Článek
Z jednoho zprostředkovaného setkání Marcela Hausnera s Martinem Spěváčkem vzešla úspěšná dlouholetá spolupráce. V první chvíli je však čekal maraton příprav expozic pro Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, které prezentovaly české výrobky po celém světě. Jak k takovému úkolu přistoupili, kde se jejich expozice objevily a kolik jich pro ministerstvo navrhli?
Z náročných zakázek tvorby dočasných expozic oba architekti čerpali zkušenosti i pro návrhy trvalých výstavních prostorů a dalších interiérů. Marcel s Martinem se však věnují i projektům většího měřítka, přestože Marcela Hausnera jeho dědeček, rovněž architekt, před urbanistickou prací varoval. Do jaké míry Marcel s Martinem uplatňovali své zkušenosti i v projektech obytných lokalit v Plzni-Radčicích, v Dobřanech nebo při komponování rekreačního resortu na břehu Orlické přehrady?
Odkaz na podcast: https://podcasty.seznam.cz/podcast/od-zapadu-nefouka/tvorime-jednoduchou-hmotu-a-do-extremu-dotazeny-detail-rikaji-architekti-marcel-hausner-a-martin-spevacek-329208
Přepis rozhovoru:
Petr Klíma: Ahoj Marceli, ahoj Martine.
Marcel Hausner: Ahoj Petře.
Martin Spěváček: Ahoj.
Jsem moc rád, že jste si udělali čas. Sedíme u vás v ateliéru na Koterovské třídě v Plzni, ne úplně daleko od hlavního železničního nádraží, na jedné z těch hlavních os města, v jednom z činžáků, který bude mít kolik – 120, 130 let? Jak se vám tady v přízemí pracuje?
MH: Tak my jsme tady od roku 2017. Předtím jsme měli aťák na Roudné v ulici Pod Všemi svatými, který je založen na tom, že je tam hodně projektantů a vlastně i kamarádů.
To je v místech, kde je dneska projectstudio8?
MH: Přesně tak. Už v úvodu mého působení na Roudné, pak tam samozřejmě přišel i Martin, tak jsme i spolupracovali na projektu, takže tohle místo bylo takovým prvním místem mého ateliéru.
Než jste se přesunuli s Martinem sem, tak už jste pracovali intenzivně spolu?
MH: Ano, je to tak.
To znamená, že spolupracujete třeba 15 let?
MH: Určitě, určitě, řekl bych 17 let.
MS: Od roku 2007 jsme spolu, 10 let jsme byli na Roudné, zbytek tady na Koterovské.
Jak k tomu došlo? Vy už jste se znali nějakou dobu – představuju si to jako nějaký perimetr kolem ulice Pod všemi svatými v Plzni – pracovalo se vám spolu natolik dobře, padli jste si do noty tak, že jste si řekli, budeme prostě pracovat už jenom spolu, vytvoříme si vlastní ateliér? Jak to bylo?
MH: Musím říct, že ten první impulz jsem asi vyslal já, protože v té době jsem projektoval, nebo zabýval jsem se výstavními expozicemi a potřeboval jsem k sobě někoho, kdo by byl schopen, ochoten pomáhat mi s množstvím práce, kterou jsem tenkrát měl, a potřeboval jsem někoho, kdo především umí bezvadně program.
Tys ho neuměl bezvadně?
MH: Já jsem se snažil ho umět, ale potřeboval jsem někoho, kdo ho umí alespoň jako já. Nedělám si iluze, že jsou určitě lepší kluci, i holky samozřejmě, kteří to umí i líp než já, ale v každém případě jsem potřeboval nějakého kolegu. A samozřejmě jsem i pokukoval po partnerovi, s kterém by bylo možné ten ateliér mít, takže jsme se takhle s Martinem seznámili, který v té době ještě pracoval v jiném ateliéru, a postupně jsme k sobě našli takhle cestu a od té doby spolupracujeme bez jediného problému. Musím tedy říct, že člověk si za život samozřejmě vyzkouší různé scénáře i spolupráce s mnoha lidmi, ale řekl bych, že si ti dva musí opravdu sednout, a i tím, že jsme každý asi z trošku jiného těsta, tak naše spolupráce funguje perfektně.
MS: Já bych ještě dodal něco k tomu, jak jsme se s Marcelem poznali, nebo jak jsme začali spolupracovat. Bylo to v podstatě dva roky po škole. Když jsem skončil, tak jsem dělal v projekci, v projekčním ateliéru tady v Plzni, a vždycky za mnou jezdil kamarád na motorce – Jirka Zábran. Vždycky přijel na chopperu a byla obědová pauza, Jirka mi říkal, jeď se projet, je to paráda, takhle mi to půjčoval. A jednoho dne jsem šel z práce, byl pátek a seděl tam Jirka v oktávce a takhle na mě zamával z okýnka: pojď, někam tě zavezu, pojedeme za jedním architektem. Tak jsem řekl: tak jo, a jeli jsme na Roudnou. A přijeli jsme k Marcelovi. Marcel tenkrát vyhrál soutěž na MPO, byla to výstavní expozice na výstaviště do celého světa.
Předpokládám, že to je ministerstvo průmyslu.
MS: Marcel mě pak doplní.
MH: Snad si na to budu pamatovat.
MS: Dali jsme si kafe, ukázali jsme si společné práce a od pondělka jsme spolu začali dělat. To byl pátek, pak jsem byl na víkend na Šumavu, s Evou jsme se procházeli po šumavských loukách a říkal jsem: udělám změnu. A v pondělí jsme už začali dělat.
MH: Zet Messe v Lipsku byla jedna z prvních akcí.
MS: V tom týdnu jsme asi do sedmi do rána dělali nocovku, udělali jsme Lipsko, Zet Messe, a další týden už jsme to viděli. Ráno, než jsem šel do práce, jsem viděl v televizi výstavu, jak je realizovaná.
MH: Tenkrát to byl rytmus jedna za tři dny.
Jedna expozice za tři dny?
MH: Asi tak. Prostě dělali jsme Kuala Lumpur…
MS: …Rio de Janeiro, Londýn, Čcheng-tu v Číně, Moskvu, dělali jsme jich asi 80.
A to byly expozice pro MPO? To, co jelo jako na běžícím pásu, to byla prezentace českého průmyslu?
MH: České republiky obecně, ano.
MS: CzechTrade, CzechTourism, české firmy.
MH: Tam si vyzkoušíš velmi dobře, Petře, spolehlivost člověka, s kterým na té věci pracuješ.
To byl opravdu skok rovnýma nohama do vody.
MH: A je to strašně důležité, protože u takových zakázek si vyzkoušíš zodpovědnost vůči klientovi vzhledem k časovému odevzdání, protože u expozic prakticky neexistuje možnost prodloužení termínu. Zkrátka, pokud se ten projekt nedodělá v určitou chvíli, tak se ta expozice vlastně nedá zrealizovat. Dnes u mnoha domů ty termíny občas odsouváme, dá se s tím pracovat flexibilně, kdežto u těch expozic to nikdy nešlo. A tam jsem si na sebe vytvořil takový bič, který dodneška používám. Ta zodpovědnost v tom termínu, to, že se věc musí stihnout, to nejde úplně vymazat.
