Článek
Detailním popisem několika projektů odhaluje Chvojka nejen svůj fenomenologický přístup v navrhování, ale popisuje i peripetie, jimiž jeho díla v různých fázích procesu vedoucího k realizaci procházela. Jedním z jeho posledních uskutečněných projektů na území města Plzně je působivý altán na Habrmanově náměstí v Plzni-Doubravce. Proč dostal název Křídlo pro Kaplického? Proč má Jakub Chvojka k Plzni ambivalentní vztah? A co hlásá Manifest krajinářské architektury?
Odkaz na podcast: https://podcasty.seznam.cz/podcast/od-zapadu-nefouka/chteli-jsme-aby-kridlo-pro-kaplickeho-melo-vnitrni-silu-rika-krajinarsky-architekt-jakub-chvojka-307207
Přepis rozhovoru:
Petr Klíma: Ahoj, Jakube, děkuju moc, že sis udělal čas. My nesedíme u tebe v ateliéru, který je od nás vzdušnou čarou několik set metrů, sedíme v bytě v Lazaretní ulici na Doubravce, díváme se z okna do městské přírody, díváme se směrem na řeku Úslavu, kousek od nás je rotunda svatého Jiří. Co bylo dřív? Ateliér v Doubravce a pak tvoje bydlení tady? Nebo to bylo naopak? Nebo proč ty a Doubravka? A v širším rozměru, proč ty a Plzeň? Protože ty nejsi Plzeňák.
Jakub Chvojka: To je určitě skvělá otázka. Děkuji za ni. A je hodně široká, pokusím se to vzít popořadě. Nejdřív byl ateliér, nejdřív jsme společně s kamarády a kolegy architekty Radkem Dragounem a Jarkem Veselákem založili společný ateliér a našli společný prostor.
A to bylo někdy v roce 2005?
2006. Ten ateliér vznikal samozřejmě s vizí společné práce na společných zakázkách, společné radosti a společných trápení tak, aby ta zakázka nebo ty projekty nějak organicky prorostly mezi nás. Tak, jak by to v ateliéru mělo být.
To znamená mezi dva architekty a jednoho krajinářského architekta?
Tak, tak. A vlastně ta situace na začátku byla spíš uchopena nějak rozumově. Neměli jsme nějaký background, nějaké materiální zázemí, prostě jsme se rozhodli. Na začátku byla myšlenka – jednak jsme se znali už pár let ze Zapálených a jednak jsme měli prostě chuť to spolu zkusit. Zkoušeli jsme poprvé soutěž – mezinárodní urbanistickou soutěž Europan. Jednalo se o výjimečnou věc. Útvaru koncepce a rozvoje, konkrétně řediteli Milanovi Svobodovi, se tehdy podařilo přihlásit a obhájit lokalitu v centru Plzně. Je to lokalita současného DEPA2015.
Já jenom možná doplním, že Europan je tradiční soutěž, která se odehrává na různých místech v Evropě, a pro tenhle ročník se to podařilo prosadit v Plzni.
Podařilo se dostat Plzeň na mapu současné architektury, současného architektonického a urbanistického dění. Z toho jsme měli pochopitelně radost, protože v rámci Zapálených byla jedním z hlavních pilířů nebo axiomů propagace současné moderní architektury, to znamená architektury dvacátého století, a tohle byla skvělá výzva. Skupina Zapálení vznikla především z nějakého naštvání, z nějakého rozpoložení, vzdoru a rozčílení nad tím, v jakém stavu se mentálně a intelektově plzeňský veřejný prostor – a nutno říct nejenom fyzický městský veřejný prostor, ale i mediální veřejný prostor – v jakém stavu se nachází, jak se chová, že vlastně evidentní kulturní hodnoty, které byly artikulované třeba prohlášením kulturní památkou, formou nějaké památkové ochrany, tak reakce, nebo reflexe tam neexistovala, ať už je to téma Loosových interiérů, dneska samozřejmě slavných už i pro běžného Plzeňáka, anebo to byly stavby Hanuše Zápala nebo meziválečné éry v Plzni.
Ale v mém případě se asi primárně jednalo o současný veřejný prostor a priority těch volených reprezentací a úředníků v rámci veřejného prostoru, konkrétně mám na mysli dopravní řešení veřejného prostoru a dopravně inženýrské uchopení veřejného prostoru ze sta procent, což si myslím, že se nějak za těch 18 let podařilo trošku posunout. Ale nevidím tam nějaké zásadní změny ve způsobu myšlení, spíše mám na mysli konkrétní realizace, kdy se povede nějakým záhadným způsobem – ať už je to omyl, nebo obrovská energie, která do toho musí být vložena –, aby se ten základní přístup dopravního řešení podařilo nějakým způsobem přetlačit. Musím to tak říct, protože v případě Plzně vidím, že to tak prostě je. Já jsem třeba konkrétně zvědavý na projekt Jiráskova náměstí, jak to dopadne. Nemám o tom podrobné informace, nemám aktuální zprávy, ale v těch začátcích jsem to hodně sledoval a moc tomu projektu fandím, protože si myslím, že je to možná precedent, nastavení, přenastavení nebo transformace nějakého způsobu myšlení a nastavení standardu pro veřejný prostor a jak ho mají chápat politici a úředníci.
Já jenom doplním pro ty, kdo by to neznali, že jde o záměr, který se datuje minimálně do roku 2014–2015, ale je určitě ještě o několik let starší. A právě v roce 2014–2015 se zformoval projektový záměr, který uspěl u Nadace Proměny Karla Komárka, zvítězil v jejich soutěži, která se pořádá, myslím, jednou za dva roky, jestli se nepletu, v konkurenci řady dalších projektových záměrů z různých měst v Česku. A konaly se tam dvě soutěže – jedna byla veřejná, ta nebyla úplně úspěšná, pak byla vyzvaná soutěž, ta už byla úspěšnější, zvítězil ateliér architektů kolem Michala Kuzemenského. Myslím, že dneska je to ve stadiu, kdy se zpracovává projektová dokumentace, a teď nevím, jak je to s územním rozhodnutím. A když to dobře dopadne, tak by se třeba příští rok mohlo začít pracovat. Uvidíme, jestli se to v tom aktuálním volebním období podaří stihnout. Ale sám do toho vkládám úplně stejnou naději jako ty, že to bude projekt, který ukáže, že je možné, přestože ta cesta k realizaci trvala dlouho, že je možné tímhle způsobem docílit na základě poctivé přípravy docílit kvalitního řešení a že se to může stát precedentem, jak říkáš.
Já myslím, že je možné na tomhle projektu konkrétně vidět některé okolnosti, které jsou důležité pro to, aby se projekt podařilo dotáhnout do zdárného konce a aby byl úspěšný, aby z toho měli radost jak uživatelé, protože investor veřejného prostoru, respektive klient veřejného prostoru není pan starosta, ale je to skutečně uživatel, tedy veřejnost, občané, místní komunita a tak dál. Já teda musím říct, že ta rekonstrukce Jiráskova náměstí byla živé téma už v době kolem roku 2000 nebo po roce 2000, když jsem byl ještě na městě, a vlastně tam hrozilo, že to skutečně proběhne jako čistě dopravácký projekt a budou se řešit pouze parkovací místa a nějaká organizace dopravy a jak se to vydláždí. Samozřejmě to jako vždycky byla taková nutná prozaická záležitost, ale vlastně ta tzv. nadstavba podle Maslowova diagramu, která tady pořád přežívá v myšlení, tak v té době ani nebyla připuštěna do hry.
