Výsadková operace Wolfram v Beskydech

Pod pojmem partyzánský boj si obvykle představujeme otevřený ozbrojený odpor na území obsazeném nepřítelem. Tento způsob vojenství se v Evropě objevuje již v období napoleonských válek jakožto živelná reakce domácího obyvatelstva na okupaci své země. V období druhé světové války zaznamenal partyzánský způsob boje dosud nevídaný rozmach. První kořeny ozbrojeného odporu lze vystopovat ihned po okupaci českých zemí nacistickým Německem.

V letech 1942–1943 se na Moravě objevují první odbojové skupiny partyzánského charakteru. Období tzv. heydrichiády se stalo jejich počátkem. Nastalá vlna represí ohrozila velký počet odbojových pracovníků, kteří z tohoto důvodu hledali záchranu v odchodu do ilegality, přičemž se ukrývali na venkově, v lesích a v horských oblastech, kde je podporovalo místní obyvatelstvo. Morava v tomto ohledu předstihla Čechy.

Oblast Beskyd byla pro partyzánské hnutí významná. V oblasti operovalo několik partyzánských skupin. Partyzáni často nacházeli spojence mezi místními lesníky, kteří jim poskytovali ubytování, jídlo i důležité informace. Stali se významnou součásti odbojové činnosti v Beskydech. Místní obyvatelé i jejich rodiny byli mnohdy za svou podporu perzekuováni, zatčeni a mnozí z nich skončili v koncentračních táborech, nebo na popravištích.

Přímo paravýsadky měly pro český odboj velký význam. Poskytovaly totiž exilové vládě často jediné spojení s děním v protektorátu a byly pro ni nenahraditelným zdrojem informací. Jejich hlavní činností byla snaha získat spojení mezi londýnskou vládou a protektorátem. Výsadkáři předávali z protektorátu informace, rozvíjeli odbojovou činnost a prováděli sabotážní, nebo diverzní akce. Mezi hlavní aktivity partyzánských skupin patřilo: vytvoření podmínek pro vstup osvobozovacích vojsk - mobilizace místního obyvatelstva k odbojovým akcím, připravení se na příchod armády a na závěrečné osvobozovací boje.

Samotný paravýsadek WOLFRAM byl v rámci čsl. zvláštních operací jako jediný koncipován jako bojová jednotka, jeho úkol formuloval exilový generální štáb, stal se nejpočetnější formací vysazenou ze Západu. Měl 6 členů. Byl vyslán z Velké Británie. Jeho operačním prostorem se staly Beskydy na moravskoslezském pomezí. Jako záložní prostor měla skupina přidělenou oblast na území Slovenska v okolí Malé Fatry a Nízkých Tater.

Mezi jeho úkoly patřilo organizování partyzánských skupin, provádění diverzí a sabotáží proti silničním a železničním komunikacím, nepřátelským transportům, strážním stanovištím, ale i úřadovnám gestapa. Rovněž se měli věnovat zpravodajské činnosti a udržovat spojení s Londýnem – měli přidělenou radiostanici Olga.

Úkoly skupiny

Vytvořit partyzánskou skupinu a zahájit partyzánskou činnost v prostoru Vsetín – Valašské Meziříčí – Štramberk – Frýdek – Těšín –Jablunkov – Čadca – Turzovka – Makov – Nový Hrozenkov – Vsetín. Zorganizovat rozšíření partyzánské skupiny na větší počet samostatných skupin, popřípadě působit v různých prostorech pod jednotným řízením členů Wolframu. Při partyzánské činnosti měl být kladen důraz především na přepadávání železničních transportů, zejména vojenských jednotek, dále vojenského materiálu, přerušování telefonního a telegrafního vedení na železnicích a silnicích, zneklidňování nepřítele, přepadávání a odstraňování jednotlivců a malých skupin, strážných, úřadů a velitelství, rušení silničního automobilového provozu a ničení zásobovacích stanic pohonných hmot, ničení vlaků na železničních tratích, v případě nepříznivých okolností přenést partyzánskou činnost do prostoru směrem na východ (Malá Fatra, Nízké Tatry) a podávat zprávy o vývoji v partyzánské organizaci a o podniknutých akcích.

