Článek
Stačilo mít nesprávný názor, vyznávat náboženství nebo se dostat do hledáčku Státní bezpečnosti. Z člověka se rázem mohl stát nepřítel státu. Vyšetřovatelé používali fyzické násilí, psychický nátlak i dlouhé výslechy bez spánku. Přiznání často neměla s pravdou nic společného.
Politické procesy začaly téměř okamžitě po únoru 1948 a intenzivně pokračovaly dalších šest let. Jednalo se o masovou nezákonnost, jejímž cílem bylo upevnění moci komunistického režimu. Režim je využíval k posílení svých mocenských pozic a bez těchto procesů by tehdejší systém nemohl fungovat. Součástí všech politických procesů bylo hrubé porušování lidských práv a svobod, které byly zakotveny v ústavě a zákonech tehdejšího státu. Občané byli souzeni převážně za výroky namířené proti režimu, za své náboženské přesvědčení nebo za šíření informací, které byly považovány za protirežimní.
Stalinova roztržka s Jugoslávií
V roce 1947 došlo v Jugoslávii k roztržce se Stalinem. Příčinou byla příliš samostatná politika Josipa Broze Tita na Balkáně. Jugoslávští komunisté nebyli ochotni ustoupit tlaku Moskvy a chtěli si zachovat nezávislost. V červnu 1948 odsoudilo Informbyro jugoslávské vedení jako nemarxistické a nacionalistické. O rok později byla Komunistická strana Jugoslávie označena za fašistickou a její vedení za kliku vrahů a špionů. Existence samostatného politického názoru vystrašila Stalina natolik, že rozpoutal hledání takzvaných Titových zrádců. To se stalo jedním z faktorů, které ovlivnily politické procesy v Československu, Polsku, Maďarsku a Bulharsku.
Cíl politických procesů
Prvotním cílem politických procesů bylo zavést a upevnit komunistickou nadvládu. Procesy byly organizovány za účelem prosazení a potvrzení správnosti oficiální politiky komunistického režimu. Měly potvrdit legitimitu únorového převratu, upevnit státní moc a zničit veškerý odpor proti režimu. Jejich úkolem bylo také vyvolat ve společnosti strach, který komunistům sloužil k udržení nadvlády. Měly všem ukázat, že nikdo není v bezpečí, a tím občany donutit k poslušnosti. Takzvané monstrprocesy měly vyvolat ve společnosti otřes a šokovat obyvatelstvo.
Procesy měly společnosti ukázat, že republika je v ohrožení. Staly se hlavním nástrojem komunistů k udržení moci. Pomocí politických procesů bylo možné v krátké době vybudovat celou konstrukci komunistického režimu a udržet ji při životě. Cílem bylo formovat postoje obyvatelstva prostřednictvím prezentace odsouzených jako nepřátel režimu a současně působit preventivně na ostatní občany. Většina procesů byla veřejná. Média vyzývala k ostražitosti a obvinění byli systematicky označováni za nepřátele a zrádce, případně za spojence imperialismu.
Role Státní bezpečnosti
Nejdůležitější roli v politických procesech měla Státní bezpečnost (StB). V letech 1948 až 1956 disponovala prakticky nekontrolovatelnou mocí. Stala se hlavním organizátorem politických procesů, což představovalo jednu z jejích hlavních činností v letech 1948 až 1955. Státní bezpečnost měla tak obrovský vliv, že ji chtěl ovládnout každý, kdo usiloval o moc. Ve skutečnosti ji však výrazně ovlivňovali sovětští poradci, kteří jejím prostřednictvím zasahovali do nejdůležitějších oblastí státní moci. Tím byla výrazně omezena státní suverenita a nezávislost Československa.
Státní bezpečnost vytvářela strategii jednotlivých procesů, pečlivě vybírala svědky a důkladně je připravovala na jejich vystoupení před soudem. Rovněž vybírala prokurátory, soudce i obhájce. Sestavovala skupiny obžalovaných tak, aby odpovídaly předem připravenému politickému záměru. Dozorovala také průběh soudních líčení. Bylo nutné, aby účastníci znali své výpovědi nazpaměť.
Koncepce přípravy procesů byla sestavena tak, aby v obžalobě zaznívala obvinění z nejtěžších zločinů, jako byla vlastizrada, špionáž či pokus o vraždu. Obžalovaní museli být údajně napojeni na organizace zasahující až do ministerstev nebo centrálních státních institucí. Případně museli být ve spojení s některou západní cizí mocností. Procesy se konaly převážně veřejně.
