Genocida původních obyvatel Ameriky: Jak evropská kolonizace změnila dva kontinenty

Příchod Evropanů do Ameriky odstartoval jednu z největších demografických katastrof v dějinách lidstva. Původní obyvatelé umírali na zavlečené nemoci, v koloniálních válkách i v důsledku nucené práce. Miliony lidí přišly o své domovy, půdu a kulturní dědictví. Lze tyto události označit za genocidu?

Když se dnes hovoří o objevení Ameriky, nejčastěji se připomíná Kryštof Kolumbus, který v roce 1492 doplul do Karibiku. Evropané však americký kontinent navštívili již o několik století dříve. Kolem roku 1000 se na Newfoundlandu usadili severští mořeplavci - Vikingové, jejichž přítomnost dokládají archeologické nálezy v lokalitě L’Anse aux Meadows. Osada měla krátké trvání a nevedla k trvalé evropské kolonizaci kontinentu. Tu odstartovaly až zámořské výpravy na konci 15. století.

Amerika přitom nebyla neznámou, prázdnou zemí čekající na své objevitele. Po tisíce let ji obývaly miliony lidí, kteří vytvořili rozmanité společnosti, jazyky, náboženství a kulturní tradice. Existovaly zde vyspělé zemědělské civilizace, rozsáhlá města, obchodní sítě i složité politické útvary. Aztécká říše ovládala značnou část středního Mexika, zatímco v Andách se rozvíjela říše Inků. Mayové vytvořili pozoruhodnou civilizaci s propracovaným kalendářem, písmem a matematickými znalostmi. V Severní Americe existovaly četné zemědělské společnosti, obchodní centra i společenství založená na lovu, sběru a rybolovu. Představa, že všichni původní obyvatelé Ameriky žili stejným způsobem, je proto mylná. Lišili se jazykem, politickým uspořádáním, způsobem obživy i náboženskými představami. Spojovalo je především to, že jejich svět začal být po příchodu Evropanů zásadně narušován.

Konec 15. století přinesl zásadní proměnu evropských dějin. Roku 1492 dobyli katoličtí panovníci Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská Granadu, poslední významné muslimské království na Pyrenejském poloostrově. Ve stejném roce vyplul Kryštof Kolumbus na západ přes Atlantik. Jeho výprava měla najít námořní cestu do Asie, zejména k bohatým obchodním oblastem východní Asie. Místo toho Kolumbus dorazil do Karibiku, kde se setkal s původními obyvateli. Přestože se domníval, že dosáhl asijských oblastí, jeho plavba otevřela cestu k postupnému dobývání amerických území evropskými mocnostmi.

Španělskou expanzi podporovala touha po zlatě, stříbře, nových územích a politické moci. Významnou úlohu hrálo také šíření křesťanství. Dobývání se účastnili conquistadoři, tedy španělští dobyvatelé, kteří doufali v bohatství, společenský vzestup a získání půdy. Pro místní obyvatele však příchod Evropanů znamenal zásadní ohrožení. Jejich území začala být zabírána, tradiční mocenské struktury se rozpadaly a mnozí lidé byli nuceni pracovat pro nové vládce. Odpor původních obyvatel Evropané často potlačovali vojenskou silou. Kolonizace nebyla pouhým setkáním dvou odlišných kultur. Byla také procesem, při němž jedna strana postupně získávala moc nad územím, zdroji a obyvatelstvem druhé.

Jedním z nejničivějších důsledků evropského příchodu bylo dramatické snížení počtu původních obyvatel Ameriky. Přesný počet obyvatel před rokem 1492 není znám. Historické a demografické odhady se výrazně liší, protože neexistují úplné dobové soupisy a jednotlivé oblasti se vyvíjely odlišně. Vědecké teorie odhadují, že předkolumbovská Amerika měla přibližně 60 milionů obyvatel. Během následující ho století však populace poklesla přibližně o 90 procent. Takový demografický kolaps neměl v moderních dějinách mnoho srovnatelných příkladů. Celé společnosti přišly o velkou část svých členů, některé komunity zanikly a jiné se musely přizpůsobit zcela novým podmínkám. Za nejvýznamnější příčinu poklesu obyvatelstva jsou v mnoha oblastech považovány epidemie infekčních nemocí. Jejich dopad však zesilovaly války, nucená práce, hlad, vysídlování a rozpad tradičních způsobů obživy.

