Článek
Vlak duní poměrně nízkou, avšak nezastavitelnou rychlostí přes dvoukolejný, nekrytý železniční přejezd. Červená světla výstrahy pomalu pohasínají za posledním vagónem, a mdlé světlo dává volnost stojícím automobilům, netrpělivě čekajícím u přejezdu. Pozoruji vše z odbočky na polní cestu a dopíjím už šesté pivo, či nějaký pivní mix s citronem. Jaký paradox, já, co pivo nepiju. Láhev vodky pod sedačkou je již prázdná a vtírá se myšlenka, je již čas. Volba je již od počátku jistá a těžký kolos čítající snad čtyřicet nákladních vozů nezastaví ani rychlobrzda. Sleduji násep a představuji si rozházené trosky dodávkového vozu, ve kterém sedím. Nezbude z něho nic…, tak jako nezbylo nic z mého života… A přitom ještě nedávno bylo vše zalito sluncem a štěstím. Vše začalo nenápadně, plíživě, jako zákeřný had…
Zvracím do toalety, je mi zle, žaludek se zmítá v křečích, slzy mi tečou zároveň se zbytky slin na dno záchodové mísy. Už nebudu pít, kolikrát jsem tohle už slyšel ve své hlavě, hnus, nevím, z čeho je mi zle více, ze sebe samého, z prokletého života, či prázdného žaludku…
Končím v práci, měl bych jít domů, na displeji telefonu se rozzáří zpráva. „Jdeme na jednu?“ Snad už automaticky, bez přemýšlení odpovídám, „samozřejmě“. V rychlosti kontroluji rozdané úkoly a práci, dodělávám zítřejší trasy a stav pohonných hmot na skladě. Nic mě tu nedrží, můžu jít. Do podniku přijíždím s mírným zpožděním, společnost je již v ráži. „Čááu, co si dáš,“ vítá mě žoviálně servírka a s mrknutím se otáčí k baru, abych mohl sledovat její úžasné křivky a vyčuhující zadeček z pod ustřiženým kraťásků. Stejně tě jednou dostanu, proběhne mi hlavou. Myšlenku mi přeruší Roman, z dáli na mě mávající lahví vodky ve společnosti nějakých poměrně sešlých dam. Jsme tu od včera, rozjařeně oznamuje a červené oči jeho i přítomných slečen mi prozrazuje, že mluví pravdu. Bylo to velký a zase bude, nalévá mi plnou sklenici alkoholu. S díky odmítám a pohledem sleduji servírku, zdali mi už přináší whisky.
„Bez ledu,“ slyším se, „vím…,“ laškovně se o mě otírá mladá obsluha a štípne mě do ramene. Po několika hodinách, v sálech plných dunivé hudby připomínající šamanské orgie starých indiánských powwow tradic s cílenou extází, kdy se ke společnosti připojilo několik dalších známých i neznámých lidí, slyším nezvoleného vůdce party, „jdeme do Violy“. Hm, bordel plný unylých štětek s rozmazaným make-upem, nicméně nebráním se ničemu, alkohol vítězí, jako vždy. „Jedu s tebou,“ cpe se ke mně do auta Roman na přední sedadlo. V dálce svítí červené světlo v horním půlkruhu, způsobně zastavuji u krajnice a stahuji okénko. „Co zas blbnete,“ ptá se mladý strážmistr, „průser minulý rok vám nestačil?“ Vím, o čem mluví, smrt jednoho z nejlepších kamarádů mě tenkrát hodně vzala. Trochu klišé, hrát v české hospodě ruskou ruletu s nabitou pistolí…zaháním vzpomínku, „je to v klidu Karle,“ artikuluji těžkopádně a pomalu. „Hm, alespoň tě doprovodím,“ slyším příslušníka a usedajícího do služebního vozu. Děvčata vyrovnané u baru zalitého tmavomodrým světlem, mi evokují vzpomínku na reklamu na špatně padnoucí podprsenky a spodní prádlo. „Beru si tu největší,“ křičí rozjařený Roman a padá obličejem do výstřihu jedné ze sexuálních pracovnic. „Pánové klid,“ první šampus je na mě, otevírá majitel podniku lacinou Bohemku a část rozlévá nechtěně po baru. Děvčata rozebrána, sedím v klubové lavici s potěšením, že na mě žádná nezbyla. Whisky v kombinaci se šampusem si vybírá daň a není mi dobře. Už nemám co kouřit, přemýšlím, jak z podniku odejít. „Můžu nabídnout,“ sklání se nade mnou mladá dívka a nabízí mi cigaretu. Zmožen alkoholem nemám sílu pozvednout hlavu, mluvím tedy s červenými průsvitnými kalhotkami v úrovni mých očí. Dívka se zřejmě neholí, ale blond jí sluší i mezi stehny. „Co si dáš,“ slyším se. Barman po chvíli servíruje dívce lacinou napěněnou limonádu, tvářící se jako světový elixír plný drahého alkoholu, soudě podle počtu slánek, a míchátek ve sklenici s kusem exotického ovoce za astronomickou cenou připsanou na můj účet. „Půjdeme na pokoj?“ ptá se dívka.
Nevím, zdali vůbec můžu chodit, natož… „Pomůžu ti nabízí se.“ Vířivou vanu s díky odmítám a padám na červenou postel. Zrcadla na stropě a stěnách násobí mladou blondýnku do neskutečných počtů, „všechny vás neudělám“ směji se. Stesky mladé ženy o těžkém životě a nesplněných snech slyším už jen zdáli a jiného světa. Co ty můžeš vědět o životě, v zřejmě devatenácti letech, probíhá mi hlavou poslední myšlenka.. „Tak konec, vstáváme,“ budí mě z těžkého spánku starší bruneta a já přemýšlím, co bylo, kde bylo a jestli vůbec bylo. Zapaluji si v autě cigaretu, stylizovaný emblém roztočené vrtule svítí na volantu. Je čtyři ráno, jedu ulicí směrem k domovu. Dole v krbové místnosti mojí vilky se komíhá malý plamen ohně z krbu. V přítmí sedí žena v županu jakoby nevnímá můj příchod s netečným pohledem do plamene. „Kde jsi zase byl“… zdálo se mi to jen v hlavě, nebo to byla vyřčená otázka, snad už bez náznaku výčitky v hlasu… kolikrát už tenhle rok?
Zvracím do toalety, je mi zle, žaludek se zmítá v křečích, slzy mi tečou zároveň se zbytky slin na dno záchodové mísy. Už nebudu pít, kolikrát jsem tohle už slyšel ve své hlavě, hnus, nevím z čeho je mi zle více, ze sebe samého, z prokletého života, či prázdného žaludku.. Sleduji násep, a představuji si rozházené trosky dodávkového vozu ve kterém sedím. Nezbude z něho nic… tak jako nezbylo nic z mého života… A přitom ještě nedávno bylo vše zalito sluncem a štěstím. Vše začalo nenápadně, plíživě, jako zákeřný had… v dálce slyším výstražnou sirénu… jede můj poslední vlak.