Myslím si, že je důležité, aby v takových zlomových projektech, kdy se něco mění, kdy se nastavuje nějaký nový trend, tak že to musí být hodně dobře připravené, že ten projekt musí být hodně zmapovaný z hlediska současného stavu, jeho používání atd., ale musí tam být i silná obhajoba, silná podpora autorského návrhu, respektive autorského týmu, a že daleko lepší pozici má vždycky přespolní tým, který není svázaný osobními vazbami ať už s úředním aparátem, nebo s politickou reprezentací. Je to to staré, otřepané „nikdo není doma prorokem“ a ten vztah zároveň s projektem vzniká mezi investorem a architektem, vztah vzniká i mezi architektem a veřejnou správou, těmi úředníky, a není zatížený – možná někdy i kladně, ale řekl bych většinou záporně – nějakými jinými zážitky, prožitky, zkušenostmi. Takže architekt nebo tým, který by byl místní, má daleko těžší pozici v tom, aby přesvědčil právě ty aktéry, kteří o tom rozhodujou.
Proč to říkám? Je to vlastně jednoduché. Je to důvod, proč v současnosti – v posledních minimálně deseti letech – my děláme čistě mimo Plzeň až na výjimky, teda jednu výjimku. Mně na tom hrozně vyhovuje a baví mě to, že s těmi investory – a ze sta procent jsou to veřejní investoři, ať je to starosta, místostarosta, nebo je to úřední aparát – vždycky nastává na začátku okamžik, kdy musíme přesvědčit protistranu o svých kvalitách, o svém návrhu, ale bavíme se pouze o tom návrhu, o práci, kterou děláme tady a teď. Což v případě domácí půdy, kdy se znáte dlouhodobě, to není možné a někdy to je ke škodě věci. Jsem si vědom toho, že řada architektů má schopnost z toho naopak těžit, že si vytváří jistou pozici a PR, ale myslím si, že to jsou spíš výjimky. A myslím, že to nefunguje v rámci veřejného investora, protože tam z logických důvodů obměny po každých čtyřech letech se mění reprezentace, případně se mění názory a bohužel pak kontinuita chybí, to je vidět i v Plzni. To platí všeobecně pro městský veřejný prostor nebo veřejný prostor měst a obcí. Jedna z největších limit je právě absence kontinuity, to, že nová reprezentace, nově zvolení zástupci nejsou buď ochotní, anebo z principu nechtějí pokračovat ve starých projektech vůbec, anebo aspoň mají potřebu je změnit atd. To je všeobecně známé. Zatím se v tomhle smyslu vnímání demokracie u nás neposunulo.
A máš, Jakube, pocit, nebo myslíš si, že absence kontinuity je něco, v čem ta současná Plzeň posledních 20–30 let zaostává za tou meziválečnou Plzní? Jsou rezervy, které město Plzeň má ve správě svého prostoru a v jeho rozvoji, ať už fyzickým, nebo mentálním, taky důsledkem toho, že je obtížné tady v tom čtyřletém horizontu opakujících se voleb prosadit a dovést do realizace dobře míněné záměry?
Já si vůbec nejsem jistý, jestli k tomu mám dostatečné informace. Myslím, že nejsem schopný to konkrétně posoudit, ale kdybych se zaměřil na srovnání s meziválečnou Plzní, musím říct, že se to srovnání nějak hrozně vzpírá, že je to úplně jiná situace, ať už geopolitická, mezinárodní, tak z hlediska kontinuity kontextu, kdy se navazovalo na výborná řemesla c. k. Rakouska-Uherska, to znamená i na celkovou morálku a nastavení tehdejších lidí. Nemyslím teď morálku politiků, samozřejmě, to je pořád dost podobné, ale mám na mysli spíš konkrétně morálku řemeslníků, dělníků, lidí, kteří stavbu prostě tvoří v nějaké spolupráci, a potom i lidí, kteří ji následně užívají.
Myslíš tím, že tam ještě byla jistá kontinuita s dobou před vznikem státu, přestože politicky to byla velká změna?
Myslím, že standard tam byl hodně vysoký z hlediska řemeslného a uměleckořemeslného zpracování, a spoustu věcí bylo úplně jasných, o těch se nediskutovalo. Viz projektová dokumentace na činžovní dům – jeden nebo dva výkresy a všechno bylo jasné. Ten dům se podle toho postavil. A kromě té návaznosti na c. k. Rakousko-Uhersko tam byla obrovská energie, která přišla se vznikem nové republiky: nadšení, entuziasmus, budování státu. Měli na to 20 let a Masaryk, přestože na začátku byl velice osamělý běžec a podivín, vnímaný jako idealista, který sní o něčem, co není možné realizovat, když pak přišel bod zlomu a všechno se obrátilo, tak lidé, společnost napříč republikou a napříč společenským postavením, tomu úplně vášnivě propadli, a to je jiná situace, než kdybychom to srovnávali s listopadem 1989 a s naladěním, které jsme přebírali, jaké jsme měli dědictví, na co jsme navazovali a v jakém rozpoložení byli lidé. Čímž se nechci vůbec dotknout nebo zpochybňovat to, že tady byla obrovská část společnosti, která měla podobné, ne-li úplně stejné ideály a nadšení a entuziasmus, ale karty, se kterými jsme hráli, byly úplně jiné.
Když se vrátím zpátky k tomu omezení čtyřletým volebním obdobím, myslím, že daleko víc než to, aby nově zvolení lidé dodržovali dohody z předchozího období, je důležité, aby pro architekta existoval v rozjetém projektu vždycky jeden jasný partner. V tom případě to funguje, já tomu říkám soukromě v našich projektech garant projektu. Tak pokud tam garant projektu je – jako u těch Klatov, které jsi už zmiňoval na začátku – potom ve chvíli, kdy to opravdu začalo nabírat vážné rozměry, vážné úvahy, vznikl nějaký základní tandem. V případě Klatov to byl pan místostarosta Chroust, který se tomu projektu věnoval a garantoval za město plán, na kterém jsme byli domluvení. Tu dohodu pro mě on garantoval.
Mluvíme tedy o realizacích Vrchlického sadů a Mercandinových sadů, to znamená obnovy klatovské „okružní třídy“, která se odehrála v posledních sedmi, možná osmi letech.
