Článek
Marek Sivák studoval architekturu na univerzitách v Praze, Eindhovenu a Edinburghu. Brzy po svém návratu ze zahraničí se aktivně zapojil do dění v rodné Plzni, která v roce 2010 získala titul Evropského hlavního města kultury pro rok 2015. Marek v rámci projektu EHMK inicioval Otevřenou výzvu pro malé změny v plzeňském veřejném prostoru Pěstuj prostor. Ta také v roce 2014 dala jméno spolku, u jehož vzniku Marek stál a který v Plzni působí dosud.
Co si Marek odnesl z pobytů v zahraničí? Které projekty v období kolem roku 2015 v Plzni realizoval? Jak tyto aktivity pokračovaly po roce 2015? A proč některé z nich skončily?
Sám Marek říká, že více než technické řešení ho v architektuře zajímá příběh, který se skrývá v pozadí. Přestože sám téměř nenavrhuje, spolu s dalšími lidmi se dlouhodobě podílí na přípravě projektu obnovy Jiráskova náměstí v Plzni-Slovanech. Jak se k obnově náměstí v těsném sousedství dominikánského kláštera přistupovalo a v čem by se projekt mohl stát modelovým příkladem pro Plzeň? V současnosti Marek nabízí jako „architekt prostoru“ přípravu podobných záměrů a komplexní poradenství zejména samosprávám, které chtějí hledat kvalitní řešení pro rozvoj svých sídel.
Odkaz na podcast: https://podcasty.seznam.cz/podcast/od-zapadu-nefouka/ohromny-potencial-nekdejsi-plovarny-v-plzni-nekdo-v-budoucnu-vzkrisi-veri-architekt-prostoru-marek-sivak-318029
Přepis rozhovoru:
Petr Klíma: Ahoj Marku, děkuju, že sis udělal čas. Musím předeslat, že my se známe dlouho, dlouho také úzce spolupracujeme. Oba jsme stáli v roce 2014 u založení spolku Pěstuj prostor. Budu se ale snažit ptát tak, jako bych toho tolik nevěděl o všem, čím jsi profesně za poslední roky prošel. Ty jsi studoval architekturu v Praze. Absolvoval jsi tam bakalářské studium, ale hned první semestr v magisterském stupni jsi odešel do zahraničí a už jsi tam zůstal. Odešel jsi do Holandska na stáž v rámci programu Erasmus, ale pokračoval jsi tam dál. Moje otázka tedy zní: jaké to bylo v Holandsku? Jakou změnu pro tebe představoval jejich přístup k architektuře a k veřejnému a k vystavěnému prostředí vůbec? A kam dál a proč vedly tvoje kroky?
Marek Sivák: Mě vždy vlastně už od začátku na architektuře zajímala taková ta koncepční, trošku teoreticko-architektonická záležitost více než striktně technické řešení. A měl jsem štěstí na učitele v Praze, například v Základech architektonického navrhování, kteří tenhle rozměr akcentovali. A já jsem měl takový pocit už právě v Praze, že se rád naučím ty technické základy, ale že pak bych se chtěl více věnovat těm příběhům, které jsou za tím, vlastně zprostředkovávat skrze tu architekturu příběhy, to bylo moje. A když jsem viděl ten program navazujícího magisterského studia v Praze, tak mě trošku vyděsilo, kolik zase dalších technických předmětů typu Zařízení staveniště a podobně tam bylo, a říkal jsem si, že využiji příležitost vjet do zahraničí. Chtěl jsem odjet do Finska a došlo k neuvěřitelné náhodě, kdy jeden spolužák chtěl odjet do Holandska, já do Finska, oba jsme se dostali, ale vyměnili nás nějak omylem, takže já jsem jel do Holandska, on do Finska, ale byla to pro mě skvělá zkušenost.
A byl jsi tedy na Technické univerzitě v Delftu?
Byl jsem na Technické univerzitě Eindhoven a do Delftu jsme jezdili za kamarády na návštěvu. To jsou vlastně dvě hlavní univerzity s architekturou v Holandsku. Hlavně se mi tam hodně líbil ten přístup učitelů, že tě berou jako partnera, a že vlastně i jejich práce je tak trochu propojená s tou školou. A vlastně ty jim možná tou svou prací pomáháš posouvat i tu jejich práci. Je to zkrátka takový víc partnerský přístup. I když – když se vrátím zpátky do Prahy, tak někteří vedoucí ateliérů to vnímali podobně, ale prostě tam převažovaly ty technické předměty. Já jsem si v Holandsku, když jsem to tam zažil a hodně mě to oslovilo, říkal, že už se nechci vracet k tomu původnímu programu. Takže jsem tam začal rozesílat přihlášky do zahraničí. Vybral jsem si pár škol, které mě oslovily.
A nakonec mě pozvali na osobní pohovor do Edinburghu. To mi přišlo hrozně vtipné, že kvůli dvěma hodinám nebo hodině osobního pohovoru poletím z Čech do Edinburghu. Ale vzal jsem to jako výzvu s tím, že si tedy budu moct obhlédnout i tu školu. Dnes by to možná už šlo udělat i online, ale tehdy prostě trvali na osobní přítomnosti. A ačkoliv jsem měl původně trošku jinou preferenci na jinou školu, kam mě taky vzali, tak ta moje osobní návštěva této školy, když jsem viděl, co tam ti studenti dělají, jak ten program funguje, jaký je jejich přístup, když jsem se mohl pobavit s těmi pedagogy, podívat se na ten studijní program, tak mě to tam oslovilo. Že je ateliér ta hlavní část a k tomu třeba 12 předmětů, které úzce souvisí s tím ateliérem. Každý semestr se mění, ale všechno se točí okolo toho ateliéru, a ty máš skutečně možnost i ty další doprovodné věci, ať už jde o nějaké technické záležitosti, nebo nějakou filosofii, teorii, tak vždycky to můžeš vztahovat k tomu ateliéru. Takže jsem se nakonec rozhodl pro Edinburgh.
Ty jsi tam byl dva roky. Pokud vím, tak jsi přemýšlel o tom, že bys ještě ve světě zůstal, že bys pracoval v některé z evropských kanceláří. To se ale nestalo, protože v roce 2010, když jsi končil studia, tak byla hospodářská krize a málo práce v oboru. Vrátil ses do Čech. Jak to bylo dál?
Já jsem měl takovou představu, že bych si tady vytvořil vlastní ateliér, že bych šel vlastní cestou.
V roce 2010 jsi tedy přišel do Plzně a téměř vzápětí jsi založil iniciativu Škoda Plzně. Pracoval jsi, řekněme, na své triko, řešil jsi nějaké architektonické zakázky. Proč Škoda Plzně? Co tě k tomu vedlo?
Tak první takový impuls byl, že když jsem se vrátil do Plzně, tak jsem se tady napojil na místní architektonickou komunitu, na lidi, které už jsem znal. Patřil mezi ně třeba Jarek Veselák, nebo obecně skupina Zapálení. Patřil jsi mezi ně i ty. A cítil jsem potřebu zjistit, co se tady děje. Přitahovalo mě nejen sedět doma zavřený a kreslit nějaké rodinné baráčky, ale i zjišťovat, co se děje v tom městě. A jak tomu případně pomoci, aby se to tady dělo z mého pohledu dobře.
Hrála v tom roli také ta zahraniční zkušenost? Naučil ses tam třeba to, že člověk má věnovat nějakou pozornost prostředí, ve kterém žije? A že se má třeba i tímhle způsobem zdola zapojovat do toho, aby se to prostředí zlepšovalo?
