Článek
Československé opevnění patří k nejvýznamnějším projektům vojenského stavitelství své doby. Stalo se nejrozsáhlejším vojenským stavebním dílem v Československu. Důmyslný obranný systém lehkých a těžkých objektů, byl ve své době naprosto nadčasový. A pokud by se jej podařilo dokončit a o naši zem by se svedl boj, měli by Němci obrovské problémy. Wehrmacht by pocítil vysokou technickou odolnost našeho opevnění. Německé tanky té doby (mluvíme o roce 1938) by měly proti našemu opevnění velké problémy. Tehdejší lehké tanky Panzer měly slabé pancéřování, jejich děla se dala použít spíš k odrážení pěchoty, než k likvidaci pevných betonových objektů. Tanky by měly rovněž problém překonat protitankové příkopy a železné zátarasy ( rozsocháče tzv. české ježky ), které byly součástí opevnění. Naše pevnosti měly silné pancéřové části a tlustý beton, který běžné pumy nedokázaly snadno prorazit. Kdyby se opevnění začalo aktivně bránit tak by proti pěchotě využilo své kulomety, které by byly schopny držet obranu i proti přesile. S jedním velkým ALE. Kdybychom se nepodřídili diktátu Mnichovské dohody a odhodlali se bránit, Československé opevnění skutečno představovalo těžko překonatelnou překážku, s jedním velkým ALE.
V období mobilizace v roce 1938 bylo opevnění ve skutečnosti dokončeno pouze z části. Míra rozestavěnosti se lišila podle typu objektů. Lehká opevnění byla dokončena přibližně ze 70 %, - což představovalo cca 10 000 pevnůstek. Těžké opevnění bylo z velké části rozestavěné, bylo dokončeno cca 25 % pevností schopných boje. Plně vybetonováno bylo 260 těžkých objektů z plánovaného počtu 1200.
Československé opevnění patřilo ve své době k nejmodernějším na světě a prokazovalo vysokou technickou úroveň československého průmyslu. Když v září 1938 došlo k vyhrocení krize v pohraničí, část opevnění byla již hotová. Dokončeno bylo asi 10 000 lehkých objektů a přibližně 260 těžkých objektů, včetně několika tvrzí ( Hůrka, Bouda, Adam, Dobrošov ). Ale opevnění nebylo zdaleka dokončeno podle původních plánů. Mnoho důležitých úseků, zejména na jižní Moravě, která se stala důležitou po anšlusu Rakouska, a východ Slovenska zůstalo nedostavěno nebo bylo teprve v přípravné fázi. Navzdory tomu byla československá armáda v září 1938 mobilizována a připravena hájit republiku. Vojáci obsadili bunkry a čekali na rozkaz k boji. Ten bohužel nikdy nepřišel, došlo k Mnichovskému diktátu, který přinutil ČSR postoupit pohraničí Německu.
Kde se vůbec vzala myšlenka postavit opevnění? O jeho výstavbě nerozhodly jen vojenské špičky československé armády, ale bylo i přáním politiků se zapojením sil celého národa. Systém pevností měl chránit hranice a umožnit naší armádě odolávat případné invazi. Ačkoliv k obraně nikdy reálně nedošlo, opevnění zůstává svědectvím o důkladnosti příprav a o odhodlání bránit republiku za každou cenu.
Studie k obraně republiky vznikaly již od roku 1921. Intenzivní diskuze o formě a způsobu obrany nastaly v roce 1933, kdy se k moci v sousedním Německu dostal Adolf Hitler, který veřejně vyhlásil svůj úmysl připojit k Třetí říši všechna území obývaná etnickými Němci. To znamená i Sudety v tehdejším Československu, kde žilo něco přes 3 milióny německých obyvatel. Na tuto hrozbu muselo Československo reagovat. Vedly se diskuze o obraně státu proti Německu, Maďarsku a Polsku s nadějí, že Rakousko zachová neutralitu. Celková rozloha našich ohrožených hranic činila 4 120 kilometrů. Z toho 1545 km tvořila hranice s Německem, 984 km s Polskem, 832 km s Maďarskem a 558 km hranice s Rakouskem. V první republice žilo mnoho národnostních menšin, celých 33,76 % neslovanských národů (převážně Němců), Čechoslováků bylo 66,24 %, z celkového počtu 15 182 000 obyvatel. A právě tyto menšiny byly usazeny kolem státních hranic s Německem , Maďarskem a Rakouskem. To pro československou armádu znamenalo, že bude bojovat od samého začátku v obklíčení, a to i na vlastním území, a proti značné přesile. Nabízely se dvě koncepce obrany. Buď vybudovat silně pohyblivé vojenské svazky a mohutné letectvo, které bude schopné rychle zlikvidovat překvapivý útok nepřítele. Nebo se po vzoru Francie opřít o předem vybudované stálé opevnění kolem státních hranic, které by zadrželo nepřítele na dobu nutnou pro provedení mobilizace armády. A zároveň by umožnilo vést polní armádě ústupový boj ve směru západ - východ a tím získat čas pro zásah spojenců.