Začínali jsme roku 2012. Už před 10 lety zhruba, ale to platí i jako na jiných projektech, na všech to směřuje k úspěchu ve smyslu realizace a ve smyslu užívání, používání. A tohle mi v případě Plzně chybí. Když jsem tady nějaké projekty v minulosti začínal, ať to byla drobná věc, nebo něco většího, tak jsem u jednacího stolu neměl konkrétního partnera, myslím tím politického reprezentanta, který by se za tu věc, za novou vizi postavil, a myslím si, že to do určité míry může být lepší. Nedovedu to právě posoudit, jak jsem říkal na začátku, protože nemám současnou zkušenost, ale nevidím takový současný projekt, abych řekl jednoznačně: tak je to skvělé. Změnily se podmínky v nastavení spolupráce.
Já jsem na začátku mluvil o Doubravce, kde se teď nacházíme, což je bývalá ves u Plzně, která byla k Plzni připojená před zhruba 100 lety, v roce 1924. A zajímalo by mě, jestli ta prostorová metafora, protože Doubravka je oddělená – pro ty, kdo by to neznali – od centra města poměrně výrazně dvěma pivovary, areálem teplárny, železnicí a řekou Úslavou a ta „předměstskost“ je i dnes velmi čitelná v organismu města, tak jestli je to taková metafora tvého jistého distancování se od Plzně? Tedy jestli to, že neděláš věci pro Plzeň, je vyústění nějaké pragmatické úvahy, že nemáš-li, jasného partnera, jak říkáš tady, tak tu prostě dělat nebudeš, protože najdeš dost práce jinde s partnery, kteří jsou seriózní, kde můžeš odvést dobrou práci a dovést ji do realizace. Možná v tom hraje nějakou roli slabší vztah k tomu městu, ze kterého nepocházíš a kam jsi přišel až po škole?
Myslím, žes to z velké části trefil. Že to tak nějak asi bude, já to asi nemám úplně psychoanalyticky zpracované, ale jedna věc je, že můj vztah s Plzní je ambivalentní, že, jak říkají intelektuálové, mám to s Plzní těžší, asi jo. Ale neznamená to, že bych si chtěl představit, že bychom pro Plzeň nikdy nedělali, nebo že ani v budoucnu bychom nemohli nějaký projekt dělat. Má to jenom drobnou podmínku, že se musí změnit způsoby fungování spolupráce nebo pravidla hry. Ta metafora nebo to podobenství s Doubravkou, se mě netýká jenom profesně, ale i lidsky – ve vztahu k rodině, ve vztahu k dětem. Právě proto, že znám současné trendy v krajinářské architektuře, tedy ve stavbách pro veřejný prostor, protože stavby krajinářské architektury z 90 % nejsou nic jiného než veřejný prostor, tak mi přijde jako nepřiměřené nebo pro život rodiny nedostatečné, a dřív bych asi řekl přímo nepřijatelné, v tom městě být. My jsme na kraji města, to je pro mě maximum možného. Vlastně pro spoustu mých kamarádů Plzeňáků Doubravka už není Plzeň, tak to vnímají, a tak to říkají. No, vy jste tam, co už vlastně ani není Plzeň. Ale proto má ta Doubravka kouzlo nějakého maloměsta. Samozřejmě je to utržené v urbanismu, jak jsi to naznačil s tím pivovarem a všemi urbánními brownfieldy, ty to nějakým způsobem koncipujou, to je dané jednoznačně.
Zůstaneme ještě v Doubravce. Ty máš na kontě jako jednu z místních realizací obnovu Habrmanova náměstí, což je vlastně za rohem od vaší kanceláře v Zábělské ulici. K tomu ses dostal ještě jako architekt Správy veřejného statku města Plzně. Pochází to ještě z té doby? Z let 2004–2006 zhruba? A pak jste se tam ještě s kolegou Radkem Dragounem vrátili stavbou Křídla pro Jana Kaplického. Mohl bys to nějak popsat a mohl bys říct, proč to je Křídlo pro Kaplického, proč zrovna pro něj?
Rozumím. Je to samozřejmě skvělá otázka, dalo by se o tom mluvit velice dlouho, protože samotný proces projektové přípravy a spolupráce s investorem, v tomhle případě to nejdřív byl městský obvod Plzeň 4 a pak se projekt přesunul na Odbor investic, který tu stavbu realizoval. Má to dvě roviny – jedna rovina je, že původní zadání bylo: potřebujeme přístřešek, nějaké kryté pódium, sloužilo jako místo setkání, aby se tam mohla konat nějaká produkce.
Křídlo pro Kaplického z let 2015–2017 je realizace, která následovala zhruba 10 let po té dřívější obnově. Počítal jsi, když jsi navrhoval obnovu parkového náměstí, že pro něco takového by tam mělo být místo? Že bys už uvažoval, že by tam mohlo něco vzniknout?
Je to tak vlastně už v tom původním zadání 10 let předtím. Od tehdejšího pana starosty tam ten záměr byl, protože se tam historicky konaly pravidelně v nějakých obdobích koncerty a zájem, poptávka po tom byla, to nebyl žádný jako inovátorský prvek, spíš jen reakce na nějakou poptávku. Tehdy se to nepovedlo, tehdy se to vlastně nechalo vyšumět do ztracena a po čase přišel úplně stejný záměr znovu – potřebujeme střechu, aby nepršelo na muzikanty nebo jiné umělce. Myslím si, že to z hlediska zadavatele byla čistě pragmatická úvaha, že neočekávali nic zásadního, kromě toho, že tam bude střecha a nemá na lidi pršet. A já s kolegou Dragounem jsme si pravděpodobně zásadním způsobem zkomplikovali život, protože jsme chtěli samozřejmě splnit všechny parametry, že tam bude skutečně možnost se schovat před deštěm, před nějakým nečasem, ale že zároveň to bude splňovat všechny parametry současných norem atd. a navíc to bude krásné, protože by to mělo nějak symbolizovat tenhle konkrétní prostor, hlavní veřejný prostor Doubravky, tak že by to měl být odpovídající akcent, který bude mít svou nějakou vnitřní sílu ve smyslu, tak aby každý hned uviděl, že to není jenom střecha z lešenářských trubek. Protože Doubravka jiné náměstí nemá, takže naše ambice byla hodně vysoká, ale nesdílel ji s námi zadavatel, ať už pan starosta, nebo celý jeho tým. Oni sledovali jeden jediný parametr, aby to bylo co nejlevnější. Možná ještě další důležitý parametr byl, aby to bylo co nejdřív. Pro nás to bylo hodně bolestivé a asi bych se k tomu nechtěl vracet.
Ale podařilo se vám to nicméně prosadit?
Podařilo se to prosadit za cenu, že většinu projektové přípravy jsme dělali jako dar městu a lidem, místní komunitě, prostě lidem, kteří to budou využívat, protože ten projekt skutečně nebyl odpovídajícím způsobem financován. Ani projektová příprava, ani realizace. Bylo to na hraně zvládnutí. A to ještě díky tomu, že jsme do toho angažovali nějaké svoje osobní kontakty, aby se povedlo tu ocelovku vyrobit.