To je hrozně zajímavé. Myslím si, že jo, i že ne. Myslím si, že nepřímo. Protože když jsem byl v tom Edinburghu – i vlastně v tom Holandsku, ale zvlášť v tom Edinburghu –, my jsme té práce měli tolik, a já jsem to bral tak poctivě, že jsme tam vlastně makali od rána do večera, často skoro nespali nebo někdy i přespali ve škole. A vlastně jsem tam vůbec neměl čas se jakkoliv angažovat. Ale zároveň jsem vnímal v té společnosti, že to funguje trochu jinak. Hodně na té škole fungovaly takové ty společnosti, kde se zapojovali lidé buď z jiných oborů, kde měli více času, nebo třeba ti z bakalářského programu, když to nebrali třeba tak vážně jako magistra.
A já jsem vnímal že tento rozměr je nějakým způsobem důležitý. A hlavně jsem vnímal, jak tam funguje veřejný prostor. My jsme se vlastně víceméně skoro celé ty dva roky zabývali hodně Florencií. To bylo téma našeho projektu. Byl jsem za tu dobu i dvakrát ve Florencii, a viděl jsem zkrátka, jak funguje ten veřejný prostor v Itálii ze všech úhlů pohledu. A to si myslím, že se do mě nějakým způsobem vrylo. A vůbec i ty sociální vazby celkově, třeba na tom Erasmu. Když jsem přijel do Holandska, tak měsíc nebo měsíc a půl nebyl večer, kdy bych byl sám. Vždycky někdo někoho pozval na večeři a jedlo se společně něco, co třeba u nás v Čechách jsem do té doby moc neznal. Takže všechny ty věci se mi nějak asi trošku zaryly pod kůži, a pak se začaly postupně nějak objevovat. Asi jsem pak po návratu měl nějakou představu, že se tady v Plzni rozjíždějí nějaké dobré věci a že bych chtěl být u toho. Ale zároveň ta realita, se kterou jsem se setkal, byla trošku frustrace té místní odborné komunity z toho, že to tady jde od desíti k pěti, že se připravuje – nebo bude připravovat – nový územní plán, a že je to vlastně netransparentní proces. Takové tam byly velké obavy.
Když zmiňuješ, že se v Plzni začínalo něco dít, míříš tím i na projekt Evropského hlavního města kultury? Protože v roce 2010 na podzim, kdy ty už ses vracel, tak bylo rozhodnuto, že Plzeň se stane Evropským hlavním městem kultury v roce 2015. Bylo to nějaké podhoubí? Měl jsi pocit, že tohle je ta příležitost, kdy by se dalo ve městě něco změnit? Skrze tento velký projekt?
To také přišlo postupně. Když jsem přišel ze zahraničí, tak jsem to vnímal jako skvělou věc, a pak jsem se opět setkal s tou místní realitou, která mi přišla taková rozpolcená. Část lidí, i lidí, které jsem měl rád nebo jsem jejich názor bral v potaz jako relevantní, z toho projektu měla velké obavy. Měli obavy, že se tam utratí velké peníze za nesmyslné aktivity, a ty důležité věci se tam nakonec neodehrají.
Ale člověk v životě prochází různými životními fázemi. A když už je pak starší, někdy se spálí, v něčem víckrát, tak už je pak třeba opatrnější, nebo skeptičtější. A já jsem tehdy byl prostě takový ten mladý, „naivní“, v tom dobrém slova smyslu, nadšený. Říkal jsem si, jo, to jsou skvělé příležitosti. Máte z něčeho strach? Tak s tím pojďme něco dělat.
Iniciativa Škoda Plzně stála u zrodu několika projektů. Já si vybavuji, že v roce 2011, kdy se konal v celé České republice poprvé festival Den architektury, tak Škoda Plzně byla u toho. Ten festival běží dodnes a běží i v Plzni. Ty jsi navázal, pokud se nepletu, v roce 2012 na tyto svoje doposud neinstitucionalizované a neformální aktivity tím, že ses zapojil přímo do projektu Evropského hlavního města kultury a stal ses součástí společnosti Plzeň 2015. Předpokládám, že pro tebe to byl vlastně přirozený vývoj, že pro tebe ty občanské projekty nabraly takového významu a důležitosti, že jsi výrazně upozadil a posléze zcela opustil činnost architekta, který navrhuje, a stal ses něčím, co bychom mohli dnes označit jako architekt–iniciátor, nebo architekt prostoru. Mohl bys ještě popsat ty začátky Plzně 2015?
Pro mě to tehdy bylo těžké rozhodnutí. Jak jsi naznačil, tak já jsem v nějakém období ty pro mě „výdělečné“ aktivity trošku odsunul. Řešil jsem je třeba po nocích. Spoustu času jsem věnoval přípravám právě třeba toho Dne architektury, nebo jsem se tehdy ještě s dalšími lidmi vrhnul do příprav osvětových aktivit zaměřených na děti nebo na veřejnost. A na základě těchto několika aktivit jsem dostal nabídku z Plzně 2015 od Alexandry Brabcové, která tehdy vedla sekci participace, jestli bych nechtěl dělat něco podobného právě v rámci přípravy Evropského hlavního města kultury. Mně to přišlo jako skvělá nabídka, protože jsem měl v hlavě několik projektů, které mi přišly fajn, které jsem nějak cítil zevnitř, že bych si je chtěl realizovat, a zároveň jsem věděl, že by vyžadovaly nějaké lepší zázemí, než to dělat doma sám bez financování po večerech. Ale zároveň jsem tam cítil ten rozpor s tím, abych zvládl ještě navrhování, a ještě jsem nebyl úplně smířený s tím, že bych navrhování pustil úplně. To byla jedna věc. A druhá věc byla právě ta pověst té Plzně 2015, kdy se na to spousta lidí tehdy koukala skrz prsty. A já jsem si říkal: kašlu na pověst, uvidím, jaké to bude. Přece se nebudu rozhodovat na základě toho, co si o tom myslí ostatní lidé, a půjdu do toho. Když tam ty věci budu moct dělat tak, jak chci, tak tam zůstanu, a kdybych viděl, že to prostě nefunguje, tak vždycky můžu odejít. Takže jsem se do toho vrhnul, chvíli jsem to dělal souběžně, ale pak jsem zjistil, že takhle to dělat nejde, že prostě sedět na těch několika židlích je časově neúnosné. Následně ještě přišel čas, kdy jsme se zaměřili také na nějaké rodinné záležitosti a podobně, a to by prostě potom vůbec nešlo. Takže jsem se rozhodnul jít touto cestou s tím, že se třeba případně k tomu navrhování vrátím.
A vlastně jsem se už k navrhování pořádně nikdy nevrátil, respektive jsem to ještě občas zkoušel jako nějaké bokovky. Ale zjišťuju, že moje cesta je jiná, že tohle mě naplňuje mnohem více, že nechci sedět někde sám doma zavřený u počítače. Potřebuju řešit věci s lidmi, baví mě to spojení s tím venkem, baví mě ty komunity, baví mě ta diskuse s různými aktéry. To je prostě moje.
Když se ještě podíváme nazpět, tak jedním z programů, které jsi inicioval v rámci Plzně 2015, byla občanská výzva Pěstuj prostor. Když se podíváš zpátky a vybavíš si projekty jako Městská plovárna, Prameny na Roudné, nebo Křížky a vetřelce, což je projekt věnovaný umění ve veřejném prostoru města a také sakrálním památkám, jakou to v tobě zanechává vzpomínku? Protože z toho projektu, který dával lidem možnost vnášet do připravené databáze podněty k tomu, aby se realizovaly určité malé změny ve veřejném prostoru a aby oni sami na tom mohli participovat, se něco podařilo, něco se podařilo, ale už to třeba moc nefunguje, něco se v tu chvíli podařilo, ale prostě nebyly síly na to, táhnout ten projekt dlouhodobě. Jak se na to díváš dnes?
To je vždy hodně těžké hodnotit nějak objektivně, ale byly dělané nějaké výzkumy v souvislosti s Evropským hlavním městem kultury, s tím, co se tady událo, a projekt Pěstuj prostor tam byl mnohokrát zmiňovaný. Tím chci říct, že to není jenom můj pocit, ale že i různí další aktéři – případně veřejnost – i díky tomu zaznamenali nějakou ne snad změnu názoru, ale takové přispění k tomu, že veřejný prostor se najednou stal mnohem větším tématem.