MS: Nešlo to dělat v jednom člověku, musela tam být zastupitelnost. Aby si ten druhý mohl třeba odpočinout, odjet na dovolenou, tak se v tu chvíli musí spolehnout se na toho druhého.
Marceli, myslíš, že tohle tě zformovalo – ten pocit odpovědnosti a nutnost dodržovat termíny, že tě to zformovalo i do dalších zakázek a do další práce?
MH: Ano, řekl bych, že nás to zformovalo oba dva. Je to tak, že chodím od šesti do práce, aby se to vždycky stihlo.
Myslím, že to je určitě konkurenční výhoda.
MH: Máme to takhle nějak nastaveno. Vyzkoušeli jsme si, že pokud si oba dva takhle rozumějí, tak když jeden nějakou zakázku začne, tak jí ten druhý bez problémů dopracuje. Ani jeden z nás se pak nediví, proč to ten druhý vymyslel takto, protože náš způsob myšlení nad těmi pracemi je opravdu obdobný. A toho si strašně vážíme.
Ta série těch výstav, mnoha desítek výstav, to bylo na základě vyhrané soutěže, je to tak? Ty jsi zmínil, že jsi získal přístup k těmto zakázkám, a ministerstvo průmyslu a obchodu, chtělo-li se prezentovat v zahraničí, tak oslovovalo výhradně tebe (nebo možná ještě někoho)?
MH: Podařilo se vyhrát tu zakázku na rok. Mě vždycky bavilo živit se sám, takže bylo přirozené po škole něčím začít, a tenhle obor, byť už dneska není v takovém rozmachu díky internetu, byl vždycky o vyhrané soutěži. Člověk musel vyhrát, musel uspět, aby tu zakázku získal, a pak se třeba stalo, že další tři roky ho ta firma oslovovala už napřímo. Takže jsem dělal pro různé společnosti, i automobilky, dostal jsem se i do Lyonu, když jsme dělali pro Renault, a podobně. Měl jsem tedy možnost si něco zrealizovat i venku.
Ty jsi studoval po převratu na fakultě architektury, to znamená, že když jsi někdy zhruba v polovině devadesátých let skončil školu, tak tohle byla tvoje primární práce, dělání výstav?
MH: Viděl jsem to vlastně doma, protože táta byl jako grafik a malíř xkrát osloven na návrh expozice, takže já jsem v tom de facto vyrostl a vlastně jsem na to navázal. Nejdřív přišel do společnosti, která pak návrhy realizovala, naučil jsem se program – používali jsme už počítač. Postupně jsem to řešil více já, protože jsme s tátou spolupracovali, tak jsem to měl především na starost. Vyrůstal jsem tedy v tomhle prostředí vlastně odjakživa, viděl jsem tátu, že jako umělec se prosazuje, tu zakázku si získává, snaží se postarat se sám o sebe. Tenhle přirozený pohled na svět jsem si osvojil a pracuji tak dodnes.
Ještě by mě zajímalo – jaký byl tvůj přístup u těch výstav, co se týče reprezentace České republiky, reprezentace státu, nějakých hodnot, které s tím jsou spojené? Řekněme, šikovnosti českých lidí, když to řeknu velmi banálně, protože se prezentovalo české hospodářství a průmysl. Existovala pro tebe nějaká vodící linka, nějaký princip? Něco, co se dalo přetavit do té expozice, co by vhodně reprezentovalo stát?
MH: Většinou to bylo už součástí zadání čili jaký produkt se bude prezentovat, ať už to bylo sklo, nebo když jsme dělali třeba prezentaci návrhu pro Prahu, kterou tady vidíte taky.
Sedíme ve vaší jednačce, díváme se na pás asi 20 příkladů vašich realizací, takže tady ukazuješ na zdi zrovna prezentaci Prahy.
MH: Zrovna jsem hrdý i na expozici pro plzeňský Hannah nebo pro Iveco – Fiat. To je takový průřez.
A bylo tehdy součástí zadání něco typu: ukažme, že jsme progresivní, nebo ukažme kvalitní české řemeslo? Jakým způsobem se tehdy stát chtěl prezentovat? Jako země neomezených možností? Nebo jako země zlatých českých ručiček? Existovalo něco takového?
MH: Řekl bych, že asi ano. Já Jsem se u těch návrhů vždycky řídil tím, že se jedná o ten konkrétní produkt, který tam člověk prezentuje. Ta výstava by měla být jenom jakýmsi nenarušujícím doplňkem. A čím jednodušší expozice, tím je to vždycky výraznější. Takže vždycky to bylo o logotypu, střízlivosti a snaze tou expozicí posouvat design ve výstavnictví – používaly se například velkoplošné obrazovky. Nebo sklo, kov – byly to vlastně atypické věci, které mě bavily používat. Ta expozice je vždycky i trošku o soupeření s expozicemi, které jsou okolo čili vždycky je to nějaká výzva. Obecně ale asi platí to, že expozice by nikdy neměla přebíjet ten produkt, ať už je vystavovatelem stát, nebo konkrétní zadavatel, konkrétní firma. Můžu jmenovat Škodu Steel, Pilsen Steel, kdy jsme vystavovali hřídele z plzeňské Škodovky. Vždycky šlo hlavně o nasvícení toho produktu, postavení nápadu na tmě a vyznění té nádherné kovové záležitosti. Vždycky to bylo o nějakém efektu, kterým jsem se snažil, nebo jsme se společně s Martinem snažili vždycky ten hlavní důraz položit na ten konkrétní výrobek, konkrétní produkt.
Mě by zajímalo, jakým způsobem se dá tahle zkušenost z výstavnictví přetavit, přenést do jiné práce architekta, do té práce, které se dneska posledních deset, možná už více let intenzivně věnujete? Výstavy už, předpokládám, buď neděláte vůbec, nebo velmi okrajově.
MH: Ano, je to tak. Já jsem na druhou stranu cítil i velkou nevýhodu těch expozic. Je to velmi pomíjivá věc. Vytvoříš to, pak to trvá tři dny, za ty tři dny se to rozebere a po tobě nezbývá nic. To je to, co mně na tom trošku vadilo, že člověk se nesmírně snažil něco vymyslet, a pak to mělo jepičí život. Ale zase tě to poučí v tom, že třeba dneska, když navrhujeme interiéry nebo podobně, tak člověk musí uvažovat, jak ten konkrétní dodavatel to do šroubku udělá, protože u těch expozic je to důležité. Respektive bylo to důležité v tom, že to muselo být velmi dobře vymyšlené, aby se to dalo za určitý čas postavit, případně někdy rozebrat a postavit na jiném místě, což je vlastně příběh dnešních stage na koncertech a podobně,.
Jak to bylo s časem? Kolik času uplynulo mezi vaším odevzdáním projektu, na který, jak jsi říkal, jsi měl, nebo jste měli tři dny, kolik času zbývalo na tu realizaci samotnou?
MH: Co se týká těch výstav pro ministerstvo průmyslu a obchodu, ty byly vysloveně postaveny na skládačce, na určitém stavebním systému, který byl aplikovatelný po celém světě. My jsme vždycky museli použít skládačku, která byla v konkrétní zemi k dispozici.