A dedikace Janu Kaplickému, to se prolínalo celým procesem, dostat do toho tu uvolněnou křivku, ty, jak se říká, organické tvary. To vlastně bylo od začátku naší ambicí, aby to dostalo nějakým způsobem tu energii a sílu, aby se to vymykalo běžným realizacím, Od začátku bylo jasné, že to jde proti sobě, a ve společnosti ještě doznívala soutěž na národní knihovnu a celý ten tragický příběh nějakého boje s malomyslností nebo nějakým barbarstvím, nějakou krátkozrakostí. A nám to přišlo, nebo mně osobně to přišlo jako hodně analogické. I když samozřejmě v úplně jiném měřítku. Že město Plzeň nebo Doubravka vynaloží za rok x milionů nebo x desítek milionů na spoustu věcí, o kterých se ani neví, že proběhly, zatímco na věc, která se dělá jednou za 50 let nebo v lepším případě za 20 let, byl problém prosadit, aby třeba součástí toho altánu bylo osvětlení. Součástí toho parku – nebo parkového náměstí správně – bylo i osvětlení, protože ten první projekt obnovy náměstí v letech 2004–2005 – myslím, že to bylo 2005 – tak osvětlení bylo navržené, ale bylo zamítnuté, a tak mi to jednak evokovalo tuhletu analogii, jednak v tom byla především úcta k práci Jana Kaplického a k tomu, že člověk nebo architekt se nesmí vzdát a že to má nějaký přesah i pro lidi, kteří o tom procesu vůbec nic nevědí, o tom příběhu. A důležité je, že nakonec třeba někoho anonymního, kdo tam přijde poprvé, to nějakým způsobem může oslovit, nebo se člověk dostane do nějaké obecné interakce: proč to tady je, nebo proč zrovna takhle?
Teď po šesti letech, které uplynuly od realizace, máš nějakou zpětnou vazbu třeba z místní komunity? Nebo vnímáš, jakým způsobem se to používá, když se na tom území pohybuješ, a dělá ti to radost? Třeba ta věc samotná, která by dokázala přebít i nějakou pachuť a frustraci z bolestí, za kterých se to rodilo?
No, moje žena vždycky říká: „Já to nechápu, jak můžeš chodit kolem tý svý práce. Já bych to nevydržela, protože vždycky vidím všechny chyby.“ A je to tak. I tahle vrstva tam je, že člověk vidí zpětně, že něco měl udělat jinak. A architekti asi k tomu musí mít buď od Pána Boha nějaké ego, nějaký naturel. Ale během těch let si na to člověk nějak zvykne a nějak se to přetaví. Myslím si, že dobří architekti to musí vnímat pořád, vidí, že třeba tohle se nepovedlo, nebo tohle byl ústupek, nebo tohle jsme teda úplně minuli. A myslím si, že na tomto projektu je hodně cítit – aspoň pro mě stále hodně –, že to bylo na sílu, že i na tom výrazu nebo na energii té stavby může být cítit, že to není po srsti, že to nebylo synergické, že to bylo silové.
Zase jenom doplním pro ty, kdo by to neznali, že to je náměstí na obdélném půdoryse, kratší stranou přisazené k Masarykově třídě, což je hlavní páteř Doubravky, také hlavní páteř rozvoje, ke kterému došlo v meziválečné době. A v čele na opačné straně, než je zmiňovaný altán, je u té ulice novorenesanční průčelí školy, která už dneska nefunguje jako škola. Ale kde už dlouho existuje záměr umístit tam vedení městského obvodu, což by se snad, alespoň jsem to v poslední době zaznamenal, mohlo v tomhle volebním období naplnit.
Je to tak. Mezitím tam byla ještě chvilku konzervatoř, ale to už je taky déle a od té doby je to prázdné, opuštěné a celou dobu se usiluje nějakým způsobem o to, aby se to stalo hlavní budovou městského obvodu, městské části, tedy radnice.
Zeptám se, když mluvíš v množném čísle – teď, vyjma spolupráce s Radkem Dragounem, tak jste tři? Chvojka architekt coby kancelář jsou tři lidé, je to tak?
Je to tak. Stálá práce pro tři lidi, ale ti lidé se hodně mění a v současné době to jsem já plus dva další. Jeden člověk na plný úvazek a druhý v nějakém zkráceném úvazku, který to kombinuje třeba s jinou prací, nebo má home office. Vlastně je to taková doplňující podpora, a kdybych měl říct svoji představu nebo ideál, tak myslím, že dva lidé na plný úvazek je minimum, ale zase třeba víc než tři je moc. Ze zkušeností, co mám třeba ze soutěží, kdy jsme dělali ve dvanáctičlenném nebo patnáctičlenném týmu, tak teď už vidím jednoznačně, že tři lidi jsou fajn, aby to člověk dělal ještě pořád sám, aby nad tím měl kontrolu. Ve smyslu: ne, že by to jako museli všichni předělávat, toho se snažíme nějakým způsobem vyvarovat a daří se to líp a líp. Když si vzpomenu na efektivitu před deseti lety, tak byla hrozná, ale pokud se člověk nechce dostat do role manažera a toho, který je tváří toho projektu, ale nezná jeho podrobnosti, tak myslím, že tři lidé jsou maximum.
Když jich je víc, třeba 4–5 a víc lidí, tak už je tam taková autonomie, že člověk to nemůže mít všechno v hlavě. I teď vidím, když jsme třeba ve dvou, někdy ve třech plus já, že to člověk už nezvládá, zapomíná a dělá chyby atd., takže potom už je to struktura toho hlavního architekta projektu, který má tu akci na starosti, a to zatím u nás vždycky bylo tak, že to jsem byl já. Ale rozumím tomu, že to musí být v momentě, kdy těch projektů je najednou víc, a tím mám na mysli desítky. My paralelně děláme běžně tak 4–5, maximálně 6 projektů najednou v různé fázi rozpracovanosti, od studie přes soutěže až po prováděčku, ale kdyby jich bylo víc, tak to není reálné. Myslím tím, že tak jako my běžně máme 5 projektů najednou, tak jsou kanceláře, které třeba v počtu osmi lidí dělají 40 projektů, ale to musí být úplně jinak nastavená hierarchie a systém zpracování dokumentace.
Takový systém by tě tolik nebavil? Chceš to dělat tak, abys u toho byl, abys měl možnost ty věci dělat sám a být za ně zodpovědný?
Má to svoje výhody a nevýhody. Samozřejmě má to svoje silný stránky v tom smyslu, že ti lidé jsou samostatnější a nemusím rozhodovat všechno. Ale na začátku jsem si řekl, že chci dělat autorské projekty pro veřejný prostor. A mají to být spíš komornější projekty, aby tam byla emoční vazba, emoční náboj, nějaká citovka, aby reakce na to místo byla v té osobní rovině, protože to je zase jeden z těch principů nebo těch axiomů, na kterých stavím svoji práci, svoje navrhování. Fenomenologický přístup, prostě to místo je unikátní, nese si s sebou nějaké dějiny a žádné takové další není a my na to můžeme reagovat zase jen jedinečným způsobem, protože i když tam jsou nějaké základní parametry, které jsou zadané a zakódované v tom místě, tak nejsou dva architekti, kteří by to udělali stejně v mém vidění, v mém chápání toho úkolu.
