Přepis rozhovoru s architektem Radkem Dragounem

Odkaz na podcast: https://podcasty.seznam.cz/podcast/od-zapadu-nefouka/mezi-historii-a-architekturou-o-obnove-historickych-staveb-s-markem-marovicem-299589

Přepis rozhovoru:

Petr Klíma: Mým dnešním hostem je architekt Radek Dragoun, zakladatel ateliéru Dragoun architekt. Pohovoříme spolu o studiu na ČVUT, o řadě realizací v Plzni i okolí, o iniciativě Zapálení, o udržitelnosti i smířlivějším pohledu. Ahoj Radku.

Radek Dragoun: Ahoj Petře. Zdravím posluchače.

Radku, děkuju moc, že sis udělal čas. My jsme u tebe v ateliéru ve dvorním křídle domu v Doubravce v Zábělský ulici a jsme tady obklopeni knížkama, výkresama, modelama věcí, o kterých bude dneska taky řeč. Než se ale dostaneme k nim, tak bych se tě chtěl zeptat, jaká byla tvoje cesta k architektuře? Ty jsi nastoupil v roce 1992 na Fakultu architektury do Prahy. Mě by zajímalo, jaký to tam tehdy bylo v těch devadesátých letech, jaká byla ta atmosféra? Bylo ještě znát něco jako polistopadový závan čerstvýho vzduchu? Byl tam ještě tehdy Miroslav Šik, možná už v devadesátým druhým roce odcházel, ale jaká to byla atmosféra v těch devadesátých letech? A jaký byli třeba tvoji spolužáci? Co sis vlastně z té školy odnesl?

Já jsem se potkal s architekturou ještě na gymnáziu, a přiznám se, že jsem se připravoval trošku na ty přijímačky, aby to člověk jakoby nedělal zbytečně. Potkal jsem architekta Václava Šmolíka někdy v roce 91, a když byla revoluce, tak jsme byli ve třeťáku nebo ve druháku na tom gymplu a už v té době teda mě to docela bavilo, zajímalo mě prostorový tvoření a práce s kreslením a s geometrií, takže v té době já jsem pomáhal vlastně v tom třeťáku, čtvrťáku s drobnostma Václavovi a zase on mě trošku připravoval na ty přijímačky a už v té době jsem sledoval věci, který vznikaly kolem vlastně studia AVE už v roce 91 nebo 92. Také shodou okolností na Mikulášském náměstí.

To znamená architekti Šmolík a Ulč.

Václav Šmolík a Václav Ulč. Tak třeba vznikla taková fasáda, modrobílá výrazná, firmy Pekass, takže to mě zaujalo. My jsme tam dokonce koukali ze třídy na to. Nebo vznikly různý takový designový butiky v Martinské nebo i na tom Mikulášském náměstí na Slovanech, takže tam jsme se jakoby přes učitelku výtvarné výchovy potkali s Vaškem Ulčem a s Vaškem Šmolíkem a v roce 92 jsem se tedy nějakým způsobem dostal na Fakultu architektury a musím přiznat, že jsou to jako hezký vzpomínky, že vlastně tam byla ta generace architektů, kteří dělali revoluci – ta většinou tu školu taky ani nedokončila, protože už se tam jakoby toulali a byla taková volná výuka, že už se nemuselo ani chodit do té školy a protáhli si to na 10 let, byla tam ta generace architektů 69 a architektů Projektil třeba a byla tam generace Nové české práce. My jsme tam přišli jako absolutní nováčci a byli jsme v prváku a jenom jsme na to v podstatě mohli koukat a tahle generace, řekněme, ty ročníky 70, 69…

To znamená David Kraus, Michal Kuzemenský…

Ty my jsme viděli na výstavách a viděli jsme je na přednáškách. Ten Miroslav Šik tam byl ještě, potkal jsem ho tam, ale v ateliéru u něho jsem nebyl, to už jsme se nedostali, ale měli jsme asi dvě přednášky, kdy jsme teda měli šanci vidět tu práci a byla tehdy výstava ve Fragnerově galerii, taková jakoby finální bilanční výstava té Nové české práce. Takže to mě asi hodně ovlivnilo, byl to takový jako prvopočátek toho, kdy poté zkušenosti z Plzně s takovou tou jako čistou barevnou postmodernou se člověk setkal s trošičku jiným přístupem a vlastně taky postmoderním přístupem, ale s tím, že tam je takový poměrně jako zajímavý důraz na tu periferii, na regionální věci, na takovou tu klasickou domečkovost a musím přiznat, že mě to hodně ovlivnilo. Já jsem tehdy nevěděl, jakým směrem se ubírat, neměl jsem vyhraněný styl, nevěděl jsem vlastně, co budu dělat. Jestli interiéry nebo urbanismus nebo domy… No, naštěstí člověk potkal skvělý profesory.

A to byl kdo?

Já jsem v podstatě začínal s paní Rothbauerovou. A pokračoval jsem u profesora Emila Hlaváčka, který tehdy končil na Ústavu průmyslových staveb. Ten ústav byl v útlumu a nebyl úplně preferovanej, a tam jsme se potkali a dokázali jsme teda společně asi ve čtyřech lidech pracovat v týmu na akci do Lince, takže jsme se podívali do Rakouska a byli jsme tam na tehdejší univerzitě jako tým z České republiky, z Fakulty architektury. To byla vlastně taková ročníková práce, která potom pokračovala. Já jsem se s Emilem Hlaváčkem potkal ještě na diplomu, to jsem si nějakým způsobem mohl zvolit a vrátil jsem se ještě k němu a poprosil jsem ho – on už tam neučil vůbec, už byl jenom emeritní profesor –, abychom spolu ještě udělali diplom, takže ten se mi podařilo ještě dělat s ním.

Jaké zadání jsi dělal?

No, tak z dnešního pohledu naprosto šílené zadání paroplynové elektrárny, protože ten průmysl mě prostě strašně bavil a bavily mě velký věci, velký stroje a industriál a paroplynová elektrárna, která byla jako tehdejší téma v Energoprojektu a bylo to téma, který absolutně vlastně zaniklo – dneska se po 30 letech k tomu jakoby vracíme, ale myslím si, že to už není aktuální ani dneska. Takže měla to být klasický systémový blok, který půjde pro krajská města – 100 MW typová elektrárna.

A dostal ses vůbec ještě k něčemu, co by se trochu blížilo tomu zadání toho diplomu? Myslím, jestli ses potom během své téměř třicetileté praxe dostal k nějaké průmyslové stavbě.

K průmyslové stavbě určitě, dělal jsem několik průmyslových staveb, ale nebyl to takovýhle jednoúčelový objekt a víceméně tak to v podstatě vzniká dodnes, jsou to víceúčelové plechokolny, že jo, takové víceméně univerzálky se tomu říká, ale mně se podařilo i po té škole několik industriálních staveb realizovat. Jednoúčelových, speciálních – k tomu se asi dostaneme později.

Když jsi zmínil AVE architekty, to znamená Václava Ulče a Václava Šmolíka, tak ty jsi u nich pracoval ještě během školy. Bylo to tak, že jsi studoval v Praze, ale zároveň jsi neopustil úplně tímhle způsobem Plzeň a pak ses v podstatě přirozeně vrátil do Plzně? Uvažoval jsi o tom, že bys zůstal v Praze?

Uvažoval taky. Byla ta varianta. Samozřejmě ty možnosti tam zůstat pro mě byly omezený. Dělal jsem v podstatě s ateliérem Michala Kohouta a Zdeňka Jirana, což teda bylo na základě plzeňské realizace té modlitebny, to byla jakoby jedna z prvních věcí, kterou oni tehdy dělali.

A tu jsi teda, pardon, tu jsi dělal ještě na škole?

To jsem dělal ještě na škole, ta byla vlastně v roce 98 a tehdy jsem dělal diplom, takže to je současně za diplomu.

Pomohlo ti to se nějakým způsobem etablovat nebo prosadit, možná získat sebevědomí, nebo co pro tebe vlastně znamenalo v tomhle co se týče architektonických realizací poměrně útlém věku navrhnout stavbu a také ji dovést do realizace?

Tak samozřejmě dneska zpětně to vnímám trošku jinak, tehdy mě to překvapilo, že se to dá vlastně takhle rychle zrealizovat a překvapila mě ta možnost i to, že se poměrně ten návrh dodržel. Jako že to, co se naskicovalo, tak se v podstatě zrealizovalo, a asi důležitý aspekt byli památkáři nebo vůbec ta ochrana toho Bolevce, protože tam si myslím, že asi, kdybych to dneska řešil, tak bych to řešil trošku jinak, ale ten pohled tehdy byl prostě víceméně nekontroverzní a trošku to vycházelo z té Nové české práce – to doufám teda, že to je z toho trošku cítit, že ta modlitebna je inspirací Nové české práce.

Pro ty, kdo by nevěděli. Tak mluvíme o stavbě, která je v Bolevci pod starou zástavbou kolem bolevecké návsi, vlastně mezi ní a mezi Lidickou ulicí nebo Plaskou ulicí.

Plaská ulice. Je to vlastně křižovatka ulic Studentská a Plaská. Proti je autosalon Ford. Je to nároží, kdy teda někdy v osmdesátých letech tam byla konečná trolejbusu a ta zástavba pokračovala, ale byla zbourána na základě rozšíření té Plaské ulice, takže ta obec nebo ta náves tam vlastně nekončila nijak, byla vlastně jako doztracena.

Takže tvým úkolem bylo mimo jiné ukončit tu zástavbu směrem k té ulici. Když jsi zmínil, že bys to dneska dělal možná trochu jinak, máš nějakou představu, jak bys to dělal, jak bys k tomu přistoupil?

