Článek
První lidé se v širším regionu Beskyd objevili již ve starší době kamenné. Nejvýznamnějším dokladem osídlení je archeologické naleziště v jeskyni Šipka ve Štramberku. Zde byly objeveny pozůstatky neandrtálského dítěte a kamenné nástroje staré cca 40 000 - 50 000 let. Jeskyně Šipka se nachází na okraji Moravskoslezských Beskyd v nynějším městečku Štramberk. První neolitičtí zemědělci pronikali pouze do úrodných oblastí podhůří. Samotné horské území zůstalo hustě zalesněné a neobydlené. V mladší době kamenné pronikli do Beskyd Keltové se svou laténskou kulturou, ale jejich osídlení nebylo moc početné. Archeologické nálezy potvrzují jejich přítomnost pouze v podhůří Beskyd. Keltové využívali místní ložiska železných rud, obchodní stezky a přírodní průsmyky. Až v 6. - 7. století začali do podhůří Beskyd pronikat první slovanské kmeny. Svá sídliště si stavěli v níže položených oblastech převážně v povodí řek. Vyšší horské vrcholy využívali jen výjimečně, např. k lovu nebo těžbě dřeva. Můžeme tedy konstatovat, že trvalejší osídlení Beskyd se dlouho soustřeďovalo pouze do jejich podhůří. Samotné horské masivy nebyly až do novověku osídleny. Podle archeologických nálezů víme, že Beskydy nebyly od pravěku zcela opuštěné, ale k trvalejšímu osídlení nedošlo. Lidé si do hor netroufali, neexistovaly v nich ani žádné cesty a lidé věřili, že v horách, v hlubokých lesích sídlí nejrůznější démoni, rusalky a skřítkové.
První rozsáhlejší osídlení Beskyd začalo až v 13. - 14. století, kdy vesničky pomalu vznikaly kolem řek stále výše proti proudu Ostravice, Olše, Bečvy, Morávky….
Středověké osídlení Beskyd se rozvíjelo pomalu, omezilo se pouze na jejich podhůří. Hluboké hvozdy zůstávaly dlouho liduprázdné. Hluboké horské lesy byly považovány za nehostinnou divočinu a přírodní hranici. Pro středověkého člověka představovaly Beskydy velkou neprostupnou hradbu. Hřebeny Beskyd pokrýval hluboký prales, kam se lidé odvažovali jen zřídka. K trvalejšímu osídlení došlo v podhůří až na přelomu 13. a 14. století. Lidé se živili převážně zemědělstvím, proto potřebovali pole, které se dalo snadno obdělávat. Do hor se jim proto nechtělo. Nacházela se v nich chudá kamenitá půda, nevhodná pro zemědělství. Lidé zakládali první vesnice v údolích řek Ostravice, Olše, Bečvy, Morávky …. , kde byla půda vhodná pro zemědělství. Hluboké horské lesy jim sloužily jen jako zdroj dřeva, pro lov zvěře a jako přírodní ochranná bariéra před nepřáteli zvenčí. Vůbec je neosidlovali.
Horským oblastem se lidé dlouho vyhýbali. Z praktických důvodů se usazovali v úrodných nížinách řek. Až v průběhu 14. století začali zakládat první horské vesnice, které měly nejprve obranný charakter a sloužily k varování před útoky nepřátel. V tomto období žili lidé především v údolích a do hor se příliš nepouštěli. Výjimku tvoří Jablunkovský průsmyk na severovýchodě Beskyd, přes který vedla důležitá obchodní stezka. Čili lidé museli do hor. Kvůli obraně stezky vznikla roku 1353 nejstarší horská ves Bukovec. Její obyvatelé měli za úkol hlídat lesní cesty.
Nejstarší osídlení Beskyd postupovalo podél obchodních cest z nížin do výše položených oblastí od 2/2 14. století. Rozsáhlá lesní území nepřinášela žádný užitek. Teprve až s kolonizací dochází k hospodářskému využití lesního bohatství. Do pohraničních oblastí byli zváni osadníci, aby zakládali nové vesnice a města. Přicházeli pod vedením tzv. lokátorů, kteří jim v lese vyměřili potřebné lány. Jejich úkolem bylo vymýtit určený kus lesa, postavit obydlí a začít hospodařit. Docházelo tak k vnitřní kolonizaci, jejímž hlavním důvodem bylo přelidnění v nížinách a snaha najít novou půdu. Příchod nových obyvatel vedl k osídlení dosud málo obydlených částí Beskyd. Vznikly tak např. osady Hukvaldy, Frýdek, Brušperk, Sklenov, Sviadnov, Fryčovice, Chlebovice, Kozlovice, Kunčičky u Bašky, Frýdlant.