Takže i to je důvod, proč to držet v menším týmu. Sice je možné tohle předat nějakou rychlou skicou, tak je to v případě těch velkých kanceláří, a pak se to rozpracovává, ale samozřejmě, že potom to má jiné výsledky, jiný styl, a obecně veřejný prostor není založený na tom, i když to třeba v našich zemích často tak bývá, že by to byla pouze nebo hlavně intervence. Jedna intervence, jeden zásah, to beru spíš jako nějakou jako improvizaci, samozřejmě v historii to máme, že tady byla zhruba před deseti lety nějaká série Městských zásahů. Ale podle mě je to spíš vhodná forma pro upozornění na veřejný prostor, než že by se tak mělo pracovat. Bohužel u architektů často vnímám ten přístup, že je to naprosto regulérní rovnocenná práce s veřejným prostorem a je to nějaká analogie s objektovým navrhováním, to znamená jako navrhování u klasické architektury, kdy ten zásah je taky nějaký analogický objekt, který vkládáme do veřejného prostoru, do toho pole. My, když navrhujeme ze standardního zadání, tak pracujeme s tím polem jako celkem, a to se samozřejmě liší názor od názoru. Někdo řekne, že tohle je správně víc a tohle míň, ale hlavní nebo to zásadní je říct, že práce s celkovým polem je daleko náročnější na čas a na nějakou vytrvalost než udělat to jako jeden objekt nebo jeden zásah, ať už výtvarný, nebo prostorový. To, že změním dlažbu a změním organizaci dopravy, je skvělé, ale pro mě to už je zčásti práce s celkovým polem. Je to komplexní, není to jenom změna dlažby nebo jenom změna dopravních značek. Protože je to komplexní věc, těžko se hledá kompromis při projednávání atd.
A když děláme projekt, tak většinou když už potom máme hotový návrh stavby a jde se do projektové dokumentace, tak většinou při povolovacím procesu z toho vyplynou, ať to jde do společného povolení nebo do těch oddělených, nakonec z toho vyplyne, že se to povoluje jako soubor staveb, takže něco povoluje dopravní stavební úřad, něco povoluje obecný stavební úřad, něco povoluje vodoprávní úřad a teprve dohromady to dá nějakou komplexní odpověď, nějakou mozaiku, a to je jednak hrozně náročné na čas a jednak i na to projednání, aby si to ti úředníci uměli představit, protože stavební úřad zajímá jenom to jejich, ale pak jsou ještě ta další vyjádření všech dotčených orgánů. A dát to dohromady, to chce vyšší dívčí.
V té souvislosti mě zajímá, jestli tohle nějakým způsobem řeší nový stavební zákon, zda zahrnuje větší vstřícnost k architektům nebo investorům.
Tak to jsi ťal do živého. Musím se přiznat, že nevím, jak to ošetřuje, zatím jsem se s tím neseznámil, nemám to nastudované, protože spíš sleduju kompetenční spor. Tam je otázka, jestli krajinářští architekti budou moct dělat to, co dělají ve světě, nebo ne. A jak je ten proces ošetřený z hlediska povolování, to zatím nevím. Musím říct, že to taky trošičku odkládám, protože čekám, jak to dopadne. A možná je to pohodlnost, možná už zkušenost, když si člověk říká, ještě to může být třikrát jinak. Ale nevím, jak to tam je teď ošetřené.
Spíš mě zajímalo, jestli kolegové architekti pro krajinářskou architekturu budou moct, tak jako je to ve většině civilizovaných zemí, jestli budou moct kompletně řešit veřejný prostor, nebo ne. Protože tam byly nějaké spory o to, jestli ano, nebo ne, jestli na to jsou dostatečně vzdělaní, nebo „jestli na to mají“. My, teď myslím samozřejmě jako ateliér, ale i jako skupina architektů, kteří vydali manifest krajinářské architektury, se vztahujeme spíš k té částečně americké tradici – je to vlastně kombinace dobré evropské tradice a historie Severní Ameriky, kde jsou nějaké základy. Architekt Frederick Law Olmsted, mimo jiné autor Central Parku, tam poprvé použil termín „krajinářský architekt“. On chápal krajinářskou architekturu ne jako nějaké zahradnické umění, ale krajinářský architekt je podle jeho názoru architekt, který navrhuje veřejný prostor.
Ale je nutné říct, že v Americe se historie odvíjela trošku jinak než v evropským kontextu. Tady to přece jenom vždycky bylo víc tlačené do zahrad, myslím tím design, garden design nebo historické zahrady, památky zahradního umění atd. A třeba konkrétně naši sousedi v Německu ten spor vedli až do osmdesátých let minulého století a teprve pak se povedlo asociaci krajinářských architektů etablovat, že budou standardně dělat veřejný prostor. Dneska jsou v situaci, kdy ty velké nebo střední kanceláře krajinářských architektů jsou z 90 % živy na veřejném prostoru, protože vědí, že je tam každý rok poptávka ať už po novém zpracování veřejného prostoru, anebo spíš po předělávání toho současného.
To je i váš případ, že zatím žijete hlavně z úprav veřejného prostoru?
Určitě, ale ten proces etablování a legislativního zakotvení ještě pořád není uzavřený. To je taky důvod, proč vyčkávám s tím stavebním zákonem, protože tam je rozhodující, jak to dopadne. My se v tom do nějaké míry angažujeme, v autorizační radě jsem byl i z těchto důvodů.
V autorizační radě České komory architektů, je to tak?
Ano, vlastně jde jenom o to, že Česká komora architektů byla v roce 1992 založená jako samosprávná organizace, kde se provádí správa, profesní správa s přenesenou působností, to znamená, že to nedělá ani ministerstvo, ani nějaký jiný zřízený úřad, ale architekti sobě. A bylo to založené v nějaké rovnocenné, to znamená v nějaké paritní roli mezi architekty, krajinářskými architekty a řekněme územními plánovači, někdy se říká urbanisty. Ale tam je to zase něco trošku jiného – já vnímám, že tu urbanistickou rovinu musí zvládnout jak architekt, tak krajinářský architekt, ale to územní plánování, to znamená autorizace pro územní plánování, je samozřejmě daná zákonem a je to úplně jiná disciplína než urbanismus. Kdybych to řekl zjednodušeně, tak architekti, krajinářští architekti a urbanisti se domluvili, že společně založí tuto organizaci, kde budou vykonávat profesní správu sami sobě v nějakém jako rovnocenném postavení.
Takže v případě, že se o to snažíme usilovat všichni jako členové komory architektů, mělo by být samozřejmé, že krajinářský architekt dělá veřejný prostor, tedy stavbu krajinářské architektury, tak, jak je to dneska běžné ať už v Německu, v Americe, nebo jinde. Prostě akorát nás trošičku oslabuje historie. A z té jednoznačně plyne, že krajinářští architekti, až na výjimky, tady nebyli, nedělali svoji práci. Výjimkami mám na mysli konkrétně pana prof. Otrubu nebo architekta Otakara Kuču, kteří dělali skvělé, excelentní práce, ale jinak to pak bylo po vzoru vývoje v Sovětském svazu zatlačené do pozice ozeleňování. Takže není divu, že pojmenování toho architekta, který by to měl pojímat komplexně jako architekt, tak bylo vlastně „zelinář“. A dodneška to platí, akorát místo zelinář se dnes říká krajinář.