Asi bych to samozřejmě řešil moderněji, nebo ne moderněji, ale… Prostě třeba ty otvory, ty způsoby dělení těch oken, nebo i to členění, to bylo hodně tradiční, jo, až jako bych řekl, příliš konzervativní. A myslím si, že i to tak působí, jako že skoro bych řekl, že mi několik kolegů řeklo, že to tam přece asi stálo, že to je rekonstrukce. Je to tak a řekl bych, že je to až moc replikující tu tradiční architekturu.

A byl to výsledek toho, že jsi chtěl bejt vlastně jako opatrnej – třeba jako nic nezkazit tam, nebo opravdu cíleně navázat na ten typ i na ty formy těch staveb, který už tam byly?

Neřeknu ti přesně ten způsob, proč to takhle vzniklo. My jsme s tou Gábinou to skicovali tím způsobem, že to bude jako víceméně domeček, jako že to nebude mít věž, že to nebude dominanta, nebude to kostel, oni to ani tak nechtěli, ta církev nechtěla věž, zvonici. Takže prakticky nikdo ani neví, že tam teda ta modlitebna je. Teď se tam objevil takový nápis, podivný teda, ale zdůrazňuje, že tam ta modlitebna je. No, je tam pár věcí, který si samozřejmě člověk uvědomí po 25 letech. Teď už jsou tam úpravy, který proběhly, no.

Úpravy bez tvého vědomí nebo asistence? Jsi smířenej s tím, že ta stavba po tom, co jí doděláš, může žít vlastním životem už bez tvýho dohledu?

No, musím říct, že jsem to dlouho těžce nesl. Těch prvních deset let jsem si to moc nepřipouštěl, dneska ve 48 letech, tak po pětadvaceti letech práce už to respektuji. Je to věc, která k tomu patří, a jak říká jeden nejmenovaný velikán české architektury, prostě pokud se to nepotvrdí, ty věci, tak nemají právo na to být, tak je potřeba je upravit. Architektura by neměla být definitivní, měla by si umět poradit s tím, když prostě ztratí ten význam, ztratí funkci a třeba ani nefunguje tak, jak má, jo. Což potom, když se člověk podívá na Grand Prix realizace 20 let zpátky – jak vypadají, jak se ty domy změnily? Jsou mnohem horší případy než ta modlitebna, kde se doplnil nějakej vikýř, nebo místo skla plná stěna, protože nebyl schopnej investor vyřešit tepelný mosty nebo zaplatit dobré sklo.

A stává se ti, že tě někdy investor přizve po třeba deseti, patnácti letech, abys něco upravil v domě, který jsi navrhoval?

Stává se mi to, už se to objevuje, že se k některým věcem vracíme a je to někdy možný, někdy ne.

A bereš to tak, že to v tom případě, kdy investor je ochoten ti naslouchat nebo přistoupit na nějaké tvoje podněty, myšlenky, bereš to jako možnost jistým způsobem aktualizovat třeba tu stavbu nebo v něčem jí pomoct?

Samozřejmě, že většinou se nejedná o aktualizaci, většinou se jedná o přístavbu nebo nástavbu. A zvětšování objemu a změnu proporcí. Není to tak, že by prostě místo kavárny měl být, já nevím, obchod na mobilní telefony nebo něco takového. Jsou to spíš jako horší zásahy a zásahy, který tu původní věc prostě většinou zlikvidují. Takže tam se rozmýšlím, jestli má cenu se na tom podílet.

Když se ještě vrátím ke konci tvýho studia, respective k těm pracovním počátkům v Plzni, tak ty jsi pracoval s AVE architekty. Jak vlastně ta spolupráce fungovala? Byl jsi zaměstnanec? Nebo byl jsi nezávislý architekt, kterej s pány architekty Šmolíkem a Ulčem pracoval na nějaký volnější bázi, nebo jak to probíhalo a jak jsi kdysi vlastně došel potom k osamostatnění?

Takže já jsem nebyl v pozici, že bych byl partner nebo na stejné úrovni, ale víceméně jsem ze začátku byl nezávislej, byl jsem na volné noze, a když jsem prostě neměl co dělat a chtěl jsem spolupracovat, tak se tam práce dala sehnat. Potom jsem byl v té Praze, zůstal jsem ještě nějaký rok na kolejích a pokračoval jsem u toho Zdeňka Jirana a měl jsem nějakých vlastně 23 let. Nakonec prostě jsem neměl chuť zůstat v Praze, neměl jsem na to sílu a nevycházel mně prostě poměr cena-výkon. Platit nájem a chodit za 15 000 někam do ateliéru. Vrátil jsem se do Plzně s tím, že Vašek Ulč mi tehdy nabídl skutečnou spolupráci na centrální požární stanici. Proto jsem se víceméně vrátil do Plzně, byly tři akce, které mě oslovily a které byly pro mě nejvýznamnější, a kvůli tomu jsem se vrátil, byla to budova Hannah na Americké, byl to urbanistický plán Sylvánu a hasičská stanice na Lochotíně.

To jsou tři realizace, se kterýma tě mám velmi silně spojenýho a, aniž bych do toho úplně viděl, kde bych řekl, že ten, kdo tomu dal tu tvář, ten tvar, že jsi byl spíš ty než Václav Ulč. Je ta úvaha správná, nebo jak probíhala ta spolupráce teda na těchto projektech?

Já si myslím, že ta spolupráce probíhala opravdu jako hezky, že na to vzpomínám jako na opravdovou spolupráci autorskou a že i když jsem teda byl zaměstnanej a fungoval jsem v pozici zaměstnance, tak jsem měl prostě zásadní slovo. Ty studie vznikaly společně a víceméně Vašek vždycky pracoval na tom dispozičním řešení, na tom uspořádání vnitřním. Měl samozřejmě kontakt s investorem, protože vedl tu společnost, a pak nějakým způsobem vždycky v nějaké fázi toho projektu prováděcího nebo stavebního povolení, tak jsem vedl ty hasiče a Vašek vedl ten Hannah.

A tehdy už tam nepůsobil Václav Šmolík?

Ne, ne, tehdy Václav Šmolík tam už nebyl a v podstatě to byl důvod, proč jsem byl oslovený já.

A jaká to tehdy pro tebe byla zkušenost – dělat takovýhle velký věci? Protože ten Sylván, to je bezpochyby svým měřítkem velká věc. Stejně tak ty hasiči i ten Hannah je opravdu výrazná stavba zaplňující jednu z proluk na Americké třídě mezi řekou a nádražím. Měl jsi, myslíš, nějakou výhodu v tom, že jednak už jsi měl za sebou práci v Praze, měl jsi za sebou už realizovanou stavbu tý modlitebny v Bolevci? Dávalo ti to nějakej pocit jistoty, pevnosti v kramflecích, že ses prostě velkých věcí nebál?

Je to prostě tak, že já jsem začínal s velkýma stavbama už na tý škole: ten urbanismus do toho Lince nebo potom nějaký komplex třeba, co se dělal na fakultě, tak vždycky to byla větší měřítka těch staveb, jo, i třeba ta paroplynová elektrárna… Ale ten projekt těch hasičů, to je vlastně čistý industriál, jednoúčelová věc, jo, která sice spojuje několik funkcí dohromady, ale v podstatě je to jako ta elektrárna, je to stejný případ. Dokonce i ten pozemek, který tehdy byl úplně volnej a bylo to na nezastavěný části města, to znamená, nevázalo to na žádnou urbanistickou strukturu ulic. Jo, plánovala se tam ta okružní křižovatka, která tam dneska vznikla, že jo.

A abych to zase upřesnil, tak okružkou míníš teda západní okruh. Mluvíme tedy o hasičské zbrojnici, která je na samé hranici Plzně směrem na Karlovy Vary. Dneska u Globusu.

Ano, ano, v té době, tam nestálo nic. Tam byla jenom ta keramika – prodejna a byla to čistě volná solitérní stavba, která byla dominantní v tom místě a byla otočená k městu. Měla svou tvář při tom příjezdu, prostě to člověk vnímal, takže hodně odlišná úloha než třeba ten Hannah, což byla proluka, městský dům na obchodní třídě – tehdy ještě existující Dům kultury proti, že jo – takže to byla úplně zcela odlišná úloha. A třetí to téma, ten Sylván, tam si myslím, že ten vývoj je složitější. Tam probíhaly první studie, někdy taky v roce 92, a zase to byla navazující zástavba na Vinice, my jsme u tý první studie nebyli. To už bylo nějak načatý a dostali jsme zkrátka možnost v tom pokračovat a dokončit to teda. Takže ten uliční systém není úplně novej. Nedělali jsme úplně všechny ty ulice, ale hodně jsme to změnili, protože tam byl takovej princip, nevzpomínám si na architekta, kterej to dělal, ale byl tam princip hodně slepých ulic, hodně takové ty konce, které nikam nevedou, takže se to jako pospojovalo, udělala se z toho struktura, která funguje jako uliční město, kde se dá projet a kde ulice mají skutečný názvy a skutečný vchody a domy mají normální fasády a pokračujou vlastně v nějaký frontě.

My jsme se tam byli podívat před několika lety v rámci Dne architektury. Díváš se na to s odstupem jako na práci hrdě, že jste udělali malou část města, která je udělaná dobře a funguje? A máš v tomhle smyslu nějaký pocit třeba dobře odvedený práce nebo jak se na to díváš s odstupem?

Je pravda, že je to dvacet let teda a nejsem přesvědčen o tom, že to funguje, ale mám z toho dobrej pocit. Tehdy to vznikalo poměrně rychle a zpětně se mi ta rychlost nelíbila. Musím říct, že by si to zasloužilo mnohem víc práce, mnohem víc času.