Když se na to dívám zpětně, tak mi přijde skvělé, že jsme to dělali, a zároveň mi přijde skvělé, že jsme to v té podobě nedělali dvacet let, protože to byla podoba, která měla svůj čas. My jsme se to už tehdy snažili dělat hodně partnersky, nechtěli jsme to dělat jako „proti“, chtěli jsme to dělat společně s městem a do jisté míry to takhle šlo. Vlastně tu veřejnou výzvu, Otevřenou výzvu Pěstuj prostor jsme vyhlašovali, tuším, pět let veřejně, a potom byla ještě nějaká udržitelnost. Jednou ročně se scházela porota, která posuzovala ty podněty. Ta porota byla založená na nezávislých odbornících, architektech, sociolozích a také na zástupcích města. Měl nad tím záštitu primátor, tehdy Martin Baxa.
A vlastně to nějak fungovalo. Ale potom, a zvlášť později v těch závěrečných ročnících, už třeba tak dobře nefungovala ta následná spolupráce. Myslím si, že taková věc má ale pořád své místo, nebo že jsme s tím trošku předběhli dobu. A že přijde doba, kdy to, aby se nastavil nějaký rámec shora, a zároveň se tam nechal prostor pro občany, ale i třeba pro nezávislé odborníky, a v rámci toho pak vznikaly projekty, které budou trochu spontánní, trochu divoké, trochu nečekané, ale zároveň budou v nějakém mustru, v nějakém celku, že to nepůjde proti nějakému směru, proti koncepci, jak se má město rozvíjet, jak se má veřejný prostor posouvat, bude žádoucí. A tak opakuju, že tohle je hrozně důležité, že to tady bude mít v budoucnu své místo, ale tehdy jsme zkrátka, jak říkám, asi trochu předběhli dobu.
Myslím, že to v podstatě narazilo na nějaké limity města.
Ano, také myslím. A taky, že vlastně nakonec garantem takového projektu by mělo být to město samo, a ne nezávislá organizace nebo nezávislý spolek. My jsme to potom, když jsme se osamostatnili jako Pěstuj prostor, převzali jako spolek s tím, že město si samozřejmě může někoho včetně nás najmout, ať to s ním dělá, ale je potřeba, aby tam město bylo v aktivnější roli.
My jsme tehdy realizovali desítky projektů. A nejenom my, tam to fungovalo tak, že jsme vždy říkali lidem, aby se nějakou měrou zapojili také, když dají podnět, a ten bude vybraný. A ty míry byly rozličné, měli jsme tam různé kategorie, ale bylo tam taky spousta aktivních lidí, kteří ty projekty jeli sami, nebo sami ve smyslu, že si na sebe vzali tu zodpovědnost, tu organizaci, a skrze nás pak jim šly od města nebo od Plzně 2015 peníze, odborná spolupráce a tak dál. Ale oni byli natolik akční a ochotní do toho jít, že si ty projekty prostě vzali na svoje triko, což je neuvěřitelné. Vznikla takhle spousta krásných projektů.
Jedním z těch nejviditelnějších a ve své době taky nejživějších projektů byla Městská plovárna Plzeň. Podnět, který vzešel zdola od Majáku Plzně. Místo, které se podařilo, i díky desítkám, možná stovkám lidem zvenčí, oživit do té míry, že v rámci Festivalu světla v roce 2014 nebo 2015 tam bylo několik tisíc lidí. Bylo to místo, které se, myslím, stalo pro určitou komunitu velmi populární, a lidé si tam nacházeli cestu ještě v roce 2018. V roce 2019 pak spolek Pěstuj prostor zjistil, že už není v jeho silách ten provoz utáhnout a pustil to. A město zatím samo neprojevilo žádnou snahu se toho chopit. Když se na to podíváš zpětně, řešil bys někdy něco jinak? Nebo máš podobný nadhled, jako když komentuješ obecně tu Otevřenou výzvu, tedy že to bylo něco, co mělo své místo v tom čase, že to bylo něco, co možná trošku předběhlo svou dobu? A jaké pro tebe vyplynulo poučení z tohoto projektu? Já k tomu ještě doplním, že tys potom připravil na sklonku té plovárenské éry pro město takovou studii proveditelnosti, nebo jak by se to dalo označit, zkrátka to, jakým způsobem by vlastně tohle místo mohlo vypadat, jakým způsobem by se mohlo provozovat. Ale město na to úplně nereagovalo.
Díky, to je skvělá otázka. Když to zobecním na ty podněty, nebo na tu Otevřenou výzvu, tak je důležité zmínit, že smyslem toho všeho nebylo proměňovat místa tak, aby fungovala na 50 nebo na 100 let. My jsme tou otevřenou výzvou cílili na malé až středně velké zásahy, na něco, co je proveditelné bez stavebního povolení, v poměrně rychlém čase a za poměrně malé peníze. Celé to bylo postavené na tom, že smyslem všech těch projektů je hlavně iniciace něčeho.
Cílem bylo nějaké změny ukázat ve smyslu: hele, tady máte nepoužívaný prostor nebo zanedbaný prostor, který je používaný jinak, a podívejte se, skrz takovou poměrně levnou změnu typu posekáme trávu, dáme tam nějaký mobiliář, začneme tam pořádat nějaké aktivity a tak dál, to to místo najednou začne fungovat jinak, lidi ho začnou mít víc rádi, začnou tam víc chodit a z mrtvého místa je živé místo.
A když je nějaké místo zanedbané a nefunkční, lidé mají zájem o to, aby fungovalo lépe, tak je vhodné s tím něco dělat, i třeba za malé prostředky. A není potřeba na všechna místa dělat projekty, kdy pak ty realizace budou stát desítky až stovky milionů. Takové projekty nejde dělat najednou po celé Plzni, na ty se pak čeká třeba i desítky let. Tato výzva tedy byla jakýmsi mezi-měřítkem a nejdůležitější bylo, že v tomto měřítku si lze hodně hrát, hodně experimentovat. Jde vyzkoušet, pro co to místo je dobré, pro co není. Člověk může přijít s bláznivým nápadem, který se nakonec ukáže jako skvělý. A když se ukáže jako nefunkční, tak se prostě nic neděje, protože se tam utratilo pár tisícovek a vyzkouší se něco jiného. Dám příklad skvělého projektu, který jsme realizovali a který navrhovali studenti architektury v roce 2017 v rámci festivalu Tuto město. Špatně používaný podchod, hrozně špinavý neudržovaný podchod, který vedl ke škole, respektive stále vede ke škole, a děti se tam bály procházet, radši přebíhaly silnici.
Myslíš Školní náměstí v Plzni-Skvrňanech a Základní školu Martina Luthera?
Tak. Děti radši riskovaly zdraví tím, že přebíhaly silnici v nepřehledné zatáčce, protože pro ně byl ten podchod tak nepříjemný, že se tam bály chodit. Nám se sešlo za ty roky podnětů na to místo několik. Řada z nich byla spojená právě s lidmi ze školy, a my jsme tam spolu se žáky a studenty architektury vymysleli takovou věc, u níž se pak ukázalo, že funguje i v jiných místech. Že se ten podchod využije pro nějakou jinou funkci než jenom jako podchod. Tenhle se využil jako taková klubovna, tělocvična pro děti. Udělali se tam různé bedny, na kterých mohly děti sedět nebo skákat, hrazdy, kam se mohly přitáhnout a podobně. Nahoře, když se vyšlo z toho podchodu, tak se odlily z betonu boule, muldy, po kterých ty děti mohly různě lézt, sedat si na ně. A celé se to natřelo růžovou barvou, která tyhle všechny věci spojovala a zároveň byla takovým jako průvodcem, který, když jsi tam šel, tak tě vtáhnul do toho podchodu na jedné straně a vyplivnul tě na straně druhé. Říkali jsme tomu růžová příšera.