Roku 1935 vzniklo Ředitelství opevňovacích prací. Ředitelem byl jmenován generál Karel Husárek. Mělo na starosti výstavbu opevnění, která začala vzápětí s velkým nasazením. V létě roku 1934 byla přijata koncepce obrany československého státu, která odstartovala budování opevnění na našich hranicích. První program opevňování Československa byl schválen 12. prosince 1935 a předpokládal výstavbu pouze linie těžkého opevnění v celkem pěti etapách: 1. Moravská Ostrava, Králíky - Mückenberg, Steinberg - Ramzová, Háj ve Slezsku - Opava - Krnov, mosty na Slovensku 2. Orlické hory - Náchod - Trutnov 3. Krkonoše - Labe, jižní Slovensko 4. Břeclav - Znojmo 5. Plzeň a opevnění západně od Prahy, Těšínsko a severní Slovensko.
Druhý program byl schválen 2.6.1936. Předpokládal výstavbu souvislých linií těžkého opevnění rozdělenou do čtyř etap. Měly být budovány okolo celého území Česka, na Slovensku se počítalo pouze s uzávěrami budovanými na jihu proti Maďarsku, a na severní hranici jako obrana proti Polsku. 1. Odra - Krkonoše, předmostí Bratislavy, mosty v Komárně, Parkáni a Čopu, dolní Hron (Bajtava), 2. Krkonoše - Labe, jižní Slovensko, 3. Krušné hory, Cheb - Český les, Šumava, 4. opevnění proti Polsku (souvislé), opevnění proti Polsku (uzávěry), jižní Morava, jižní Čechy
Třetí program schválený 7. prosince 1937 se jmenoval „Husárkův konečný program“. Jeho podstatnou změnou byla změna celkové koncepce čs. opevnění. Základní obrannou linii měly namísto těžkého opevnění tvořit dva sledy lehkých objektů vzor 37. Těžké opevnění mělo být budováno jako předsunuté a to pouze na nejohroženějších úsecích (především mezi řekami Odrou a Labem). Kromě opevnění pohraničních oblastí se počítalo i s realizací vnitrozemských příček. Plán byl rozdělen do 4 etap s tím, že všechny práce budou ukončeny nejpozději v roce 1951. V průběhu cca 15 let mělo být postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých objektů. 1. etapa měla skončit v letech 1941-42. Za tuto dobu měly být postaveny všechny lehké a také většina těžkých objektů. 2. etapa (1941-45): zahrnovala zesílení vybudovaných postavení na jižním Slovensku, okolo Prahy a v západních Čechách uzávěry těžkého opevnění, 3. etapa měla začít po roce 1946 a měla pokrýt výstavbu uzávěrů na jižní Moravě a druhého postavení severního válčiště, 4. etapa řešila opevnění na polských hranicích.
Opevnění se skládalo s několika typů objektů, které se lišily podle velikosti a účelu. Základním prvkem byly tzv. lehké objekty - lidově řopíky, které měly sloužit k zajištění liniové obrany na hranicích. Jednalo se převážně o železobetonové lehké opevnění. Standardně byl řopík osazen lehkým kulometem vz. 26 a těžkým kulometem vz. 37. Tehdy se jednalo o jedny z nejvýkonnějších a nejspolehlivějších zbraní na světě. Řopík byl opatřen periskopem, kterým se dal bezpečně sledovat nepřítelův pohyb. Do vybavení patřil i ruční ventilátor, který v případě potřeby (útok plynem nebo kouřem) vháněl do objektu čerstvý vzduch a zkažený vzduch se na základě vznikajícího přetlaku automaticky odváděl ven mimo objekt. Celkově byl velmi soběstačný a odolný. Kolem objektu byly zapouštěny do země odolné železobetonové sloupy, nebo umísťováni tzv. rozsocháči - čeští ježci, kteří sloužily jako protitanková překážka. Osádku řopíku tvořilo 4-7 mužů. Řopíky měly stěny o tloušťce 80 cm až 1,2 metru, vchod byl kryt pancéřovými dveřmi a střílny umožňovaly palbu pod různými úhly, které se mezi jednotlivými pevnůstkami překrývaly. Vynikajícím prvkem byly pancéřové zvony - pevné ocelové konstrukce zasazené do betonu, odkud bylo možné vést palbu na všechny strany a zároveň sledovat pohyb nepřítele.
Mnohem mohutnějšími objekty opevnění byly pěchotní a dělostřelecké sruby. Měly 2 patra ( nadzemní a podzemní ), silné betonové stěny až 3,5 betonu, výkonnější výzbroj ( kulomety, protitankové kanóny, minomety) a měly být soběstačné ( munice, potraviny, vlastní studna ). Byly budovány na strategických důležitých místech Krkonoš, Jeseníků, Orlických hor a kolem Ostravy. Horní bojové patro bylo vybaveno pro vedení boje - střelecké místnosti s hlavními zbraněmi, stanoviště velitele, telefonní ústředna a zvonová šachta, kterou za pomoci žebříku, vedl nouzový přístup na podlážku pancéřového zvonu. V dolním (týlovém) patře byla strojovna, filtrovna, ubikace mužstva, sklady paliva, střeliva a proviantu, ale i studna a WC. Rozmístění těžkých objektů bylo přesně vyměřeno, aby se jejich palební vějíř kryl se sousedním srubem. V nejočekávanějších místech potencionálního útoku Wehrmachtu bylo opevnění nejtěžší. Objekty měly být vybaveny lehkými kulomety vz. 26 a těžkými kulomety vz. 37, výkonnými rychlopalnými minomety a protitankovými kanóny vz. 36.
