Článek
Kavalírské cesty byly typické pro mladé šlechtice od období renesance až do poloviny 18. století. Právě na těchto cestách šlechtičtí mladíci završovali svou výchovu a vzdělání. Vydávali se na ně ponejvíce ve věku 15-18 let a vraceli se na prahu dospělosti, tedy v 21 letech. Jednalo se o cesty, během kterých mladý šlechtic navštívil několik cizích zemí v řádu několika měsíců, nebo dokonce několika let. Podle finančních možností své rodiny. Kavalírských cest se účastnili mladí šlechtici za účelem dovršení svého vzdělávání. Navštěvovali zahraniční univerzity, cizí panovnické dvory, šlechtické akademie, poutní místa nebo významná centra kultury v jižní a západní Evropě. Oblíbenými zeměmi, kam nejvíce směřovali šlechtičtí mladíci, byla Itálie - papežský Řím, medicejská Florencie, Benátská republika, Francie, především Paříž, Nizozemí, Španělsko. V Itálii se nacházelo velké množství vévodských dvorů na relativně malém prostoru, což umožňovalo získat mnoho zkušeností v relativně krátkém čase.
Kavalírské cesty se v našem prostředí nejvíce uskutečňovaly od druhé poloviny 16. století do první půlky 18. století. Hlavním důvodem obrovského rozmachu kavalírských cest mladých šlechticů z Čech a Moravy se stala situace na Karlově univerzitě po husitských válkách, kdy Karlova univerzita přestala fungovat jako čtyřfakultní. Studentům tak nebylo umožněno vyšší vzdělání v medicíně a právu. Zároveň vznikaly kvalitní nekatolické univerzity v Marburgu, Jenně, Štrasburku, Ženevě. Kavalírské cesty tak sloužily jako poslední stupeň šlechtického vzdělávání. Sloužily k vychování mladého šlechtice v kavalíra. Šlechtičtí mladíci se vydávali na kavalírskou cestu v období dospívání. Na cestu odjížděl šlechtický výrostek a vracel se mladý kavalír. Šlechtickým mladíkům se dostávalo přijetí u předních evropských dvorů, setkávali se s vyslanci, pozorovali různý dvorský ceremoniál, konverzovali v předpokojích. V Římě dokonce doprovázeli kardinály na bohoslužby. Získávali také užitečné kontakty, seznamovali se s vyspělou kulturou především italských a francouzských zemí, s architekturou i vojenskými stavbami. Byla to dobrá inspirace pro vlastní stavby doma.
Mladíci z šlechtických rodin si kavalírskými cestami také upevňovali své společenské postavení, když chtěli získat některý z úřadů u císařského dvora nebo vyšší funkce ve státní správě. Šlechtic musel poznat svět, naučit se cizí jazyky, získat kontakty, osvojit si specifické šlechtické hodnoty a dovednosti. Ty se získaly především v šlechtických akademiích, kde se konala tzv. šlechtická cvičení - jízda na koni, šerm, cvičení s píkou, tanec, kontrola pohybů svého těla, hra na hudební nástroj (nejčastěji loutna) či lekce opevňovaní, ale i výuka cizích jazyků, historie či práva. Za stěžejní dovednost se považovalo zvládnutí správné normy chování. Dále si také osvojovali matematiku, geografii, historii, vojenské inženýrství, civilní architekturu, astronomii a samozřejmě osvojení si cizích řečí. Z domácí výuky si český mladík většinou přinesl částečnou znalost latiny a němčiny. Před Bílou horou byla němčina mateřským jazykem menší části aristokracie, nebo mladí šlechtici mohli vyrůstat v dvojjazyčném prostředí. Po Bílé hoře procento šlechticů vychovaných v němčině narůstalo. Od 2. poloviny 16. století ovládala řada šlechticů španělštinu nebo italštinu. Španělsko bylo nejbližší spojenec rakouských Habsburků, španělsky se mluvilo na místodržitelských dvorech v Bruselu, Miláně, Neapoli, u rakouského dvora se nacházel vlivný španělský vyslanec. Do Itálie vedla řada kavalírských cest bez ohledu na náboženské vyznání. Na přelomu 16. a 17. století tak velká část české aristokracie mluvila plynně italsky. Po Bílé hoře Habsburkové uzavírali časté italské sňatky. Od 2. poloviny 17. století se nejčastější zastávkou kavalírských cest stala Francie, hlavně Paříž za Ludvíka XIV. Počátkem 18. století se plynulá francouzština stala hlavní výbavou české aristokracie. Česká aristokracie ovládala přinejlepším všech 6 jazyků. Jejich jazyková výbava se stala nejen prostředkem komunikace, ale i znakem, kterým se daly změřit schopnosti aristokrata a také jaký čas a peníze byla rodina schopná investovat do dlouhé výchovy a nákladného cestování.