To znamená, že to vznikalo tam na místě?
MH: Vznikalo to tam na místě. Tam třeba odlétla parta tady z České republiky, odlétla do Singapuru a tam měla dva dny na to to postavit. Pak se to zase rozebralo a zase odlétli do jiného místa.
A to byl systém, který jste vymýšleli vy?
MH: Ten byl v podstatě vyvinutý. My jsme ho museli umět vhodně poskládat. Za ty tři dny jsme museli vymyslet z té skládačky něco jiného někde jinde. Přiznám se ale, že tahle ta práce mě nenaplňovala. Bylo to o tom, že člověk měl stálý příjem peněz, dobře se s tím hospodařilo, ale bavily mě daleko víc ty expozice, které znamenaly třeba prezentaci vína.
Což vám zůstalo i v realizacích.
MH: To je přesně ten příběh, že někdo viděl naši práci. Pak jsem taky dělal pro Bohemku, tam taky byla soutěž na interiér, to se taky podařilo. Ty zkušenosti samozřejmě nabíráš a používáš. U těch expozic byl velmi důležitý ten čas, kdy si společnost vzpomněla, že chce mít výstavu, a řekla to ve velmi zpožděném termínu, takže to byl obrovský stres, stresující práce. Teď u těch domů, co vymýšlíme, tak když člověk odsouvá o kousek termín, nic moc se nestane. To u těch expozice neplatilo.
Umožňovaly vám ty expozice, ať už pro ministerstvo, nebo jiné expozice, dostatečně živnou půdu pro experimenty? Že jste si díky tomu, že to byly krátkodobé záležitosti, mohli vyzkoušet třeba různé přístupy? Umožňovalo to nějaké experiment, kdy byste si mohli něco ověřit a říci, jo, tohle funguje, tak to použijeme i příště?
MH: Určitě zejména v těch interiérech, ta oblast je velmi podobná expozicím. Ty vnitřní expozice jsou většinou založené na interiérové tvorbě, nebo je to hodně příbuzné tomu, když dneska děláme interiéry. A pak jsme určité řešení používali xkrát, v mnoha jiných interiérech.
MS: Spousta ověřených detailů z expozic se propisuje do návrhů interiérů. Jak už jsi zmínil, do vinařského sektoru, kde jsme dělali s Marcelem na Moravě sklípek pro ředitele Habánských sklepů, měli jsme tam luxusní hotel s restaurací. Ty zkušenosti se tam propisují.
A byla tehdy nějaká země – tak jako Česko prostřednictvím MPO prezentovalo samo sebe, ale i české společnosti – ve světě, která to opravdu dělala dobře, opravdu to uměla?
MH: Třeba ty zahraniční automobilky, to byl vždycky velký šok, s čím přijedou, ať to byl ženevský autosalon, nebo když jsme dělali Lyon. Tam člověk samozřejmě kouká na možnosti. Tenkrát se začaly používat diodové obrazovky, které, pokud ta společnost na to měla prostředky, tak většinou se z toho dala udělat velmi efektní záležitost. My jsme asi byli zase schopni konkurovat cenou a nápadem.
Já se ještě zeptám na vaši cestu k architektuře. Ty jsi, Marceli, absolvoval gymnázium, pak fakultu architektury. Martine, tys máš střední stavárnu.
MS: Já jsem chodil na stavební průmyslovku v Plzni.
A tam už jste se poznali s Jirkou Zábranem, nebo jste se poznali až na Fakultě architektury ČVUT v Praze?
MS: Až na fakultě. Chodili jsme společně do ateliéru k Honzovi Štípkovi, tam jsme se poznali.
Marceli, u tebe to nebylo úplně ložené, ale ty jsi zmínil svého tátu, malíře, grafika, ale patří se říct, že tvůj dědeček Jaroslav Hausner byl zakládajícím členem prezidentského stavu projektu, rozhodně jednou z těch klíčových postav, která se podepsala ze značné části pod to, co tady v té poválečné době vznikalo, pod podobu města. Byl jedním z důvodů, proč ses hlásil architekturu? Nebo do jaké míry tě jeho práce a jeho život formovala?
MH: To je pěkný dotaz, jsem za něj rád. Čím bych začal? Tak samozřejmě táta jako malíř a grafik. Odjakživa se u nás kreslilo, malovalo, takže já jsem ten, který denně cítil olej z obrazů. Pamatuju si na to jako dítě, jak byt byl neustále provoněný barvami. Takže jsme malovali, táta mi víceméně vedl ruku a v určitou chvíli, kdy jsem si říkal, co budu dělat, tak mě začala bavit architektura. Začal jsem se koukat kolem sebe, co tady vzniklo. Někdy kolem čtrnáctého roku věku jsem už měl víceméně jasno, co bych chtěl dělat.
Děda byl fajn člověk, velmi milý, noblesní pán. Když umíral tenkrát v roce 1990, tak jsem mu akorát sdělil, že jsem se dostal na architekturu. To byla poslední věc, nad kterou se ještě usmál, mile ho to potěšilo.
Určitě. Ty jsi zmínil Františka Sammera jako další z těch ústředních postav po vzniku Stavoprojektu v Plzni v roce 1948. Prvním ředitelem místního Stavoprojektu byl Jan Gillar, další významná figura české architektury dvacátého století, avantgardní architekt – podobně jako Sammer, který pracoval několik let u Corbusiera a procestoval v podstatě celý svět, působil, působil v Indii, v Japonsku…
MH: Ve válce.
…v řadách britské armády v Tichomoří, což je neuvěřitelné. Jak na něj vzpomínal dědeček?
MH: Přiznám se, že já si to jméno pamatuju jenom z vyprávění, ale nikdy jsme o téhle věci detailně nemluvili. Děda velmi trpěl tou dobou. Přece jenom to byl komunismus se vším všudy, takže určitě nemohl na mnoha místech říct, co si myslí. Takže to bylo asi takové smutné období pro tvorbu architekta. Nicméně se děda podílel na čtvrtích, jako jsou Skvrňany nebo Slovany, kde zrovna jsme. A určitě navazoval na zkušenosti architekta Sammera, s kterým se zřejmě velmi dobře znal a myslím, že ho velmi uznával. Pamatuju si, že mě taky děda vybavoval knížkami o Corbusierovi atd.
Takže když jsi vstupoval na Fakultu architektury [ČVUT], byl už jsi trošku připraven, orientoval ses.
MH: Trošičku jsem se orientoval. Jinak samozřejmě máme v rodině i výborného fotografa, což je tátův brácha, který fotí bezva věci a dělá různé zajímavé koláže, tematiku spojenou s Plzní. Takže když se sejde celá rodina, tak máme určitě o čem mluvit.
Martine, ty nejezdíš jenom se svojí rodinou do zahraničí za architekturou, ale taky už se zmiňovaným plzeňským architektem Jirkou Zábranem a dalšími místními kolegy. Vzpomněl by sis na nějakou zásadní cestu, kterou jste spolu podnikli?
MS: Podnikli jsme společně s Jirkou Zábranem, s Ondrou Janoutem a s Jirkou Korelusem tenkrát výlet na Expo do Milána, což byla pěkná zkušenost.