Role sovětských poradců
Součástí vyšetřování a vyšetřovacích metod byla také činnost sovětských poradců. Českoslovenští vyšetřovatelé sice kruté vyšetřovací metody znali, mnohé další si však postupně osvojili právě od sovětských poradců. Ti zavedli vyšetřovací protokoly, výslechové plány a jejich důsledné dodržování, systém zapisování výslechů, strukturu nepřetržitých výslechů a mnoho dalších postupů. Vyšetřovatele rovněž seznámili se systémem psychologického nátlaku a metodami vedoucími k psychickému zlomení vyslýchaného. Radili jim, jak mají protokoly vypadat, jak je sestavovat a co mají obsahovat.
Výslechové protokoly směřovaly k tomu, aby se vyslýchaný doznal ke všemu, co v nich bylo uvedeno, a aby je nakonec vlastnoručně podepsal. Vyšetřovatelé museli vyslýchaného donutit k přiznání. Jeden z vyšetřovatelů například uvedl: „Uhodit je třeba vždycky tak, aby to nebylo vidět. Pokud možno se vyhnout obličeji.“
Další metodou, kterou sovětští poradci zavedli do vyšetřování, bylo svérázné získávání důkazů. Dokázali československé vyšetřovatele přesvědčit, že nepřátelé po sobě nezanechávají žádné důkazy, a proto si je musí vyšetřovatelé obstarat sami. K tomuto účelu sloužily především výslechy. Stávalo se také, že si vězni po krutém mučení a trýznění vymýšleli jména a osoby, se kterými měli údajně udržovat špionážní styky, aby alespoň na chvíli unikli nelidskému zacházení. Někteří následně své výpovědi odvolali, a proto byli znovu mučeni a nuceni, aby je potvrdili.
Podmínky výslechů
Výslechy trvaly 14 až 16 hodin denně. Ani ve zbývající části dne však vězni neměli možnost odpočinku. Nesměli si v cele sednout a byli nuceni neustále chodit. Věznitelé jim nedovolovali ani spát. Důvod byl jednoduchý: vyšetřovaní byli kvůli tomu psychicky i fyzicky vyčerpaní, kladli menší odpor a byli ochotnější přiznat se k čemukoliv. Někteří dokonce ani nevěděli, co podepisují, což však vyšetřovatelům nevadilo.
Vyšetřovatelé vězně bili, psychicky deptali, uráželi, ponižovali, křičeli na ně a nadávali jim. Při výsleších docházelo také k mnoha tragédiím, kdy vězni umírali na následky fyzického týrání. Například faráře Josefa Toufara vyšetřovatelé při výslechu brutálně zbili, přičemž na následky utrpěných zranění zemřel. Obětí brutálního zacházení při výsleších bylo mnohem více.
Obzvláště krutému zacházení byli vystaveni vězni umístění v celách v takzvané Winterově ulici, kde se nacházela budova Státní bezpečnosti. Ve sklepních prostorách byly zřízeny vězeňské cely určené pro zvlášť závažné případy. Vězni v nich byli nejen hrubě biti, ale museli také nosit svěrací kazajky a dostávali chléb a vodu pouze jednou denně. Někteří měli v ústech takzvanou „hrušku“, aby nebyl slyšet jejich křik. V těchto celách panovala taková zima, že vyšetřovatelé museli protokoly sepisovat v zimnících a kloboucích. Svěrací kazajky se používaly také proto, že někteří vězni při výsleších v zoufalství tloukli hlavou o zeď nebo do topení.
Proč se vyšetřovatelé dopouštěli takového nelidského jednání?
Proč se vyšetřovatelé dopouštěli tak krutého zacházení s vězni? Proč používali podvody a vědomé lži, aby dosáhli odsouzení nevinných lidí? Jaký k tomu měli motiv? Vybírala si Státní bezpečnost do svých řad osoby podobného charakteru, které se neštítily ničeho? Jednu z odpovědí můžeme najít ve výpovědích vyšetřovatelů před rehabilitačními komisemi v 60. letech, které se jich ptaly, proč porušovali zákony. Odpovídali například: „Žádné zákony jsem neznal a neznám, nikdo to po mně nechtěl, řídil jsem se směrnicemi strany a rozkazy ministra, o zákonnosti se vůbec nemluvilo…“
Další příčinou nelidského chování vyšetřovatelů mohlo být jejich nedostatečné vzdělání. Mezi příslušníky Státní bezpečnosti převažovali dělníci bez vyššího vzdělání. Dalším důvodem mohl být pocit moci nad člověkem, který ještě před nedávnem zastával významnou funkci, ale nyní se ocitl v roli obžalovaného. Obžalovaní často převyšovali své vyšetřovatele nejen inteligencí, ale i vzděláním. Velmi důležitým faktorem byl také fanatismus, který byl podporován třídní nenávistí.