Jako ten projekt i ta realizace?

Je to škoda, že na to nebylo víc času a nebylo víc architektů třeba. Samozřejmě se tam realizovali architekti Rampich, Hanzlík, že jo, ty domy, ale ta doba byla taková zvláštní. Jednak byly dotace na ty byty, takže vznikly městský byty za přispění státu a bylo to poměrně zajímavý, byly to nájemní byty, který se potom převáděly. Ale poměrně problematická byla struktura těch bytů a ty domy samotný, takže jako urbanisticky si myslím, že to hlavu a patu má a dodneška to funguje jako struktura města. Není to úplně klasický sídliště. Podařilo se prosadit podzemní parkování, což si myslím, že je absolutní jako vítězství, a ta lokalita je v tom neopakovatelná, nikdo to už od té doby neudělal v takovém měřítku, ani ty developeři v současnosti to nedělají v takovém měřítku. A je tam poměrně velkej prostor na vnitrobloky, na polobloky, který tvoří polosoukromý prostor a patří vlastně k tomu nájemnímu bydlení, což si myslím, že taky nikdo už nedělá. Pokud ty stavby vznikají od pěti, šesti pater výš, tak to nedokážeš pojmout, ten vnitroblok je prostě malej a už nefunguje absolutně jako to soukromí nebo polosoukromí. Ty lidi se ani už potom neznají, takže vzniká takový anonymní sídlištní system. Tady si myslím, že se při 3–4 podlažích se to dá udržet. A maximálně ty pětipodlažní bloky u tý, dejme tomu ulice Na Chmelnicích, tak to bylo měřítko, které nám přišlo krajní možný.

Problém vidím třeba s odstupem času u dispozice těch bytů, tam se zvolil ne úplně dobrý konstrukční systém, kdy se tlačilo na to, aby to nebylo monolitický, aby to nebylo variabilní, ale tlačilo se na to, aby tam byly víceméně nosný zdi a k tomu prefabrikovaný dílce s nějakou střední nosnou zdí, která navazovala na parkování. Takže ty dispozice v těch krajních modulech nebo v těch jako středních některých modulech nejsou úplně šťastný. A pro mě to bylo velký poučení. Já se od té doby mimořádně věnuju dispozici a chci, aby ten bytovej dům byl skvělej i vevnitř, nejenom venku. A tady se vytvořil nějakej typovej půdorys, ten se potom opakoval a ne vždy to dopadlo dobře to opakování. Takže v těch stavbách je dneska po dvaceti letech řada nedotažených detailů stavebně, který pak chátrají a myslím si, že to je taky poučení, že ta stavební produkce z tý doby nebo v té době nebyla úplně dokonalá. Myslím si, že funguje urbanismus a chybí tam detail.

Myslím, že dneska je ta situace obecně lepší, co se týče realizací – jako kvality těch stavebních prací. Jaká je tvoje zkušenost?

No, určitě bych nedělal ty stavby takhle složité, abych se vyhnul tomu detailu.

Že bys tomu šel naproti vlastně už v tom návrhu.

Myslím si, že to je jediná cesta, jak minimalizovat právě ty chyby nebo ten problém.

Ještě se vrátíme k tý zbrojnici. Jací byli hasiči jako investor? Nebo do jaké míry vám mluvili do toho návrhu? Já chápu, že ty provozní vazby jsou v tomhle případě úplně zásadní, koneckonců, kdy asi nejsou, že jo, ale jakou volnost jste měli v tom samotném návrhu, v té formě?

Já si myslím, že jsme měli jako absolutní volnost, že to bylo skvělý. Musím říct, že to byla věc, která vznikla prostě na čistém papíře a tehdejší vedení hasičů, tak to byli vlastně hasiči města Plzně a myslím, že pan kapitán Pleva jim velel, a tam vznikla mezitím ta struktura krajská, ale tahle hasičárna už byla definovaná jako městská. Neprojektovalo se to tak, že by to měla být včetně nějakých úředníků, včetně nějakých kancelářských provozů, jako ta krajská.

Ten vznik toho projektu tak probíhal. Půl roku jsme studovali, co se postavilo. Cizinu, Čechy. Přiznám se, že mě tehdy vlastně oslovila požární stanice v Děčíně, což byla docela zajímavá stavba, taky moc pěkná, ale na blbém místě. Ona se taky zatopila. Myslím, že tam byly dva metry vody v roce 2002, ale jinak jako velice zajímavá stavba, tam jsme se hodně inspirovali.

Objeli jsme možná deset hasičských stanic, starších i novějších. Ono jich moc nevzniklo, že jo, v té době, takže v Praze na letišti, pak byly realizace, myslím, v Písku nebo v Táboře. Řada těch stanic nefungovala tak, jak byla navržena. Většinou se nepoužíval nebo vůbec nefungoval takový ten systém těch ložnic nad těmi stáními. Jako že jsou ložnice, pod nimi to auto a tam ten skluz. To byl absolutní nesmysl, protože hasiči během dne nebo během té své směny se neválí na kavalci a nečekají, až přijede hlášení a musí vyjet. Je to tak, že oni mají technickou přípravu a fyzickou přípravu, takže tam prostě musela být tělocvična, lezecká stěna, komplexní pro způsob toho trénování, podzemní trenažér, polygon, takže ty hasiči, kteří jsou tam jako stálá služba, tak většinou během toho dne vykonávají činnosti spojený s přípravou a nejsou v těch pokojích, v těch ložnicích, takže to, že se projektujou ty ložnice nad těma autama jako v americkým filmu, kdy prostě…

Sjedou po tyči potom dolů k autu a jedou.

Mají prostě ty trenky a hodí na sebe ten těžký oblek a sjedou rovnou do toho auta, tak to je skutečně fikce. Ten život tam probíhá úplně jinak, takže my jsme potřebovali dostat všechny ty možnosti, všechny ty funkce do jednoho místa, nebo co nejblíž k těm prvním výjezdům, aby to bylo rychlý teda, aby to fungovalo, takže i z těch pokojů, i z té tělocvičny, z posilovny, z toho polygonu, tak se museli hasiči co nejrychleji dostat k tomu výjezdu. Proto je to kompozičně takhle zajímavý, že to není jako většina – patrový budovy podélnýho objemu, kdy teda nahoře jsou ty ložnice a pod tím jsou ty auta a tady je to úplně jinak.

Vy jste jako Zapálení zvali do Plzně významný osobnosti český architektury, aby tady přednášeli. Jak bylo tohle pro tebe důležitý, jaký třeba jsi měl ve výběru hostů slovo? Jako mohl sis – samozřejmě po dohodě vás všech architektů, historiků architektury, památkářů – třeba vybrat někoho, koho jsi neměl šanci poznat na škole, ale jehož dílo tě oslovovalo, koho si chtěl poznat jako člověka?

Určitě. My jsme si to rozdělili. Nebyl problém to ovlivňovat a pozvat si.

Koho sis tehdy vybral a pozval?

To je prostě už tak dávno, že ani nevím. Já bych potřeboval vidět ty záznamy.

Já jsem tehdy zaznamenal, že jste tady měli Alenu Šrámkovou. Měli jste tady Lábuse. Měli jste tady, myslím, že poslední byla Eva Jiřičná. Co sis z toho odnesl, z těch setkání nebo z nějakýho jednoho konkrétního setkání? Měl jsi příležitost navázat s někým nějaký bližší vztah?

Určitě bližší vztah. My jsme vlastně řadu těch architektů znali jednak z té školy a jednak prostě tam nějakej kontakt vždycky nějakej byl.

Pro nás samozřejmě byl ale asi důležitější moment to, že se to odehraje v Plzni a že je to veřejný, že to jako není soukromá návštěva někde u kávy, ale že se prostě můžeme potkat a prezentovat tu architekturu veřejně, což se tehdy povedlo a vznikla i taková docela dobrá základna posluchačů nebo návštěvníků, příznivců, který tam chodili. Docela si myslím, že to mělo dosah, jako že to bylo hezký.

Bylo pozvání Davida Vávry nebo to, že jste se znali s Davidem Vávrou už z minulosti důvodem, že si tě vybral společně s Radovanem Lipusem jako Hanuše Zápala, když se natáčela Šumná Plzeň před lety, nebo jak k tomu došlo? Že sis zahrál Hanuše Zápala?

To je spíš otázka na Davida. No, nevím teďko přesně, on to nikdy neřekl.

Ale prostě tě vybral. To je, myslím, vlastně moc pěkný bejt členem sdružení Zapálených a pak si, nebo během těch let, si ještě toho Zápala zahrát.

No, je to krásný. No, teď zpětně samozřejmě to člověk vidí ještě úplně jinak. Ta doba, to bylo vlastně 2005, 2006, že jo, tak to se točil ten Rakovník, tak to bylo moc pěkný. Musím přiznat, že jsem rád, že to všechno takhle proběhlo, že to mělo opravdu sílu. Tak ten důvod vzniku Zapálených, tak ten zásadní důvod byl ten, že ta mladá generace se tady absolutně nepotkávala, nebyla prostě možnost se nějak sdružovat a vůbec si popovídat. Nemusely to být jenom zakázky, ale viděli jsme, jak mizí některý věci, jak se ničí, ja se připravuje likvidace výstaviště. Ničily se ty stavby Hanuše Zápala, třeba.

Zmizely městský domy sociální péče, to už bylo dřív.

Samozřejmě, tak to byly takový politický rozhodnutí, který měly za následek to, že dost věcí zmizelo. Taky se začaly objevovat interiéry Adolfa Loose, řada těch interiérů byla v městským majetku, některý ty interiéry taky zmizely. Potkali jsme se vlastně s Jakubem Chvojkou a s Petrem Domanickým v kavárně Jabloň.

