Článek
Marie Terezie, jediná žena na českém trůně, vládla v letech 1740-1780. Po svém nastoupení na trůn v roce 1740 ihned musela čelit velkým problémům - vypuknutí války o její rakouské dědictví. Evropské mocnosti nedodržely Pragmatickou sankci, jejího otce Karla VI. Pruský král Fridrich II. Veliký napadl a následně obsadil Slezsko, které bylo průmyslově nejvyspělejší částí monarchie. Vypukla válka o Slezsko, kterou bohužel Marie Terezie prohrála a Slezsko ztratila. Celkově se ji ale podařilo své dědictví uhájit. Monarchie, kterou zdědila však byla nejednotná a slabá. Uvědomila si, že bez modernizace nemůže monarchie přežít. Proto zahájila rozsáhlé reformy, inspirované osvícenstvím. Snažila se posílit stát, sjednotit řízení monarchie a dohnat zaostávání za ostatními moderními státy, především Pruskem. Její reformy řešily celkovou modernizaci habsburské monarchie s cílem vytvořit z ní centralizovaný a hospodářsky prosperující stát. Schopný hlavně konkurovat tehdejšímu Prusku.
Většina reforem se týkala pouze českých a rakouských zemí, ale nikoliv Uher. Uherské stavy významně pomohly Marii Terezii ve válkách o rakouské dědictví. Při své korunovaci na uherskou královnu (1741) proto Marie Terezie slíbila, že nezdaní šlechtickou půdu. Uhry si tak zachovaly silná stavovská privilegia. V Uhrách tak Marie Terezie vládla jako stavovská panovnice, nikoliv absolutisticky. Její reformy v Uhrách byly kompromisem mezi modernizací a zachováním stavovských privilegií. Tento dvojí přístup k reformám měl za následek rozdílný vývoj ve východní a západní části monarchie (Předlitavsko a Zalitavsko) a vedl v konečném výsledku k dualismu v roce 1867.
Po prohraných válkách o Slezsko (1740-1742 a 1744-1745) si Marie Terezie uvědomila 3 největší slabosti říše. Jednak to byl chronický nedostatek financí, nedostatečná pravomoc státní správy závislé na zemských stavech a zaostalost armády, které chyběli vojáci, výcvik a kvalitní velitelský sbor (prohrané předchozí války).
Hlavními spolupracovníky Marie Terezie v reformním úsilí byl hrabě Bedřich Vilém Haugwitz a státní kancléř Václav Antonín z Kounic.
Reforma financí
Jejím hlavním cílem bylo vybudovat a udržet stálou armádu o síle 108 000 mužů a splacení vysokého státního dluhu. Monarchie byla ve velmi špatném finančním stavu. Hlavně v důsledku dlouhých válek, které způsobily vysoké zadlužení státu. Dosavadní daňový systém byl neefektivní, nespravedlivý a roztříštěný. Většina daní dopadala pouze na poddané, šlechta a církev měla své rozsáhlé výsady. Do té doby byl panovník při sestavování armády odkázán na souhlas zemských stavů jednotlivých zemí. To chtěla Marie Terezie změnit. Hrabě Haugwitz (hlavní poradce reformního úsilí Marie Terezie) přiměl stavy neuherských zemí schválit kontribuce ve výši 5 miliónů zlatých po dobu 10 let. Tím jim odňal právo rozhodovat o daňových odvodech. Centralizace daňového systému tak znamenala zredukování pravomoci stavů a mocenského vlivu aristokracie. Zároveň hrabě Haugwitz zrušil osvobození šlechty a duchovenstva od placení daně. Reforma poprvé zdaňovala šlechtické statky předem určenou sazbou daně. Za základ zdanění sloužil pozemkový majetek, který byl zaznamenán v TEREZIÁNSKÉM KATASTRU (pozemkové knihy) - kde Marie Terezie nechala zapsat soupis veškerého pozemkového vlastnictví. Tak byl poprvé proveden soupis všech pozemků v monarchii. Půda byla zdaněna podle výnosnosti, ne jen podle rozlohy. Zároveň Marie Terezie zavedla daň z hlavy, která se různila podle společenského postavení a majetku. Týkala se ale všech od nejvyššího duchovenstva až po podruhy. Jako kompenzaci za daně převzal stát veškeré náklady na vojsko umístěné v jednotlivých zemích. Tímto Marie Terezie přestala být závislá na ochotě či neochotě šlechty schvalovat daně. Marie Terezie rovněž založila jednotný centralizovaný úřad ve Vídni - Direktorium in publicis et cameralibus, který řídil finance a správu a jehož úředníci byli placeni státem a ne stavy. To zaručovalo jejich větší loajalitu k panovníkovi. Daně byly vybírány pravidelně každý rok a ne jen v době války. Stát tak získal předvídatelné příjmy a možnost plánovat výdaje na armádu.
