly, a prostě to nevyšlo, že ti dva lidé měli rozdílný pohled na věci, a tak se rozejdou, tak s tím se srovnávám docela snadno, protože tam není žádná zlá myšlenka a zkrátka nemůžeme všichni se všemi pracovat, nemůžu se se všemi objímat. Tak to prostě beru. Ale zrovna Střechu beru hůř, protože tam vnímám, že ta druhá strana – tady asi není třeba jmenovat – do toho šla od začátku s jiným pohledem. A my, nebo já, ať mluvím za sebe, jsem se s nějakou svou důvěřivostí nechal vlákat do nějakých věcí a věřil jsem nějakým slovním dohodám, což jsem neměl. Takže s tímhle se srovnávám hůř. Možná i proto, že to tehdy fungovalo, že to bylo mnohdy oblíbené místo, že jsme inspirovali. Mimochodem, naše Střecha inspirovala pražskou střešní kavárnu na Paláci Lucerna. To vzniklo tady u nás, protože Ondra Kobza si to tady oblíbil a udělal to podobně v Praze. Takže vždycky, když tam jedu, tak si říkám, že aspoň něco z toho je. A stálo to hodně mých peněz. A je to asi největší daň z důvěřivosti a z počtu rozpracovaných projektů. Myslím, že když člověk dělá hodně věcí, tak není tak důsledný, není tak přesný, musí se pak opírat o důvěru v lidi, která je mnohdy slepá. A někdy se ta důvěra vyplatí a někdy prostě vůbec ne, a tohle byl ten případ. Takže zrovna Střechu koušu těžce.
A vedla tě tahle tvoje zkušenost k opuštění některých tvých projektů, k umenšení množství věcí, kterým se věnuješ?
Ano, v podstatě dva velké momenty v životě mě donutily – to je to správné slovo, protože to nebylo úplně svobodné rozhodnutí – ten počet zmenšovat. Těch projektů bylo původně třináct a do rodiny k světu., jak jsme to v té době pojmenovali, jich patřilo, tuším, deset. A byly to jednak velké zdravotní problémy, které jsem měl, a jednak právě ztráta Střechy a ateliéru. Tak to byly dva velké momenty, kdy jsem vždycky polovinu projektů dával pryč. Takže poprvé to kleslo třeba na osm a podruhé na čtyři. Teď máme čtyři projekty a ty dva momenty v tom hrají velkou roli.
Abychom si tedy připomněli, které čtyři projekty to dnes jsou, tak je to Náplavka k světu., je to PechaKucha – a pořád jsou to také Koloběžky k světu?
Koloběžky mají teď nějaký problém, můžeme si potom o nich promluvit, jestli budeš chtít. Ono vlastně je to vždycky podobné. Já nejsem moc dobrý podnikatel. Do jisté míry je to ta skautská podstata a historie a že celý projekt k světu. je vedený tak trochu skautsky. Vlastně i velká část lidí, kteří tu pracovali, tak skauti byli. A na tom jsou ty projekty postavené, a chybí tomu nějaká podnikatelská myšlenka. Třeba Koloběžky – kdybych na to koukal jako podnikatel, udělal bych to úplně jinak. Prostě by bylo pět klíčových míst mezi nádražím, náměstím, autobusovým nádražím, a nevím, tam, kde lidé budou určitě jezdit. Zpoplatnil bych to. A v době, kdy by to fungovalo, tak bych začal s městem vyjednávat další místa, která by město chtělo, aby tam jezdili lidé na koloběžkách, nebo na kolech, nebo na elektrokoloběžkách a elektrokolech. A teprve potom bych jednal o nějaké finanční podpoře, aby se to mohlo rozšířit mezi normální lidi tak, jako se to dělá v jiných zemích. Že vlastně stát dotuje nějakou částkou, aby kleslo jízdné. Bylo by to stejné jako v MHD. Prostě cena toho lístku nemůže nikdy pokrýt náklady, protože jedna babička do Božkova samozřejmě náklad celého trolejbusu nezaplatí.
Dnes v Plzni funguje bike sharingová společnost – služba Kolem Plzně – a myslím si, že čerpají nějaké městské dotace. To znamená, že město nějakým způsobem podobnou věc financuje?
V podstatě jo. My máme v podstatě původní základ, dokonce jednoho investora. Dokonce máme jednoho původního programátora. To propojení není náhodné. A bylo domluvené, když jsme se nad tím potkávali. Ono vlastně správně je na nějaký rozjezd nejlepší ten systém typu Rekola nebo právě Kolem Plzně. A všechna města dojdou po nějaké době k tomu, že to musí mít systém, že to je jako zastávka MHD, že to prostě musí být někde dané. Že vím, kam jdu a že to kolo nebo koloběžka tam vždycky je. Že to není: možná tam bude, možná bude píchlé, možná bude jinde, než bylo minule… Ta má chyba, kterou bych dnes označil, byla, že jsem nechtěl jít po těch jednotlivých krocích. Já jsem si načetl chyby z jiných měst, já jsem si všechna ta evropská města, nebo většinu z nich, objel. Měl jsem tam nějaké schůzky, vyptával jsem se, a řekl jsem si: fajn, tohle je model, který se tady určitě stane, tedy že Kolem Plzně bude mít časem velké problémy. Mimochodem, oni nějaké komplikace měli a mají, ale to tady není třeba jmenovat, to je na nich. Ale ten projekt splnil svoji klíčovou roli a bez něj by to prostě nešlo.
Určité zkušenosti prostě člověk nemůže nabýt, nemůže se je dozvědět, musí je zažít, musí si rozbít hubu. A i kdyby mu to jiný stokrát řekl, tak prostě stejně ta zkušenost je neopakovatelná. Zde to bohužel díky mé, domnívám se, nestrukturované povaze a tomu, že jsem zkrátka chtěl rovnou ideální model a odmítal jsem dělat cokoli neideálního, tak to tomu projektu podle mě hrozně uškodilo. Kdybych to jel tou metodou, kterou jsem popisoval před chvilkou, tak si myslím, že by to uspělo. Fakt si to myslím.
A když už o tom teď mluvíme, abychom se k tomu potom nemuseli vracet – v jaké podobě je ten projekt dnes?
To je jednoduché. Máme povolená místa v Plzni, kde ty koloběžky můžou stát. A ta místa máme povolená na 25 let.