A neznali jste se z Prahy ze školy?

Petr byl starší a minuli jsme se, no.

Myslím, že je o rok starší.

Ale my jsme se minuli i třeba s Jarkem Veselákem taky. Ten je vlastně o rok mladší nebo o dva. My jsme se tam vůbec nepotkali, protože ona ta škola se taky rozrůstala, bylo v ročníku nějakých 170 studentů, končilo třeba 100. My jsme se míjeli v těch ateliérech, tam hodně probíhala ta vertikální výuka, že sis mohl vybrat ateliér, který jsi chtěl. Po tom Emilovi Hlaváčkovi jsem pokračoval u Ladislava Lábuse, kde jsem byl taky rok, pokračoval jsem pak u Loudy s Kulíkem, což jsou architekti low-tech, že jo, a musím přiznat, že jsem se trošku zase vrátil k tomu industriálu, hodně mě to ovlivnilo, byl to vlastně jeden z absolutně nejlepších projektů na škole, co jsem udělal. No, a ty ateliéry tvořily 90% tý výuky, zbytek byl takovej, že se to muselo nějak odchodit. A když člověk potkával ty spolužáky, tak víceméně v tom ateliéru, takže pokud ten Jarek Veselák dělal úplně jiný ateliéry, tak jsme se nikdy nemuseli potkat.

Takže jste se dali dohromady prostě až potom v podstatě jako praktikující architekti?

No, až v tom roce 2002, tak jsme se potkali a potkali jsme se jak s tím Petrem, Pavlem Domanickým, s Jarkem Veselákem, s Martinem Spěváčkem, takže jakoby to jádro vznikalo vlastně až úplně spontánně. Nezávisle.

Zmínil jsi lo-tech jako filozofii navrhování a přístup. Že tě to ovlivnilo. Je to něco, co si v sobě neseš nějakým způsobem až dodneška? Já samozřejmě chápu, že to, co děláš dneska, je nějaká syntéza toho všeho a projekce všech zkušeností, který jsi nabral, ale tohle téma, který úplně nevnímám, že by žilo v současný český diskusi o architektuře, tak mě zajímá.

To téma industriální architektury, to lo-tech je samozřejmě dobovka. Já si myslím, že je to dobovka, je to spojeno architekturou anglickou, francouzskou, tehdy vznikající vlastně v sedmdesátých letech. Navazovala na to opravdu malá skupinka českých architektů. Moc se mi líbil třeba Jiří Střítecký, který taky byl na přednášce, tak toho jsem pozval já. Jakoby ten princip toho industriálu, který je krásný, že se zdůrazňuje to, že šroub může být krásnej, nerez může být pěkná, že tahokov není jenom materiál prostě na průmysl, na stroje, ale že se dá použít na stavbách, že ty stavby mají pak docela hezkou energii. Myslím si, že od začátku mě zajímala energie staveb, která je z toho cítit, taková ta pocitovka a myslím si, že ten Hannah je příklad trošičku toho industriálu. Jako tam jsou detaily, sklo, bodový kotvy, který v tý době byly poměrně náročný a drahý a v Plzni se prakticky objevily až dlouho potom.

Ale vy jste dostali od investora šanci to zrealizovat?

Ano. Byly na to ty peníze a dalo se to zrealizovat, ale v Čechách to prakticky nikdo neuměl. V roce 2000 tady byly dvě firmy a dělaly do zahraničí. A víceméně třeba ten Střítecký si to vyvíjel sám, tyhle ty body, to provrtaný sklo. Tak třeba v těch Horažďovicích v tom domově důchodců, tak je to prostě dodneška, drží to, funguje to.

Takový jako „pragerovský“ přístup trošku – vyvinout si to sám.

Ano, ano, a ten lo-tech, teda ty kluci vlastně, pánové architekti, Jindřich Smetana taky samozřejmě, tak toho jsem taky potkal, tak to byla úžasná zkušenost. Na Fakultě architektury učí vlastně tři architekti z toho týmu, všichni tři chodili na tu konzultaci a my jsme tehdy dělali na Barrandov studio, takový vlastně producentský centrum.

Jako školní práci?

Jako školní práci a oni to měli jako soukromou zakázku, taky samozřejmě dělali generel celého toho urbanismu, těch ateliérů a součástí toho teda bylo to producentské centrum, kde bylo prostě skvělý zadání, zase jakoby zajímavej projekt, byl to průmysl, ale filmovej průmysl, a bylo v tom ubytování, byly v tom ateliéry, bylo to takový jako docela krásný zadání, prostě nebyla to obyčejná úloha, takže to mě oslovilo, a když se zpětně po pětadvaceti letech jako podívám na dnešní situaci, tak si myslím, že je to krásná věc a ty věci, který tehdy vznikly, tak mají sílu dodneška. Ale už to není aktuální. Posouvá se to jinam a tím, že ani investoři už to neoceňují a není to ten princip sklo, nerez a dost často se teď používají materiály a trendy na bázi dřeva nebo ekologické materiály, takže důraz na tu ekologii a důraz na trošku zelenější architekturu.

Je zajímavé, ještě když se vrátím k tomu Hannahu, když o něm přemýšlím, tak mně přijde, že ten dům moc nestárne. Je dvacet let starej. Nebyl jsem už nějaký rok uvnitř, ale jak ho vnímám jako chodec ve městě, tak mi přijde, že je vlastně pořád aktuální a že stárne velmi elegantně a dobře.

To je samozřejmě pozitivní, jsem rád. Řada těch domů, co člověk postaví, tak neumí stárnout, je to těžký. A samozřejmě mám radost, když se to povede.

Možná se takhle zúročuje ta pracovní a finanční investice, která tam proběhla na začátku, že to je prostě dobře navržený a dobře postavený dům, který prostě umí stárnout. Pokud stárne.

Nechci to hodnotit, myslím si, že je dobře, že to hodnotí jiní, ani taky nejsem zvyklý hodnotit práce kolegů a spíš ať to hodnotí jiní. A ten čas ukáže. No, říkám, jsou situace, kdy ty domy po 10 letech už jsou nepublikovatelné a dost často i ve velmi špatném stavu a nevím, jestli to je použití materiálu, jestli to je údržbou, jestli se o to investor stará. Naopak jsou domy, u kterých je hezké, že stárnou ku prospěchu věci, ale pak jsou jako domy, které stárnout neumí a myslím si, že se na nich podepisuje ten čas takovým způsobem, že budou buďto zralé na rekonstrukci nebo na úplnou změnu.

Když jsi zmínil ty, zjednodušeně řečeno, ekologický trendy v architektuře, větší zastoupení dřeva, zelený střechy a podobně – jak na to reaguješ ty ve svých návrzích? Je to něco, co se snažíš integrovat do svého přemýšlení, nebo je to záležitost nějakých, řekněme, přirozených principů – jako dobře ten barák postavit vůči světovým stranám, navrhnout do něj hospodárně ten provoz? Do jaký míry je to věc, která se v tvém přístupu nemění a do jaký míry je to věc nějakých technologických řešení, který třeba aplikuješ víc než v minulosti kvůli tomu, že situace dneska je, jaká je?

Já jsem nikdy s tím problém neměl, to znamená, když byla ta možnost zelená střecha a kombinace se dřevem, tak ty realizace mám takové už z dřívější doby a neměl jsem to fundamentálně jako ten výraz, který by prezentoval tu architekturu. To ne, ale i na té škole, když jsme byli v Linci v tom Rakousku a tam ty věci vznikaly už dávno. Tam už nebyl problém použít solární panely, použít prostě zelený fasády a zelený střechy. V roce 1994 tam bylo experimentální Solar City. Dodneška to funguje poměrně pěkně za městem, prostě takový jako, bohužel takový satelit, na zelené louce, takže jako zase si musíme říct, že to má takové jako ne úplně stoprocentní ekologické danosti, ale jezdila tam tramvaj, jo, což jako bylo úžasný, takže jakoby byl to pro nás příklad toho, že se to dá takovýmhle způsobem dělat. Na škole jsem se s tím vůbec nepotkal, to my jsme dělali úplně jiný věci a víceméně tím, že jsme dělali třeba většinu těch zadání do města, nebo to byly třeba proluky, tak tam to nebylo tak jako podstatný. V tom jsme se spíš ohlíželi na to prostředí, ve kterém jako tvoříš, ale vždycky od začátku jsem pracoval na tom místě, kde ten dům stojí, tak podle toho se má chovat a podle toho má vypadat. A pokud stavím do Kouřimi, do historického jádra, tak skutečně jako nebudu lpět na dřevěné fasádě. A pokud prostě pracuju s hasičskou zbrojnicí nebo hasičskou stanicí na periferii Lochotína, tak taky mi to nepřišlo nutný.

A posouvá se v tom třeba během let tvůj přístup? Nebo dokážeš si představit pro sebe jako relevantní variantu to, že když budeš oslovený, abys navrhnul nějakou tří, čtyřpodlažní bytovku, že bys zvolil třeba dřevěnou konstrukci?

Určitě to téma tady máme. Teda, ne, že bysme to dotáhli, ale připravujeme tři bytový domy do Blatný, kde se o té dřevěné konstrukce hodně uvažuje, investor je vlastně dřevařská firma, takže je to součástí jejich výroby, takže je možný, že to dopadne a třeba ta mateřská škola… Teď to je taky ve dřevě, jo, ale bohužel jsme narazili na nějaké limity norem. U těch bytových domů je to poměrně vyřešeno, tam ta norma to připouští, u těch nebytovek to tak jednoduchý není, u těch škol je to extrémní problém.