Když mluvíš o tom, že do toho byla zapojená škola, že do toho byly zapojené děti, předpokládám, že tohle byl klíčový prvek i v dalších projektech, které se týkaly škol nebo předškolí, a vlastně všech těch projektů?
Je to tak. Naším cílem vždy bylo, aby tam bylo zapojeno co nejvíce místních aktérů, abychom si nevymýšleli něco my. Aby ta potřeba vzešla právě od těch lidí. Aby to řešení bylo takové, že pro ty místní lidi bude funkční jako třeba tady pro ty žáky té školy. A ideálně, aby k tomu měli i nějaký větší vztah a aby si také něco vyzkoušeli, poznali tu pestrost, aby se do toho zapojili třeba realizačně. Takže tady ti žáci to pomáhali montovat, čistit, natírat a tak dál. Bylo to skvělé. Před 4. ZŠ v Plzni jsme také dělali úpravu, a také se tam zapojili žáci realizačně.
Když mluvíme konkrétně o tom místě ve Skvrňanech, tak by mě zajímal další osud toho projektu. Protože vím, že pro takovou záležitost je potřeba mít zábor, mít povolení od úřadů na nějakou dobu. To místo měl spolek ve výpůjčce a musel se o to starat. Také vím, že městský obvod Plzeň 3 nebyl největším fanouškem toho projektu ani dalších podobných projektů, které vznikly na území obvodu. Mohl bys říct, jak ten projekt skončil?
Došlo k tomu, že v nějakou chvíli se do toho chtěla začít více zapojovat politická reprezentace, než to původně vypadalo. Ale spíš způsobem, že měli z těch projektů obavu. My jsme se totiž u jednoho projektu dotkli parkování, a to je vždy rozbuška. Takže chápu, že to tam mohlo vyvolat nějaké obavy z jejich strany, aby jim to třeba nesebralo nějaké politické body, ale ty další projekty, ty byly v tomto v uvozovkách „nekontroverzní“, ale možná, že se to svezlo takhle celkově, jak to bylo pod hlavičkou festivalu Tuto město. Možná, že tam najednou byla zvýšená citlivost, že se tady něco děje, čemu úplně nerozumíme, co by mohl být potenciálně nějaký problém.
A to zkrátka bylo neštěstí toho modu operandi, kdy my jsme fungovali na bázi nějakých grantů – sehnali jsme grant na nějaký konkrétní proces toho projektu, kdy jsme byli vázaní nějakým časovým limitem, do kdy musíme ty projekty realizovat, vyúčtovat, a podobně. A najednou jsme se dostali do hrozného časového klinče, kdy jsme viděli, že je tam nějaká obava, ale zároveň už jsme měli všechno připravené, udělané, měli jsme napojené ty studenty, proběhl ten plánovací workshop, byl termín realizačního workshopu, někde už byl objednaný materiál, lidé počítali s tím, že přijedou do Plzně a bude se to vyrábět, a tak dál a tak dál. A my jsme potřebovali získat ta povolení, a najednou se to prostě v té poslední fázi zaseklo. Kdyby se to stalo na začátku, tak není problém, ale teď už bylo vše rozjeté, takže my jsme pak vlastně, abychom ta povolení získali, tak jsme museli souhlasit s podmínkami, se kterými bychom normálně nesouhlasili. Třeba s podmínkou, že tam budeme každý den chodit ráno uklízet. Bez toho by to nebylo. Dali to takhle na stůl: hele, my se bojíme, že tam bude špinavo, teď je tam špinavo, a když to tam uděláte, tak se tam ztíží ten úklid, tak buď tam budete chodit uklízet, nebo nic. Takže jsme s tím souhlasili. A vyzkoušeli jsme si, jaké to je.
A už jste potom nikdy žádný takový festival podobných projektů neuskutečnili?
Bylo to pro nás, myslím si, poučné v tom, jak k tomu začít přistupovat jinak. To byl takový ten hlavní bod zlomu, ale já to nechci házet jenom na ty politiky, já naprosto rozumím tomu, že oni se třeba báli, že se k tomu dostali možná z jejich pohledu pozdě. Ale my jsme zase, znovu říkám, to od začátku projednávali i s politickou reprezentací, jenže tam je prostě problém, že to má v gesci jeden, pak se k tomu chce vyjádřit jiný, a tak dál a tak dál. Hlavně mě třeba v životě nenapadlo, že by nějaká blbost typu lavičky nebo bedny v podchodu nebo něčeho podobného mohla být tak hrozně důležité i třeba pro starostu.
Takže to byla taková zkušenost toho, že všechno potřebuje svůj čas, a i nějaké podmínky. Když je to moc urychlené, moc hnané, tak to nemusí vést úplně k dobrým výsledkům. Ten projekt, myslím si, fungoval skvěle. Ty děti to užívaly, měly to rády, byly z toho nadšené. Škola se k tomu taky stavěla pozitivně, ale zkrátka díky tomu hořkému začátku ze strany obvodu nebo jeho představitelů se na ten projekt už vždycky koukalo trošku skrz prsty a už tam měl vždy černý puntík. Takže my jsme byli následně nuceni odstranit ty betonové boule a potom nakonec i celý ten podchod.
A promiň, po šesti letech je ten podchod ve stavu, jako byl před tou vaší intervencí, předpokládám – je to tak?
Je to bohužel tak. Nestalo se tam vlastně nic, co by naznačovalo, že tam obvod udělá něco jiného, něco svého, co třeba bude splňovat jeho nároky. Ale nestalo se tam nic. A já, když se podívám okolo, tak vidím skvělý příklad takového podchodu v Norsku, který funguje úplně skvěle. Je tam lezecká stěna, kde jsou taky nějaké workoutové prvky, hrazdy a tak. To jsem tehdy neznal. Skvělým příkladem je i v Praze podchod u Vltavské. Takže tyto principy fungují, jenom je potřeba, aby se to potkalo jak shora, tak zdola. A když se to nepotká, tak to nefunguje.
A jak říkám – my jsme možná byli někdy moc tlačeni právě těmi granty a dalšími věcmi, takže já jsem došel nakonec k tomu, že tento způsob není ideální pro to, aby ty věci vyvolávaly to, co jsem chtěl – aby vyvolávaly dlouhodobou změnu, aby ten iniciační projekt ukázal: jde to takhle, a když je to úspěšné, pojďme na to navázat, pojďme na tom spolupracovat. Bohužel někdy to vedlo naopak k tomu, že někteří lidé na městě – místo aby to vzali jako inspiraci a podanou ruku ke spolupráci – to spíš vzali někde jako útok a hledali na tom to špatné. Řekli třeba: bylo to hrozné, tam se udělala lavička, lidé tam začali kolem házet odpadky, tak to radši odstraníme.
Když se ještě vrátíme k té plovárně – jaký byl z tvého pohledu ten konec? A jak neseš třeba dnes s tím několikaletým odstupem to, že ten potenciál, který se tam, myslím, zcela jasně ukázal během těch let 2014 až 2019, zůstává nevyužitý? Navíc ve chvíli, kdy město věnovalo poměrně důležité peníze a energii tomu, aby stavebně upravilo náplavku, což může být z určitých úhlů pohledu diskutabilní projekt, ale udělal se, je to veřejný prostor ve městě, který má také svůj potenciál, a myslím, že je potřeba ho využívat. Přijde ti to líto? Nebo říkáš si, že čas pro plovárnu ještě přijde? Že tohle je nějaké semínko, které sice teď hibernuje, ale vyklíčí, až přijde jeho čas, až město dojde do toho bodu, kdy si řekne, že i tohle je něco, co by mohlo pomoci oživit břehy řeky v centru, protože to je pořád širší centrum města. Nedíváš se na to s hořkostí?
Doufám, že jednou přijde někdo, kdo si na to vzpomene a zvedne to. Někdo, kdo v tom uvidí ten ohromný potenciál, který je v tom schovaný. Já mám pořád velkou naději v to, že jednou, snad dříve než později, přijde někdo, kdo naváže na to, co jsme tam dělali. Kdo v tom uvidí ten velký potenciál, který v tom určitě je, a i že město se k tomu postaví čelem.