Jako čerstvý absolvent jsem měl pocit, že teď začnu dělat tu architekturu, a když mi někdo řekl něco jako „z toho vašeho zelinářského hlediska“, tak mě to hrozně trápilo. Prostě jsem se cítil nedoceněný. Ale zpětně je nutno říct, že je to vlastně přirozené, že lidi – ať architekti ze stavu projektu, nebo dopraváci, vodohospodáři, všichni specialisti –, tak byli tak naučení, že to byl jejich život. Nebo sadovnictví, sadové úpravy, právě i to bylo podle vzoru sovětského modelu, bylo to „okrasné sadovnictví“, mělo to být nějaké dekorování. Ale ne komplexní práce s prostorem a s místem.
Já myslím, že za tu dobu jsme se maličko posunuli, že dneska jsou tady krásné příklady staveb krajinářské architektury, veřejnýho prostoru, ať jsou jejich autory architekti, nebo krajinářští architekti, kteří obor vystudovali, nebo vystudovali něco úplně jiného, ale že už tady je řada krásných příkladů, kde máme co nabídnout.
A ten zmíněný Manifest krajinářské architektury, který jsi inicioval a formuloval společně s Tomášem Jiránkem, Susanne Spurnou a Markétou a Petrem Veličkovými v roce 2017? Po nějakých letech – myslím, že píšete, že sedm let – asi zrál. Ty jsi před natáčením zmínil, že už máte skoro připravenou knihu. Vznikl ten manifest kvůli tomu, aby podpořil etablování a jakousi rovnoprávnost krajinářské architektury vůči architektuře vůbec?
Určitě cítíme velký dluh v PR a marketingu krajinářské architektury obecně. Proto vznikla i ta iniciativní skupina Krajinářská architektura 2007 a postupně se to nabalovalo.
Vlastně taková pracovní skupina?
Pracovní skupina, ano. Pak jsme pracovali v orgánech komory. Já v autorizační radě, kolegové v představenstvu a aktuální fáze tohoto našeho projektu je práce na fakultě (Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity – pozn. ed.), tedy to, že tam učíme ateliéry. To jsou kolegové Petr Velička, Tomáš Jiránek; Marek Holán je taky kolega ještě ze školy. Tak to má klíčovou motivaci, a sice že krajinářská architektura nebyla a stále není dostatečně prezentovaná ve své celistvosti. A tak se historicky vyvinulo, že málokterý architekt, který vystudoval klasickou architekturu, vůbec zná nějaký historický vývoj krajinářské architektury. A to nejsou pouze feudální sídla nebo nějaká šlechtická sídla, to znamená historické zahrady a památky, ale má to mnohem širší záběr, speciálně od 19. století, kdy se města začala revolučně měnit, takže to souvisí potom s přerodem do pozice krajinářského architekta, jak o tom mluví Olmsted a jak to vlastně vzniklo v Americe.
Na dokreslení upozorňuji, že v publikaci Atlas světové krajinné architektury je za každý kontinent a skoro za každou zemi uvedený nějaký výrazný zástupce, a když si člověk ten svět projde, zjistí, že silná je samozřejmě Severní Amerika, ale dneska už i Jižní Amerika, Evropa atd. Jsou tam krásné stavby krajinářské architektury, veřejný prostor i soukromé věci, ale je na tom vidět i práce s celkovým polem, jak jsem říkal. Z České republiky jsou zastoupené spíš stavby klasické architektury, což ukazuje náš handicap, myslím tu zátěž celé té republiky, že i když už tady v té době možná nějaká krajinářská architektura byla – je to zhruba 10 let stará publikace –, tak pro mě je to obraz podobenství, v jakým stavu jsme tehdy byli.
Nutno říct, že to bylo ještě před hlavním nástupem zájmu o veřejný prostor, protože zhruba kolem roku 2010, 2012 přišel velký zájem o veřejný prostor, dostalo se to do médií, architekti se začali zajímat o veřejný prostor, ale do té doby to ve světě byla doména čistě krajinářských architektů, oni v tom týmu byli i autory konceptu. A v České republice se pořád vedl nebo možná ještě pořád vede – já nevím, nejsem teď u toho – spor, jestli to vůbec můžou krajinářští architekti dělat, nebo ne. A vlastně to zobrazuje i ta kniha, přestože už tady byly skvělé realizace v Litomyšli třeba, tak ty tam nejsou, a jsou tam daleko výraznější nebo známější věci, ale jsou to spíš objekty a zásahy, které by se daly stejně tak zařadit do katalogu nebo atlasu klasické architektury.
Ale teď jsem to trošičku zavedl do nějak vyhrocené polohy, ale pro mě platí, stejně jako pro většinu architektů, doufám, že architektura je jeden společný jmenovatel, a krajinářská architektura není nic jiného než architektura. A v momentě, kdy si začneme hrát, že jsme jako odlišní, nebo že územní plánovači jsou odlišní, tak ztrácíme jako společnost, ztrácíme jako země, protože ten jmenovatel tam musí být jeden a nesmíme rezignovat na ambici celistvosti, holistický přístup, komplexnost a snahu koordinovat. A to je čím dál těžší i v souvislosti se všemi trendy a zesložiťováním celého procesu. Technologie, požadavky na cokoliv, energetické audity, hospodaření s dešťovou vodou atd. Je potřeba říct, že tohle všechno je nějaká logická reakce, přirozená reakce na to, jak se vyvíjí naše planeta, jak se vyvíjí náš svět, ale je dobré si přiznat, že všechny tyhle ty okolnosti jdou proti holistickému přístupu, protože my nejsme schopní už dneska jako jednotlivci, ani jako tým to udržet, zkoordinovat jeden projekt tak, aby tam pořád byl ten celostní přístup.
A zároveň, aby splnil nároky všech těch disciplín, nebo požadavky, které vyplývají ze současnosti?
Ano, protože před 10 nebo 15 lety jsme se mohli dohadovat třeba s dopraváky, jo, myslím, že to byla taková ilustrativní typická situace, ale dneska to není jenom dopravní inženýr, dneska je to právě energetik, osvětlovač, vodohospodář. Přitom krajinářská architektura, mimochodem už historicky, se snažila pracovat ve veřejném prostoru nebo i ve feudálních areálech s vodou tak, aby se využívala pro to území a pro zájem investora. A v době, kdy jsme začínali, to znamená někdy kolem roku 2010, tak my jsme vnucovali zadavateli, aby se zabýval hospodařením s dešťovou vodou, nikdo to nechtěl, protože bylo jednodušší to poslat do kanalizace.