A jsou to ta místa, která jsi před chvílí zmínil, tedy u těch dopravních uzlů a klíčových míst, u kterých víme, že jsou důležitá, a tak je tam rovnou udělaná i přípojka, že by tam mohlo být i nabíjení na elektrokoloběžky nebo elektrokola, nebo je tam nějaká rozumná náročnost toho zavést toto tam?
My jsme i plánovali, že časem tam ta elektrokola a ty elektrokoloběžky, nebo i dobíjení vlastních věcí, bude. Že tam budou koše na tříděný odpad, že tam budou lidé moct nabít i svůj mobil, že to prostě bude takový point veřejného prostoru, který takové věci obsahuje. Ale já jsem chtěl napnout síť přes celé město, myslím si, že jsem si spočítal, že 17 míst už je tolik, že to udělá síť, a že už to jde používat jako systém. A odmítal jsem ustoupit z toho počtu, ale horko těžko jsem se dostal na 12 míst. A tam se to zaseklo politicky, protože každý politik na to má nějaký vlastní pohled a podpořil by jenom nějaké vlastní podmínky, ale ty byly navzájem třeba i nesmiřitelné, nebo nespojitelné. Ona žádná z nich nebyla nelogická, nebo nemožná, ale všechny dohromady tvořily takový dort pejska a kočičky. Prostě dohromady by to nemohlo fungovat, to byly věci proti sobě. Já jsem v té chvíli měl pocit, že to těm lidem dovedu vysvětlit, že je dovedu přesvědčit, že se mají domluvit, že to má být jeden projekt. Ale těch politiků a úředníků je na těch odborech moc, a aby se všichni domluvili, to prostě není možný. Možná, kdyby tam byla nějaká interní osobnost. Možná, kdyby se primátor nebo někdo takový toho chopil sám, tak by to možná protlačil. Ale já zvenku… Zpětně vzato, když to tak vidím, tak to bylo naivní ode mě.
Takže aktuálně je ten projekt teď zavřený. Ano, letošní rok (2023, pozn. ed.) poprvé stál, letošní sezonu koloběžky tady v centru nejezdily. Jezdily jenom nahoře na univerzitě, tam jsme to nechali. A probíhají jednání s univerzitou, která do toho teď šlape – myšleno, že by si to přála zase zprovoznit v nějakém větším měřítku. A já chci věřit, že se to letos na jaře podaří zase nějak rozjet. A sebe bych tady v tom projektu označil jako toho, kdo chtěl prostě moc, a tak ne, že nemá nic, ale tak si to tím pokazil. Protože ty začátky byly skvělé. My jsme první Češi, kteří mají patent na ten systém koloběžek. Vlastně jsme měli výborný rozjezd a mě by v životě nenapadlo, že když uděláme něco, co dokážeme ufinancovat, máme na to patent a lidi to chtějí, tak že to jediné, co nedovedeme, je tohle. No, a podcenil jsem to. Nebudu vůbec kličkovat, tohle jsem udělal příliš snílkovsky, než že bych si to nějak podnikatelsky a manažersky promyslel. A zpětně to vidím jako chybu.
Ty jsi v roce 2013 připravil festival Kontejnery k světu, projekt, který dostal do plzeňských ulic více než 30 kontejnerů. Ty ale nebyly jenom v Plzni, ale byly celkem v sedmi městech a bylo jich více než 70 na celkem 52 místech. Když zůstaneme v Plzni, s jakou znalostí města jsi k tomu tehdy přistupoval? A přispěly ty kontejnery, jako dočasná záležitost, k nějaké trvalejší proměně některého z těch míst, nebo vyvstalo něco z těch aktivit, které se tam odehrávaly? Něco, co by zanechalo ve městě nějaký trvalejší otisk, nebo co by proměnilo některé z těch veřejných prostranství?
Jo, vlastně je tam vazba. Já jsem si udělal analýzu toho, jaká místa považuji v Plzni za klíčová, důležitá, nebo něčím významná pro město. Ať už to bylo tehdy, nebo v horizontu nějakých let. Byly to řeky, byla to klíčová prostranství, byly to klíčové křižovatky, byla to nástupní místa do zajímavých zón, byly to čtvrtě, kde něco nefungovalo, byly to čtvrtě, kde třeba nebylo vůbec nic. Zkrátka ty konsekvence byly různé. Nebo třeba nějaká zajímavá instituce, která je pro lidi lákavá, ale byla někde zastrčená. My jsme ji chtěli ukázat ve veřejném prostoru, aby o ni lidé zakopli, zavadili, aby se tam něco odehrálo. Tohle byl hlavní důvod kontejnerů – prověření míst v nějakém omezeném čase. A my máme do dneška teorii, že na pár dní to nestačí, že to musí být nějaké alespoň týdny. Tady to trvalo měsíc. Aby se lidé mohli potkat, aby se mohli seznámit v nějakém jiném prostředí, než je běžná kavárna.
A jestli se ptáš, kam to vedlo? Díky tomu vznikly pak náplavky. Díky tomu se dělala řada průzkumů a kontejnery fungovaly vlastně jako takové prověrky míst. Třeba Borský park, teď tam vzniká kavárna a předtím tam víceméně 10 metrů od toho místa stál kontejner se stejnou funkcí, a to zadání pak vzniklo následně. Zpětně bych jenom tu formu asi řešil teď jinak, protože ta byla místy trošku taková hrubá, trošku studentská, a tak to mohlo někoho, kdo na to koukal nějakým profesionálním pohledem, třeba odradit. Určitě to ale za to stálo.
Ty jsi zmínil náplavku. Vy jste v roce 2012 nebo 2013 měli první ročník festivalu Náplavka k světu. – případně mě oprav. A nakonec tahle vaše aktivita – nejen tedy vaše, ale vy jste byli ti, kdo vlastně obydleli tu náplavku různými akcemi, a myslím, že to byl taky tvůj aktivismus a energie, které jsi vnášel do jednání s politiky ve městě – to všechno nakonec vedlo k tomu, že se náplavka upravila i stavebně. Já vím, že to nebylo jednoduché, docílit toho, aby to mělo nějakou důstojnou architektonickou formu, že tam jsou nějaké rezervy. Máš ale z toho dobrý pocit, pocit zadostiučinění? Že ta aktivita, která je sama o sobě hrozně důležitá, a bez které to nejde, že zanechala za sebou i nějakou hmotnou stopu?