Chtěl bych ještě říct, že když jsme to nějakým způsobem v roce 2019 přerušili, tak to nebylo jako blesk z čistého nebe. Všechny ty projekty, včetně těch největších jako byla plovárna, byly iniciační. Byly takhle dělané, takhle na kolenou. My jsme tam sice udělali ohromné množství práce, šlo do toho poměrně velké množství peněz – dalo by se říct, že včetně těch akcí, materiálů a tak, že to bylo za těch několik let v řádech nižších milionů, co se tam proinvestovalo.
Ale pořád to byly věci na kolenou. Nebyly tam pořádně udělané sítě. Veškerý provoz, to, aby tam šlo uvařit kafe, aby si tam lidé mohli dát pivo, tak to stálo mnohem více energie a úsilí, než kdyby to bylo nějakým způsobem normálně kvalitně zrekonstruované. Stejně tak ty venkovní části. My jsme tam vyráběli dřevěný nábytek. A ten nábytek sloužil dobře třeba prvních pět let, ale pak už se začal rozpadat. Bylo to vyráběné z nelakovaného smrkového dřeva s dobrovolníky, takže to bylo dělané pro ten účel právě třeba na těch pět let. Všechny tyhle věci by bylo potřeba udělat potom v nějakém trvalejším provedení.
A my jsme se začali bavit už poměrně brzy po tom, co jsme plovárnu spustili, s městem o tom, jaký má k tomu místu vztah, jak se na to dívá, a jestli je tam potenciál právě nějakého dlouhodobějšího navázání a projektu. Intenzivně jsme to řešili, myslím, tak od roku 2016 nebo 2017 minimálně do toho roku 2019. Připravili jsme podklady včetně byznys plánů, včetně prověřovací studie, a z našeho pohledu to vypadalo růžově. Mělo o to zájem hrozně moc lidí, je tam nevyužitý potenciál, mělo by to byznysově fungovat, je tam rozvoj – dneska se tam na protějším břehu staví v areálu bývalé papírny velká výstavba s novými byty a stovkami nových lidí.
A vlastně všude, kam jsme přišli na město, tak nám říkali: jo, to je dobrý projekt, plovárnu máme rádi, to nějak podpoříme. A lišilo se třeba, jak moc to, kdo chtěl podpořit, jak moc si to chtěl vzít za své, nebo nechtěl, ale všude na to v zásadě koukali pozitivně. Nicméně ve skutečnosti za tím byla zase nějaká obava, a nakonec se v tom směru nic nestalo. Oni říkali: no, když tam budete dál působit jako spolek, tak my vás nějak podpoříme. Ale na to jsem já říkal: ale my nechceme tady doživotně vařit kafe, my vám pomůžeme z toho udělat živé místo, pojďme udělat pracovní skupinu, kde nastavíme podmínky pronájmu, je to váš barák, je to váš veřejný prostor, pojďme se tady třeba dát dohromady, já nevím, s odborem kultury a dalšími odbory, a pojďme si nastavit, jak to místo má fungovat, a pojďme vysoutěžit někoho, kdo to bude chtít provozovat za takových podmínek, které si nastavíme. Ale nikdy nedošlo ani k tomu prvnímu kroku za nula peněz, že by město mělo zájem udělat třeba tu pracovní skupinu, nebo že by dalo společně na stůl podmínky, které jsme my měli i připravené. Stačilo třeba, kdyby je město odsouhlasilo, nebo si tam dopsalo svoje, a aby se udělala výzva na provozovatele toho místa, aby se s ním nastavily parametry rekonstrukce, natož aby se tam zainvestovalo nějakých třeba 10 milionů do úpravy zázemí. Kdyby se toto stalo, tak ten prostor mohl být dnes ultra živý a mohly tam chodit další tisíce lidí.
Já jsem měl radost, když se tam v roce 2022 po té covidové pauze objevila skupina lidí, kteří si pamatovali ty naše aktivity a chtěli na to trochu navázat. Udělali tam jednu akci a hned zase celé to místo ožilo. A to už tam vlastně ani většina těch venkovních úprav, hlavně toho mobiliářového typu, nebyla. A stejně to místo ožilo. Pořád má ten obrovský potenciál a pořád je v paměti lidí. Ale čím déle to půjde, tak tím více se to bude z té paměti vytrácet. Tak já doufám, že se brzy někdo ozve, že s tím chce něco dělat.
Zmínili jsme několik projektů, které byly výstupem Otevřené výzvy Pěstuj prostor. Ty jsi ale v roce 2015, jestli si správně vzpomínám, zároveň inicioval – nebo spoluinicioval – projekt obnovy Jiráskova náměstí v Plzni. Mohl bys to nějak popsat? Jaký byl ten počátek a jakým způsobem se ten projekt už poměrně dlouhou dobu vyvíjí?
My jsme se tehdy zapojili do více podobných projektů. Já bych vedle Jiráskova náměstí zmínil ještě vnitroblok Krašovská. Zde byla výhoda v tom, že tam byl velký zájem a impulz shora ty projekty řešit a investovat do toho řádově větší peníze.
Bylo to tak, že městské obvody, respektive to tehdejší vedení, vás oslovilo kvůli vašim probíhajícím aktivitám, kvůli zájmu, kvůli nějakému know-how, abyste jim pomohli s přípravou projektu, s procesem té participace, a i té realizace nakonec?
Konkrétně u Jiráskova náměstí se vlastně potkaly jak naše iniciace, tak zájem obvodů. Protože my jsme už v roce 2012 spolu s Centrem pro komunitní práci dělali program Kreativní demokratická škola. Tehdy se do něj zapojila Masarykova základní škola, která v rámci tohoto projektu přišla s nápadem otevřít klášterní zahradu na Jiráskově náměstí veřejnosti. A byl to krásně postavený projekt, bavili jsme se o tom i s klášterem, a najednou v roce 2014 se proslechlo, že se bude vyhlašovat velký program Nadace Proměny Karla Komárka, který je nazvaný „parky“ a v němž se poskytuje až 25 milionů a odborné poradenství na podobné projekty. A vždy to vyhraje jen jeden z celé republiky. My jsme tehdy spolupracovali s obvodem ještě na jiných projektech – mimochodem jiný projekt, který vzešel z té Kreativní demokratické školy, byla úprava předškolí 21. ZŠ. A to se v té finálně rekonstruované podobě otevíralo předloni, takže to je pro mě taky velká radost, že ten projekt nespadl pod stůl. To je možná případ toho semínka, které vyklíčilo s nějakým zpožděním. Ten plod tedy uzrál po deseti letech a je to vlastně úžasná záležitost, když jsme spolu se školou a žáky školy pořádali architektonickou soutěž, nebo soutěžní workshop, kdy ti aktivní žáci spolu vytvořili a prezentovali architektům zadání, spolupracovali s nimi na připomínkování těch návrhů, na tom, aby jim vysvětlili, jak přesně by ty věci měly být, jak by ten prostor měl být používaný, a to nejen z jejich pohledu, ale oni se bavili i s rodiči, i třeba s dalšími lidmi, kteří to místo užívali. A pak spolu s profesionální porotou pomáhali hodnotit ty výsledné návrhy. Vyhráli to tehdy Jirka Zábran s Terezou Novou, kteří nakonec naprojektovali tu finální podobu. A vlastně je to skvělé, že přesně tak, jak to tehdy dopadlo, tak to plus mínus vlastně dnes vypadá a funguje. To je skoro neuvěřitelné. No, a vlastně to celé vzešlo z iniciativy žáků v rámci toho našeho projektu spolu s CpKP. A vlastně podobný případ bylo tak trochu to Jiráskovo náměstí.