Reforma armády
Tou byl pověřen hrabě Leopold Daun. Habsburské porážky ve válkách o rakouské dědictví, zejména ztráta Slezska ve prospěch Pruska ukázaly, že rakouská armáda je špatně organizována, nedostatečně vycvičena a finančně nestabilní. Jen co se vyřešilo financování armády (daňová reforma) byl zaveden stálý vojenský rozpočet. Rovněž se zavedla pevně stanovená vojenská povinnost pro všechny korunní země. Nábor do armády probíhal verbováním a odvody. Rekruty se stávali hlavně mladí rolníci a nádeníci. Bohatší vlastníci půdy se mohli vykoupit. Měšťanů a úředníků se vojenská povinnost netýkala. Vojenská služba trvala 14 let. Šlechta měla povinnost důstojnické služby. Byly vydány první služební předpisy jednotné pro všechny regimenty. V nich se stanovila organizační struktura, počet příslušníků útvaru, byla určena výzbroj i výstroj a výcvik. Armáda se tak stala plně profesionální a byla placená státem. Existovala i v době míru, nebyla svolána jen během válek. Zrušila se samostatnost zemských vojsk, vrchní velení připadlo panovnici. Armáda byla rozdělena na pěchotu, jízdu a dělostřelectvo. Pro vojáky byl zajištěn žold, strava a ubytování. Armáda se tak stala stabilním zaměstnáním. Marie Terezie zřídila centrální vojenský úřad - Dvorské válečné kolegium (Hofkriegsrat).(řečeno dnešní terminologií něco jako generální štáb).Pro syny zchudlých šlechticů založila Vojenskou akademii ve Vídni (1751). Vzniklo tak odborné vzdělávání důstojníků, tím pádem kvalitnější a profesionální důstojnický sbor. Byla založena i Kadetní škola, tzn. vojensky zaměřené gymnaziální vzdělávání. Zřizovaly se i odborné školy např. Dělostřelecká v Rudolfově u Českých Budějovic. Armáda se plně profesionalizovala.
Reforma státní správy
Ta se týkala jen rakouských a českých zemí, ne Uher. Vedla k centralizaci předlitavské části monarchie. Do té doby České království reprezentovaly 4 instituce: Zemský sněm - vrcholné shromáždění stavů, Česká dvorská kancelář reprezentovala samostatnou správu českých zemí ( dalo by se říct jakési ministerstvo pro České království). Zprostředkovávala úřední styk vídeňského dvora s českými úřady a naopak. Bez podpisu kancléře a otisku pečeti neplatil v českých zemích žádný zákon nebo nařízení vydané ústředními orgány monarchie. Dále pak Pražské místodržitelství s 11 zemskými úředníky - výkonný orgán zemské výkonné moci a jednotlivé krajské úřady, kdy krajští hejtmané představovali výkonnou a řídící moc na nižším regionálním stupni. Všichni měli různé pravomoci. Marie Terezie roku 1749 zrušila českou a rakouskou dvorskou kancelář. Kanceláře se sloučily do jednoho centrálního úřadu, který představoval nejvyšší finanční a správní instituci. Direktorium in publicis et cameralibus. Spravovala finance, hospodářství a vnitřní záležitosti. V čele stanul hrabě Haugwitz. Úřednictvo se plně zprofesionalizovalo. Úředníci byli placeni státem, museli mít odpovídající vzdělání a měli pevně stanovené povinnosti. Skládali slib věrnosti přímo panovnici. Kariéra úředníka nebyla závislá na původu, ale na schopnostech. Země monarchie byly rozděleny na kraje a okresy. České království se rozdělilo na 16 krajů v čele s krajskými hejtmany, jmenovaných panovnicí. V krajských městech byly zřízeny magistráty. Jako úřední jazyk se prosazovala němčina, aby se dosáhlo jednotně řízené správy v mnohonárodnostním státě. Vznikl tak jednotný centralizovaný byrokratický stát. Jako svůj vrcholný poradní sbor založila Marie Terezie roku 1760 Státní radu.