Budu odpovídat na přeskáčku. Jsem velmi vděčný, že to nakonec vzniklo. Ano, je tam řada věcí… Já to popisuji jako první vlaštovku, ty někdy bývají okudlané a bez očička a tak. Prostě zatím to tak dobře dělat neumíme. Jsou otázky, jaká by byla kvalita a jestli to měl být opravdu tendr daný nejlevnější cenou, na to si každý odpověď najde sám. Nebo že má náplavka vést dál, že to nemá být jenom takový kousek, který kopíroval vlastně ten festival. Podle mě je jasné, že to má vést dál a podle mě prostě, dokud se to neudělá poprvé blbě, ale třeba s nějakými rezervami, tak to za to stojí. A mám pocit, že tohle je právě role té neziskové části k světu. Že určitá rozhodnutí jsou z pohledu politika pro mě nesmírně těžká. Já jsem do politiky mohl opakovaně vstoupit, nikdy jsem to neudělal, protože mám pocit, že ten politický pohled je vlastně komplikovaný, protože ta tíha té odpovědnosti je velká.
Rozhodnout se, že jen tak někam dám ty peníze, je vlastně velmi těžké rozhodnutí, a tady v tom jsme okoukali model ze severu, nebo i Rakušané to, tuším, mají. Spočívá to v tom, že mají nějakou často neziskovku, která nějaké téma dělá, ona ho vlastně komunikuje s veřejností, vyřeší, dojde k nějakému závěru, a pak se stane partnerem té politiky, a město s nimi tu věc třeba dotáhne. A na takovém principu má fungovat podle mě i neziskovka k světu. Že my tu věc osaháme, vyzkoušíme děje, uděláme tam nějakou věc a dokážeme zajistit, že ti lidé si to dovedou představit. Je to podivné, ale bez toho děje to nějak nedokážou. Nechci to říkat blbě, ale zkrátka žádné vizualizace a žádné jiné věci nedokázaly to, co festival Náplavka. Dělal se dokonce průzkum veřejného mínění – a teď si ta čísla budu vymýšlet –, ale bylo třeba 85 % lidí proti. A po jednom ročníku Náplavky se dělal znovu průzkum veřejného mínění, a najednou bylo 90 % lidí pro. A já jsem tomu nerozuměl, ale prostě ti lidé tam ani třeba nebyli, jenom třeba jeli tramvají nad tím, nebo to viděli v televizi, a stačilo to k tomu, aby změnili názor. A to je pro mě ta role, kterou má ten festival nebo i neziskovka k světu mít. A potom už je to o tom, aby se toho chopil někdo další. V našem případě si to předáme my v týmu, třeba když ateliér náplavku vlastně dodělával, a pak předával městu. Tak náplavka je skvělá v tom, že to bylo první opravdový velký zhmotnění toho procesu, který se tam poprvé ve velkém povedl. Má to rezervy, jak jsi tady sám říkal, s tím souhlasím.
A vnímáš ty rezervy i v tom, jak se ten prostor užívá? To znamená v tom, že třeba nefunguje až tak intenzivně jako místo komunitního života, kulturních a dalších akcí? Že jsou tam prostě rezervy ve využívání toho místa? Že nežije tak, jak by mohlo – jako veřejný prostor v centru města, a navíc u řeky?
Podle mě zatím nemůže fungovat o moc lépe, protože nikam nevede. Zatím je to tak, že když chtějí lidé k vodě, jsou v centru a fontána nestačí, tak jdou třeba sem, že to tam je fajn, a je tam takové mikroprostředí, které je něčím zajímavé.
To znamená – ještě se zeptám trošku jinak, nebo to doplním – je to tak, že život toho prostoru je vlastně velmi závislý na pořádání nějakých akcí, a ne na spontánní aktivitě lidí, kteří si tam jdou prostě sednout, protože chtějí být v centru města u vody?
Domnívám se, že tahle náplavka bude nejvíc fungovat pro nějaké kulturní a větší akce, trhy, autosalony a nevím, co ještě. Pokouším se parafrázovat to, co je na té pražské, aniž bych si to úplně přál, přiznám se. Ale ten princip je takový, že ty velké mainstreamové akce se mají dít tady. Tenhle plán máme už 10 let, že má každá náplavka nějaké dané užití vzhledem k tomu, kde je, jaká je a kam vede.
Já jsem se chtěl vrátit ještě k té Mži, protože vy jste byli několik let na Radbuze, pak jste se přesunuli na Mži, v roce 2022 jste byli u pivovaru Proud zase zpátky na Radbuze. Mže, jak už jsi tady zmínil, si sama říká o to spontánní, veřejně prostorové využití. Je přístupná, není sevřená v takovém korytu jako Radbuza u centra. Kdybys měl možnost znovu volit, šli byste s prvním ročníkem Náplavky k světu rovnou na Mži?
Ne, my jsme si už před těmi 12 lety řekli, že začneme na Radbuze, protože je marketingově nejlepší, protože bude časem mainstreamová. Má, vzhledem k poloze k městu, nejlepší parametry nejvíc upoutat. Možná to zní hloupě, ale tak to je. Mysleli jsme, že až se nám podaří přesvědčit lidi o tom, že dává smysl chodit sem, tak teprve potom půjdeme na Mži, která je naopak víc klidová a trochu odřízlá. Ale zároveň bude důležitá, jak jsem teď říkal, jako takový parkový prostor směrem k budoucí čtvrti, která bude vznikat na Karlovarské třídě. A paradoxně až potom měl být ten nejhezčí prostor, což je soutok, který má naopak fungovat jako komunikace, protože když se člověk podívá na mapu města, tak tam vidí, že vlastně ten prostor je nádherně uprostřed, že tam je najednou kousíček od Boleváku, k zadnímu vjezdu do nemocnice, že tam je vlastně nejkratší cesta na Doubravku. Takže teď komunikujeme s pivovarem a s teplárnou, že by se mezi areály takovým zeleným koridorem protáhla komunikace na Doubravku. Takže asi tady můžu rovnou říct – není to takové tajemství –, že se chceme od příštího roku pustit na Doubravku, kde budeme další tři roky a tady ještě minimálně dva roky budeme. S pivovarem Proud komunikujeme o tom, že dají pryč plot – nechali si na to udělat výtvarnou studii. Bude to velmi obletované místo, děláme teď na to takový „přednávrh“.