A nevnímáš to jako něco, co by tě nějakým způsobem omezovalo nebo podstatně omezovalo v tom návrhu to, že už musíš jako uvažovat o množství nebo proslenné ploše ve fasádách, i o tloušťce toho obvodovýho pláště a tak podobně?

Omezuje to, samozřejmě omezuje, to není pravda, že není rozdíl v tom navrhovat klasickou stavbu a pasivní. Myslím si, že je to velkej rozdíl, že je to skutečně omezení a že buď to člověk přijme, nebo nepřijme. A nepřijímám ani tvrzení, že je to jenom o málo dražší než normální stavba. Není to pravda. Ty náklady jsou vyšší, výrazně vyšší, dosáhnout skutečně nejenom výpočtově, ale i ve skutečnosti ten provoz, aby teda byl nějak odpovídající tomu standardu té spotřeby, tak je už si myslím, až na hranici možností. Jako že víc technologií se tam už jako moc dát nedá, jo, že prostě skutečně je to o tom, že se musí použít to tepelné čerpadlo třeba do vrtů už nejde klasický konvenční zdroj tepla a ty fotovoltaické panely jsou taky diskutabilní otázka. Když potom vidíte ty skutečné zisky a to, že se to jako virtuálně vlastně kumuluje přes léto někam a pak se to v zimě virtuálně bere zpátky, takže to je potřeba všechno tohle to přijmout a já nejsem v tomhle nějak vyhraněný a nechci to kritizovat, ale myslím si, že je to určitý greenwashing architektury, protože ty stavby jsou jako auta. Pokud máte individuální dům postavený na zelený louce, tak nikdy nebude ekologický, je to stejný, jako když jezdíte autem, i kdyby to auto bylo prostě super elektromobil, který spotřebuje třetinu dnešní spotřeby elektromobilů, tak to pořád není ekologická záležitost.

Pořád si to auto musíš vyrobit, ten dům musíš postavit.

Přesně tak, spotřebuje se na to spousta energie, na zabrání toho pozemku, na inženýrský sítě, na příjezdy, kolem ta krajina, to, že ta půda má nějakou hodnotu, to, že to auto tam každý den musí přijet, že používáš nějakou infrastrukturu až do toho města, kde pracuješ. Tak myslím si, že ten princip je sám o sobě jako neudržitelný, jako kdyby se k tomu mělo opravdu bez pokrytectví přistoupit jako k cestě, tak podle mě to cesta není.

Já jsem vždycky, to se teďko přiznám, měl s individuálním domem v satelitu, s tím návrhem, problém. Přiznám se, že řadu těch domů jsme navrhli, možná 10 těch domů stojí prostě v satelitu na volným pozemku a vždycky s tím byl problém, čeho se chytit, jak se inspirovat, jak ten dům má vypadat, jak má fungovat. Asi prvotní vždycky bylo samozřejmě poznat investora. Chtít dosáhnout soukromí, aby aspoň teda ta zahrada byla využitelná, aby tam bylo to soukromí, aby fungovala vazba na zahradu, ale třeba na špatně orientovaným pozemku se špatně orientovaným příjezdem, se velmi obtížně vypořádáváš s tím osluněním, s tím, že prostě ty otevřené skleněné plochy, jsou orientované špatnou stranou, ale to už se dneska právě dohání tou technologií, jo, že už to vlastně není až tak jako podstatný, to sklo je tak dobrý, že ty jsi stejně schopný to zastínit a vyřešit to, že ty zisky z té sluneční energie prostě kumuluješ jiným způsobem.

Takže myslím si, že vždycky pro mě bylo inspirativnější a zajímavější pracovat na kolektivním bydlení na bytových domech. Je to jádro tý práce, přiznám se, že jako mně vždycky přišlo prostě udržitelnější postavit krásnej bytový dům v dobrém standardu, kde ten přepočet třeba tý spotřeby na metr čtvereční byl třetinový oproti tomu super zateplenému rodinnému domu a dneska je to tak a ty normální bytový domy kolem těch dvaceti jednotek, když jsou to kompaktní objemy, tak to vychází velice dobře.

Vybíráš si teda zakázky podle tohohle způsobu přemýšlení, že třeba už neděláš ty rodinný domy do satelitů, jak zmiňuješ, nebo nacházejí si k tobě i díky opakovaný spolupráci s různýma investorama cestu právě ty typy zadání, jako jsou bytový domy, který vychází, jak říkáš, co se týče spotřeby energie, mnohem líp než ty individuální?

Nemůžu říct, že bych si vybíral podle zadání, jak říkáš, podle tématu a že bych jako domy do satelitu nedělal, to nemůžu říct, ale přiznám se, že prostě to není to, co by mě jako těšilo, ale…

Nemůžeš si dovolit odmítat tyhle zakázky?

Nejsem ten, co by úplně jako řekl, že to nedělá, ale je pravda, že už jsem měl několik klientů, kteří prostě odešli, prostě jsme se nedomluvili ani na tom zadání. Jo a ty pozemky mě skutečně jako neoslovily a to zadání nebylo dobrý. Teď dokončuju asi dvě takový větší zakázky na volném pozemku a uvidíme, co bude dál. Ty investoři na bytový domy se ozývají a je pravda, že se ta situace mění, že i s těma bytovýma domama, bude možná trošku změna, jako že ty zakázky třeba nebudou, ale nevím.

Jako myslíš kvůli současný situaci?

Aktuální situace je, že se prostě ten trh posunul, ta cena těch bytů je nějak nastavená a už se ty projekty třeba zpomalí nebo zastaví, takže pořád ty bytový domy máme a děláme, ale myslím si, že třeba ta změna, že se budou třeba dělat víc ty školy nebo něco jiného, že přijde, jako že je to možný, ale vlastně, co je taky hezký téma, je téma náhrady nebo nějaký konverze, když prostě je řada parcel, kde jsou postavený velice zchátralý špatný domy, že jo, už i morálně, jako že jsou to třeba 40, 50 let starý domy, který se zbourají a místo nich se staví, to si myslím, že je taky dobrá cesta, že se aspoň jako využije to místo.

A myslíš, že tohle to je přístup už i některých investorů, ať už teda z toho privátního nebo veřejnýho sektoru, že tlačí víc na využitelnost nebo na nějaký racionální současný využití takových parcel, o kterých mluvíš, ať už se to týká brownfieldů nebo proluk třeba ve městě, který v Plzni pořád ještě nějaký jsou a vidíme, jak se postupně zastavují.

Je to přístup, který má ekonomický jádro, pokud přesáhla ta cena toho volného pozemku na perferii cenu starého domu v centru, který se dá zbourat, tak ty investoři do toho jdou a vlastně jdou do té investice, že jako zaplatí to bourání a dostanou pozemek, který má mnohem větší hodnotu než na té periferii a teď už vlastně ty tři nebo čtyři poslední projekty takhle vznikly, že se zboural vlastně starý dům a místo toho se postavil nový a byly to jasný městský projekty teda, třeba ta Jetelová, bytový dům, kde vlastně byla samoobsluha, potom dlouho nic, nějaká jídelna a nakonec to byl squat, který chátral, takže se hledal investor. Ten to koupil a zboural a místo toho se postavil ten bytový dům Jetelová. Je to cesta, která má nějakou ekonomickou hranici, pokud to dohromady nefunguje, nedává to dohromady ekonomický smysl, tak to není nutnost, jako že už nejsou parcely. Myslím si, že ty parcely jsou, ale je trošičku složitější dneska pracovat v tom městě, stavět v tom městě, protože pokud chceš plnit všechny parametry parkování a elektromobilů, teďko nový, že jo, podmínky na umístění nabíjecích stanic a tak dál, a ten pozemek je většinou malej a musíš se tam se vším vejít a máš z toho vytěžit ještě ekonomický zisk, tak je to pro toho investora velmi problematický. Oproti tomu na tom volným pozemku na Borských polích třeba nebo někde v Liticích se staví snáz.

Já se vlastně ptám na to, že ty se jako architekt potkáváš s řadou omezení, zpravidla teda legislativního charakteru, musíš splnit parkování, musíš splnit nějaký hasičský požadavky, musíš splnit nějaký energetický standardy, a já si pamatuju, když jsme se spolu bavili před časem, tak si sis tak trochu stýskal nebo prostě říkal jsi, že je prostě těžký za týhletý situace vlastně dělat dobrou architekturu. Tak předpokládám, že to není úplně lehčí, ale prostě ty, stejně jako další architekti v Plzni i jinde kreslíte domy, kreslíte dobrý domy, pořád se to dá nějak udělat. Zajímalo by mě, jestli je to díky nějakým mimořádným podmínkám každýho toho projektu, který něco umožní, nebo jestli je to pořád nějakej tanec na hraně. Místo, který by jinak vlastně nedávalo ekonomicky smysl. Malej pozemek, který se prostě nedá vyparkovat při novostavbě.

Je to samozřejmě širší téma a rozumím tvé otázce. Sleduju třeba vývoj v Praze, a zdá se mi to jako pozitivní vývoj, že tam nějaký posun je.

Protože pražský stavební předpisy.

Přesně tak, Praha samozřejmě má nějaké výsostné postavení a ty architekti, kteří prostě pracují na IPRu a pohybují se v politice, tak mají už docela slušný slovo, ale myslím si, že se nepodařilo prosadit ještě ten zlom, že se to nepodařilo překonat. Vím, že třeba nový stavební zákon už zrušil de facto podmínku oslunění, a změnila se podmínka právě na tu infrastrukturu, ale myslím si, že ty tlaky třeba na tu energeticky soběstačnou architekturu nebo na ty elektromobily, nechci to nějak jako pejorativně pojímat, já to jako beru jako fakt, už jsem to přijal, no, je to prostě vývoj.