Reforma soudnictví
Dosud bylo soudnictví nejednotné a nepřehledné. Marie Terezie proto zřídila Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni (1749) - jednak nejvyšší soud tak úřad pro správu soudnictví v monarchii. Jen české a rakouské části bez Uher. Oddělila se soudní moc od správy. České soudnictví tak ztratilo svou dosavadní samostatnost, bylo začleněno do celohabsburského. Nejvyšší soud odebral stavům jejich soudní pravomoci, včetně hrdelních soudů. Zrušila se tak stavovská svévole v soudní praxi. Roku 1752 vydala Marie Terezie jednotný Občanský zákoník - Codex Theresiana, který vyhlásil rovnost všech lidí před zákonem. O rok později vyšel Tereziánský procesní řád, který zavedl jednotné tresty za stejné přestupky. Rovněž byl vydán Trestní zákoník pro celou monarchii. Constitutio Criminalis Theresiana. Přesně vymezoval trestné činy a omezoval svévoli soudců. Ale stále zachovával tělesné tresty, tresty smrti a mučení (zakázáno při výsleších). Došlo k posílení role státu jako garanta spravedlnosti.
Urbariální reforma
13.srpna 1775 vydala Marie Terezie Robotní patent, který snižoval robotní povinnosti na maximálně 3 dny v týdnu a stanovoval sedlákům přesnou výši daní. Chránil poddané před zneužíváním ze strany vrchností. Robota byla stanovena podle velikosti usedlosti. Sedlák měl robotovat maximálně 3 dny týdnu s potahem. Chalupníci a domkáři měli vykonávat menši rozsah roboty, většinou se jednalo o ruční práce. Vrchnost už nemohla robotu svévolně navyšovat. Patent vedl k částečnému zlepšení podmínek poddaných. Poddaní už nemohli být svévolně trestáni. Robotní patent byl vydán pod tlakem rozsáhlých selských vzpour v roce 1775. Zakazoval robotu v neděli a církevních svátcích. Omezoval robotní povinnosti na snesitelnou úroveň. Robota byla stále povinná jen regulována. Poddaní stále zůstávali v osobní závislosti na vrchnosti. Bohužel v praxi byl robotní patent často porušován. Platil až do zrušení roboty roku 1848.
Pozemková reforma
Monarchie zaostávala i v zemědělství, kde pracovalo 80 procent obyvatelstva. Výnosy z polí byly nízké, leckdy nižší než setba. Stále se používala trojpolní soustava (ozim, jař, úhor), čili třetina půdy vždy ležela ladem. V letech neúrody hrozil hladomor. Zároveň byla nízká produktivita práce. Dvorní rada František Antonín Raab vypracoval pokus nahradit robotu peněžitou formou - Raabova reforma = raabizace. Po selských povstáních roku 1775, byla na panstvích vlastněných panovníkem a na velkostatcích podléhajících státnímu dozoru zrušena robota. Půda se rozparcelovala mezi drobné rolníky a ti namísto roboty odváděli vrchnosti rentu v penězích, naturáliích nebo kombinaci. Z nevolníků se tak stali držitelé půdy, kteří byli zapojeni na prosperitě svého hospodaření. Došlo k vzrůstu produktivity práce a vzrůstu výnosů z půdy. Půda byla lépe obdělávána, rostla tak zemědělská produkce. Vláda vyzývala feudální vrchnost k následování úspěšné reformy. Velkostatkáři se však své půdy nemínili vzdát a šlechta se obávala zaváděných novot. Celý proces se tak zastavil.