Takže my jsme tehdy s obvodem spolupracovali na předškolí 21. ZŠ. A protože se už tehdy vědělo, že ta finální realizace bude trvat dlouho, a my jsme chtěli, aby se ti žáci dočkali alespoň něčeho už tehdy, tak jsme tam udělali takovou nultou etapu, kdy se tam dalo pár prvků do travnatých ploch, což nevyžadovalo žádné povolení. No, a obvod, tehdy jmenovitě pan místostarosta Fluxa, byl velmi nakloněný podobným projektům. Tak jsme se začali bavit o tom, že by bylo fajn přihlásit něco do té výzvy Nadace Proměny. A společně jsme došli k tomu, že by bylo skvělé tam přihlásit Jiráskovo náměstí, a aby to mělo šanci na úspěch, chtělo by to do toho zapojit i tu klášterní zahradu. Takže my jsme tehdy společnými silami připravili takové konsorcium spoluorganizátorů, resp. organizací, které se do toho zapojí. Byli to ti iniciátoři – obvod, my jako Pěstuj prostor, Masarykova základní škola a klášter, což tehdy byla, myslím si, na tu dobu neuvěřitelná spolupráce. Připravili jsme během tří měsíců participativní zadání toho projektu, pak to trvalo asi rok, prošli jsme třemi koly toho hodnocení, nakonec jsme to jeli osobně prezentovat přímo panu Komárkovi a v té konkurenci těch všech měst a projektů z celé České republiky jsme to vyhráli.
To mluvíš o roce 2015 nebo 2016?
Ten projekt se začal připravovat hned ve chvíli, kdy jsme dostali oznámení výsledků. Tak to byl konec roku 2015, tuším, takže od roku 2016 jela příprava. A tehdy vlastně součást těch projektů podporovaných Nadací Proměny bylo to, že bude uspořádaná architektonická soutěž. Takže se začalo pracovat na architektonické soutěži, proběhly nakonec dokonce dvě soutěže, protože nejprve v té otevřené se nedosáhlo tak slibných výsledků, jak se očekávalo, takže se udělala druhá architektonická soutěž, užší, vyzvaná, kam se pozvaly nejpřednější ateliéry z České republiky. A ta přinesla to kýžené inovativní řešení, které je dnes naprojektované.
Podařilo se udržet během těch let pořád zájem institucí, které jsi zmínil v tom konsorciu? A podařilo se ho třeba rozšířit během let? Zajímá mě, jestli ta místní komunita jednak neztratila zájem a jednak jestli si k tomu našli cestu i jiní. A jestli se podařilo přesvědčit i ty, kteří tomu úplně nepřáli nebo nepřejí? A jaké poučení vyplynulo pro tebe z takového dlouhodobého procesu? Protože on to je opravdu dlouhý proces sedmi, osmi let. Jaké ponaučení z toho pro tebe vzešlo?
Tak, co se týče těch zapojených organizací, nebo aktivních organizací, tak tam mám velkou radost, že tam se ten počet rozšiřoval, protože nejen my, ale i škola a další jsme tam během těch let to místo oživovali, a prověřovali tím, že jsme tam pořádali různé akce, například Evropský den sousedů, Jiráskovo náměstí žije; škola tam začala už tehdy, v roce 2013, pořádat Víkend otevřených zahrad, kam jim začali chodit tisíce lidí. My jsme ty naše akce koncipovali tak, že jsme tomu dali nějaký rámec, a pozvali tam spoustu místních organizací – Akademii nadání, Rubikon a další organizace, které sídlily tam v okolí. A podařilo se nám dosáhnout toho, že postupně jsme ty naše akce těm organizacím předali, takže dneska je pořádají oni. Dostanou na to peníze od obvodů, od města, a vlastně je tam těch aktivních hráčů teď mnohem více.
Takže tam ten zájem mají pořád veliký. A je samozřejmě na jednu stranu škoda, že to trvá tak dlouho. Samozřejmě, že se projekt musí nějakou dobu připravovat, aby bylo dosaženo kvality. Je jasné, že kvalitní projekt nepřipravíme za dva roky, ale těch osm let už je hodně, to ano. Způsobily to různé vlivy – bylo potřeba projednat spoustu věcí, trvalo to déle, než to normálně trvá. To asi teď není důležité rozebírat dopodrobna, myslím si, že to je trošku na úkor toho projektu, že kdyby se to stihlo celé zprocesovat za těch pět let, bylo by to ideální.
V roce 2023 byl hotový projekt stavebního povolení, proběhlo územní stavební řízení. Máš představu, v jakém je to dnes stavu?
Je získané územní rozhodnutí, je připravené stavební povolení. Ale ještě se tam řešily nějaké připomínky dotčených orgánů, takže stavební povolení [v roce 2023] ještě není získané. Ale obvod, respektive město, je připravené spustit tu stavební akci ve chvíli, kdy bude mít povolení v ruce. Já pevně věřím, že už dojednávají jen nějaké nuance.
Takže v horizontu, řekněme, dvou, tří let by to mohlo být?
Já doufám, že za rok, nejpozději za rok a půl, se kopne. A možná se kopne i dřív, a opravdu chci být v tomto optimista, a věřím, že už si všichni, i včetně nové politické reprezentace, uvědomují, jak moc důležitý a jak moc kvalitně připravený projekt to je, protože tam nejde jenom o to udělat to místo hezčí a funkčnější, což samozřejmě je alfou a omegou, ale tam je opravdu potřeba rekonstruovat jak to náměstí, tak i jeho širší okolí i z hlediska technické infrastruktury. Jsou tam zkrátka přes sto let staré kanalizace a tak dál, takže všechno toto je potřeba nějakým způsobem vyřešit.
Ještě se vrátím k tomu, co jsem nakousl, a sice na ten pohled lidí, kteří s tím třeba nesouhlasí, nebo lidí, kteří by souhlasili s obnovou náměstí, ale nelíbí se jim, že součástí toho bude kácení stromů, stromů evidentně dožilých, které posudek dendrologa odsoudil k tomu, že budou nahrazené jinou zelení. Jak se tobě – protože vím, že tys byl do nějaké míry v tom angažovaný a že ses také osobně pokoušel nějaké námitky nebo obavy lidí rozptýlit – do jaké míry se to podařilo? Do jaké míry dokážou lidé v tomto místě – protože to je konkrétní případ, ale můžeme to zobecnit – pochopit, že součástí obnovy nějakého místa je jeho jistá destrukce, nebo odstranění něčeho, na co byli zvyklí, a co by se dalo obhájit zájmem přítomnosti, ale už ne zájmem těch desetiletí budoucnosti, pro které je ten nový stav dělaný?
Zase myslím, že ten projekt je skvělým příkladem toho, že když se někde investuje do dlouhodobé komunikace a spolupráce s veřejností, tak se to zúročí. My, když jsme začínali v tom roce 2015, jsme začínali s tím, že nám na plánovací besedu, kam jsme přišli s prázdným bílým papírem, a s tím, že chceme slyšet potřeby lidí, tak nám chodili lidé skoro s transparenty, s tím, že začnou dělat petici proti tomu projektu. A my jsme se ptali proč, a oni říkali – a to byli místní obyvatelé, kteří třeba bydleli přímo na tom náměstí: no, my jsme tady viděli nějaké staré projekty, a my ty projekty nechceme. A my říkali, že nechceme dělat staré projekty, že chceme, aby se udělal nový projekt, a chceme slyšet, co chtějí, a co nechtějí. A oni tu podanou ruku vzali.