To bylo v roce 2015, když jsme se tam prezentovali pavilonem od ateliéru Chybík + Krištof? Jeli jste tehdy přes Švýcarsko? Matně si vybavuju, že Švýcarsko tam bylo důležitou součástí programu. Je to tak?
MS: Určitě. Jeli jsme přes Švýcarsko a udělali jsme si zastávku v městečku Chur. Mám to město rád, dlouhodobě ho sleduji, nebo švýcarskou architekturu celkově. To městečko je specifické, je tam spousta příkladů moderní architektury. Působí tam Patrick Gartmann, kousíček od města je Haldenstein, kde má ateliér Peter Zumthor a další architekti. Po cestě jsme se zastavili podívat se na čtvrť Patricka Gartmanna, kde jsou ve stráni provedené betonové domy z tepelněizolačního betonu, což je taková nezvyklá forma výstavby. U nás byla použitá, myslím, jenom jednou, v Brně.
Je pro vás švýcarská architektura něčím jako vzorem nebo inspirací? Dá se to takhle velmi paušálně říct? Nebo nezáleží na tom, jestli je architektura zrovna švýcarská, nebo nizozemská, nebo japonská, nebo jakákoliv jiná? Jak moc se takhle díváte kolem sebe i do zahraničí?
MS: Je to pro nás taková učebnice architektury, učebnice detailů. Studoval jsem jeden semestr v Nantes na architektuře ve Francii. Když jsme se vraceli ze školy, tak jsme se zastavili ve Švýcarsku na prohlídku Basileje, Curychu a dalších měst. Vždy mě bavilo sledovat tvorbu místních ateliérů, absolventů ETH Curych nebo basilejské školy.
Máš švýcarskou architekturu v malíčku.
MS: V podstatě jsem k tomu přišel nenásilnou formou, protože s mým kamarádem Jarkem Veselákem jsme chodili na akademii k panu profesoru Šváchovi, který tam vedl teorii architektury pro kluky a holky, co studovali na AVU. Taky jsme chodili naslouchat jeho přednáškám, i když jsme byli z Fakulty architektury [ČVUT], což nevadilo, tenkrát jsme tam chodili se spolužáky – s Pavlem Nasadilem, s Markem Nábělkem, s Jarkem Veselákem – a profesor Švácha měl různá témata a vždycky věnoval komplexně jeden semestr Miesovi van der Rohemu, další semestr byl Corbusier, potom Louis Kahn, a jeden semestr měl švýcarskou architekturu. A to mě hodně nadchlo, to byly vlastně nejlepší přednášky, které jsem zažil za svůj život, takové nikdo na Fakultě architektury nevedl. S Rostislavem Šváchou jsme pak jeli i na výlet na Miesovu vilu do Brna.
A měl jsem spoustu zápisků ohledně Švýcarů, takže první cesty do Švýcarska jsme z francouzské školy vedli do Laufenu, kde byla postavena fabrika Ricola na bonbony. Pak jsme jeli do Basileje na realizace ateliéru Morger, Grillo, Diener & Diener, Herzog & de Meuron – slavný Schaulager nebo Allianz Aréna v Mnichově. Jsou to krásné stavby ve veřejném prostoru, které u nás nenajdeme.
MH: Já bych ještě navázal na to, jak Martin dobře vzpomněl, Švýcarsko, protože my jsme tam byli taky společně, asi v roce 2009, a byli jsme i u ateliéru Petera Zumthora.
A zazvonili jste?
MH: Zazvonili jsme, viděli jsme, jak kolem nás projíždí autem. To byl silný zážitek. Vzpomínám taky na to, jak tam člověk poprvé viděl užití dřevěných latěk na fasádě, které jsme tady potom všichni věrně kopírovali. Ten nápad vlastně už je relativně starý, pořád ale bezvadně funguje a na těch stavbách kolem nás se často objevuje. Je vidět, jak nápaditá švýcarská architektura je a jak se ten obor posouvá nějakým nápadem.
A když jste zmínili Petera Zumthora, byli jste se vykoupat v lázních ve Valsu?
MS: Určitě. Byli jsme tam s Evou, jak se asi dostavěly, projížděli jsme Švýcarskem a byli jsme se tam vykoupat a bylo to pěkné. Já jsem tam propašoval pod ručníkem foťák a dělal jsem tam spoustu fotek, tenkrát jsme ještě neměli chytré mobily. Ale přišel zřízenec a musel jsem ho sklidit. Nelíbilo se jim to, protože to je vlastně resort pro švýcarské důchodce, hodně majetné lidi. Vedle lázní je udělaný hotel, který byl nyní dostavěn. A byly zde udělané krásné pokoje od různých světových architektů. Krásná stavba.
Pojďme ze Švýcarska zpátky na domácí půdu. Já se ještě zeptám na jedno vaše téma, které rozeznávám ve vaší práci, typologické téma, a to jsou realizace pro vinařský sektor. Je tam, Marceli, přímá návaznost na tu výstavnickou práci, je to tak?
MH: Asi ano, nebo spíš určitě.
Jak se to stalo, že máte na kontě už řadu prací, většinou na Moravě?
MH: Přiznám se, že tam to bylo o tom, že společnost, která realizovala dlouhou dobu expozice pro Bohemku, byla oslovena, zda nezná nějakého architekta, který by pomohl udělat podnikovou prodejnu tady ve Starém Plzenci, tedy v sídle Bohemky. Oni řekli, že znají mě a abych něco zkusil připravit. A podařilo se mi tam tenkrát uspět u pana ředitele Vozdeckého, který mě informoval o tom, že tam byli jiní machři přede mnou, včetně Vávry a podobně. Takže to jsem měl tenkrát radost. Podařilo se tedy udělat interiér, který pak nastartoval spolupráci právě s tímhle sektorem. Potom jsme tvořili pro Habánské sklepy.
To znamená, že si tě ty firmy začaly předávat.
MH: Ty Habáně jsou dceřinka Bohemky, takže jsem tam dostal další úkol, a potom mě oslovil ředitel Habánských sklepů, jestli bychom mu nenavrhli sklep. To už jsme potom udělali s Martinem.
Když jste tedy pracovali v Hustopečích na Moravě, tak to mělo taky nějakou vazbu na ten sektor?
MH: Pokud něco uděláš a je to OK, tak ta věc se předá, nebo si lidi řeknou, kdo to navrhoval. Pak už se ozvali sami.
Když se dívám na fotky z realizace toho ústředního prostoru pro Bohemia Sekt ve Starém Plzenci, jaké tam bylo zadání a co pro vás v tom případě bylo důležité? A mohli byste popsat, jak to vypadá, co je tím výsledkem?
MH: Ten prostor je samozřejmě historicky daný. Takže víceméně to bylo hlavně o mobiliáři, nábytku, truhlařině. Jak si s tím prostorem poradit, tak aby se perfektně odprezentovaly produkty Bohemky? Ta úloha byla trošku komplikovanější, dneska už je ten návrh přepracovaný. Ten, na který teď koukáš, už je vlastně druhý v pořadí, ta první realizace byla opravdu galerie sektu. Ta druhá úloha, která je tady prezentovaná, je už galerie propojená i s prodejem vín. O to to bylo komplikovanější, protože těch produktů je samozřejmě celá řada a ten prostor byl omezený, takže šlo o to, skloubit ty dvě úlohy dohromady. To zadání víceméně bylo o počtu láhví, které oni produkují, a o způsobu, jak je odprezentovat. Takže víceméně volné zadání.