U náplavky na Radbuze, dokud bude fungovat jenom jako kus místa ve městě, kam se chodí po úzkém schodišti dolů, tak to bude mít vždycky svoje limity, a počet návštěvníků, pokud tam bude nějaká kulturní akce, bude omezený. Ale až se podaří najít nějakou propojku k Depu, že se třeba podejde Wilsonův most, pokud to nějak vymyslíme, a pokud se to protáhne na soutok, kam se potom půjde na Doubravku a k Boleváku, a nebo zpátky k Plaze, a až tam vzniknou ty propojky tak se o obydlenost náplavky jako komunikačního místa vůbec nebojím, naopak. A tohle byl cíl od začátku, ale prostě bylo by to nesmírně velké sousto, a tak jsme si ho prostě rozřezali na malé kousky, a ten cíl byl každé čtyři roky obydlet nové místo.
A ještě se zeptám na jednu věc, která s tím souvisí, a ty už jsi to vlastně trošku zmínil, ale mám takový pocit, že někdy ty projekty mají na začátku silnou nosnou myšlenku, velkou porci entuziasmu, a teď mluvím o těch realizačních projektech do veřejného prostoru. Jak se potom vyrovnáváš s tím, když ten dobrý záměr na začátku, a to množství energie, vyšumí? Nebo ta když výsledná podoba neodpovídá tomu, jak sis to představoval, nebo jak jste si to v ateliéru představovali? Jestli je to tak, že si řekneš, že jste udělali, co jste mohli, nepovedlo se to úplně stoprocentně, ale jste rádi aspoň za těch 50, 60, 80 %? Jestli jsi schopný tedy přijmout to, že to má třeba nějakou kompromisní podobu, ten výsledek, protože to byla ta nejlepší možná podoba v těch reálných podmínkách? Protože ty jsi zmínil, že často do toho vstupují zájmy desítky různých aktérů…
S léty už to nesu lépe. Když člověk zjistí, že to takhle mají všichni, tak se to společné utrpení lépe chápe. A vlastně i to, že se to povede třeba do nějaké míry, tak to zpětně potom přehodnocuji, a říkám si: fajn, ono to vlastně není špatné. Ale v dané chvíli to nesu samozřejmě těžko. A že se něco nepovede, odloží, nebo to není, jenže protože je zatím třeba pět nebo deset let práce, tak se to prostě nedá jen tak hodit za hlavu. A jsem velmi špatný v tom, že ty věci neumím zase podnikatelsky vyhodnotit, že bych si řekl: fajn, sedm let to děláme, je to ve fázi, že šance, že se to povede, je 10 %, tak to nedělejme a pojďme dělat něco jiného. Já úplně nesmyslně se do toho vrhám znovu a úplně nesmyslně zachraňuju nějaký projekt, který prostě považuju za důležitý, a jdu proti všem a prostě pokouším se tu věc držet. A přitom, kdybych počkal rok, počkal bych si na zklidnění vody, tak bych se do toho v klidu mohl vrátit, začal bych z jiného konce, tak by to možná bylo lepší. Ale ta povaha, která mi někdy pomáhá a která je mnohdy třeba motorem, nebo díky ní ty věci dokážu nějak dotlačit, tak zase někdy, aby to bylo logicky fér, tak je strašnou nevýhodou, že se toho neumím třeba na chvilku vzdát, neumím to nechat chvilku být, nebo předat. Tohle zpětně vidím, že jsem si mnohokrát uškodil.
Mířil jsem hlavně na ty věci, které se dovedou do realizace. Jestli třeba, když potom vidíš ten výsledek, a vyhodnotíš, kolik úsilí, energie si do toho vložil a pak, že se třeba úplně nenaplnila tvoje představa, jestli si řekneš: ale jo, stálo to za to, prostě lepší takové řešení, než aby se tady zase 20 let v tom veřejném prostoru nic nedělo. Jak to máš?
Ta náplavka byla dobrý příklad. Vždy v daný moment je to jinak. Že je to lepší než nic, dovedu říct až po nějaké době. Takhle se to dá asi popsat. A obecně si myslím, že k světu. dosahuje těch projektů ztěžka, protože prostě my si vybíráme. Je to asi nějaká destrukce, nebo je to možná nějaká definice mojí povahy, že prostě chodíme do komplikovaných věcí, které potom z logiky věci, když se na to zpětně podívám, kolik tam bylo komplikací už na začátku, tak se vlastně není čemu divit, že ta věc nemohla dopadnout lépe než takhle. A o to pak mám větší radost, že se ty věci povedou. Dobrý příklad je třeba kavárna Na Homolce, ta taky měla obrovské porodní bolesti. My jsme se s lidmi, co dělají kavárnu Smetanka, potkali tak, že je zajímalo, jak funguje naše kavárna na střeše. A chtěli to i po mně převzít, ale to se pak nepodařilo, a tak začali přemýšlet, kde by mohli být jinde. Takže jeden velký neúspěch znamenal, když to teď hodně zjednoduším, že vznikla kavárna, která je teď na konečné jedničky, a která mi dělá obrovskou radost. Takže nejde to brát jen jedním pohledem.
Zeptám se ještě podobně – máš nějakou hranici, nějakou červenou linii, za kterou nejdeš třeba ve vyjednávání, a to i pokud chceš dosáhnout nějakého cíle, který by ospravedlnil užití nějakých, řekněme, trochu účelových, prostředků? Teď to říkám velmi obecně, ale ty absolvuješ na denní bázi řadu jednání se soukromými investory, s lidmi z politiky, s úředníky, se zástupci občanské společnosti. Dostáváš se do situací, kdy musíš opravdu hodně přemýšlet o tom, kam ještě můžeš zajít? Protože, myslím si, že to všechno děláš s nějakým zápalem, s tím, že chceš dosáhnout toho, aby město bylo lepší, aby bylo k světu. Zkrátka dostáváš se někdy do situací, kdy jsi v pokušení uzavřít takzvaně smlouvu s ďáblem?