My jsme na základě těch podnětů, těch názorů a připomínek sestavili zadání. A to zadání se pak promítlo do zadání soutěžního v rámci té architektonické soutěže, a ten vybraný projekt na to nějakým způsobem odpověděl s tím, že respektoval naprostou většinu těch věcí, které v tom zadání byly. Plus se to začalo dál upřesňovat v těch návazných besedách, kdy se ten vítězný projekt představil. Takže najednou tihle lidé, kteří v roce 2015 měli velkou nedůvěru, tak v roce 2017, 2018 najednou s tím byli spokojeni, měli v ten projekt důvěru. Ale jak jsi zmínil, objevili se třeba i další lidé, kteří se, dejme tomu, v těch začátcích o ten projekt tolik nezajímali, nebo kteří měli na to řešení jiný názor, kteří tam začali mít nějaké výhrady. Objevila se skupina lidí, která tam chtěla víc parkování, objevila se skupina lidí, která měla strach, že tam dojde k příliš velkému měřítku obnovy zeleně, zejména stromů. A já myslím, že se architekti i celý ten organizační tým těmito věcmi zabýval a že to tomu projektu pomohlo. Tam se udělaly podrobné průzkumy na parkování podle SPZ, kdo tam přijíždí, kdy odjíždí, proč tam stojí, a tak dál. Zjistily se ty návaznosti, že parkování nemůžeme řešit v jedné ulici, na jednom náměstí, parkování je potřeba řešit v nějaké lokalitě.
A myslíš, že podrobnost těchto průzkumů, nebo i jejich počet a typ, že byl reakcí na obavy těch lidí? A že kdyby se neobjevily nějaké kritické hlasy nebo námitky, že by třeba obvod, nebo město, nešly do takové míry podrobnosti?
Třeba u toho parkování, tam by se to stalo tak jako tak, taková poctivá práce. Tam dopravu zajišťuje dopravní inženýr Květoslav Syrový, jeden z nejpřednějších odborníků v tomto směru, a ten k tomu takto přistupuje vždy. I kdyby tam ty obavy nebyly, tak se to udělá takto poctivě.
Co se týče té zeleně, tak tam byl velmi poctivý přístup také od začátku. Ale došlo k tomu, že se vlastně ještě znovu vrátil pohled na to, jak tu zeleň řešit. A i když by třeba v nějakých případech, dejme tomu, pro tu budoucnost, nebo pro tu celkovou prostorovou koncepci, bylo vhodnější postupovat trošku jinak, tak se třeba ustoupilo s tím, že tam o něco víc původních stromů zůstane. Ale nebyl to ústupek takový, který by nějak výrazně radikálně negativně změnil ten projekt, nebo tu budoucí podobu toho místa. Já mám taky obrovský vztah k zeleni a chci, abychom kvalitní stromy, nebo obecně stromy, které už jsou vzrostlé, co nejvíce zachovávali, jak to jen jde. Ale myslím si, že to nemá jít přes nějakou míru, protože jednak v rámci městského prostoru musíme myslet i na budoucnost, na udržitelnost. To, že je ten strom dnes v nějakém stavu a ještě nehrozí, že na mě zítra spadne celý, nebo půlka jeho větví, neznamená, že ten strom je perspektivní, a že bude třeba ve stejném stavu dalších pět, deset let. A když tam neuděláme místo pro jiný strom, který tam mezitím vyroste, tak za těch pět, deset let tam budeme mít holoseč, když to přeženu, a je dobré, když mám takové parkové náměstí, tam umožnit nějakou postupnou obnovu. Aby ve chvíli, kdy mi nějaké stromy odchází, už tam byly zase vzrostlé nějaké jiné perspektivní stromy. A druhá věc je, že to náměstí bylo, co se týče té zeleně, založeno poměrně špatně. Je špatně vysvahované. To podloží toho náměstí je navážka – nekvalitní půda pro ty stromy. A na to byl navežen jen takový kopeček ornice a do toho byly vysazené stromy, takže ty tam mají špatné půdní podmínky. Vlastně k nim nejde voda, protože jsou trošku na kopečku. A cílem tohoto projektu – protože dnes bojujeme se suchem a potřebujeme, aby ta srážková voda byla co nejvíce využívaná, aby se co nejpřirozeněji dostala do těch míst, kde má být, to znamená ne do kanálu, ale přesně do zeleně, ke stromům – je tu historickou chybu napravit.
Myslíš, že to bude modelový projekt pro město, pro podobné případy, které bychom v Plzni našli? Protože v Plzni bychom našli ještě řadu míst, kde by se dalo kultivovaně obnovit veřejné prostranství, nebo kde by to bylo na místě. Myslíš, že se stane ten projekt Jiráskova náměstí v případě úspěšného dokončení jakýmsi vzorem? Já věřím – a také se na to moc těším –, že se tak stane, že si město řekne, že se to osvědčilo a že je třeba projít těmi jednotlivými fázemi celého projektu, že je potřeba do toho zatáhnout i ty různé lokální aktéry. Že je také třeba jim představovat jednotlivé fáze toho projektu tak, jak se to dělo na Jiráskově náměstí. Chováš naději, že město bude stejným způsobem postupovat i v budoucnu?
Pevně věřím, že ano. A samozřejmě ten průkopnický projekt vždy proráží tu tvrdou skálu, trvá déle, potřebují se tam zkusit nové cesty, obrousit hrany, najít nějaké skulinky. A věřím, že když se ukáže, že to funguje, tak příště už to bude trvat mnohem méně času, bude to jednodušší, budou na to lidé zvyklí. Teď myslím hlavně třeba lidi na úřadech a podobně. A hlavně si myslím, že to bude modelový projekt nejen pro město, ale že to bude něco, čím se město může chlubit v rámci celé České republiky, možná i zahraničí. Že sem bude moci brát exkurze, ukazovat to – prostě tady máme skvěle, opravdu komplexně fungující modrozelenou infrastrukturu v mnoha vrstvách, krásný prostor, který dobře funguje, je pro lidi, jsou tu skvělé bonbónky typu klášterní zahrada, umělecké prvky a tak dál.
V současné době v Plzni už tolik nepůsobíš. Jde o aktivity mířené na veřejný prostor – už ne tolik o ty realizační, ale spíše o ty, řekněme, procesuální a projektové; rozkročil ses do regionů, v podstatě do celé země. Stalo se to proto, že jsi zjistil, že pokud není v Plzni takový zájem, že nemá cenu jít aktivisticky hlavou proti zdi, ale že má cenu soustředit tu energii a čas tam, kde o to zájem je? Takže namísto toho, aby ses vnucoval s těmi projekty, že budeš reagovat sám na poptávku?
Je to přesně tak. Teď, když děláš projekt, o který je zájem, tak za stejné množství energie uděláš pětkrát, desetkrát více věcí, než když se snažíš přesvědčit někoho, kdo přesvědčený není, a vlastně ani moc být nechce.
A zároveň asi také můžeš ten projekt lépe udržet, že? Že se nestane, že by vzešel z jiskry plamen, který by pak zase zhasnul?
Přesně tak. Vlastně u těch projektů vytvořených tady zespodu, v té rovině iniciačních projektů, to bylo skvělé. Pokud by ty projekty měly fungovat dlouhodobě, tak není možné, aby všechny závisely pouze na místních komunitách, popřípadě dokonce třeba na jednom spolku. My jsme v jeden čas opečovávali vlastně až desítky míst po Plzni, co jsme měli ve výpůjčkách, a to bylo neudržitelné. To jsme vlastně byli, když to přeženu, takovou malou správou veřejného statku. Akorát ještě s mnohem nižším financováním.
Ale když to vezmu zpátky – když spolupracuji s těmi, co chtějí, co si nechají poradit, samozřejmě vždy je tam potřeba koukat na to realisticky, a naopak nemůžu, v uvozovkách, prosadit všechno. Není dobré prosazovat věci na sílu, ale když je tam o spolupráci zájem z obou stran, tak ty výsledky jdou mnohem lépe a rychleji a já z toho mám mnohem větší radost.
V jakém módu dnes pracuješ? Pracuješ tedy pro veřejnou správu? Pracuješ pro starosty, starostky, nebo prostě pro představitele obcí, kteří řeší principiálně podobné problémy jako se řešily tady v Plzni před těmi pěti až osmi lety? Funguješ jako někdo, ještě ve spolupráci s dalšími lidmi, kdo poradí těm obcím, jak to mají dělat na základě těch zkušeností, které jsi nabral tady v Plzni?