Když jste mluvili o těch materiálech, které vás provázely v té výstavnické části vaší kariéry, o skle, o kovu, tyhle materiály tam vidím, ale vidím tam taky dřevo. Dá se to označit jako něco, co má zlidštit ten prostor, nebo je to materiál, ke kterému jste si našli cestu během té další fáze vaší práce?
MH: Určitě dřevo k tomu vínu patří. Chtěli jsme, aby se ten interiér tímhle opravdu rozehřál a byl tam kontrast mezi těmi strohými utilitárními sloupy a tím dřevěným pozadím.
Zajímalo by mě, když mluvíme o vínu, nekontaktoval vás někdo z pivního sektoru? Nelákala by vás, když jsme v Plzni, případně nějaká spolupráce s Plzeňským Prazdrojem?
MH: Lákala.
Zatím se neozvali?
MH: Zatím se neozvali.
Když se tady rozhlédnu po vašich realizacích, tak bych řekl, že jedním jejich společným jmenovatelem je snaha o něco jako střídmý výraz, o výrazovou jasnost, přesvědčivost, řekněme, velmi uměřenou barevnost, abstraktní tvary, ostré hrany. Je to něco, k čemu dospíváte vědomě? A jakým způsobem jste se, pokud to dokážete identifikovat zpětně, vyvinuli? Nebo posouváte se nějak? Mění se váš náhled na architekturu? A zprostředkovaně i to, jak ta architektura potom vypadá, jak, jak slouží?
MH: Určitě máme rádi – je to tady vidět – střízlivost, jo, v architektuře i v interiérech, a snažíme se vždycky o co nejjednodušší, nejčistší řešení z hlediska tvaru. Řekl bych, že to je charakteristické pro naše práce obecně, že se snažíme vymýšlet věci tak, aby měly silný nápad. Jestli můžu mluvit za sebe, tak já mám úchylku v tom, aby na sebe věci přesně navazovaly, aby hrály. Vždycky si říkám, proč to nešlo posunout o kousek vedle, když to mohlo jít.
Já se jen snažím vsadit to, co děláte, do nějakého kontextu. Nevím, jestli u vaší architektury je přísnost to správné slovo, ale není vždycky úplně jemná…
MH: Řekl bych, že je na ní vidět to, co se nám asi nejvíc líbí, a to je to, co zmiňoval Martin, že se opravdu inspirujeme zejména Švýcarskem, kdy kamkoliv jsme přijeli, viděli jsme podobné domy. O takové se snažíme neustále, o domy založené na velmi jednoduché hmotě, kde je zároveň detail dotažený do extrému. Je to velmi složité. Čím déle tu práci děláme, tak tím déle víme, co za kterým domem, který vidíme, je práce, pokud má vypadat tak jednoduše, jak vypadá. To je vlastně to nejtěžší, vytvořit jednoduchou věc, ale do extrému ji vytunit.
Je tohle něco, co od vás chtějí klienti? Přijdou za vámi jako za ateliérem hausner/spěváček kvůli tomu, že ví, že dostanou do extrému dotaženou věc? Nebo je to něco, na čem bazírujete v první řadě vy? A je to třeba vliv a zkušenost z výstavnictví, kde jste to museli mít promyšlené do posledního šroubku, aby to šlo rozebrat a sestavit, a museli jste se tím návrhem zabývat opravdu dopodrobna?
MH: Ano, určitě to s tím souvisí. Někdo navrhuje tak, že věc kreslí tužkou a přemýšlí nad ní. Náš koncept je možná trošku jiný, nebo aspoň můj, protože já si ty věci velmi rád rozkresluju rovnou v nějakém měřítku, souvislostech atd., než se člověk dobere k tomu, jestli ten detail lze takhle udělat, nebo nelze. Je to taková ověřovací metoda, když chceš dosáhnout nějakého výsledku. Každý z architektů má tu metodu jinou, ale na těch expozicích a na všem se dá ověřit, že musíš tu věc vymyslet do šroubku. Čili pokud něco chceš, tak to musíš opravdu do důsledků domyslet, aby se klient pro to buď nadchnul, nebo ti řekl: to vůbec nechci, je tam hodně riskantních věcí, které nechci platit, a podobně. Za těmi zdánlivě jednoduchými hmotami, ať už je to kotvení oken a podobně, je velké množství práce, která není na první pohled vidět.
Martine, sdílíš tenhle ten přístup? Nebo to máte trošku rozdělené v ateliéru, že Marcel je takový miesovský ďábel na detaily, a ty bys zastával trošku volnější, takovou corbusierovskou pozici, že život si vždycky najde cestu?
MS: Je to tak, Marcel je větší ďábel.
Zajímalo by mě, Marceli, jestli ta posedlost detailem je něco, co se třeba časem přece jenom trošku rozvolňuje, a to na základě poznání, že cena zaplacená za to, aby to bylo skutečně dotažené do detailu, je velmi vysoká na více stranách, a že pokud je kvalitní koncept a těm lidem ten prostor vyhovuje, ten dům dobře slouží, že třeba není úplně nutné trvat na tisíciprocentním řešení detailů. Nebo je to v tobě tak hluboko zakotvené, že to prostě nedokážeš dělat jinak než to dotahovat, ať už ti to klient zaplatí do poslední koruny, ten čas, který tomu věnuješ, nebo? Prostě to pro tebe nejde jinak?
MH: Dobrý dotaz. Řekl bych, že se to u mě ještě zhoršuje. Je to i tím, že jdu do práce brzo ráno, protože si ty věci chci tady promyslet sám, Martin chodí trošku déle. Zase je tu na rozdíl ode mě déle než já, já jdu dřív domů. Nevím, jestli je to úplně dobrá vlastnost, ale většinou se snažím, aby ty věci byly dotažené, abych z nich měl radost především já. Ten klient samozřejmě musí taky, ale já se snažím u sebe a snažím se, aby to viděl stejně a viděl, že to úsilí, které se tomu snažím dát, nebo obecně tady s Martinem se snažíme dát, tak, aby si vážil toho, že se snažíme vychytat maximum těch věcí, které by třeba mně v tom prostoru potom vadily.
A dá se klient tímhle způsobem během toho procesu vychovat?
MH: Určitě se dá vychovat. Určitě se dá vychovat, že mu na tom má záležet. Myslím si, že to je jeden z těch tvůrčích procesů, kdy toho klienta poznáš. Víš, co chce, osaháš si to, kam směřuje. Takže se i můžeme na začátku rozloučit, že tu zakázku nebudeme dělat, protože tam necítíme ten protipól, že je klient nastartovaný stejně. My se mu vždycky snažíme, jako i ostatní kolegové architekti, kluci a holky, dát maximum. Myslím, že by se o to měl snažit každý architekt, aby viděl určitou snahu a cíl a vzájemné porozumění v tom procesu. Tvrdit mu, že se nic moc neděje, když dveře nebudou v ose chodby a podobně, to mu asi nikdy nedoporučíme.