Ty jo, červená linie. Nevím. Nevýhodou mého jednání je, že jsem hodně upřímný. To není jenom výhoda. Když to takhle řeknu správně – já dovedu během mého povídání si s někým klidně někoho urazit, nebo mu to popsat moc tvrdě, nebo moc jasně, a občas si tím prostě škodím. My se přece známe dlouho – já jsem občas prostě takový buldozer. A občas by mi nějaká diplomacie asi prospěla. Já ty věci hrnu, takže každý ví, na čem je, každý ví, co chci a proč to chci, co nabízím. Je v tom hned jasno, ale já jsem vždycky myslel, že tohle je nejlepší možný způsob, jak věci vyjednávat. Ale není to tak, bezpochyby to tak není, na mnoho lidí by platilo, kdybych to víc nadávkoval, kdybych jim některé věci neříkal, kdybych jim to řekl z jejich úhlu pohledu, protože je to třeba ani nezajímá. A já si to paradoxně tím třeba i pokazím. Takže já vlastně červenou linii, minimálně z úhlu pohledu druhých stran, překračuju často a dost si tím škodím. Jsem v tomhle bohužel občas nepoučitelný, protože jsem stejně přesvědčený, že ta přímočará forma komunikace je vlastně dobrá, že se za ní nemůžu stydět. Ale jak říkám, prostě bych byl asi špatný diplomat, kdybych to dělal oficiálně.
Já jsem absolutně proti tomu dělat nějaké dohody z prospěchu, nebo jenom něco proto, aby něco jiného bylo. Nedělám, to si radši počkám, nebo radši ať to není. Přes to všechno se mi to, tuším, dvakrát nebo třikrát stalo, že jsem někoho na začátku špatně vyhodnotil, a během doby se ukázalo, že ten člověk je jiného morálního založení než já. Jenže už to bylo tak daleko, že jsme spolu nějakou spolupráci měli, a tak se mi už minimálně jednou nebo dvakrát stalo, že jsem spolupracoval s někým jenom proto, že už bylo složité se vracet zpátky. Tak jsem s někým jednal a říkal jsem si v duchu, že to snad zvládnu. A vždycky se mi to nevyplatilo. Mimochodem, já, jak říkám, jsem hodně důvěřivý, a vlastně mi to leckde otevře dveře, leckde mi to pomůže, a aby to bylo fér, tak mi to na některých místech zase více škodí. U mě lidé vidí, že já běžím za nějakým cílem a že si nekryji záda, tak toho někteří využijí. Mám takových příkladů třeba pět, nebudu je jmenovat. Paradoxní na tom je, že to jsou často velcí hráči na trhu, že to není někdo malý. U těch velkých, tam by to člověk nečekal, když to je nějaká velká, třeba i nadnárodní firma, a já malý architekt z Plzně, který žádá o podporu, o pomoc. To už jsem mnohokrát podcenil, myslet si, že tam například nemají důvod mě přece nějak poškodit, ale už jsem na to u těch velkých hráčů několikrát doplatil.
Je rok 2023. Když se podíváš o deset let zpátky, do roku 2013, kdy jsi měl mimo jiné Kontejnery k světu. – je dnes Plzeň víc k světu, než byla tehdy? Zaznamenal jsi nějaký posun k lepšímu? Třeba co se týče vystavěného prostředí města, co se týče přístupu lidí na úřadech, co se týče zpětné vazby veřejnosti na vaše akce?
Určitě ano. Ne vždy to sám vidím, protože ty posuny jsou občas jen malé. Je to, jako když rostou nehty, prostě to nevidíš, ale když potom někdo přijde po nějaké době, tak ten to vidí jasně. Takže odpověď je ano, určitě ve všech těch ohledech je odpověď ano. Mám pocit, že veřejný prostor se stává větším tématem. Je to víc vidět, Plzeň vypadá líp lépe. Jediné, co se dá říct, když jsem si to v roce 2013 nějak představoval, tak jsem si myslel, že teď budeme o parníky dál. Myslel jsem si, že už to bude dávno hotové. To byla nějaká naivita.
Když se ještě vrátím k propojení těch ostatních aktivit s ateliérem k světu. – dovedeš si představit ateliér bez těch dalších aktivit? Nakolik je to už provázané personálně i projektově? Protože jsi zmínil, že z některých spolkových aktivit vyvstávají potom ty realizace. Je to tak, že se budeš do budoucna v ateliéru soustředit na tu práci do té míry, že tyhle projekty jako je PechaKucha nebo jako je Náplavka byste třeba nedělali nebo je předali, a opravdu byste se soustředili na tu architektonickou práci? Je to vůbec pro tebe nějaký modus operandi, který si dovedeš představit? Nebo jsi do těch aktivit, se kterými jsi prožil posledních skoro 15 let svého života, už natolik položený, že už jsou tvou nedílnou součástí?
Už si to dovedu představit, ale odpověď umím říkat tak dva roky. Takže už ano. Ono se to vlastně celé zvětšilo a do nějaké míry profesionalizovalo. To znamená, že lidi v ateliéru už nejsou teď zapojení do žádných dalších aktivit.
Takže v tomhle to máte oddělené? Ten, kdo dělá architekturu, dělá architekturu, další lidi dělají jiné věci?
Jo, 17 lidí dělá jenom architekturu nebo stavařinu, a ti na PechaKuchu nebo na Náplavku chodí jako hosté s nějakými výhodami. Třeba tým Koloběžek je oddělený, tým Náplavky a PechaKucha jsou jediné provázané. Jsou to sice dva týmy, ale jsou si natolik podobné a často se i nějak potkávají na místech, takže tyto dva jediné projekty mají personální a velké propojení. Ostatní projekty jsou teď zvlášť. Ono je to tak, že tím, že my se chceme mimo domů a kaváren specializovat na veřejný prostor – považujeme to za naše nejsilnější téma –, tak k tomu ten nezisk nesmírně pomáhá, protože udělá ten dialog, vytváří příležitosti. A já v tom vidím i nějakou míru spravedlnosti, že když už se nám podaří zainvestovaný čas a peníze do neziskovky a něco někam dostrkat, tak potom mi přijde vlastně fajn, že ateliér má potom možnost do toho nějak mluvit i po odborné stránce. Takže se mi to vlastně takhle líbí. Nebyl to původní plán, ale je to takové kouzlo nechtěného, které mi z toho nakonec vyvstalo a vidím v tom nějaký smysl. A ono je to pak hezké, řada klientů nás poznala na nějaké akci nebo na náplavce, nebo s řadou úředníků jsme se seznámili třeba při povolování něčeho úplně jiného, takže tyhle vazby nakonec hrají nečekanou roli. A vždycky, když se mě někdo ptá, co z toho mám, proč to dělám, tak ten můj prospěch je i tato míra kontaktů, míra provázanosti s městem, a jsem si docela jistý, že kdybych byl jenom šéf ateliéru, že bych zde ty typy zakázek, které děláme, nedělal, že bych tolik lidí, co znám a které potkávám, nepotkával. Ta neziskovka tam přinesla nějaké věci, ale bylo to, jak říkám, neplánované.