Těžké kulomety byly dominantní zbraní těžkého opevnění. Vyráběla je Československá zbrojovka a.s. v Brně, která od roku 1935 vyráběla těžký kulomet vz. 35 pro polní armádu a tanky. Kvůli stavby opevnění začala vyvíjet nový těžký kulomet vz. 37, vyráběný od roku 1937. Ředitelství opevňovacích prací si jich u Brněnské zbrojovky objednalo více než 6 000 kusů. (rok 1936). Druhou hlavní zbraní pěchotních srubů byly protitankové kanóny. Vyráběly je Škodovy závody v Plzni v rážích 37 a 47 mm. Protitankový kanón vz. 36 byl ve své době opravdu špičkovou zbraní. Svědčí o tom i jeho zavedení do německé výzbroje pod označením 4,7 cm PaK K 36. Po obsazení Československa se Němci zmocnili všech našich zbraní z opevnění a použili je u Atlantického valu. Dále měly být ve výzbroji pěchotních srubů minomety. Jejichž hlavní úloha spočívala v doplnění a zesilování paleb kulometů a kanónů a především prostřelování mrtvých a hluchých prostorů v okolí. Tento úkol měl plnit 90 mm minomet umístěný pod střílnami hlavních zbraní. Vyráběla je rovněž plzeňská Škodovka. Dodány měly být do roku 1939. Je tedy zřejmé, že v září 1938 nebyl k dispozici žádný.
Nejsilnější, nejodolnější a nejdražší částí těžkých objektů byly dělostřelecké tvrze. Stavěly se v nejohroženějších směrech možného německého útoku. Byly plánovány pouze do úseku Odra - Labe, tedy do páteře naší obrany. Tvrze byly tvořeny několika druhy objektů - 2 až 5 pěchotní sruby, 1 až 2 dělostřelecké sruby, 1 až 2 dělostřelecké věže, 1 až 2 minometné sruby. Všechny objekty byly spojeny rozsáhlým podzemím ve IV. třídě odolnosti. Tvrzové dělostřelecké sruby byly nejmohutnější objekty československého opevnění. Jejich hlavní úkol spočíval ve vedení dalekých paleb podél linie směrem k sousední tvrzi. Stavěly se ve vyvýšených terénech a vyráběla je opět plzeňská Škodovka.
Lehké opevnění vzniklo na požadavky politiků bránit naše pohraničí a dát obyvatelům pocit jistoty, a sudetským Němcům ukázat odhodlání bránit naše území. Jejich výstavba byla zahájena v létě 1936. Jejich úkolem bylo aspoň provizorně přehradit nejdůležitější směry možného německého útoku do doby, než se vybuduje plánované těžké opevnění.
Hlavním úkolem objektů československého opevnění bylo vytvoření souvislé a husté palební přehrady proti útoku nepřítele. S cílem zastavit útok do nitra Československa a současně způsobit nepříteli co největší ztráty na živé síle i technice. Palebná přehrada pěchotních srubů měla být zesilována palbou dělostřelectva z dělostřeleckých a minometných srubů. Právě vyzbrojení těchto objektů opevnění se ukázalo jako nejproblémovější, ačkoliv v té době patřilo Československo ke špičce v oblasti zbrojní výroby. Ředitelství opevňovacích prací rozhodlo, že zbraně, střelivo i vnitřní vybavení se pokryjí výhradně domácími dodávkami.
V září 1938 bylo postaveno 9860 objektů lehkého opevnění z plánovaného počtu 15 463. Těžkých objektů různých typů bylo dokončeno 260 z plánovaných 1276. U stavebně dokončených objektů byly vybudovány překážky a zátarasy. Celková finanční hodnota vystavěného opevnění přesahovala 2,5 miliardy československých korun z celkového rozpočtu 10,7 miliardy korun československých.
Z vnitřního pohledu Československa se nesplnily základní podmínky výstavby opevnění - jako souvislost, rovnoměrnost a odolnost objektů, včetně jejich bojeschopnosti. Osádky a obsluhy byly nedostatečně vycvičeny. Neexistoval ani předpis, bojový řád pro vedení boje v těžkém i lehkém opevnění. Mezinárodně politická situace konce 30. let 20. století vylučovala možnost zásahu spojenců ve prospěch záchrany Československa a samostatná obrana proti silnému Německu se stala nereálnou.
Zdroje: Irena Dibelková: Pevnosti, opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha Olympia 2007. Vladimír Kupka - Pevnosti a opevnění. Praha Libri 2002. Martin Ráboň: Val na obranu republiky. Brno Spolek přátel československého opevnění 2005.