MS: V podstatě máme klienty, kteří se k nám dlouhodobě vracejí, pro které jsme dělali už několik staveb.
A ti už vědí, co mají čekat, a vědí, co chtějí.
MH: Přesně vědí, co mají, a usmívají se dopředu, když přijdou.
MS: Jsou s námi v symbióze. A ta práce je vlastně radost, odsýpá, funguje symbióza mezi klientem a architektem, jednoduše řečeno.
Je možné dosáhnout takové míry detailu v situaci, kdy odevzdáte studii nebo projekt k územnímu řízení, respektive stavebnímu povolení, ale už neděláte prováděcí dokumentaci nebo nemáte možnost tu dokumentaci dozorovat? Jak to vlastně u vás běžně funguje?
MH: Většinou se samozřejmě snažíme ty věci, pokud to jenom trochu jde, i dozorovat, chceme mít nad tím minimálně autorský dozor. Pro klienta je to většinou výhoda si takovouhle věc objednat, protože my mu pak ohlídáme spoustu věcí na stavbě. A vyžaduje to víceméně znát nebo spolupracovat i se spoustou realizačních týmů, u kterých už máme nějakým způsobem vyzkoušené, že tu zakázku dokážou dotáhnout tak, jak chceme. S někým už nemusíme o těch detailech příliš mluvit, někteří naopak vyžadují delší dobu konzultací. Ale snažíme se to většinou dělat s nějakou partou lidí, kteří už vyzkoušení jsou. Ti klienti to nakonec velmi rádi přivítají, protože vidí nějaký sehraný tým. Pro klienta je to potom výhra, vysvobození, vystoupení z různých anabází s dodavateli.
Takže už můžete klientům doporučit firmu, která to dobře udělá?
MH: Myslím si, že to je vlastně jediná cesta, jak uspět a věnovat se i další práci. Pokud člověk nedělá jenom jednu zakázku a nemůže se jí věnovat, tak ten čas pak dokáže rozumně rozdělit.
Pokud se rozkračujete mimo Plzeň, tak kam až?
MH: Teď aktuálně řešíme Orlík. To je poměrně velká záležitost, kde se nám podařilo uspět v soutěži asi v roce 2011. Je to zakázka, na které teďka intenzivně pracujeme, je poměrně velká, takže nám zabírá mnoho času.
Co konkrétně znamená poměrně velká a co to vlastně je? Já tedy vím, že to je rekreační resort v zalesněném svahu nad vodní nádrží Orlík. Jak je to velké?
MH: Je to velké v objemu asi 50 chat pro 400 ubytovaných. Měli bychom tam vytvářet wellness s vnitřním bazénem, s víceúčelovým sálem, děláme tam velkou dětskou hernu, s venkovními bazény. Celé je to zasazené do poměrně hezkého prostředí.
Ale není to stavba na zelené louce, je to stavba, která vzniká a nahrazuje starší výstavbu na rekreačním území?
MH: Ano, na tom místě byl dřív tábor, který se jmenoval Letov, myslím. Před mnoha lety byla uspořádána soutěž, co by s tím územím šlo udělat.
A to byla vyzvaná soutěž?
MH: Byla to vyzvaná soutěž. Tenkrát to bylo pod Českou komorou architektů, tenkrát mě oslovili, a s Martinem jsme uspěli.
Když jsme se tady bavili před natáčením, tak jste říkali, že jste tehdy na tom intenzivně pracovali po vítězství soutěži, že jste připravili projekt pro územní řízení, pro stavební povolení, které se ale nepodalo a podalo se teď někdy. Jaký je současný stav práce u vás?
MS: Projekt pro stavební povolení jsme podávali v loňském roce a nyní připravujeme projekt pro stavební povolení víceúčelové stavby klubu a herny.
Posunul se během těch asi 10 let, které uplynuly od soutěže, kdy jste na tom nepracovali, protože se tam možná opakovaně měnil investor, váš názor na tu věc, nebo měli jste možnost nějaké věci ještě upravit nebo udělat jinak? Měnily se požadavky toho nového investora?
MS: Hlavně se nám komplexně změnilo zadání tím, že původně byl ten areál určený pro rekreaci soukromých obyvatel, a nyní předěláváme areál na investiční apartmánové bydlení, rekreační bydlení.
MH: V podstatě hotelový princip.
To znamená, že klient je ten, kdo si koupí ten apartmán, a pak ho pronajímá, případně ho v mezidobí nějak užívá sám? A jde o to pronajímat tyhle jednotky komukoliv, kdo bude ochoten tam přijet na víkend, na týden? Tak nějak si to mám představit?
MS: Je to princip, který funguje dlouhodobě v Rakousku, kdy skupina investorů vlastní jednotlivé apartmány a funguje mezi nimi tzv. operátor, který jejich majetek spravuje a pronajímá ho dalším zájemcům v průběhu roku, a nabízí jim full service v případě vybavenosti, což znamená restaurační provoz, wellness a další atributy, který zajišťují princip rekreace a zábavy.
Jsou s tím spojené nějaké zvláštní požadavky na vás jako na architekty? Třeba typu jako vyššího standardu prostoru, vyššího standardu vybavenosti nebo i té občanské vybavenosti, která bude součástí areálu, nebo práce s krajinou, s prostorem přírodního charakteru lokality? Má to nějaká specifika? Do jaké míry se to liší třeba od návrhu bytových domů, na kterých jste pracovali, nebo nějakého obytného souboru? Protože vy za sebou máte návrh několika obytných souborů v Plzni nebo v jejím okolí. K těm se ještě dostaneme.
MS: Snažíme se v tom návrhu protknout přírodu, pracovat s menším měřítkem staveb, aby byly hodně zakomponované do krajiny.
Takže tam není takový tlak na vytěžení metrů pozemků?
MS: Tlak samozřejmě od investora je, ale my se snažíme v lokalitě držet koncepci, kterou jsme si dali už před těmi 11 lety, že celým územím prochází relativně velkolepý park, a držíme zuby nehty tuto koncepci, abychom ten park uhájili, a aby park byl hlavním těžištěm areálu.
MH: Ty objekty jsme se snažili navrhnout jako nízkopodlažní a spíše je po tom území přirozeně rozprostřít. A nestavět moc do výšky.
Byla tam nějaká regulace v tomhle směru?
MH: Nebyla. Spíš my jsme to tak cítili, že je fajn pro to území spíš ty domy tlačit do země, než stavět do výšky. Aktuálně tam řešíme takový nejsložitější barák, který je opravdu polyfunkční. Má tam být restaurace pro 200 lidí, wellness s bazénovým světem pro děti, pro dospělé, saunový svět. Potom nahoře má být nějaký víceúčelový sál pro různé přednášky. To je teď aktuální téma, co řešíme jako asi nejsložitější v tom území.
MS: Čerpáme inspirace v zahraničí samozřejmě, bazénový provoz, wellness, to nás baví.
MH: I teď tady sedíme v plavkách.