Ty jsi zmínil, že je vás dnes 17, což je dost vysoké číslo. Určitě tam jsou lidé, absolventi oboru Stavitelství, který je na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni. Ten obor tam existuje už nějakou dobu, ale je to přece jenom stavitelství, není to architektura. Jak tohle vnímáš? Vnímáš nějakou vazbu mezi ne tak úplně silným architektonickým milieu, které je v Plzni, a ne tak úplně vysokou úrovní architektury, která tady vzniká? Vznikají tady dobré stavby, vznikají tady třeba výborné stavby, ale myslím si, že jich pořád není dost, a že ten standard je prostě poměrně nízký. A měl by být vyšší. Chybí tady škola architektury?
Já si dlouhodobě myslím že to, že Plzeň nemá architekturu, je otázka spíš sociologie než čehokoli jiného. Když jdeš někam studovat, tak si tam najdeš i brigádu, děláš tam aktivity, přemýšlíš o tom místě, najdeš si tam kamarády, kamaráda dokumentaristu, kamaráda stavaře, kamaráda grafika, uděláte nějaký projekt, pak si najdeš holku, pak tam máš práci, tak tam prostě zůstaneš, protože ta holka je z jiného města. Všichni moji kamarádi zůstali v Praze, do jednoho, jsou to nesmírně šikovní architekti. Těch plzeňských výborných architektů běhá po světě obrovské množství. A je to logické, když se zeptáš na ty důvody, tak jsou stejné. Prostě byli v nějakém aťáku, nabídli jim práci, byla tam holka, měli byt, vzali si hypotéku, no a už zůstali v Praze.
Takže i proto ta škola. Domnívám se, že třeba veřejný prostor se vyučuje extrémně málo a v osnovách v podstatě není. Pokud není osvícený vyučující, který by ho tam sám dostal, tak se prakticky nereflektuje. Ještě se vrátím k ateliéru, to s tím souvisí – já jsem onehdy v Holandsku viděl ateliér, který měl kombinované různé obory, měl tam stavaře, měl tam architekty, měl tam jednoho krajináře a měl tam i techniky. A mně se to, že se ti lidé potkávají v jedné kuchyňce, u jednoho kávovaru, hrozně líbil, takže takhle to máme i my tady. Z těch 17 lidí je tu vlastně 6 nebo 5 stavařů, jsou tady nějací technici, někdo se věnuje interiérům. Cílem byl multifunkční tým, který toho dělá víc, protože se ti lidé můžou vzájemně obohacovat, omezovat nebo konfrontovat. To se mi velmi líbilo, a chybí mi to i v tom školství. Ještě můžu dát jeden příklad – já jsem byl v Dánsku se podívat na škole, kde je tohle standard. Tady to má ještě rezervy. Že by tady stavaři, architekti, designéři, lidi z elektra, nevím, lidé z grafiky, se mohli tu spolupráci učit do té míry, že by třeba později vytvořili funkční tým, že by si zkusili realizovat něco v praxi pod nějakým podporujícím garantem… To jdu daleko. Takže ta nejkratší odpověď: ano, chybí tu škola architektury, a to se tady určitě musí založit.
Kubo, S PechaKuchou jste proputovali řadu míst v Plzni. Míst, která byla často nepřístupná, zapomenutá, nebo nebylo zvykem v nich pořádat podobné akce. Jak ses smiřoval s tím, že ta místa třeba přestala po určitém čase, po vaší akci, existovat? Respektive byla to pro tebe, nebo váš tým, motivace, uspořádat PechaKuchu třeba v Klotzově cihelně, která už dnes neexistuje, nebo v kině Hvězda, které už bylo dlouho předtím opuštěné?
Labutí píseň nebo pietu se pokoušíme nedělat nikdy. Jako vždy je nějaká, byť malá, naděje, že to místo někam posuneme, že to rozšíříme, že se třeba ukážou nějaké nové podněty. I se pokoušíme strukturu hostů, ale i třeba lidí v hledišti nebo partnerů, poskládat tak, aby to mělo nějaký význam. A zbytek znáš. Prostě, ne vždy to má ten správný dopad, který bych si přál. Třeba u Klotzovy cihelny se zrovna přihodilo, že to byla jedna z nejnáročnějších akcí. Myslím ve fázi příprav – tam odváželi asi 50 tun odpadu, dělali tam novou podlahu. Ve Hvězdě jsme se také nadřeli, fakt to byla obrovská dřina. Několik víkendů jsme tam chodili, aby ta akce na jeden den proběhla. To úsilí bylo nesmírné.
A dokázalo vás potom uspokojit to konání té samotné akce, po těch několika týdnech, nebo víkendech, které jste tomu věnovali? Bylo to dostatečné zadostiučinění, stát tam, mít tam stovky zajímavých lidí? Myslím – kdyby to za pět let zbořili, stálo to za to?
Ne, to určitě ne. Chvilkové zadostiučinění, že se ta akce povedla, že jsme třeba prodali lístky za 10 vteřin, že se opravdu trefíš do nějakého místa, které veřejnost opravdu zajímá, tak to tam je. Je zajímavé vidět, že to místo trápí více lidí, i že to číslo je veliké, a o to více věříš, že to může někam vést. Bohužel do toho pak vstupují jiné zájmy různého typu, a je třeba říct, že to, aby to vedlo k nějakému cíli, je vzácné. Teď se to stane u lázní. To třeba mi přijde skvělé, že to jde nějakým dobrým směrem, takových míst pár je, že se podařilo něco vybudit, vyřešit, nastartovat. Ale je řada těch míst, kde ten výsledek prostě dopadl špatně. Tam ta diskuse nevedla dobrým směrem. Pak jsou další projekty, které od konání té akce jsou v nějakém procesu, a až si budeme třeba za pár let povídat, tak třeba řeknu, že je to skvělé, že to trvalo 20 let, ale povedlo se to.
