Bony, nechcete bony? Veksláci v socialistickém Československu

Postávali před Tuzexem, oslovovali kolemjdoucí a nabízeli zboží, které mělo v socialistickém Československu cenu zlata. Veksláci byli nedílnou součástí normalizačního Československa. Obchodovali s valutami a tuzexovými bony, obcházeli státní monopol na cizí měny a někteří si díky tomu přišli na peníze, o kterých si většina obyčejných lidí mohla nechat jen zdát.

„Bony, nechcete bony?“ Tuto otázku si pamatují především ti, kteří v 70. a 80. letech navštěvovali prodejny Tuzexu. Stačilo jen jím kolem nich. V jejich okolí se totiž pravidelně pohybovali muži nabízející tuzexové poukázky nebo cizí měny. Říkalo se jim veksláci a jejich činnost představovala jednu z nejviditelnějších podob socialistického černého trhu.

Zatímco běžný občan stál frontu na nedostatkové zboží, vekslák mohl vydělávat na touze lidí po západních výrobcích. Obchodování s bony se postupně proměnilo ve výnosný nelegální byznys, který byl úzce propojený s fungováním socialistické ekonomiky.

Abychom pochopili vznik a rozmach veksláctví, musíme se nejprve podívat na samotný Tuzex. Podnik zahraničního obchodu Tuzex vznikl v červnu 1957. Jeho název se odvozoval od slov tuzemský export. Jeho hlavním úkolem bylo získávat pro československý stát tolik potřebné zahraniční měny. Socialistická ekonomika totiž potřebovala devizy k nákupům na světových trzích. Za tvrdé měny stát pořizoval například moderní stroje, technologická zařízení, suroviny nebo další zboží, které nebylo možné v dostatečném množství zajistit domácí výrobou.

Tuzex proto představoval zvláštní obchodní síť, ve které se prodávalo zboží převážně západního původu. Nabídka zahrnovala oblečení, kosmetiku, elektroniku, domácí spotřebiče, potraviny, hračky, sportovní potřeby i automobily. Pro běžného československého občana představoval Tuzex téměř jiný svět. Objevovaly se v něm výrobky, které na domácím trhu často nebyly dostupné. Zatímco v běžných prodejnách se čekalo na nedostatkové zboží, v Tuzexu si zákazník mohl koupit například zahraniční džíny, kvalitní kosmetiku, švýcarskou čokoládu nebo moderní elektroniku.

Mělo to však jeden zásadní háček. Za zboží se neplatilo běžnými československými korunami, ale zahraničními měnami nebo speciálními odběrními poukázkami, kterým se říkalo bony.

Bony byly pro většinu obyvatel Československa obtížně dostupné. Oficiálně je získávali především lidé, kteří měli příjmy v zahraničních měnách. Patřili mezi ně například pracovníci vyslaní do ciziny, členové diplomatických sborů, sportovci, umělci vystupující v zahraničí nebo lidé pobírající zahraniční důchody či dědictví. Paradoxně se k devizám dostávali také někteří disidenti, kteří dostávali finanční podporu ze zahraničí.

Československý stát si totiž udržoval monopol na obchodování s cizími měnami. Občané nemohli se svými valutami volně nakládat jako v zemích s volně směnitelnou měnou. Právě toto omezení vytvořilo prostor pro vznik černého trhu. Prakticky od počátku fungování Tuzexu se totiž začalo obchodovat s bony mimo oficiální distribuční systém. Lidé, kteří je získali, je prodávali těm, kteří chtěli nakupovat v Tuzexu, ale neměli přístup k zahraničním měnám. A právě zde vstoupili na scénu veksláci.

Slovo vekslák pochází z německého slovesa wechseln, tedy měnit nebo směňovat. Označení se spojuje také s otázkou, kterou pouliční směnárníci pokládali zahraničním turistům: „Wollen Sie Geld wechseln?“ – „Chcete směnit peníze?“

Vekslák byl člověk, který se zabýval nelegálním obchodováním s cizími měnami a tuzexovými bony. Jeho hlavním cílem bylo nakoupit valuty nebo bony za výhodnou cenu a následně je prodat s přirážkou. Nejviditelnější skupinu tvořili pouliční veksláci. Postávali před prodejnami Tuzexu, na nádražích, v centrech měst nebo na dalších místech s větším pohybem zahraničních návštěvníků.

Mezi sebou si říkali například „komáři“, což odkazovalo na jejich dotěrnost při oslovování potenciálních zákazníků. Používalo se také označení „nohy“, protože tito lidé trávili značnou část dne postáváním a obcházením ulic.

Jejich nabídka byla jednoduchá: bony nebo cizí měna. Výměny menších částek probíhaly přímo na ulici, zatímco větší obchody se odehrávaly v ústraní a s větší mírou opatrnosti. Veksláci tak fungovali jako neoficiální směnárny. Zatímco státní banka nabízela oficiální kurz, oni nabízeli turistům výhodnější podmínky a československým občanům zprostředkovávali přístup k bonům.

Základem veksláctví byl rozdíl mezi oficiálním a neoficiálním kurzem československé koruny vůči zahraničním měnám. Zahraniční turisté potřebovali při pobytu v Československu československé koruny. Stát se snažil zajistit, aby cizinci měnili své peníze oficiální cestou. Platila pro ně povinnost směnit stanovené minimum deviz. Například v roce 1973 činila minimální směna sedm amerických dolarů na osobu a den. O tři roky později se zvýšila na deset dolarů a v roce 1980 již dosahovala čtrnácti dolarů na osobu a den. Řada turistů však potřebovala více peněz, než kolik získala povinnou směnou. V takové situaci se obraceli na veksláky, kteří jim nabízeli výhodnější kurz. Získané dolary pak veksláci mohli směnit oficiální cestou za tuzexové poukázky, které následně prodávali československým zájemcům za cenu odpovídající černému trhu. Vznikl tak zvláštní koloběh: zahraniční turista získal koruny, vekslák valuty a československý zákazník bony. Na každém kroku se dalo vydělat.