Může vám tahle realizace, respektive návrh té realizace otevřít cestu do tohohle segmentu? Lákalo by vás třeba i s těma zkušenostmi, které nabydete v tomhle případě, se uplatnit na nějakém podobném zadání?
MH: Je to pro nás samozřejmě novinka, nebudu předesílat, že je to velmi komplikovaná úloha, takže na tom spolupracujeme s mnohými odborníky, tak doufejme, že to všichni společně zvládneme.
A jaký je tam horizont realizace?
MH: Víceméně se hovoří o roce 2026, že by ta věc měla být nějakým způsobem v provozu. My u toho samozřejmě s Martine máme otazník, ale to je naše přirozená nedůvěra ve věci, že půjdou tak hladce, jak si investoři představují.
MS: Jsme ve fázi stavebního povolení, v průběhu tohohle roku bude následovat prováděcí projekt.
Vy takový projekt navrhujete pro anonymního klienta, respektive klient je jasný, ale uživatel bude anonymní. Promítáte do toho v takové chvíli i nějaké osobní preference? Představujete si sami sebe v roli uživatelů? A navrhujete to tak, abyste byli, kdyby na to přišlo, schopni, ochotni to užívat, aby vám to dělalo radost? Že tedy nemíříte někam mimo sebe…
MH: Určitě to je o nějaké zkušenosti si takový provoz prohlédnout někde, kde funguje, vyzkoušet si ho. Logicky se snažíme vcítit do toho, že ten areál využíváme sami.
Hypoteticky – lákalo by vás, respektive neodmítli byste takovou možnost rekreace?
MH: Ano, řekl bych, že je to naše vodítko. Představujeme, jestli bychom tam jeli, jestli by to za to stálo a tak dále. Jelikož ten projekt je opravdu mnohaletý, tak některé věci samozřejmě ještě upravit šly, některé z logických důvodů už nešly, protože byly v určité chvíli povolené. Ten areál má samozřejmě velký potenciál a my ho nechceme zkazit.
MS: Jsme v úzkém kontaktu s investorem, máme každotýdenní konzultace, někdy i dvakrát v týdnu.
A jezdíte za investorem, nebo máte on-line konzultace? Jak to probíhá?
MH: Kdybych spočetl, kolik lidí už se na tom podílí, tak bych řekl třeba 30, takže většinou jsou to návštěvy. Včera jsme byli zrovna v Praze, kde jsme jednali s investorem a s firmou, která bude zajišťovat výběr zhotovitele těch staveb. Probíhají intenzivní jednání jednou týdně v Plzni a jednou týdně jsme třeba někde jinde – v Praze, na Orlíku. Neustále se to střídá, takže to nám opravdu vezme hodně času, a to i vzhledem k organizaci toho projektu. Člověk už to samozřejmě nekreslí sám, takže všechno to tady musíme ohlídat, zorganizovat. Není to prostě v mnoha ohledech už ani práce architekta, člověk musí být trošičku i manažerem, aby ty věci dával do časových i finančních souvislostí.
Je to tedy v tomhle ohledu zatím váš největší projekt?
MH: Určitě.
Když jsme u těch souborů, dívám se tady před sebe na obytný soubor v Dobřanech, obytný soubor v Radčicích u Plzně. Předcházel Orlík těmto souborům, nebo se to odehrálo víceméně zároveň? Ptám se na to, jestli jste mohli zkušenosti z téhle trošku odlišné typologie promítnout do návrhů obytné zástavby.
MH: Řekl bych, že vznik je přibližně stejný.
MS: Akorát Dobřany i Radčice jsou specifické v tom, že jsme se snažili vytvořit koncept atriového bydlení. Oba projekty jsou určené primárně pro developera, v jednom případě – v Dobřanech – mělo být developerem původně město, pak ale město prodalo pozemky soukromému developerovi. Radčice byly pro soukromého developera. Chtěli jsme vytvořit koncept, který bude dobře prodejný na menších pozemcích, vytvoří kompaktní zástavbu, a vznikne tak ucelená lokalita. To byl hlavní záměr, v Radčicích se to podařilo, v Dobřanech také. My jsme u obou akcí končili ve fázi DSP.
Tedy dokumentací ke stavebnímu povolení.
MS: Což je škoda. Už nebyla vůle dělat prováděcí dokumentaci a dozor, kde by se dalo ohlídat víc detailů. Stejně si ale myslíme, že obě dvě akce dopadly zdařile.
Takže tam jste se nedostali ani jako dozor na stavbu a neměli jste dozor nad prováděcím projektem?
MH: Ne. Ještě bych se vrátil k tomu, že obě dvě ty úlohy provází, jak říkal Martin správně, princip atriového bydlení, který nás vždycky nesmírně láká. I tady, v Lobzích, je nádherná ukázka atriových domů. Myslím si, že tenhle typ nebo bydlení v takovýhle domech musí být nesmírně příjemné, protože vlastně člověk i dneska, jak žije, nepotřebuje bůhvíjak velkou zahradu, a ten nápad je vždycky založený jenom na nějakém zeleném dvorku a snaze o soukromí. To znamená, že každý z těch lidí má pocit, že je na vlastním dvorečku.
Když se podíváme na dvě vizualizace, které tady máme před sebou, tak každá z těch lokalit vypadá jinak, lokalita v Radčicích, to jsou domy s plochými střechami, jsou to takové kubické objemy, obytné části postavené na nějaké podnoži, která má, předpokládám, i nějaký hospodářský, užitný účel. V Dobřanech vidím takovou vesnickou strukturu, myslím, že jste se tam zřetelně vázali k měřítku a charakteru toho malého města, ty objekty tam mají šikmé střechy. Do jaké míry jste se snažili reagovat na ten kontext, do jaké míry šlo o váš nápad, o vaši představu, jak to má být, do jaké míry jste měli volné ruce od developera? A poslední otázka, jak se tam těm lidem bydlí? Tak začněme třeba těmi Radčicemi, a pak se můžeme věnovat Dobřanům.
MH: U Radčic jsme měli víceméně volnou ruku, i územní plán tam připouštěl tento typ zástavby. Opět bych řekl, že hlavním motivem, to, co tady vidíš, jsou samozřejmě ploché střechy.
Ta zástavba je organizovaná do takových horizontálních pásů po vrstevnici v mírném svahu.
MS: Je to vlastně princip kompaktního bydlení, není to typická řadovka, na jaké jsme zvyklí tady z okolí, ale je to princip kompaktního bydlení. Je to inspirace švýcarského charakteru, protože jsme tady hodně ve svahu, a chtěli jsme, protože je to jižní svah a ty domy mají výhled, aby se ty domy přehlédli, aby každý měl dostatečné oslunění. Tím, jak jsou posunuté nad sebou, vznikají intimní dvorečky pro každé to patro.
MH: A ta druhá nadzemní podlaží jsou potom rozstrkána tak, aby řada nad nimi vždycky měla volný průhled do okolí. Je to obdoba toho, co nás zaujalo v Churu, jak Martin říkal v úvodu, ve Švýcarsku. Nám se vždycky hrozně líbily ty úlohy, kdy velké území můžeš nějakým způsobem navrhnout jako celek, kde nepřichází nějaká rušivá hmota, nebo řešení, která té věci můžou ublížit. Vždycky snažíme o nějaký jednotící nápad.