Obyvatelé Ameriky byli po tisíce let do značné míry odděleni od obyvatel Evropy, Afriky a Asie. V důsledku toho se jejich populace nesetkávaly se stejným spektrem infekčních patogenů. Po příchodu Evropanů se v Americe začaly šířit nemoci, jako byly pravé neštovice, spalničky, chřipka… Původní obyvatelé neměli vůči těmto nově zavlečeným infekcím odpovídající populační imunitu. Nemoci proto mohly způsobovat mimořádně ničivé epidemie. Nejtragičtější dopady měly epidemie v hustě osídlených oblastech, kde se infekce šířily rychle a zasahovaly velké množství lidí. V některých případech se nákaza dostala do komunit ještě před přímým kontaktem s evropskými kolonizátory, a to prostřednictvím obchodních a migračních sítí mezi původními obyvateli. Jedním z nejznámějších příkladů je epidemie pravých neštovic, která v roce 1520 zasáhla území dnešního Mexika. Epidemie výrazně oslabila aztéckou společnost v době, kdy proti ní vedly válku španělské síly Hernána Cortése a jejich domorodí spojenci. Následující rok padlo hlavní město Tenochtitlán. Bylo by však nepřesné tvrdit, že Aztéky porazila pouze nemoc. Rozhodující roli sehrála kombinace epidemie, vojenských střetů, vnitřních konfliktů a spojenectví Španělů s národy, které se aztécké nadvládě bránily. Epidemie měly ničivé následky také proto, že zasahovaly celé komunity současně. Pokud onemocněli zemědělci, lovci, rodiče, náboženští představitelé i lidé pečující o nemocné, společnost přicházela nejen o své členy, ale také o schopnost zajistit každodenní přežití. Přerušovala se výroba potravin, péče o děti i předávání znalostí. Opakované epidemie navíc přicházely v době, kdy se přeživší teprve vzpamatovávali z předchozích ztrát. Nemoci ovšem nebyly jediným důsledkem kontaktu s Evropou. Kolonizátoři přinesli také nové hospodářské systémy, zvířata a technologie, které proměnily krajinu i život původních obyvatel.

Španělská kolonizace zasáhla především Karibik, Střední Ameriku a rozsáhlé oblasti Jižní Ameriky. Dobytí aztécké a incké říše umožnilo Španělům ovládnout rozsáhlá území a získat přístup k cenným zdrojům. Koloniální správa využívala systémy nucené práce a tributů. V některých oblastech byli původní obyvatelé nuceni pracovat v dolech, na zemědělských statcích nebo při stavbě infrastruktury. Tvrdé pracovní podmínky, nedostatek potravin a násilí přispívaly k vysoké úmrtnosti. Významnou roli sehrál například systém encomienda, v jehož rámci získávali španělští kolonisté právo vybírat od přidělených domorodých komunit tribut a pracovní služby. Systém měl podle oficiálního zdůvodnění zahrnovat také ochranu a náboženské vzdělávání původních obyvatel. V praxi však často vedl k jejich vykořisťování. Proti krutému zacházení vystupovali i někteří Evropané. Mezi nejznámější patřil dominikánský mnich Bartolomé de las Casas, který popisoval násilí páchané na původním obyvatelstvu a hájil jeho právo na důstojné zacházení. Evropské koloniální mocnosti zároveň rozvíjely plantážní hospodářství. V Brazílii, Karibiku a později v dalších oblastech se pěstovala cukrová třtina a jiné výnosné plodiny. Pracovní síla byla stále častěji zajišťována obchodem s zotročenými Afričany, kteří byli násilně převáženi přes Atlantik. Kolonizace tak přinesla evropským mocnostem bohatství, obchodní příležitosti a nové zdroje. Její náklady však v mnoha případech nesli lidé, kteří byli zbavováni svobody, půdy a možnosti rozhodovat o vlastním životě.