Zásadním krokem k osídlování podhůří bylo zavedení emfyteutického práva (německého). Vrchnost si najala profesionálního lokátora. Ten měl za úkol přivést lidi, vyměřit vesnici a rozdělit půdu. Postupně se z něho vyvinul rychtář. Ve vsi měl nejváženější slovo. Aby lidé v takovém drsném kraji chtěli vůbec žít, dostali od vrchnosti lhůtu - dobu několika let, během kterých nemuseli platit daně ani robotovat. Dokud neuklidí les a nepostaví domy. Proto v podhůří Beskyd dodnes najdeme tolik vsí s názvem Lhota. Např. Vyšní Lhoty, Nižní Lhoty, Komorní Lhota, Lhotka, Lhota u Vsetína a mnoho dalších. Kolonizace nesloužila jen k získání peněz z daní, ale také k označení a obraně území. Středověká kolonizace končila „pod horami“. Důvodem bylo, že tehdejší společnost se živila zemědělstvím - především pěstováním obilí. V nadmořských výškách nad 400 - 500 metrů v Beskydech však půda byla chudá na živiny a plná kamení. Pro pěstování obilí zcela nevhodná.
Souvislejší osídlovací proces severovýchodního konce Moravy je spojen hlavně se jménem olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku. Tímto úkolem ho pověřil sám král Přemysl Otakar II. Biskup zakládal lokační vsi a podhorská města. Především na hukvaldském panství. Např. Frenštát pod Radhoštěm - obchodní a řemeslné centrum přímo pod horami (přelom 13. a 14. století), Frýdlant nad Ostravicí (1395). Prokazatelně existovaly současně s Frýdlantem vsi Metylovice, Lhotka, Kunčičky u Bašky. Město Příbor z roku 1251 pochází první písemná zmínka o založení osady s městským právem. Město Brušperk založeno mezi lety 1267-1268. Město Místek vzniklo u důležitého brodu přes řeku Ostravici v roce 1267. Fryčovice (1255), Sviadnov (1277), Kopřivnice (polovina 13. století pod hradem Šostýn). Typické podhorské zemědělské vsi založené podél potoků - Kozlovice (1294), Tichá (1359), Kunčice pod Ondřejníkem (½ 14. století), Chlebovice 70. léta 13. století, Kunčičky u Bašky 13. století. Na druhé straně řeky Ostravice zakládala vesnice těšínská knížata. Osídlení mělo často strážní a obrannou funkci. Např. město Frýdek - založen strážní hrad, Jablunkov - původně trhová ves a strážní bod u Jablunkovského průsmyku. Vesnice Bukovec 1353 - nejstarší doložená horská ves v Beskydech. Založil ji těšínský kníže Kazimír I., záměrně hluboko v lesích, aby její obyvatelé hlídali zemskou hranici. Název získala podle rozsáhlých bukových lesů. Podél staré obchodní stezky do Uher vznikaly vsi Vendryně (nejstarší osada v regionu východního Slezska, první písemná zmínka pochází z roku 1305), Hrádek (tvrz doložená již ve 13. století), Paskov existoval snad již v 12. století.
Těšínskému, frýdeckému a hukvaldskému velkostatku náležela veškerá dosud neosídlená oblast beskydských hor. Pomalu ale jistě vzrůstal počet obyvatel v podhorských osadách a tak se pozornost lidí začala obracet k horské půdě. Podhorské osady se staly impulsem k osídlení Beskyd. Lidé často živelně, z části se souhlasem nebo na příkaz vrchnosti, začali pronikat do hor, klučit lesy a tak vytvářet louky pro chov dobytka. Ovšem většinou šlo o lesy v již osídleném předhůří, případně na okraji horských lesů. Netýkalo se to zatím tzv. Zadních hor a vyšších horských poloh. V průběhu tzv. Velké kolonizace v 13. a 14. století byla osídlena převážná část beskydského regionu, v podstatě celé předhůří Beskyd. Výjimku tvořily pouze vyšší horské enklávy. Neosídleny zůstaly obrovské plochy horských lesů a horských údolí.