Je to tak. Fungujeme v klíčovém týmu, který vedle mě tvoří ještě krajinářská architektka a projektová manažerka Karla Kupilíková, pracujeme pod hlavičkou Architekti prostoru a pomáháme městům, obcím, starostům a starostkám řešit různé typy projektů. Potřebují postavit školu, zrekonstruovat náměstí, my tam přijdeme, posoudíme jejich záměr, uděláme participaci, když je vhodné ji udělat, napíšeme zadání, zorganizujeme architektonickou soutěž. To je takový klasický případ.
Ale umíme i spoustu dalších věcí. Na některých místech, třeba v obci Chýně, fungujeme de facto už jako obecní architekti, kdy jim pomáháme posuzovat celou řadu jiných projektů. A vlastně umíme připravit třeba koncepci rozvoje veřejných prostranství, umíme se podívat na ty projekty města nebo obce jako celek, posoudit je, přinést do toho nějaký odborný pohled, co a jak by se mělo řešit, co by z našeho pohledu mělo mít jakou prioritu vůči potřebám toho města, obce, kde do toho investovat naplno, kde lze jít nejdřív třeba právě nějakou iniciační levnou cestou a ten drahý projekt, na který teď nejsou peníze, počká pár let, a tak dál. Takže opravdu jsme schopni pokrýt celou škálu těchto potřeb.
A ještě máme takové zbytky z minulosti typu Spálené Poříčí, kde podobně, jako jsme si vyráběli na plovárně, jsme navrhli a potom i vlastnoručně vyráběli nějaké drobné úpravy veřejného prostoru. Ve Spáleném Poříčí fungujeme už několik let okolo rybníku Hvížďalka, tam to začalo také nějakou celkovou koncepcí akupunkturních zásahů, a každý rok tam něco nového vyrobíme. Stejně tak se tam zabýváme lesoparkem Zaječák.
Ale to hlavní, na co se teď soustředíme, tak je právě dlouhodobá, buď projektová, nebo ještě širší spolupráce s těmi obcemi.
Pracujete, Marku, jako Architekti prostoru taky pro Plzeň v poslední době, nebo se pohybujete mimo?
Spíš mimo. Dávali jsme teď nabídky na nějaké projekty, ale ještě nemáme odpověď. Tak uvidíme, možná navážeme novými projekty, nebo i na nějaké historické záměry.
Ale není to tak, že bychom za celou tu dobu nespolupracovali. Dělali jsme tady i s Plzní projekty. Já bych zmínil třeba na Slovanech, kdy jsme pro obvod Plzeň 2 připravovali taková doporučení, jak inovovat přístup k dětským hřištím, aby z toho nevznikaly takové oplocené lunaparky nebo prostory vyňaté z okolního prostoru.
Tam jste také připravili dětské hřiště u Šeříkovky, je to tak?
Hřiště Šeříkovka byl takový pilotní projekt, na kterém jsme chtěli ukázat, že i za poměrně levné peníze a v malém měřítku to lze pojmout tímto způsobem, a že to funguje dobře, což funguje, protože máme zpětnou vazbu od lidí a dětí, že tam rádi chodí.
Nejedná se o nějaké centrální hřiště, jedná se o plácek před bytovkou, který je ale významný, protože okolo bydlí dost lidí, dost dětí. Tam jsme navrhli tu konkrétní podobu a cílem bylo využít toho, co to místo už nabízí, než tam strkat tolik nového. Tam byl třeba takový výrazný kruh stromů, už velmi vzrostlých, který jsme podpořili tím, že jsme uprostřed udělali takovou kruhovou dopadovou kačírkovou plochu, která funguje i na hraní. Do toho jsou zakomponovaná dvě pískoviště. Je to kvůli tomu, aby si tam děti mohly hrát, přenášet třeba písek z jednoho do druhého, ale i kvůli tomu, jak tam jde sluníčko, to znamená chvíli je jedno pískoviště ve stínu, druhé na sluníčku, a pak obráceně. Je tam udělaná taková opičí dráha, kdy ty děti obíhají okolo celého toho prostoru, právě i okolo těch stromů. Motivuje to, aby se využívalo více to hezké, co už tam je, ty stromy, ten trávník, nějaké vsazené prvky typu plzeňská dlažba nebo nějaké špalky, po kterých skáčou, kladiny a tak dál.
Historicky tam bylo hřišťátko, ale spíš takový neformální plácek, co se na sídlištích dělal. Tak to jsme zachovali, upravili, udělali tam hezkou trávníkovou plochu se dvěma obyčejnými brankami, a chodí se tam čutat. Je tam pingpongáč daný pod strom…
Já jsem se ptal na Plzeň, protože tys, jak už jsem tady připomenul, před těmi třinácti lety začal s velkým entuziasmem napřaženým právě na Plzeň, a i v těch dalších letech jsi věnoval spolu s dalšími lidmi spoustu energie na to, aby se zdejší prostředí změnilo k lepšímu, a teď víc a víc směřuješ mimo to město. Teď mluvíš o tom, že se možná prostřednictvím některých projektů vrátíte do Plzně, což bych pokládal za skvělé. Ptal jsem se na to, jestli tě tedy trochu nemrzí, že ty jako člověk velmi spjatý s tím městem, nakonec nekončíš – a já vím, že nekončíš, a že se ta situace může ještě několikrát změnit a převrátit – že vlastně tady není úplně zájem tvého mateřského města o podobné věci? Že to, co děláš a čemu věříš, musíš vlastně dělat jinde?
Tak funguje rčení „doma nejsi nikdy prorokem“, ale já věřím, že to je zase také nějaká přechodná doba, jak už jsem zmiňoval, každá doba má své. Myslím, že jsme hodně přispěli k tomu rozdmýchat tady ten zájem o veřejný prostor, že jsme prověřili to, jak nějaké věci můžou, nebo i nemůžou fungovat. U některých lidí jsme získali nálepku aktivistů, nebo někoho, kdo vlastně jenom opatrně nesedí na židli a nečeká, co mu bude řečeno. A možná i z toho důvodu s námi někteří lidé tady nechtějí teď spolupracovat. Ale nemyslím si, že by tady byl globálně takový přístup. A jak už jsem říkal, my jsme otevření všem, hodně jsme se posunuli, máme trochu jiný přístup. Já také nehodnotím všechno, co jsme dělali, jenom ryze nekriticky. Ale prostě ty věci k tomu patřily, byli jsme mladí, byli jsme nadšení, někdy trochu blbí, ale v tom dobrém slova smyslu.
Zkušenosti se prostě musejí nějak nasbírat.
Přesně, ty zkušenosti se musejí nějak nasbírat. A když bude zájem, tak já budu velice rád spolupracovat s mým rodným městem, které opravdu vnímám patrioticky, záleží mi na tom, co Plzeň dělá. Ale zároveň jsem se posunul do místa, kde se nehroutím z toho, že se tady něco udělá špatně. Kdy už to neberu bytostně, že to musím jít celým svým tělem a duší zachraňovat. Prostě to beru jako součást nějakého vývoje příběhu toho místa, jeho lidí, toho, jak tady funguje celá společnost, která také prochází nějakými vlnami, nějakým vývojem. A prostě mě baví dělat tam, kde vidím smysl. Takže jsem otevřený tomu dělat v Plzni. Rád budu dělat v Plzni, když za námi přijdou, že chtějí spolupracovat.
Tak ti v tom, Marku, budu držet palce, děkuju. Sice jsme dnes neprobrali rozhodně všechno, o čem by se dalo mluvit, ale třeba to napravíme někdy v budoucnu. Ať se daří.
Díky za pozvání.
Editace: Jan Balcar, Markéta Hossingerová, Petr Klíma
Hudba, zvukový design, fotografie: Jan Balcar
Přepis rozhovoru najdete na webech ozn.plzne.cz a Seznam Médium.
Sledujte nás na sociálních sítích Facebook a Instagram.