Školská reforma
Jejím cílem bylo zvýšit vzdělanost obyvatelstva, vychovat poslušné a schopné poddané a zajistit státu kvalifikované úředníky a vojáky. Za vzor posloužil pruský školní řád pro katolickou menšinu, který v dobytém Slezsku vypracoval augustiniánský opat, biskup Johan Felbigr. 6.prosince 1777 vydala Marie Terezie Všeobecný školský řád, pro normální, hlavní a triviální školy ve všech dědičných zemích. Řád zavedl povinnou školní docházku pro děti od 5 do 12 let. Stát poprvé v historii vyjádřil svůj zájem a podporu všeobecnému vzdělání svého obyvatelstva. Triviální školy - obecné se zřizovaly ve městech a městysích a na venkově tam, kde byly farní kostely. Měly být zakládány všude tam, kde bylo 90 - 100 školou povinných dětí. Děti se učily číst, psát, počítat, měly získat pracovní a hospodářské vědomosti, jak vést své hospodářství. Nesměla samozřejmě chybět výuka náboženství. Hlavní školy byly zřizovány v každém okrese. Vyučovaly se stejné předměty jako v triviálních školách, navíc se učil latinský jazyk, kreslení, zeměměřictví, vedení domácího hospodářství a zemědělství a rozšířila se výuka náboženství. Učili v nich 3 maximálně 4 učitelé včetně ředitele plus katecheta. Školy normální byly normou, tzn. vzorem všem školám v zemi. Byly zakladány v hlavních městech monarchie. Zahrnovaly čtyřleté vzdělávání ve čtyřech směrech - učilo se náboženství + základy mravouky, předměty podobné těm, které se učily v triviálních a hlavních školách, předměty sloužící k přípravě na další studium nebo předměty určené k měšťanským živnostem. Učily se zásady správného hospodaření, zemědělství, základní znalosti přírodopisu, dějepisu, zeměpisu, zeměměřictví a stavitelství. Dále existoval zvláštní přípravný kurz pro učitele škol nižšího stupně tzv. preparandy, kde se budoucí učitelé učili vyučovací metodě a všemu co budou potřebovat při vyučování. Zůstala ještě gymnázia - vyšší školy latinské, které doté doby ovládali jezuité. Ale v roce 1773 papež Kliment XIV. svou bulou zrušil jezuitský řád. Monarchie papežskou bulu ihned přijala. Z 57 gymnázií po zrušení jezuitů zůstalo jen 25. Nyní mohl student studovat na gymnáziu až po absolvování nejméně 3 ročníků školy hlavní nebo normální. Gymnázia představovala přechod k univerzitnímu studiu. Všeobecný školní řád stanovoval, že základní vzdělání bude poskytnuto chlapcům i dívkám.
Měnová reforma
Marie Terezie nechala razit kvalitní tereziánský tolar ( poměr zlata ke stříbru 1:14 ) a dukát. Rovněž zavedla první papírové peníze - bankocetle.
Církevní politika
Marie Terezie byla hluboce věřící katolička, ale v rámci řízení státu omezila moc katolické církve. Stát zasahoval do jmenování duchovních a církevního majetku.
Ostatní reformy
Bylo zavedeno sčítání domů v monarchii, zavedena příjmení, kdy každý obyvatel monarchie musel mít jméno a příjmení. Obyvatelům bylo zakázáno měnit příjmení pod kterým byli evidováni. Rovněž se zavedlo číslování domů, aby si stát udržel přehled o usedlostech a jejích majitelích pro stanovení daně. V roce 1754 bylo provedeno sčítání lidu. Soupisy umožňují poprvé v historii stanovit hustotu osídlení podle krajů. Od roku 1751 platil Ohňový patent, ve kterém se zakotvila povinnost do 1 roku zbudovat ve všech obydlích chybějící zděný komín. Vesnice musely stavět zvoničky, na které se v případě požáru mělo zvonit a musely zavést službu nočních vachýřů, kteří v případě požáru bijí na poplach. Marie Terezie rovněž nařídila stavět nové silnice (hlavně kvůli potřebě armády).
Svými osvícenskými reformami položila Marie Terezie základy moderního státu - centralizovaného, vzdělaného, s fungující správou, armádou a právním systémem.
Zdroje:
Josef Frais: Reformy Marie Terezie a Josefa II., Třebíč 2005.
Franz Herre: Marie Terezie. Praha 1996.
Vladimír Liška: Marie Terezie: nejmocnější panovnice Evropy. Praha 2017.