Komunisté trestali celé rodiny
Komunisté netrestali pouze samotné odsouzené, ale také jejich rodiny. Rodinní příslušníci, kteří zůstali na svobodě, byli pro režim i ostatní spoluobčany považováni za politicky nespolehlivé. Manželky s dětmi bývaly vystěhovávány z dosavadního bydliště, děti uvězněných otců se nemohly dostat na vybrané školy a jejich sourozenci bývali zbavováni možnosti vykonávat svá původní povolání nebo přicházeli o zaměstnání. Staří rodiče dožívali ve strachu a často také v nouzi. Děti pravděpodobně trpěly nejvíce. Okolí se na ně dívalo jako na malomocné a lidé se často stranili celé jejich rodiny. Komunistické vedení se postaralo o to, aby se následky politických procesů přenášely i na další generace. Děti obětí tak nesly důsledky pronásledování svých rodičů po celý život.
Rehabilitace? Spravedlnost přicházela jen pomalu
Dne 10. ledna 1955 byla zřízena komise pro přezkoumání některých soudních případů z roku 1948, a to z hlediska výše trestů uložených osobám odsouzeným za politickou činnost. Úkolem komise bylo pouze posoudit výši trestů, nikoli přezkoumat nezákonnost samotného stíhání. Výsledkem její práce tak mohlo být pouze jedno ze dvou rozhodnutí: trest ponechat, nebo jej zkrátit.
Během svého šetření získala komise mnoho důkazů o nezákonnosti stíhání, vyšetřování i ukládání trestů. Tyto informace mohly pomoci k úplné rehabilitaci stovek lidí. Strana však rozhodla jinak. Nemohla si dovolit připustit, že oběti politických procesů byly nevinné. Stávalo se proto, že byl odsouzenému trest pouze zkrácen, například na polovinu.
V roce 1960 vyhlásil prezident Antonín Novotný rozsáhlou amnestii, díky níž se řada politických vězňů dostala na svobodu. V 60. letech následovaly další pokusy o rehabilitaci obětí. Významným mezníkem se stal rok 1968, kdy byl přijat zákon o soudní rehabilitaci. Tento proces byl však zastaven po nástupu Gustáva Husáka k moci.
Propuštění neznamenalo návrat do normálního života
Životy odsouzených, kteří byli propuštěni na svobodu, už nikdy nebyly normální. Společnost se na ně často dívala jako na nespolehlivé občany. Ti, kteří byli propuštěni ještě v 50. letech, dokonce dostávali doklady, které jim předurčovaly práci na nejhorších pracovištích, například v dolech nebo hutích.
Lidé, kteří se vrátili po letech věznění, měli často trvale podlomené zdraví. Přicházeli o bydlení i životní partnery, kteří mnohdy nevydrželi dlouhodobý společenský tlak a požádali o rozvod. Ani manželky odsouzených neměly možnost vykonávat lépe placená či společensky významnější zaměstnání a často byly nuceny pracovat na podřadných pozicích. Jejich děti neměly stejné možnosti vzdělávání jako děti ostatních občanů. Propuštění vězni navíc zůstávali i nadále pod dohledem Státní bezpečnosti.
Politické procesy 50. let tak nebyly pouze kapitolou o nespravedlivých rozsudcích. Byly součástí systému, který dokázal člověka připravit o svobodu, důstojnost, rodinu i budoucnost. Komunistický režim nepotřeboval pouze odsoudit své odpůrce. Potřeboval také, aby se ostatní lidé báli vůbec pomyslet na to, že by mu mohli odporovat.
Zdroje:
KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. Archiv (Mladá fronta). Praha: Mladá fronta, 1993.
KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost: státní bezpečnost 1948-1956. Knihy dokumenty. Brno 1999.
KAPLAN, Karel. Politické procesy 50. let v Československu. In: Politické procesy v Československu po roce 1945 a "případ Slánský": sborník příspěvků ze stejnojmenné 80 konference, pořádané ve dnech 14.-16. dubna 2003 v Praze. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v Praze, 2005.
HEJL, Vilém. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1990.