Ještě bych se zeptal, jestli příkladem úzkého sepětí objektové architektury s tou krajinářskou, pokud je vůbec možné je takhle dělit, je i Centrum Caolinum Nevřeň, na kterém jste pracovali s Radkem Dragounem někdy před zhruba sedmi lety. Zajímalo by mě, jak to vznikalo, protože to už bylo v době, kdy každý z vás měl svoje studio, respektive možná v době, kdy asi končila kancelář AeroPLAN, kterou jste měli s Radkem, a ještě s Jarkem Veselákem – jak probíhala ta spolupráce? A potkáváte se ještě někdy na projektech spolu s Radkem?
Projekt v Nevřeni začínal v roce 2012. Tam v té době vznikal návrh stavby a z mého pohledu je to jednoznačně krajinářský projekt primárně z hlediska uvažování, z hlediska kontextu a mého přístupu, mého způsobu myšlení. Primárně je to krajinářský projekt.
Je to stavba, kde je expozice o těžbě kaolinu v Nevřeni, zároveň je to taky hasičárna, jestli se nepletu, a zároveň je to vlastně společenské centrum té obce, je to tak?
Samozřejmě pak nastala fáze, kdy se z toho stala objektová architektura, kdy vlastně chtě nechtě je to klasická architektura, protože to vlastní centrum je pozemní stavba. Určitě je třeba tady v tuhle chvíli zmínit Michala Stavaře jako hlavní postavu celého příběhu, celého rojektu, což je – nebo byl – člověk, který se přistěhoval původně ze Zlína. My jsme ho poznali díky tomu, že nás Zapálené zaujal jeho dům, který byl přezdívaný místními „samoobsluha u lesa“ nebo „kiosek“, nebo něco takového. Samozřejmě s rovnou střechou, dřevostavba; v té době, okolo roku 2007, se dřevostavby u nás ještě moc nedělaly a nikdo to moc neuměl. A on přestože sám není vzděláním architekt nebo projektant, spíš nadšenec moderní současné architektury, autodidakt, tak se mu podařilo nějakým způsobem zrealizovat vlastní sídlo, vlastní bydlení. A poznali jsme se a skrze ten dům a zahradu, kterou jsme mu potom navrhovali, protože dům už byl hotový.
A on potom hledal koncept pro zahradu, takže se tam vystřídalo několik lidí. Vždycky to dopadlo podobně: Michal nebyl spokojený, protože to pořád bylo v rovině klasické zahrádky. A pak vyhořela nějakou nešťastnou náhodou na jaře 2012 hospoda, celá vesnice to viděla jako tragédii, ale Michal v tom viděl obrovskou příležitost a obrovskou výzvu. A právě proto, že nebyl místní a nevztahoval se ani tak k vesnici, jako spíš k tomu unikátnímu kaolinovému dolu, znal souvislosti, věděl, že v České republice je pouze ještě jeden takový hlubinný důl v jižních Čechách, jinak všechno jsou to povrchové doly. A znal i nějaké příklady z Německa, jakým způsobem tam byli schopni bývalé doly zadaptovat, věděl, že to je úžasná příležitost pro nějakou, řekněme, návštěvnost a turismus v dobrém, pro soft turistiku.
Tak vlastně přišel s tím, že by mohlo vzniknout centrum, které by zároveň sloužilo jako restaurace nebo hospoda, zároveň by to bylo společenské centrum nebo nějaké komunitní centrum. To se tou dobou všichni báli nahlas vyslovit. A zároveň, že by to bylo muzeum, protože logický motiv, který se nabízel – aspoň teda pro Michala –, byl v tom, že to má být zázemí pro bývalý důl. A představoval si, že se ten důl zpřístupní veřejnosti a že v srdci obce vznikne nějaké návštěvnické centrum, kde se návštěvníci něco dozvědí, přečtou si něco, pustí si film, a zároveň to bude sloužit i místním. A je třeba říct, že se to povedlo. Přestože to bolelo a bylo tam několik chvil, tak tři až čtyři, možná pět situací, kde to vypadalo, že celý projekt skončí. Ale nakonec i po těch letech mě dojímá, že se to povedlo.
Ještě se vrátím k té otázce – jak jste na tom spolupracovali Radkem Dragounem? A dodám, že úspěch celého toho záměru se taky promítl do nějakých ocenění, která jste za tu samotnou stavbu dostali.
Spolupráce byla divoká, stejně jako celý ten projekt, jak jsem naznačil. Zkusím nějak ve zkratce říct jenom reálie. Michal Stavař se mnou měl zkušenost – spolupracovali jsme na projektu jeho soukromé zahrady, což pro nás vůbec není typická zakázka nebo typická úloha, ale povedlo se to. On byl nadšený. Pak jsme ještě rozjeli nějaké další spolupráce, ale obrátil se na mě s tím, že má důvěru ve mě, že tam nepůjde jenom o architekturu a úlohu schopného návrháře, ale že bude těžké to ustát před vesnicí a jejími obyvateli, ale že si umí představit, že to spolu dáme. A že je mu vlastně jedno, jak si tým poskládám, ale pro něj jsem já ten styčný důstojník a garant úspěchu. Zpočátku jsem se vzpouzel, prostě jsem se na to necítil. Na rovinu jsem řekl: „Michale, však víš, co dělám. Tohle není můj předmět činnosti.“ A on mě přesvědčoval, že ten potenciál mám a už o mých námitkách nechtěl slyšet, bylo to trošku ultimativní. A mě prý chce, protože ví, že ta situace bude těžká a že já to můžu ustát. Takže jsem přizval ke spolupráci Radka, protože si ho vážím a vážil jsem si ho vždycky jako kompetentního architekta, pokud jde o odbornost.
Takže jsme se do toho pustili společně, vytvořili jsme nějakou rychlou studii, pak jsme ji propracovali a projednávali. A jakmile se to začalo projednávat, tak nastaly velké spory o to, jestli to má být koncept těch více baráků v jednom, anebo jestli to bude klasická hospoda, jak jsou všichni zvyklí. Prostě ten konzervativní pohled byl stejně silný jako ten progresivní, bylo to víceméně 50 na 50. Pak se o tom dalo hlasovat nějakým referendem nebo v nějaké anketě, už přesně nevím, ale skutečně to vyšlo 50 na 50, a my jsme byli v situaci, kdy jsme měli hotový návrh. Hrozně se to vyhrotilo, ta situace eskalovala tak, že tehdejší starosta odstoupil, položil funkci a vypadalo to reálně na předčasné volby v obci. To byly Vánoce 2012 a vůbec se nevědělo, jak to bude pokračovat. Pořád tam byl ze strany Michala Stavaře velký tlak, že musíme jít dál, to zvládneme, a nakonec předčasné volby nebyly. Tehdejší radní Štěpánka Bečková se rozhodla, že do toho jde, že to zkusí, a stala se starostkou, rada ji zvolila a ona začala být tím garantem, jak já říkám, byla pro nás partnerem v tom projektu a na to, že byla začátečník, tak v té době byla skvělá, protože neznalost a nejistoty dokázala vyvážit svým entuziasmem a zapálením pro věc.