Takže jste si vybírali ta místa tak, že jste k nim chtěli přitáhnout pozornost veřejnosti, vybudit o nich nějakou diskusi o jejich dalším osudu? Ve smyslu – podívejte se, tohle místo chátrá, dělejme s tím něco?
Řekněme, že je to většinový pohled. A jednou za čas tam mám i pohled typu: sem se běžně nedá dostat, je to místo ve vašem městě, kam se nemůžete podívat, pojďme se tam podívat. To byl třeba případ věznice nebo policejního ředitelství, nebo jiných míst, kam se člověk nedostane.
A jak to funguje dnes? Vy jste měli už 40 akcí, že? Máte pořád nová místa v Plzni, kam se dostáváte? Nebo máte už nějaký seznam míst, která byste rádi ještě zopakovali? Nebo dnes už složitě hledáte místa, kam byste se chtěli dostat?
Bohužel se tady dá říct, že míst máme dost. Kdyby město fungovalo správně a kdyby ty relikty nemělo – teď pomíjím ta místa, která jsou nedostupná ze svého principu, ale mluvím o místech, která by se dala řešit lépe, tak těch je bohužel ještě dost. Takže my máme třeba ještě seznam 20–25 míst, to znamená, že máme minimálně na pět let co dělat. A do pěti let se objeví dalších iks míst. Takže bylo by skvělé, kdybych ti mohl říct: hele, všechna místa fungují skvěle, s Pechou budeme už řešit jenom místa, která jsou třeba nedostupná. Ale tak to není.
Ty už jsi zmínil, že znáš spoustu lidí. Hodně lidí se také protočilo v týmech, které dělaly jednotlivé projekty k světu. A to samé, myslím, platí i pro Ateliér k světu. Vidíš to jako přirozenou věc, že tím ateliérem projdou lidé, kteří získají nějaké zkušenosti, a rozhodnou se, že nakonec v Plzni nezůstanou, i když tady vystudovali školu a nějakou chvíli tady pracovali? Snažíš se třeba tohle změnit a udržet nějaké jádro ateliéru pohromadě, nebo tu fluktuaci bereš jako věc, která je normální?
K světu. prošlo asi 350 lidí. To je strašně moc – a teď neříkám ani brigádníky, myslím jenom ty, co vedli nějaké týmy, nebo v nich něco většího dělali. Právě jsme to sčítali, když máme těch 10 let výročí. Mě to úplně fascinovalo, že je to takhle moc. Dokonce asi 370. Ale v tom nezisku je to běžné. Tam je průměrná doba dva až tři roky, než se to naučíš, a když už to umíš, tak to prostě jdeš zúročit za víc peněz. Ten nezisk je tady v tom trochu nevýhodný, ale je to přirozená věc podle mě. Je tam pár držáků, kteří vydrželi celých 10 let, ale řada lidí šla prostě dělat jinam. A dělá to skvěle a dělá to někde jinde, jinak, a pokud to dělají v Plzni a dělají skvělou věc pro tohle téma, tak to je nejlepší možná odměna, jaká může přijít.
V ateliéru to vždycky malinko zamrzí, ale i to je přirozené, a pokud vznikne dobrý ateliér v Plzni, tak vlastně vzniká nějaká zdravá konkurence. A to je fajn. My už jsme tady takovým způsobem založili asi tři ateliéry v Plzni. Samozřejmě se dá říct, že každý kus od kusu je jiný, a ne každý rozchod se povede. To je jako v životě, takže zkrátka nějaké rozchody jsou víc v objetí a jsou tak, jak mají být, že někdy se ten vztah naplní, a někdo jde dál, udělá si to sám na sebe, a pak spolu třeba i spolupracujeme. To je fajn. A někdy to prostě takhle idylické není. Ale to je asi normální, každý máme takové příběhy, kdy to nebylo šťastné rozloučení.
V nějakém rozhovoru s tebou jsem si přečetl, že jsi o sobě prohlásil, že nejsi úplně dobrý manažer. Mění se to se časem? Daří se ti na tomhle nějak pracovat?
Vlastně daří. Já k tomu docházím většinou skrze bolesti, ale ten tým je už tak velký, že musím přijímat důležitá rozhodnutí. A buď ho můžu zmenšit o pět až šest lidí, nebo se to naučím a přijmu, že budeme i prodělávat peníze, protože některé věci špatně chytneme. A tímhle způsobem jsem se vlastně do těch věcí dostal, takže nebudu lhát – moje podstata je taková, že bych byl ochoten do věcí více investovat, nebo jít více na důvěru. Ale s velkým ateliérem přicházejí velcí klienti. Teď už je nestíhám třeba tak na začátku poznat, a tak už přichází nějaká ostražitost. A 16 nebo 17 lidí je taky už dost velká skupina, aby se věci děly nahodile, takže to chce nějaký systém. Takže jo, už jsem se to nějak naučil. Ale to by měl říct někdo zvenku, nebo naopak někdo od nás z týmu. A mám určitě ještě velké rezervy, co si budeme nalhávat. Ale systém už nějaký vzniknul.
Roste s velikostí ateliéru i měřítko věcí, které děláte? A znamená to, že neděláte už malé věci? Ty jsi mluvil o tom, že odmítáte některé zakázky – je to třeba i kvůli velikosti? Může za vámi přijít klient s rekonstrukcí bytu nebo s nějakou malou věcí?
Je to tak, že ta selekce vzniká na základě víry v dobrý výsledek. My teď třeba děláme stánek k bazénu, nebo děláme interiéry třeba jenom dvou nebo tří místností, pokud věříme, že ten výsledek za to bude stát, že to dává smysl. Ale O. K., když děláme takhle malou věc, třeba interiér bytu, tak ta chuť, že ten člověk je skvělý a že to bude fajn, musí být dvoj nebo trojnásobná, abychom do toho šli, protože zkrátka s těmi malými věcmi je někdy skoro stejně práce jako s velkými.
To znamená, když berete zakázku na realizaci nějakého interiéru, nebo na rekonstrukci interiéru, nabízíte k tomu automaticky, že už to uděláte tak, abyste si pohlídali ten výsledek? Nebo jak to funguje?