Od těch devadesátých let se skutečně hodně věcí změnilo a my jsme to třeba v tom Rakousku sledovali před těma dvaceti lety a dneska, když se tam člověk pojede podívat, tak to jako plynule pokračuje a není to tak natvrdo přikázáno. Tady prostě na všechno se vymyslí předpis, vyhláška, natvrdo se to prostě předepíše. Teď je skutečně velkej tlak na ty nabíjecí stanice – a je to sice marginálie, ale vlastně je to velkej problém požární. Další nároky investiční na třeba sprinklery nebo na další technologie, který jsou velice zbytečný a velice nákladný a jenom proto, že se prostě předepíše další danost. No, myslím si, že bude v podstatě, nechci si žehrat, je to podle mě o tom kompromisu, který se dá najít, dá se vždycky na každou tu parcelu vymyslet kompromis, kdy ustoupí ten investor, ubere prostě počet podlaží a zmenší počet aut a k tomu se nastaví to parkování a nějakým způsobem ta lokalita dostane nějaký tvar, což si myslím, že byl právě příklad třeba té Jetelové. Tam je jakoby příklad toho, že investor měl už jiný návrhy od jiných architektů a prostě bylo tam třeba sedm pater nebo šest pater, ale to nemělo šanci na úspěch, to nemělo šanci ani v té lokalitě fungovat, takže pak jsme se potkali a shodou okolností to je stejný investor, co dělal Veleslavínku, tak prostě jsem navrhl dům, kterej je menší, který tou kapacitou a tím způsobem toho zastavění splňoval ty možnosti. Nešel jsem za hranu a ten úřad to povolil a prosadili jsme to.

Takže investor se spokojil s tím, že prostě jeho zisk z toho záměru bude trošku menší, ale aspoň to dokáže zrealizovat.

Ta ekonomika byla horší a samozřejmě, že je to i v tom vnitřním uspořádání té dispozice, že tam není vytěžen každý milimetr, že tam je prostě krásná hala, která je nasvětlená zeshora, že ta schodišťová hala je něco, co běžně u bytových domů taky není, jo, ale zase to mělo jiný charakter, prodávalo se to proto, že to prostě má úplně jinej level. A myslím si, že to je výjimečný případ, kdy se to povede. A pak jsou situace, kdy prostě investoři tlačí na to, kolik tam musí být a kolik pater a tak dál, a pak to jako nevychází, nevychází to ani v tom parkování a další věci nevychází, oslunění, nevychází sousedi a tak dál, a tam si myslím, že naráží už ta parcela na ty možnosti a je v podstatě lepší od toho jít. Takže to už jsem tohle zažil několikrát a vlastně jsem nepostavil několik domů, protože to prostě bylo ekonomicky nepřijatelný pro ty investory a myslím si, že řada těch parcel, který dneska vlastně zůstávají i třeba na Slovanech nebo na Petrohradě, tam musí nastat nějaký kompromis, že cena té parcely bude na úrovni toho, aby se to ještě vyplatilo zastavět a při splnění těch parametrů, který máme na parkování a na oslunění, který zatím platí samozřejmě. Myslím si, že energeticky úsporný domy se dají stavět i na těch parcelách toho města na tom Petrohradě, protože u toho kompaktního bytového domu to není takový problém splnit. A možná, že i na té volné ploše. V Praze je to naprosto běžná věc, že součástí vlastně prodejnosti těch domů je i ta úspornost, že už je to i součástí marketingu a myslím, že dneska nebo v posledním roce to téma rezonuje ze všech stran. Ale ty byty si nekupují lidi, kteří by neměli na plyn nebo na elektriku, že jo.

Předpokládám, že v tom hraje roli ta hodnota, kterou si kupujou a která prostě se udrží nebo poroste v ceně, protože prostě energeticky kvalitní projekt bude i za deset, patnáct, dvacet let pořád aktuální, alespoň takový je teď narativ.

Jako takhle to nebude, doufám, protože to by znamenalo hodně velkou likvidaci těch starších nemovitostí, který si to nezaslouží. Například pokud by tam měla nějak růst třeba výrazná daňová progrese, tak si myslím, že dojde k likvidaci řady nemovitostí, ale i celých čtvrtí, že začnou jakoby stárnout, protože ty lidi ani nebudou mít na údržbu, takže doufám, že toto jen tak nenastane a že je to zase prostě takový to český prostředí, který absolutně v té Evropě nefunguje. Přijdete někam jinam, tak tam takový problém není, že by se tam musel každý činžák zateplovat nebo každá proluka zastavět.

Tenhle ten fundamentální přístup podle mě není dobrej a naštěstí odezní potom, až se stabilizuje nějakým způsobem cena energií, takže to odezní a bude to normální stav, to znamená, že se ty domy budou opravovat, budu se opravovat nějakým citlivým způsobem a budou se vytápět, můžou se temperovat nějakým jiným způsobem, než jenom tím, že se musí dát na každou fasádu dvacet čísel polystyrenu.

Jo.

Ještě, pardon, není to, ale taky cesta. To je vidět na těch stavbách, které jsou take dvacet let staré v tom Rakousku, třeba už jako dlouhodobě fungují, jenže ty moderní materiály, které jsou tam použité, taky neumí úplně dobře stárnout, takže dost často ta fasáda, která je super zateplená, tím, že je hodně studená, tak se neprohřeje absolutně z toho interiéru, kondenzuje na ní voda a dost často teda jsou na ní plísně, řasy. A ty moderní zateplovací systémy, který se dělaly třeba, říkám, v roce 2002, 2005, tak už jsou dneska v hodně špatným stavu, takže jako zas tak skvělá investice to není. Musíme si uvědomit, že ty materiály nejsou vyzkoušený, ty tady nejsou 50 let.

A nejsou navěky.

Nejsou navěky. Takže teď se to vyvíjí a každý rok, každý dva roky sem přijede dealer a přinese nám nějakou lepší omítku a lepší fasádu, která už jako neplesniví, a já se už tak jako usmívám, protože říkám no, tak zase za pět let, jo. Protože je to jako vývoj a myslím si, že ten vývoj je hodně překotnej oproti tomu, jak třeba probíhal vývoj v těch třicátých letech, jo. Já jsem trošičku v tomhle konzervativní a mám radši ty věci, který fungovaly a fungujou, než za každou cenu používat nové věci. A určitě není dobré si to zkoušet na klientech, kteří přijdou.

Jak jsi říkal, že se musí trošičku posunout ty předpisy a ty podmínky na to stavění ve městě – já si myslím, že ta Praha, pokud se to tam povede, takže můžeme čekat, že tady se to posune za deset let. A jako není to, není to asi jednoduchá cesta a myslím si, že to ještě nedozrálo, jo, že ani v té Praze, protože tam skutečně taky je to věc nějakýho lobbingu těch developerů, tím je to jako hodně podpořený, a tady v Plzni si myslím, že to ještě jako takový tlak není. Dalo by se třeba prominout parkování nebo dalo by se stavět na místě, kde prostě to parkování vůbec není třeba, jo. Nám se to podařilo, podařilo se nám to ve výjimečných případech a je to taky díky nějaké toleranci těch úřadů a díky nějakým výjimkám. A ta Veleslavínka, to nás zase oslovil investor, se kterým jsme dělali v Guldenerce ten bytový dům, který ale je trošičku jiný a je to, je to vlastně na konci tý Guldenerky, takový ty terasový domy, tak to jsem s tímto investorem dělal, a potom přišel, že má tu proluku teda.

To znamená to nároží Veleslavínova a Sedláčkova a sadů Pětatřicátníků.

Ano, vlastně dům, který ukončuje celej ten blok proti pedagogické fakultě, takže tam vznikly v podstatě studie, my jsme nějakým způsobem pokračovali a udělali jsme teda asi po třech nebo čtyřech letech územní rozhodnutí, ale tam teda opravdu byl problém parkování, archeologie toho podzemí plzeňského, takže tam byly prostě danosti, který to hodně limitovaly a díky tomu, že to bylo v té památkové zóně a že to teda bylo v nějakým výjimečným postavení v tom bloku, tak se třeba to parkování částečně prominulo. Prostě ten ústupek.

Vy jste nemuseli naplnit celou kapacitu, ano?

Tam nějaký ústupek z toho města byl, pak se tam maličko ustoupilo z bezbariérovosti, protože právě se to muselo přizvednout kvůli tomu podzemí, takže ne všechny ty vstupy jsou bezbariérové.

Protože parkování je v podzemí.

Parkování v podzemí a pak je jsou tam prostě asi dva vchody bariérové, jsou tam schody. Ale jsou přístupné zase z těch garáží bezbariérově, takže jakoby do každého bytu se vlastně dostaneš, ale zase ta vyhláška říká, že hlavní vstup musí být… a tak dál, takže to se nesplnilo. To se podařilo v té době nějak. Dlouho to trvalo teda, no, my jsme potom teda nepokračovali na tom prováděcím projektu, to dělalo AVE architekti, kteří to zvládli nějakým způsobem. My jsme na to neměli kapacitu, prostě jsme neměli ani chuť dělat tu stavební část, a pak jsme si to teda dozorovali, když se to stavělo, takže řada těch věcí se potom ještě doháněla na tom skutečným provádění. Vzorkovaly se fasády a ta skla, prostě okna, takže jako myslím si, že v podstatě to finále, ta podoba odpovídá té studii na 90 %.

Je to tenhle vlastně modus operandi toho, že udělá studii někdo jiný, potom děláte ty další stupně, nebo vy jste dělali to územní rozhodnutí?