Rozdíl mezi oficiálním a neoficiálním kurzem umožňoval dosahovat zajímavých zisků. Například zahraniční turista chtěl směnit 100 amerických dolarů. Vekslák nabídne zahraničnímu turistovi 27 československých korun za jeden dolar. Za 100 dolarů tedy vekslák zaplatí 2 700 Kčs. Získané dolary následně smění ve státní bance za tuzexové poukázky. Při oficiálním kurzu pro rok 1982 - 5,85 Kčs za dolar získá 585 bonů. Ty potom prodá na černém trhu za 5,50 Kčs za jeden bon. Utrží tak 3 217,50 Kčs. Po odečtení původních 2 700 korun mu zůstane rozdíl 517,50 Kčs. Jde o modelový výpočet založený na uvedených kurzech, nikoliv o univerzálně platný výdělek každého veksláka. Přesto dobře ukazuje, proč se podobné obchodování vyplácelo. Pokud někdo uskutečnil několik podobných transakcí denně, mohl si přijít na částky výrazně převyšující běžnou mzdu. Průměrný měsíční plat se v tehdejším Československu pohyboval přibližně mezi 1 200 a 1 700 korunami. Pro člověka, který dokázal pravidelně obchodovat s valutami a bony, proto představovalo veksláctví mimořádně výnosnou činnost.

Socialistický režim vyžadoval, aby všichni občané pracovali. Příživnictví, tedy vyhýbání se řádnému zaměstnání, bylo trestné. Řada veksláků proto měla oficiální zaměstnání, které jim poskytovalo dostatek volného času pro jejich skutečnou činnost. Pracovali například jako noční hlídači, vrátní, topiči nebo domovníci. Někteří se snažili získat také status invalidního důchodce. Veksláctví nebylo jednotnou organizovanou profesí. Vedle drobných pouličních směnárníků existovali lidé s rozsáhlejšími kontakty, kteří obchodovali s mnohem většími částkami. Významnou roli hrály osobní známosti, korupce a kontakty na další osoby, které mohly obchodování usnadňovat.

Činnost veksláků byla nelegální a stát proti ní formálně zasahoval. Přesto černý trh s bony a valutami přetrvával, a v 70. a 80. letech dosáhl značného rozsahu. Důvod byl poměrně jednoduchý. Tuzex pomáhal státu získávat devizy, zatímco veksláci zajišťovali, aby se k jeho zboží dostali i lidé, kteří by jinak bony neměli. Stát měl na jedné straně zájem na přísné kontrole deviz, ale zároveň potřeboval příliv zahraničních měn. Vznikal paradoxní systém, v němž se nelegální obchodování rozvíjelo vedle oficiální ekonomiky a částečně reagovalo na její nedostatky. Veksláci využívali především skutečnost, že československá koruna nebyla volně směnitelná a že obyvatelé měli omezený přístup k zahraničním měnám. Černý trh tak nebyl jen záležitostí několika pouličních podvodníků. Stal se součástí neformálního fungování socialistické společnosti.

Největší rozmach veksláctví nastal v 70. a 80. letech 20. století. Československá společnost se postupně více zajímala o západní spotřební zboží, zatímco domácí průmysl nedokázal uspokojit rostoucí poptávku. Velkým symbolem západní životního stylu se staly například džínové kalhoty. Pro mladou generaci představovaly nejen módní oblečení, ale také určitý symbol svobody a západního způsobu života. V 80. letech vzrostl zájem o elektroniku. Lidé toužili po barevných televizorech, videorekordérech, videokamerách, hi-fi soupravách, walkmanech nebo kalkulačkách. Ty na vnitřním trhu nebyly k dostání, ale v Tuzexu ano. Obchod rovněž nabízel zahraniční potraviny, čokolády, žvýkačky, limonády v plechovkách, kosmetiku, parfémy nebo prací prostředky.

Ale pro mnoho rodin představovaly nákupy v Tuzexu značnou finanční zátěž. Jeden nákup mohl znamenat několik měsíčních výdělků. Bony se proto často sháněly jen na konkrétní věc, po které člověk toužil. Bony se v průměru nabízely 5 Kčs za 1 bon.

Veksláctví bylo úzce spojené s podmínkami socialistického Československa. Po listopadu 1989 se ekonomické a politické podmínky začaly zásadně měnit. Liberalizace trhu, postupné uvolňování devizového režimu a přechod k tržní ekonomice odstranily důvody, na kterých byl původní vekslácký systém založen. Tuzex postupně ztrácel své výsadní postavení a v průběhu 90. let jeho význam zanikl.

Veksláci se tak stali jedním z výrazných symbolů pozdního socialismu. Připomínají dobu, kdy obyčejné džíny, zahraniční čokoláda nebo videorekordér představovaly luxus a kdy se kolem několika obchodů s nedostupným zbožím vytvořila rozsáhlá neoficiální ekonomika. Otázka „Bony, nechcete bony?“ dnes působí jako vzpomínka na zvláštní svět, ve kterém se nedostatek, touha po západním zboží a státní regulace spojily v jeden pozoruhodný fenomén každodenního života.

Zdroje:

Havlík, Adam: Marky, bony, digitálky. Praha Vyšehrad 2022.

Mayer, Francois: Češi a jejich komunismus. Praha Argo 2009.

Kalinová, Lenka: Společenské poměry v čase socialistického experimentu. Praha Academia 2007.