Evropská kolonizace nebyla pouze vojenským a hospodářským procesem. Provázely ji také spory o náboženství, práva a postavení původních obyvatel. Někteří Evropané je považovali za méně civilizované a předpokládali, že jejich společnosti je třeba podřídit evropským politickým a náboženským pravidlům. Objevovaly se názory, které ospravedlňovaly nucenou práci, podrobení i násilné šíření křesťanství. Zároveň se vedly významné teologické a právní debaty o tom, jaká práva původním obyvatelům náležejí a zda mohou být legitimně zbavováni svobody. Nešlo jednoduše o jednotný spor, v němž by všichni Evropané popírali jejich lidskost. Uvnitř církve i evropských politických elit existovaly rozdílné postoje. Významným mezníkem byla diskuse ve Valladolidu v letech 1550–1551, v níž se střetly názory na ospravedlnitelnost španělského dobývání Ameriky a zacházení s jejími obyvateli. Bartolomé de las Casas hájil práva původních obyvatel, zatímco jeho protivník Juan Ginés de Sepúlveda obhajoval některé formy španělské nadvlády. Tyto debaty ovšem samy o sobě nezastavily násilí. Mezi právními a náboženskými prohlášeními na jedné straně a skutečným životem v koloniích na straně druhé často existoval hluboký rozpor.

Zatímco španělská expanze zasáhla zejména Střední a Jižní Ameriku, v Severní Americe postupně sílila britská a francouzská kolonizace. První trvalá anglická osada v Jamestownu vznikla roku 1607 na území dnešní Virginie. Během následujících desetiletí se na východním pobřeží formovaly britské kolonie. Jejich osadníci zabírali půdu, zakládali nová sídla a rozšiřovali zemědělství. Pro původní obyvatele znamenal tento proces stále větší tlak na jejich území. Některé národy s Evropany obchodovaly a uzavíraly spojenectví, jiné s nimi vedly války. Mnohé komunity byly postupně vytlačovány ze svých tradičních území. V průběhu 19. století se americká vláda stále výrazněji snažila přesouvat původní obyvatele na území západně od řeky Mississippi. Zvlášť tragickým příkladem bylo nucené vystěhovávání národů z jihovýchodu Spojených států, známé jako Cesta slz. Při těchto přesunech lidé trpěli hladem, nemocemi, vyčerpáním a nedostatkem základního zabezpečení. Ztráta půdy znamenala nejen hospodářské škody, ale také přerušení vztahů ke krajině, posvátným místům a tradičním zdrojům obživy. V pozdějších obdobích byly mnohé původní národy nuceny žít v rezervacích. Jejich podmínky se lišily, ale omezování území a pravomocí, nedostatek zdrojů a zásahy do tradičního způsobu života měly dlouhodobé následky.

Rezervace se staly jedním z nástrojů, jimiž americká vláda a další instituce omezovaly územní a politickou autonomii původních národů. Nebyly všechny vytvořeny ve stejnou dobu ani za stejných podmínek, ale jejich vznik často souvisel s územním vytlačováním domorodého obyvatelstva. Kromě ztráty půdy čelili původní obyvatelé také tlakům na kulturní asimilaci. Úřady a misionářské instituce se v různých obdobích snažily prosazovat angličtinu, křesťanství a evropsko-americké vzdělávací normy. Zvlášť ničivý dopad měly internátní školy, do nichž byly děti původních obyvatel odváděny nebo posílány pod nátlakem. V řadě těchto institucí jim bylo zakazováno používat vlastní jazyky a dodržovat tradiční zvyky. Některé děti zažívaly fyzické a psychické násilí, zanedbávání i další formy zneužívání. Následky se projevovaly nejen během života jednotlivých dětí, ale také v dalších generacích. Přerušování rodinných vazeb a potlačování jazyků oslabovalo předávání kulturních znalostí. Původní obyvatelé přesto své tradice zcela neztratili. Mnohé národy si zachovaly vlastní jazyky, obřady, politické instituce a historickou paměť. Dnes řada komunit usiluje o obnovu jazyků, ochranu kulturního dědictví a uznání svých práv.