Zalidnění horských oblastí Beskyd proběhlo až díky valašské a pasekářské kolonizaci. Od 15. století probíhala valašská kolonizace horských oblastí Beskyd. Noví osadníci - Valaši nepřišli najednou, ale nejprve jednotlivě a pak ve vlnách. Na severní Moravu přišli z Těšínska a z Trenčínska na přelomu 15. a 16. století. Navázali tak na starší horskou kolonizaci. Noví osadníci Valaši - název jejich jména je odvozen od jejich původní pravlasti, tedy Valašska. Toto historické území se nachází na jihu dnešního Rumunska. Ve středověku a raném novověku v Rumunsku existovala 3 samostatná knížectví - Valašsko, Moldávie a Sedmihradsko. První 2 patřily Osmanské říši, Sedmihradsko pro změnu Uhrám. Valaši tedy původně pocházejí z východních Karpat. Etnicky se jednalo o balkánsko-karpatský lid, který se mísil se slovanskými vlivy. K specifikům Valachů patřil jejich životní styl, který se odlišoval od usedlého zemědělského obyvatelstva. Příčinou migrace Valachů na západ se stal nedostatek pastvin na jejich původním území a nárůst počtu obyvatel. Valaši s sebou přinesli nový způsob hospodaření, tzn. klučení lesů a zakládání luk určených pro pastvu dobytka. Původní zemědělské obyvatelstvo bylo svázáno s půdou, kterou obhospořadovali. Valaši vedli kočovný způsob života, nezávislý na půdě. Kočovný způsob života Valachům umožnil migraci bez ohledu na hranice panství. K jejich usazení došlo až v průběhu 16. století, právě v Beskydech. Jejich doménou bylo horské pastevectví, tedy chov valašského dobytka - hrubovlných ovcí a koz. Valaši si s sebou přiháněli stáda nového, mnohem odolnějšího, tzv. horního dobytka. Valašská ovčí stáda pasoucí se na horských a podhorských loukách sloužily primárně k produkci mléka. Z něho Valaši vyráběli další produkty - sýry, žinčici, brynzu…
Valaši byli vrchností podporováni, protože osidlovali vyšší polohy dosud nevyužitých horských oblastí. Tato dosud nevyužitá území dovedli zužitkovat pro svou obživu - podíleli se tak na rozvoji hospodářství. Vrchnost jim za to poskytovala určité svobody, tzv. valašské právo, které jim umožňovalo konání valašských hromad a valašských soudů a instituci valašských vojvodů - jakýchsi prostředníků mezi Valachy a vrchností. Vojvodové dohlíželi nad valašským hospodařením na horách. Vojvoda objížděl beskydské lesy, kontroloval valašské louky a pastviny, držel dozor nad salašemi, sčítal chovaný dobytek. Původně hájil zájmy Valachů před vrchností, ale později se z nich stali vrchnostenští správci nad valašským obyvatelstvem. Až do 17. století měli vojvodové privilegované postavení, byli voleni valašským kolektivem. Valaši platili vrchnosti tzv. valašskou daň, tzn. poplatek za svolení k pastvě dobytka ve vrchnostenských lesích. Platila se na sv. Jána. Na území hukvaldského panství bylo sídlo valašských vojvodů v Kozlovicích. Funkce vojvody byla dědičná, nejprve ji zastával rod Krbců, od roku 1678 rod Žáčků. V roce 1764 byl vojvodský úřad zrušen.
Postupně se Valaši asimilovali s domácím obyvatelstvem a pojmenování Valach se později rozšířilo na všechny obyvatele oblasti. Valaši se nejvíce usazovali v obcích na moravsko-slovenské hranici. Pásli svá stáda hrubovlných ovcí daleko od stálých sídel. Přezimovali v horských údolích a pronajímali si právo na kácení lesů. Domácí obyvatelstvo hospodařilo rolnickým způsobem, postupně však začali spolupracovat s Valachy jako pasáci jejich stád a tak se seznámili se salašnictvím. Postupně takto docházelo k asimilaci Valachů s domácím obyvatelstvem, které přejímalo salašnictví a Valaši naopak získávali půdu, kterou obdělávali.