V 17. století vznikl nový ideál v oblasti šlechtické výchovy a vzdělávání, kdy urozený člověk měl mít nejenom rytířské ctnosti, ale také znalosti a vědomosti z nejrůznějších oborů a především vybrané společenské chování. A právě poslední fázi tohoto výchovně-vzdělávacího procesu tvořily kavalírské cesty Evropou. Především za rozšířením šlechtického vzdělání a také společenským a kulturním obohacením. Šlechtic měl poznat nové země, jejich zvyklosti a kulturu, získat nové zkušenosti v nejrůznějších oblastech, navázat nové důležité diplomatické kontakty, osvojit si rytířské dovednosti - jízdu na koni a šerm a také proniknout do života na významných evropských dvorech - zvládnout vybrané společenské chování. Doprovod mladým šlechticům dělal hofmistr, který měl na starosti finance celé cesty. Také dohlížel na chování nebo zdravotní stav svého svěřence. Rovněž o průběhu cesty informoval rodiče, psal jim dopisy, jak cesta probíhá.
Při pobytu na dvorech cizích vládců mladí šlechtici mohli konečně použít v praxi své teoretické poznatky, zkušenosti a dovednosti. Panovnický dvůr se od konce 16. století stával vzorovým prostředím šlechtického chování a životního stylu. Šlechtičtí mladíci se s dvorským životem většinou poprvé setkávali právě až během svých kavalírských cest. Na dvorech cizích panovníků měli příležitost se seznámit s různými formami ceremoniálu, ale hlavně se naučit v něm lehce a elegantně pohybovat. Každý panovnický dvůr měl trochu odlišný ceremoniál a trochu jiné zvyklosti. Šlechtičtí mladíci si je tak mohli vyzkoušet, mohli se účastnit dvorského života, navazovat osobní kontakty s dvořany a dvorskými hodnostáři. Celková délka kavalírské cesty závisela na finančních možnostech šlechtické rodiny. Jednalo se o značně finančně nákladné cestování. Někteří chudší šlechtici, kteří si sami nemohli cestu dovolit, jezdili s těmi bohatšími jako jejich doprovod. Kavalírskými cestami dospívající šlechtici pronikali do dospělosti, do světa dospělých. Stávali se z nich dospělí kavalíři s vybraným chováním, evropským rozhledem a značnými znalostmi. Tyto cesty byly pro rodinu velmi finančně náročné. Mladý kavalír se z nich vracel vyučen dovednostem, které patřily ke znakům jeho stavu, vzdělán v jazycích, právech a disciplínách šlechtického světa, způsobilý reprezentovat svůj stav při nejrůznějších příležitostech.
Samotné kavalírské cesty v průběhu od 16. do 18. století prošly celou řadou změn, které se týkaly především jejich zaměření. Od prvotní fáze, kdy měly řadu společných rysů se středověkými rytířskými výpravami, přes čistě vzdělávací účel v období renesance, po baroko, kdy se zaměřily především na etiketu, získávání kontaktů a na diplomacii po pozvolnému návratu ke vzdělávání a studiu na cizích univerzitách. Kavalírské cesty mizí na počátku 18. století, kdy se prosadily jiné vzdělávací metody. Jejich konec uspíšily i tereziánské reformy ve školství, které přispěly ke zkvalitnění vzdělávání. V 18. století se stalo hlavním cílem dosažení úplného univerzitního vzdělání ne jedné konkrétní univerzitě.
Itinerář kavalírské cesty Viléma z Rožmberka 1551-1552 Linec - Salcburk - Insbruck - Brenerský průsmyk - Brixen - Bolzano - Trident - Cremona - Benátská republika - Milán - Janov - stejnou cestou zpět
Itinerář kavalírské cesty Petra Voka z Rožmberka 1562 - 1563 Praha - Bamberk - Würzburk - Franfurkt nad Mohanem - Kolín nad Rýnem - Cáchy - Lutych - Brusel - Gent - Bruggy - Dunkerque - Londýn - Anteverpy - Rotterdam - Haag - Haarlem - Amsterdam - Utrecht - Bonn - Mnichov - Norimberk - Horšovský Týn - Strakonice - Český Krumlov
Zdroje:
Maťa, Petr: Svět české aristokracie 1500 - 1700. Praha NLN 2004. Kubeš, Jiří: Šlechtic na cestách v 16-18. století. Pardubice - Univerzita Pardubice 2007. Koldinská, Marie: Každodennost renesančního aristokrata. Praha Paseka 2004. Holý. Martin: Zrození renesančního kavalíra. Výchova a vzdělání šlechty v českých zemích. Praha Historický ústav 2010