MS: Je tam vidět gradace od spodní řady, od áčka až po éčko, kdy ty domy gradujou od nejlevnější k nejdražší sekci a vytvářejí mezi sebou volné prostory. Ty domy mají průhledy mezi sebou, je to taková skládačka, puzzle, které do sebe přesně zapadne.
Je to docela velkorysý přístup. Museli jste ho hájit před investorem? Nebo měl cit pro to, že ten koncept je natolik nosný pro budoucí klienty?
MH: Řekl bych, že nám důvěřoval, že ho ten nápad oslovil.
MS: Na první schůzce investor přišel, podíval se na návrh, …
MH: …pak se podíval z okna a řekl: jsem tedy poněkud konsternován. To byla první reakce. Ale řekl nám: uděláme to takhle.
MS: A všechno dodrželi.
MH: Všechno dodrželi. Pak nás potěšilo, že přišel i majitel horního pozemku, který věděl, že se tam něco připravuje. Seznámil se s tím projektem. Mohli jsme tak ještě pro něj dotvořit dům nad tou lokalitou ve stejném duchu.
Pro něj?
MH: Pro něj, pro soukromého klienta. Pro nás bylo plus, že vzniká ucelená věc a že tam není nějaký konkurenční přístup.
Kolik tady konkrétně vzniklo domů?
MH: Dvacet pět.
A kdy se stavěly?
MH: Řekl bych, že to bylo tak 2013.
MS: 2013, ale pořád se ještě postupně dodělávají. Už je ale všechno prodané, co máme informace od investora.
Vrátíme-li se k těm Dobřanům, dokázali byste ještě popsat vaše východiska? A to, jakou to má nakonec formu?
MH: Tam jsme naopak chtěli přijít se šikmými střechami, protože je tam návaznost na blízké centrum Dobřan, a i na okolí, které je tvořeno především sedlovými střechami. Tak jsme na něj volně navázali. Ale snažili jsme se samozřejmě o domy, které nemají přesahy střech a podobně. Opět je to ten princip typické české vesnice, kdy člověk jde ulicí, jsou tam vrata, za vraty je dvůr. Ty domy jsou tvořeny do L, takže princip vesnické zástavby, o kterém jsme byli přesvědčen, že se do tohoto místa hodí.
MS: Důležité je říct, že jsme měli podporu vedení města Dobřany a v úvodu jsme zpracovávali i regulační plán, který nahrazuje územní rozhodnutí, a vytvořili jsme uliční čáry. Domy jsou osazené na uliční čáře tak, že zároveň tvoří uliční prostor.
Takže velmi úsporný koncept.
MH: Ano, stavby na hranici pozemku. Ono to má samozřejmě spoustu souvislostí – například požárních –, ale ten princip je klasická venkovská zástavba.
To znamená, že dům je orientovaný podélně směrem do zahrady, štítová zeď orientovaná do veřejného prostoru. A na to hlavní obytné křídlo navazuje užitné křídlo s garáží, nepletu-li se.
MS: Jsou to přístřešky.
MH: Které jsou vždycky plochostřeché.
Takže půdorys toho celku je ve tvaru písmene L. To znamená, že vy tam tímhle způsobem vytváříte bariéru od ulice. A v podstatě ten atriový dvorek.
MS: Vycházíme z kontextu okolí, kde pozemky jsou relativně velmi malé a zástavba je tvořena obdobným charakterem, tedy že ulice a domy jsou na hranici parcely. V Jedné části nám území dokonce protíná městská památková rezervace, takže v části jsme v městské památkové rezervaci a v části jsme ve volné krajině navazující na říční nivu.
MH: S tím souvisí i barevnost střech, takže domy, který jsou blíž náměstí, mají červené střechy, a ty ostatní jsou potom v antracitovém provedení.
MS: Ale tvarově jsou stejné.
Dívám-li se na ty samotné domy, tak je to jedna dispozice, jeden typ domů, nebo je tam nějaká varieta velikostí a dispozičního uspořádání?
MS: Měli jsme typy ABCD.
MH: Čtyři typy domů, které se tam opakují.
Když jste dělali regulaci pro to území, tak jste ještě nevěděli, že budete navrhovat tu novou část města?
MH: Bylo to tak, že jsme si víceméně ten koncept, nebo hmotovou studii připravili.
MS: Začali jsme územní studií, na základě té územní studie jsme pak byli osloveni udělat regulační plán, a na základě regulačního plánu jsme dělali dokumentaci pro stavební povolení.
A ten regulační plán se týkal jenom téhle části?
MH: Téhle části.
To už nebylo v roli zadavatele město? Ve chvíli, kdy jste dělali tenhle typ dokumentace, město prodalo ty pozemky developerovi, nebo jak to tam bylo?
MH: Ano.
MS: Byla to v podstatě dražba.
Dá se říct, že tohle je jeden z těch učebnicových příkladů, jak se to má dělat? Město tedy připraví podmínky zástavby, a potom vydraží pozemky tomu, kdo nabídne nejvíc, tomu, který už je zároveň vázaný tím, jak to území principiálně bude vypadat?
MS: Dá se říct, že ano. My jsme ještě v centrální části lokality vymezili prostor pro náves nebo pro centrální park, která tam je vymezená…
MH: …a na kterou neustále čekáme, že se dotvoří. To je takové poslední bolavé místo toho projektu, protože my jsme si tam vymysleli veřejný prostor, kde si dovedeme představit třeba nějaké umělecké dílo. To jsou věci, které dneska postrádáme u všech těch lokalit. Myslí se hlavně na přespání a chybí nám tam vždycky nějaký rozměr občanské vybavenosti, který, myslíme si, do každého takového nového sídelního přirozeně patří. Čekáme, že v Dobřanech se nám podaří s nějakým sochařem nebo podobně dotvořit ten veřejný prostor, který je založený na parku.
A záleží to dneska na developerovi, nebo do toho ještě nějak promlouvá město?
MH: Myslím si, že v tomhle případě už to bude městská záležitost, že by do toho mělo promluvit město. Čekáme na nějakou výzvu nebo snahu o to tu věc dotáhnout, jsme na to připraveni.
Jak vnímáte Plzeň? Vnímáte, že se během té doby, kdy se věnujete architektuře, někam posunula? Jak se díváte na tu současnou scénu, na architektonickou produkci, která tady vzniká? Já bych třeba osobně rád věřil tomu, že se to zlepšuje.
MH: Určitě se to zlepšuje. To, co člověk sleduje kolem sebe, jsou většinou bezvadné nápady.
MS: Všichni se snažíme podle svých vlastních možností.
MH: Přesně tak.
Já vám přeju, ať vaše možnosti jsou co největší, ať máte úspěchy, ať se vám daří, mějte se dobře. A díky.
MH + MS: Děkujeme.
Editace: Jan Balcar, Markéta Hossingerová, Petr Klíma
Hudba, zvukový design, fotografie: Jan Balcar
Přepis rozhovoru najdete na webech ozn.plzne.cz a Seznam Médium.
Sledujte nás na sociálních sítích Facebook a Instagram.