Ani občanská práva nebyla ve Spojených státech přiznána všem původním obyvatelům najednou. Zákon z roku 1924 přiznal americké občanství všem původním obyvatelům narozeným na území USA, ale některé státy jim nadále bránily v účasti ve volbách. Překážky přetrvávaly i v polovině 20. století.

Francouzská kolonizace měla v některých oblastech odlišnou podobu než britské osidlování. Francouzi budovali obchodní síť zaměřenou mimo jiné na kožešiny a uzavírali spojenectví s některými původními národy. Tato spolupráce však neznamenala, že francouzská přítomnost byla vždy mírumilovná. Obchodní rivalita, války, územní spory a epidemie rovněž zasahovaly místní společnosti. Vztahy se lišily podle oblasti a konkrétního období.

Portugalsko se zaměřilo především na Brazílii, kterou si nárokovalo po výpravě Pedra Álvarese Cabrala v roce 1500. Kolonizace vedla k rozvoji plantážního hospodářství a těžby nerostných surovin. Původní obyvatelé přicházeli o území a byli vystaveni násilí, nucené práci i epidemickým nemocem. V brazilských koloniích se postupně rozšířilo také otroctví Afričanů. Obchod s otroky se stal důležitou součástí atlantické ekonomiky, která spojovala Evropu, Afriku a Ameriku. Přestože jednotlivé koloniální mocnosti používaly odlišné strategie, jejich expanze zásadně proměnila politické, hospodářské a kulturní poměry obou amerických kontinentů.

Historici proto při hodnocení kolonizace rozlišují mezi obrovským demografickým úbytkem, koloniálním násilím, nuceným vysídlováním, kulturní asimilací a konkrétními případy genocidního jednání. Samotný fakt, že miliony lidí zemřely v důsledku epidemických nemocí, ještě automaticky neznamená, že všechny tyto smrti byly výsledkem záměrné genocidy. V mnoha případech však kolonizační mocnosti vědomě používaly násilí, ničily komunity, zabíraly jejich území a přijímaly opatření, která ohrožovala jejich další existenci. V některých historických případech se jednalo o cílené ničení konkrétních skupin. Jinde měly zásadní význam epidemie, nucená práce, hladomory a rozpad společnosti, aniž by bylo možné všechny tyto následky připsat jednotnému záměru vyhladit původní obyvatelstvo. Kolonizace Ameriky nebyla jednotnou událostí, ale dlouhým procesem, který se v různých částech kontinentu odehrával odlišně. Její důsledky však zahrnovaly rozsáhlou ztrátu lidských životů, území, politické samostatnosti a kulturního dědictví.

Evropská kolonizace zásadně změnila svět. Do Evropy proudilo zlato a stříbro, rozvíjel se atlantický obchod a na starý kontinent se dostaly plodiny, jako jsou brambory, kukuřice, rajčata a tabák. Z Ameriky naopak pocházely nové zemědělské a hospodářské možnosti, které proměnily evropskou stravu i ekonomiku. Tato proměna však měla vysokou lidskou cenu. Původní obyvatelé Ameriky čelili epidemiím, válkám, vyhánění, nucené práci a potlačování vlastních tradic. V mnoha oblastech ztratili většinu původního obyvatelstva a jejich společnosti se musely vyrovnat s hlubokými změnami. Přesto původní obyvatelé Ameriky nezmizeli. Miliony jejich potomků dnes žijí v Severní, Střední i Jižní Americe. Udržují své jazyky, obnovují kulturní tradice a usilují o ochranu území, politickou autonomii a nápravu historických křivd. Dějiny kolonizace proto nejsou pouze příběhem evropských objevů a vzestupu nových říší. Jsou také příběhem lidí, jejichž svět byl násilně proměněn a jejichž potomci dodnes nesou část následků těchto událostí.

Zdroje:

Svatava Raková: Víra, rasa a etnicita v koloniální Americe. Praha 2005.

Svatava Raková: Dobrodruzi, puritáni a Indiáni. Praha Libri 1998.

Josef Janáček: Století zámořských objevů 1415-1522. Praha 1959.