Takže projekt pokračoval dál, ale nutno říct, že bez Radka, protože o Vánocích 2012, kdy se to vyhrotilo, Radek řekl, že končí, protože není motivován v tom pokračovat, když tam není ten partner, respektive když nevědí, co chtějí. A ta vyhrocená situace pokračovala dál. Vypadalo to, že dostanu přes ústa, protože tam byla silná skupina, která byla proti, a nakonec se tedy díky paní starostce a dalším rozjela další fáze a já jsem stál před situací, kdy jsem byl úplně sám, bez zkušenosti s projektováním pozemní stavby a měl jsem dát dohromady sám za sebe tým. Podařilo se ho postavit s lidmi mimo Plzeň. Já jsem měl zkušenost z jižních Čech s nějakejmi lidmi a dokázali jsme v termínu nějakým způsobem zajistit dokumentaci tak, aby se stihly povolovačky. Bylo to všechno samozřejmě úplně za hranou a bylo tam x situací, kdy jsme potřebovali souhlas, kdy jsme potřebovali povolení a vypadalo to, že to nestihneme, že dotace nevyjde, protože ta dotace byla postavena primárně na rekreační nebo na turistický ruch, a na to muzeum tam to tehdy byla žádost a ještě těsně před podáním žádosti se nevědělo, jestli to podáme, protože chybělo několik souhlasných vyjádření od sousedů, kteří shodou okolností s tím projektem měli velký problém, ale nakonec se to povedlo.
A abych dokončil tu dramatickou linku, tak prošli jsme i tou prováděčkou, prošli jsme celým procesem dotace a v momentě, kdy se podařilo vysoutěžit stavbu nebo generálního dodavatele na realizaci, tak postupně nějak během procesu autorského dozoru a kontrolních dnů, tak se do toho Radek nějak postupně, nejdřív zčásti, zase do toho vrátil. Při kolaudaci ještě spíš ne, to bylo ještě krutý, ale při slavnostním otvírání, myslím, byl taky úžasný a vlastně to nějak přijal. Ale pro mě to byla škola života. Já jsem si ty kontrolní dny vedl vlastě sám, jezdil jsem tam na dozor a musel jsem na to být dvojnásob připravený, takže pro mě to byla zkušenost na celý život a od té doby už si budu pamatovat, na co si dát příště pozor.
Ten základní koncept a výrazná výtvarná forma, dřevěné rámy, které vytvářejí vnitřní prostor a tu figuru stavby, to byla vaše společná myšlenka? Ten návrh je společný?
Ten návrh je společný. Myslím si, abych to řekl zjednodušeně, že já bych určitě sám ten půdorys dohromady nedal tak, aby fungoval, jak má a jak funguje uživatelsky. Co mám zprávy, nebo co jsem měl, tak to bylo dané nějakými limity té původní stavby. Ale povedlo se nám to udržet, myslím, že to platí a že kdybych ten návrh měl dělat sám, tak bych to takhle nezvládl. Ta výraznost a myšlenka těch štítů nebo toho ostrýho sedla, to zase bylo spíš z mé strany.
A ta souvisela, když se vrátíme ke krajinářské povaze té věci, s lomem, respektive s tvarem podzemních chodeb?
Ten motiv, s tím jsem asi měl začít, proč je to pro mě myšlenkově, ideově primárně krajinářská architektura, souvisí právě s touhle analogií. To znamená koncept té tzv. dutiny, jak se tomu říká, že dutina toho podzemního lomu, ta podzemní dutina chodby nebo hlavní štoly koresponduje s tím tvarem hlavního sálu v tom centru. Na tom jsme prezentaci založili při obhajobě toho projektu a potom i při vysvětlování, proč zrovna takhle. Princip měl být, že vytváříme hlavně návštěvnické centrum pro hlubinný kaolinový důl a že to je pozvánka do té štoly. A ty štíty, které jsou z monolitického železobetonu, tak původní idea byla, že to bude nějaký lisovaný kaolin nějakým způsobem stavebně, technicky vyřešený tak, aby tam výtvarný prvek nebo ta výtvarná složka působila dojmem, že to jsou kaolinové vrstvy. To se při realizaci nepovedlo a byli jsme rádi, že se nám podařilo kvalitně udělat standardní monolity. Téma, že to je nějaké pokračování kaolinového dolu, bylo jednoznačné, a je to i krédo, které je na začátku expozice a které jsem se při prezentaci projektu vždycky snažil tlačit. Je to něco opravdu unikátního, tak jako každé místo, ale v případě Nevřeně to platí dvojnásob, protože tady ten hlubinný důl je a stavba by na to měla reagovat. Takže jestli si to správně pamatuju, úvod, to krédo začíná nějak jako, že stromy jsou předurčené k růstu a člověk předurčený k tomu, aby přetvářel a nějak komponoval svoje místo a stavěl domy. A tam se tyhle ty dva elementy měly protnout. I v té okolní krajině, to je taky hrozně zajímavá dispozice – nad tou obcí je vlastně krásný borový les na kopci, ve svahu s takovým vřesovým podrostem, takže taková, řekl bych, hodně výrazně skandinávská dispozice, takový skandinávský charakter – a pod tím leží důl. Takže v úvodu moje myšlenka byla, že od toho návštěvnického centra půjde potom nějaká trasa se zastaveními a vyvrcholit to mělo nějakým pavilonem, nějakým krytým altánem nebo stavbou v tom skandinávském střihu. Nějaká dřevostavba, která by chránila vstup do dolu, ale k tomu už potom nedošlo, ta spolupráce už nepokračovala. Dneska je důl zpřístupněný, ale na tom my jsme se už nepodíleli.
A je možné, že ještě k něčemu takovému, takovému altánu, dojde?
Všechno je možné. V současné době tam existuje nějaký přístřešek a je tam schodiště, takže technicky je to zajištěné, ale vlastně tam byla i nějaká dohoda nebo příslib, že na tom budeme pokračovat, aby to zůstalo jako autorský celek a pro ně i marketingově a identifikačně, ale to se nestalo. Bohužel, pro nás třeba bohužel, ale to je život.
Dobře, Jakube, já bych se tě rád ptal ještě na další věci, třeba na to, jak soutěžíte, protože vy jste nedávno zaznamenali úspěchy. V Ostravě jste byli druzí nebo třetí, v Brně na Park Žlutý kopec jste vyhráli. Rád bych se tě ptal taky na tvé pedagogické působení, které jsi zmínil, protože máš za sebou tři semestry teď na Mendelově univerzitě, jestli se nepletu. Ale to si budeme muset nechat na příště, takže se budu těšit, že tohle nebylo naposledy a že si budeme moct v budoucnu znovu popovídat. Děkuju moc za dnešek a přeju, ať se ti daří.
Taky děkuju. Přijdu rád.
Editace: Jan Balcar, Markéta Hossingerová, Petr Klíma
Hudba, zvukový design, fotografie: Jan Balcar
Přepis rozhovoru najdete na webech ozn.plzne.cz a Seznam Médium.
Sledujte nás na sociálních sítích Facebook a Instagram.