Nakonec to vzniklo z nějakých neúspěchů, že jsme byli nespokojeni s tím, že jsme udělali nějaký návrh, který se nám líbil, a i když jsme my i majitel chtěli, aby to dopadlo tak, jak jsme to navrhli, tak díky nešťastné smlouvě, nekvalitní firmě nebo různým jiným okolnostem to dopadlo špatně. Takže tohle nás donutilo, že u malých věcí jsme se nakonec rozhodli, že už ty věci realizujeme sami, protože je to pro nás nakonec méně stresu si tu firmu nebo toho řemeslníka najmout sami a pohlídat si, že to dopadne správně.
Takže máte nějaké osvědčené řemeslníky nebo profesionály, které berete k té realizaci?
Máme. Teď jsme dokonce založili novou firmu, aby to bylo oddělené rizikem. Ta se jmenuje Realizace k světu., a budeme pod tím dělat nějaké menší věci. Teď například stavíme malou saunu, děláme nějaké menší interiéry. Když si člověk spočetl čas na autorském dozoru, kde se pokouší někdy marně přinutit nějakou firmu, aby to udělala správně, tak ten čas věnovaný do té tvorby – že bych rovnou na té stavbě s někým byl, nebo že bych koordinoval vlastního člověka – je úplně stejný, nebo velmi podobný, takže ono se to mnohdy i vyplatí.
A rozšiřuje se váš záběr i co se týče geografie, to znamená máte kromě projektů v Plzni taky projekty mimo Plzeň? Mě by zajímalo, jestli se rozkračujete dál a dál od Plzně, jestli tohle je také vaším cílem. Nebo jak za vámi ty projekty chodí, tak je děláte, ať jsou, kde jsou?
Cíl to není. Když nečekaně přijde nějaký skvělý projekt z dálky, tak ho samozřejmě rádi vezmeme. Ta vzdálenost není limit, ale není to ani cíl. Vlastně Plzeňský kraj a Plzeň je ta patriotická část, a dělat dobré projekty v Plzni je to, co chceme. A jestli se někam budeme šířit, tak pravděpodobně do Prahy, protože tam vznikají skvělé projekty které se zatím dějí jenom tam. Takže Praha vzniká spíš z principu nějaké poptávky, která je pro nás zajímavá. Ale lákají nás také místa, kde ateliéry z nějakých důvodů nejsou. Třeba na Domažlicku skoro žádný není – teď se nechci nikoho dotknout –, nebo i Šumava jich má relativně málo. Nebo Chebsko jich má hodně málo. Takže vlastně se záměrně pokoušíme mířit do míst, kde je k architektovi daleko, pokoušíme se jít do takových krajů a nějak se tomu přizpůsobit, aby tam měl někdo důvod si nás najmout, protože nám přijde, že by to pro ta místa bylo skvělé.
Šli byste do toho i formou nějakého výsadku jako pobočky? Objevila se už taková myšlenka, že by někdo z lidí, kteří prošli ateliérem, nebo v něm stále jsou, a jsou z regionu, a chtěli by se třeba vrátit, že byste zřídili pobočku?
Ano, přesně takový plán tady je, že máme v ateliéru lidi z těch regionů, a protože o ty lidi nechceme přijít a oni, věřím, nechtějí přijít o nás, tak takové dlouhodobé plány tady máme, že bychom zřídili pobočky v místech, kde ateliéry chybí. Láká nás cesta jít do místa, kde nic není, a třeba to spojit s nějakou hezkou kavárnou, s nějakým výstavním místem, s nějakými malými regionálními akcemi typu PechaKucha. Něco takového se může objevit třeba v Domažlicích nebo v Sušici.
Když se podívám na váš web, tak tam máte projekty, které běží, projekty, které možná někde zamrzly, projekty, které se nerealizovaly. Daří se vám realizovat dneska víc věcí, než se vám dařilo před lety? Máte vyšší úspěšnost v tomhle směru a je pro vás ta odpověď důležitá?
Máme. Ale zase tam byla nečekaně nutnost se nad tím zamyslet víc manažersky. Já jsem se dříve pouštěl do velkých projektů, u kterých jsem nevěděl, jestli je dokážeme dotáhnout. Jako byla například Papírna. To byl prostě projekt, kde bylo i naivní si myslet, že si ho dovedeme udržet. Vlastně to byla hra s velkými hráči na celorepublikové úrovni, kde jsme měnili nějaký průmyslový areál na polyfunkční čtvrť. A nakonec to odešlo k velkým hráčům. A pak, to je zase hezký, se to vrátilo zpátky tady k místnímu architektovi – teď to dělá Jirka Zábran, tuším. Takže to je z velké části to jediné, co mě na tom trochu těší, že to zůstalo u někoho, koho známe, a jehož práce si do nějaké míry velmi vážím. Ale těžce nesu, že je to námi vykopnutý projekt a že jsme u toho nezůstali. Mimochodem na začátku jsme díky Náplavce a festivalu poznali pana Jiřičku, který vlastnil areál (někdejší papírny, pozn. ed.). To jsou ty vazby, jak už tady dnes zaznělo. Ale tenhle projekt byl tak velký, že nás překročil, takže přímá odpověď je: poučili jsme se, poučil jsem se, a nově beru projekty, u kterých vím, že ta šance, že si je udržíme, bude mnohem větší. Ty velké projekty typu Papírny, i když je dovedeme s obrovským úsilím dokopat do konce a navrhnout, tak nakonec jsou tak velké, tak specifické, a tak možná komplikované politicky vším možným, že se u nich nikdy nedovedeme udržet, že prostě nás to přeroste, přejede. Takže odpověď je: ano, ale nevzniklo to úvodní chytrou rozvahou, ale zase zpětnými bolestmi, že jsme prostě o zadání, které nás bavilo, přišli, protože zpětnou optikou to byly tak velké projekty, že jsme si je prostě nemohli udržet.
Jakube, děkuju moc, že sis udělal čas, a přeju všechno dobré. Ať se daří.
Moc děkuju, Petře.
Editace: Jan Balcar, Markéta Hossingerová, Petr Klíma
Hudba, zvukový design, fotografie: Jan Balcar
Přepis rozhovoru najdete na webech ozn.plzne.cz a Seznam Médium.
Sledujte nás na sociálních sítích Facebook a Instagram.