Rozhodnutí jsme dělali, to znamená, my jsme vlastně si prošli to kolečko a to povolení toho domu. Takže připravili jsme sítě, byly tam nějakým způsobem přípojky vyřešený a právě, že, myslím si, že největší problém je ten dům povolit. Při tom povolování, když chceš dosáhnout toho územního řízení nebo stavebního povolení, tak většinou to měníš a likviduješ ten původní návrh nebo třeba seš donucenej z těch okolností těch úřadů, jo, že se vracíš k tomu, že ta studie prostě neodpovídá potom té realitě. Takže my jsme to dotáhli do územka tak, jak to bylo navrženo, takže jsme jakoby měli jistotu, že ten dům jde postavit tak, jak je velkej, tak jak má prostě navrženou dispozici, tak jak má počet parkování prostě a přípojky.

Ten model, že neprojektujeme některé ty věci do prováděčky, se mi vlastně jako docela líbí, no, a když by to šlo, tak bych to dělal častěji, ale ono to většina investorů neakceptuje, takže prostě jsou projekty, který jsme museli prostě, nebo dělali jsme je až do detailů a do prováděčky.

A jak je to dneska, když pracuješ převážně, řekněme, z 90% pro soukromý klienty, tak jak to funguje u nich? Je to tak, že máš možnost teda outsourcovat některou práci, máš nějaký vlastně tradiční spolupracovníky v tomhle směru?

Hodně se to změnilo, jo, protože zase je to 20 let a řada těch projektantů a těch kanceláří už ani nefunguje, taky zestárli, takže se to hodně mění, v podstatě pořád hledáme. Takže teď už v podstatě hledáme zase další generaci na nějaký větší projekt, ale jinak v posledních, řekněme, 5–6 letech jsme si všechny ty projekty projektovali až do prováděčky. Třeba Jetelovou nebo hasiče, nebo ty menší, jako ty vilky, všechny jsme si dělali, včetně prováděčky, jo, takže já teda nemám velkej rozsah, nedělám dvěstěmilionový zakázky a nejsou to developmenty, kde je stovka bytů a víc, ale překvapilo mě, že třeba v Praze, kde jsou studia mých spolužáků, tak to dělají vlastně podobně, že nedělají prováděčky, nedělají projekty. Jako, že architekti opravdu dělají návrh, maximálně to územko, podrží si nad tím nějakou rukou dozoru, ale pak jsou firmy specializovaný na projekty a ty projektujou prostě bytový domy jeden za druhým, no, takže ta cesta k tomu vede a asi k tomu dospějeme. Nevím, jako to bude ještě dlouho trvat, samozřejmě.

Musíte najít ty správný lidi.

Ale tak jako jsou třeba podmínky BIMu a podmínky tý úspornosti a tohle všechno jako řešit dokola, a když to jsou firmy, který to umí, tak je lepší jim to nechat.

No, a když teda děláte ty prováděčky, tak vy dneska pracujete ve dvou s kolegou.

Ve třech. Ve třech maximálně. Myslím, že to stačí. Já jsem si to vyzkoušel už na hasičích. Ty vlastně dělali tři lidi. A dá se takovýhle dům udělat ve třech.

Vůbec s tím problém není, jako ten problém v tý organizaci, a to stejně musíš vést jako architekt, ale nepotřebuješ sedm lidí na to, aby dělali hasiče. Sedm lidí bude dělat na třech zakázkách najednou, takže je otázka, jestli jako mít tři hasiče nebo tři takovýhle velký věci, já zase tolik tak velkých zakázek nemám. Samozřejmě ale byl bych rád, kdybych tady měl ještě třeba dva, minimálně dva spolupracující architekty nebo stavaře.

Pro ty bys práci měl. Když jsi zmiňoval to dozorování Veleslavínky, jak důležitá je pro tebe stavba? Kontakt se stavbou, vlastně vnímání toho, jak ta stavba roste, vzorkování materiálů, o kterém jsi mluvil.

Je to absolutně nejdůležitější fáze, protože když vidím některé domy, krásné domy a pak se ptám toho architekta, toho kolegy, kolik času na tom strávil na té realizaci, on mi řekne, že tam nikdy nebyl, tak mu nevěřím, to je nesmysl. Tam musí člověk prostě být a musí tam být každý týden a každou tu věc, každou tu drobnost, do detail, klempířiny, osazení okna až po jednoduchý stavařský věci, tak se prostě musí řešit na místě a je to prostě pěkná práce, protože ty lidi, co to dělají fyzicky, ti zámečníci, ti klempíři, ti truhláři, ti tesaři, tak ví, jak se to dělá. A většinou to nechtějí udělat podle toho projektu a vlastně je tam spor, že jo, a po těch 25 letech jsem se naučil vlastně tohle balancovat a hledat, že to spor být nemá a že to má být jako spolupráce, jo, a to si myslím, že je jako mnohem hezčí a mnohem líp se na tý stavbě potom pracuje, kdy prostě tam přijdeš, máš prostě představu o tom, jak to má být, nakreslíš si ten detail třeba na místě, nafotí se to, ten člověk to odsouhlasí a udělá to tak, jo, než tady dva roky zpátky vymejšlet nějakou prováděčku s nějakým detailem, kterej potom ve skutečnosti třeba opravdu nejde udělat jako, jo, takže si myslím, že to je skvělá práce v tom, že je člověk v úplně jiným prostředí, nesedíš na zadku v kanceláři, ale pohybuješ se prostě v zimě v plískanici, na stavbě, v čepici, tam prostě hledáš nějakou tužku, ale víš, že to funguje. Prostě si to nafotíš a víš, že příště to budeš dělat jinak, aby to šlo třeba udělat.

Takže je to zdroj nějakých zkušeností, který se pořád aktualizujou, kumulujou.

A je to zdroj taky ty zpětný informace, posloucháš ty lidi, kteří to dělají a posloucháš ty lidi, který to fyzicky musí dát dohromady, aby to fungovalo jako systém, a taky posloucháš ty situace, kdy to třeba už jako nejde udělat, takže hledáš nějaký řešení, takže za mě jako je to půlka práce, prostě jako je to třeba rok na projektu, a pak rok až dva roky na stavbě.

Takže tvůj běžný tejden vypadá tak, že strávíš třeba dohromady jeden den v týdnu na stavbě nebo jak vlastně?

Je to strašně různý, strašně různý. Mně se jako nejvíc líbila doba, kdy člověk měl na stole připravenou jednu studii v návrhu, jeden projekt a jednu realizaci.

Takže vlastně tři různý věci jsi schopen obsáhnout ve stejný čas.

To je nejhezčí, protože tě to posouvá. Jedno můžeš realizovat, ta věc se postaví, a pak se může stavět další a připravuješ si další práci. Situace, kdy máš na stole tři návrhy, čtyři prováděčky rozdělaný, dvě z toho ti vrátí úřad, a pět realizací, což bylo loni, teda minulý rok, tak to už bych zažít nechtěl a myslím, že už to bylo za hranicí únosnosti. Takže jako pět staveb a objíždět pět staveb, tak je to vlastně třeba čtyři dni v týdnu, a o víkendu teda dělat ty návrhy v noci. To už jsem nedával, to už je moc.

Je tenhle nadhled, kdy říkáš a tys to zmiňoval, i když jsme mluvili o tý udržitelnosti architektury, o tom ekologickém aspektu, tak jsi říkal, že jsi to prostě přijal jako něco, co je, jak se ten svět vyvíjí. Je tenhle nadhled něco, co jsi získal během let a netrval bys dneska na něčem, na čem bys ještě třeba před deseti, možná patnácti lety trval? Nebo bys byl na to ochoten obětovat nějakou část tý energie, na nějakou principiální věc v tom návrhu? A jseš dneska třeba smířlivější k tomu, co chtějí klienti? Nebo k jiným okolnostem, který provázejí to navrhování?

Já si myslím, že ten dům vždycky musí být aspoň vevnitř dobrý. Aspoň dispozičně a provozně a plochou, velikostí místností, musí dobře sloužit, a to bez ohledu na orientaci. Když do zahrady nemám jižní stranu, tak rozhodně nebudu dávat prostě tu obytnou část do ulice, nechci prostě a nebudu to dělat za každou cenu, jenom, abych se dostal na úsporu. To není cesta. A to rodinný bydlení nebo bydlení v rodinném domě je o kontaktu s tou zahradou a o tý zahradě, o tom, že by měla být komponovaná i ta zahrada, že ta zahrada je součástí domu, je to prostě další prostor, který ty potřebuješ. Kvůli tomu to vlastně stavíš jako, jo? A myslím si, že řada domů, řada lidí, kteří prostě ani tu zahradu nevidí během dne nebo během toho roku ji nepoužívají. Jsou to většinou třeba městský lidi, kteří se tam přestěhujou, vlastně zjišťujou, že tam jenom dojíždí a přespávají. Myslím si, že to byl taky kánon, krytý sezení. Který dneska, že ano, ty pergoly jsou už dneska běžný. Takže tenkrát jako nebyly a vznikala vlastně taková ta venkovní obytná místnost, aby tam byla, takže to si myslím, že musí zůstat u toho. Nikdy jsem jako od začátku po té škole nebyl jako zaměřený na energetiku, nebo že by to mělo být jako principiálně úsporný, není to gró nebo mantra. Myslím si, že skutečně to není… Z principu rodinný dům nikdy nemůže být úsporný, jako že sám o sobě, i když by byl prostě z recyklovanýho papíru. Tím, že prostě zabíráte ten prostor, zabíráte tu volnou půdu, tak to není udržitelný samo o sobě, protože je to, je to svým způsobem způsob života. Který vzniká samozřejmě někdy v devatenáctém století, ty příměstské vily a tak dál, pokračuje potom v těch třicátých letech a za socialismu. Ale způsob, že v tom místě nemáte práci, že tam nemáte obživu, nemáte tam to hospodářství, nejste s tou půdou vůbec spojený a celou dobu vlastně řešíte jenom přemisťování a využívání jednoho a druhého místa, místa kde bydlíte, a místa, kde pracujete nebo kde máte ty aktivity… Ta cesta pak opravdu vede k nějaký recyklaci, využívání, jak říkáš, brownfieldu, využívání starých vlastně opuštěných objektů.