Salašnictví je zvláštní způsob chovu ovcí. Základem je extenzivní chov ovcí na horských pastvinách. O salaš se staral bača. Měl na starosti výrobu sýrů, pomáhal při dojení mléka, sypal ovcím sůl a udržoval oheň na salaši. Staral se rovněž o přípravu stravy pro své zaměstnance - valachy a honáky a také na ně dohlížel. Valach byl svobodný chasník, který pásl ovce a pomáhal bačovi s dojením. Honák pomáhal při větším počtu ovcí s pastvou a dojením a staral se o přihánění ovcí. Všichni společně přespávali v kolibě, bača na lavici, valach a honák na zemi. Koliba sloužila jako sezónní bydlení pro pastevce ovcí, zpracovávaly se v ní mléčné produkty. Bača byl velmi vážený muž, znal všechny lidi z okolí. Celé léto se mnohdy nevzdálil od své koliby. Nepostradatelným pomocníkem bači byl salašnický pes, který ochraňoval stádo při pastvě. Bača ráno vstával ještě před východem slunce, vzbudil své pasáky k dojení ovcí. Teprve pak šel valach s ovcemi na pastvu. Společně se salašnickým psem hlídali stádo. Ovce byly většinou naučeny pastevce poslouchat, nepásly se pouze na jednom místě, ale popocházeli různě po pastvinách.
Na valašskou kolonizaci postupně navázala kolonizace pasekářská od 60.-70. 16. století. Znamenala rozšiřování pozemků původních obyvatel vesnice dále do hor a výše položených oblastí. Byly klučeny a káceny lesy. Oblast pasekářské kolonizace se nacházela mezi Příborem a hukvaldským hradem, v okolí města Frenštátu pod Radhoštěm a povodí řek Ondřejnice, Čeladné a Ostravice. Paseky také získávali i mladší synové ze statků a podruzi, kteří nevlastnili chalupu ani pozemky. Káceli lesy, čímž vznikala tzv. planiska, kde se začalo uplatňovat zemědělské hospodaření. Příčinou odcházení poddaných do horských oblastí byl populační boom. Obě kolonizace proměnily původně lesnatou krajinu Beskyd, potažmo Karpat a položily základ rozvoje horských oblastí. Vznikaly tak mnohé vesnice - např. Krásná, Ostravice, Čeladná, Staré Hamry, Bílá, Malenovice, Pražmo, Pstruží, Řeka.
Valašský způsob života ovlivnil i zvyky původních obyvatel. Příchod Valachů ovlivnil kraj Beskyd a určil jejich ráz na další staletí. Pro vrchnost znamenal příchod Valachů možnost hospodářsky využít dosud neosídlené hory. Valašská kolonizace vedla k rozšíření salašnického chovu ovcí. Spolu s Valachy se v Beskydech rozšířila pastevecká kultura, což se projevilo v místním nářečí, kroji, stravě, zvycích i architektuře. Valaši se řadili ke skupině tzv. neosedlého obyvatelstva a zpočátku nebyli ani poddanými, nemuseli tedy robotovat. Za stanovenou částku si pouze od vrchnosti pronajímali pastviny pro svůj dobytek. Až v průběhu 16. století došlo k jejich postupnému usazení a splynutí s domácím obyvatelstvem. Původní obyvatelstvo až do příchodu Valachů osidlovalo výhradně nížinné podhorské oblasti, horské oblasti Beskyd, nevhodné pro zemědělce ležely ladem. Valaši se svými stády postupovali i výše do hor. Pro pastvu ovcí a koz využívali podhorských a horských luk, které postupně rozšiřovali mýcením lesů. Tak vznikaly nové paseky, na jejichž zúrodňování se s Valachy podílelo i domácí obyvatelstvo. Tento proces proměnil zdejší lesy uzavřenou krajinu Beskyd a položil základ k jejímu rozvoji. Jak valašskou tak pasekářskou kolonizaci podporovala vrchnost, protože z nově obdělávaných pozemků, resp. pastvin ji plynuly nemalé příjmy z pronájmu. Valašský způsob kolonizace tzv. salašnictví, si osvojili i pasekáři, zatímco Valaši od nich převzali usedlý způsob života. Výsledkem bylo splynutí obou kolonizací v tzv. horskou kolonizaci, kdy vznikaly nové podhorské a horské obce s velkým podílem valašského obyvatelstva.