Já docela rád jezdím po venkově, mám rád venkov, venkov je moje téma, já miluju venkov. Jo, žiju taky na venkově a nechovám se logicky, protože tam taky nehospodařím, ale starám se o les. Vysadil jsem les nějakým způsobem, který jsme zdědili, takže jako nějakou aktivitu tam vyvíjím, takže nemůžu poučovat ostatní, jak se mají chovat vůbec jako nemám rád ten morální apel tohohle systému, kdy ten, kdo jako nějakým způsobem splní tyhle ty všechny podmínky, tak je morálně nadřazen vůči tomu, který to nesplňuje, ale myslím si, že ten rozpor toho bydlení v přírodě od té doby, co se přestalo vlastně hospodařit v té přírodě, jako kdy ten uživatel toho domu není spojen s tím pozemkem a ani nemá ty polnosti, a tak tam jako úplně nepatří, myslím, jo, a využívá to místo nějakým způsobem, ale ten původní princip už sám o sobě tam není.

Radku, já se ještě vrátím k té Veleslavínce jako velmi intenzivní formě bydlení ve městě, minimálně na velmi intenzivním místě. Přestože to je v památkový rezervaci, tak zároveň je to velmi blízko frekventovaných sadů Pětatřicátníků. Čeho ses tam nebo čeho jste se tam v tom návrhu chytali? Jako proč ten dům vypadá tak, jak vypadá?

Stará kredenc po babičce. Je to tak, jo. Kulatý roh prostě. Tak asi znáš ty kredence s těmi kulatými zásuvkami – těmi krajními. Ten dům funguje samozřejmě jako jeden dům jako takový, jako palácový, dlouhý objem. Od začátku tam byl tlak ze strany města, památkářů, aby to nebyl jeden dům, chtěli to členit. Aby to nějakým způsobem jako upomínalo na ty domečky, na ty parcelky, že tam prostě byly, já nevím, deset metrů široký parcely třeba, nebo osm metrů, což prostě není pravda, že jo. Takže to jsme nikdy jako nechtěli, aby to bylo rozčleněný a každý měl jinou barvu a bylo to takový to vlastně postmoderní uvažování. Chtěli jsme víceméně kompaktní, normální prostě činžák, tak jak v Holešovicích jsou jich stovky třeba.

Jo, koneckonců ta pedagogická fakulta naproti je vlastně taky jako jeden dům.

Samozřejmě, ale to je i ten soud, to je vlastně ten prstenec těch veřejných budov.

Ale to jsou veřejný budovy, kde se to připouští, vlastně ten palác, nebo ta kompaktní velká hmota, tady to je obyčejná bytovka, což jako není jako důvod, bytový dům obyčejný, že jo, bytový dům, kterých je spousta, že jo, tak jako takhle zdůrazňovat nebo udělat to kompaktní… No, tak přijedeš do Dejvic a tam prostě Skleněný palác je taky kompaktní, že jo, jedna velká hmota, no, takže jsme to nějakým způsobem uhájili a je tam jenom taková cézura těch schodišť, kdy jsou jako přetrhaný ty dlouhý římsy, a tím se to trošičku zjemní. A to se uhájilo na tomhle principu, že se to rozčlení na ty tři části, na ty tři domy, ale vlastně je to jeden dům. A jsem rád, že to zůstalo, jako že to působí jako jeden dům, že to není jako tři vchody a tři domy, jako že třeba ta Belánka už je členitější, tam jsou skutečně ty vchody, co vchod, tak jiný dům, tady je to jako jeden dům. A inspirace jednoznačně meziválečnou architekturou, to si myslím, že je z toho cítit s tím, že teda určitě jsme šli cestou klasickýho činžáku, kterej má vysokej řád, jasnou římsu, prostě to, co tam Plzeň třeba historicky má, no, a občas kritizovaná potištěná zábradlí, tak to byla skutečně jako reminiscence, to byla prostě ozdoba. Potisknout to sklo prostě rostlinným motivem.

Odkaz na secesi.

Jo, moderním způsobem, ale trošku se to jako zprofanovalo, od té doby se to vyskytuje dost často ty textury, ale mně to nevadí, já jsem prostě do toho šel, že jako ten dům vlastně by jinak neměl ten detail.

Veleslavínka, stejně jako další tvoje a vaše stavby, včetně třeba už Hannahu, včetně hasičský zbrojnice na Severním předměstí, získaly řadu ocenění. Je tohle to pro tebe nějak důležitý? Nebo minimálně třeba potěšující? Že nějaká část odborný veřejnosti tomu dá nějakej punc kvality tímhletím způsobem, nebo to, že ti potom třeba profesní kolegové ten dům pochválí – těší tě to? Máš taky díky tomu pocit, že se to povedlo, žes něco udělal správně?

Mám z toho radost. Samozřejmě je to určitě dobrá reflexe, je to prostě dobrej způsob, jak si třeba potvrdit, že to nebyl úplně blbej nápad. Na druhou stranu bych to nepřeceňoval, ty ceny nevidím jako důležitý z hlediska třeba vlastního uspokojení nebo z nějakýho profesního hlediska, rozhodně to nepřináší víc zakázek a rozhodně jako na tom nelpím, že bych bez té ceny prostě nemohl žít, že prostě, když se nějak nepovede někdy nějakou tu cenu získat, takže člověk odchází zhrzený domů. Takže to není potřeba takhle vnímat, nepřeceňoval bych to a myslím si, že už dneska těch cen je tolik, nebo že ta inflace je taková, že už ta veřejnost to nevnímá tak jako třeba před dvaceti lety. Myslím si, že tak, jak se to prezentuje a je toho poměrně dost, takže v inflaci těch informací, v tom prostoru to už nemá takovou váhu jako dřív, ale nechci to nějak přeceňovat. Ten obor architektury nebo obecně to vnímání té architektury se změnilo hodně, si myslím, za těch pětadvacet let, jakože pozitivně.

Jak jsem řekl už několikrát, nehodnotím prostě práci svých kolegů, a pokud jako je hodnocena moje práce a je hodnocena tímhletím způsobem, tak jsem samozřejmě rád, že je to pozitivní hodnocení.

Říkáš, že teda nehodnotíš práci kolegů. Já se zeptám obecně, jestli třeba máš radost z toho, když pracuješ v Plzni, žiješ teda mimo Plzeň, ale nějak se pohybuješ v tom městě, pohybuješ se v okolí, pohybuješ se v regionu? Potěší tě, když vidíš čas od času nějakou novou dobrou realizaci kolegů?

Určitě, určitě, ale rozhodně třeba to nemedializuju ve smyslu nedejbože, co vzniká tady třeba na tom nároží Klatovské? Nebo – nedovolil bych si to. Samozřejmě. Možná jsem špatně řekl tu větu ve smyslu nehodnotím. Samozřejmě když jsem v komisi nebo jsem součástí poroty, tak to hodnotíme, že jo, tam je to nějaká kolektivní věc, mám svůj názor, jednoznačně ho řeknu, ale to, co vzniká, to, co vzniká prostě běžně, běžná produkce, každý rok se tady staví řada domů, tak si prostě nedovolím hodnotit v novinách prostě ty věci ze svého jako mentorského pohledu a poučovat, jak to má být.

Je to třeba kvůli tomu, že sám dobře víš, co to vlastně obnáší dovést tu stavbu od fáze prvních skic až do fáze realizace?

A řada těch staveb je prostě zcela odlišná od toho návrhu, ten architekt má minimální vliv na to, jak to dopadne, tam prostě vzniká proces, kterej jako není řiditelnej z jednoho místa, od jednoho stolu ten návrh udržet až do konce. Ale i ten investor, že jo, ten samozřejmě sám se pod tím podepíše a má vlastně, je to jeho prezentace a nedejbože, když se třeba změní ten investor, no, tak je to prostě taky možnost, jak tu stavbu zničit, jak tu stavbu vlastně postavit úplně jinak, jo, a myslím si, že prostě není dobré to takhle hodnotit a nedejbože třeba jako vyjadřovat svůj názor k tomu systémem, že prostě udělám oponentní návrh nebo tak. To jsem jako nikdy neobdivoval tohle a prostě beru to tak, že to vzniká. Některé ty domy nejsou dobré, některé jsou dobré a mám radost, když se povede samozřejmě něco pěknýho, a když se povede prostě jakákoliv věc. I drobnosti, parter, nebo typu dobře udělaná ulice, že jo, která se povede a zůstane prostě tady padesát let třeba jako prostor, kterej může něco říct a není to jenom o domech.

Urbanismus, který prostě tady nějakým způsobem postupně taky vzniká podle těch starších územních plánů teď doplněných, tak jsou vidět ty výsledky, takže když se něco opravdu povede, tak jako určitě jsem rád, no.

Dobře, tak budeme si přát, ať je takových realizací v Plzni i jinde co nejvíc. Radku, děkuju moc, taky děkuju, ať se ti daří. A celému tvému ateliéru.

Editace: Jan Balcar, Markéta Hossingerová, Petr Klíma Hudba, zvukový design, fotografie: Jan Balcar

Přepis rozhovoru najdete na webech ⁠ozn.plzne.cz⁠ a ⁠Seznam Médium⁠.

Sledujte nás na sociálních sítích ⁠Facebook⁠ a ⁠Instagram⁠.