Členové skupiny Wolfram:

Josef Otisk – velitel, Vladimír Řezníček - zástupce velitele, Josef Černota - zpravodajský důstojník, Josef Bierský - zásobovací důstojník, Robert Matula - přijímací důstojník, Karel Svoboda – radista

Výstroj a výzbroj

Operace Wolfram jakožto bojový výsadek se měla významně odlišovat od
jiných operací především výstrojí a výzbrojí, kterou byli parašutisté vybaveni z Velké Británie. Velký problém pro Wolfram znamenal fakt, že většinu bojového materiálu měl dostat až při následném shozu materiálu, ke kterému ale vlivem okolností nikdy nedošlo. Do protektorátu tak oproti standardní výbavě jiných paraskupin získali jen 6 samopalů typu STEN, 60 nábojů ve třech zásobnících a 140 nábojů volně vložených.
Všichni členové Wolframu byli stejně oblečeni, všem také chybělo
civilní oblečení, které mělo být shozeno s dalším materiálem v průběhu operace. Nikdy k tomu nedošlo. Výbava mimo jiné obsahovala košile, svetr, klobouk, rukavice, šálu a plášť do deště. Stejně jako ostatní skupiny disponovali falešnými dokumenty. Každý člen měl také vytvořený popis osoby, za kterou se měl v případě prokazování totožnosti prokazovat. Tzv. osobní operační materiál byl pro každého člena výsadku v zásadě stejný. Obsahoval především věci nutné pro první dny v protektorátu a samostatný život v lesích. Členové výsadku proto disponovali také vařičem, buzolou, šicí soupravou a každý měl zásobu vlastních hygienických potřeb. Některé zásoby byly společné pro celou skupinu, například krabice tabáku, kterou měl u sebe Karel Svoboda. Množství peněz, které Wolfram obdržel, představovalo částku 100 000 RM, což mělo pokrýt náklady na život šestičlenného výsadku. Část prostředků měla být rozdána jako podpora pro další odbojové skupiny.

Přesun skupiny do protektorátu

Skupina se na přelomu června a července 1944 postupně přesunula do italského
Loreta, odkud později odletěla do protektorátu. Rozkaz o přesunu do protektorátu obdržela v září 1944. Místa pro seskok, tzv. Dropping points, byla určena ještě ve Velké Británii. Prvním místem měl být severovýchodní svah lesa Kozlena v oblasti zvané Gruň, druhým okraj lesa Goroník a třetí byl na území Slovenska v oblasti Čadca – Makov.

V noci z 13. na 14. září se uskutečnil dlouho očekávaný seskok nad protektorátem. Skupina letěla v letadle Halifax a seskakovala z výšky 200–250 m. Vysazení skupiny nebylo nijak maskováno rozhazováním letáků, ale bylo provedeno v rámci spojeneckých náletů na vojenské objekty ve střední Evropě. Průběh akce se neobešel bez potíží, seskok ani přistání neproběhly hladce. Pilotovi se nedařilo najít Lysou Horu, a proto skupina opustila letoun v prostoru Nytrová–Kotly.

Kromě změny místa vysazení ani samotný seskok neproběhl podle instrukcí. Šest mužů seskakovalo ve dvou rojích, jako první se vydali do tmy Bierský, Otisk a Svoboda, v druhém roji zbytek skupiny tvořený Černotou, Matulou a Řezníčkem. První roj seskočil špatně. Rotný Bierský seskočil opožděně a za ním i další dva, takže rozestup na zemi byl mezi nimi příliš veliký, a proto se v terénu nesešli. Druhý roj seskočil bez problémů a několik minut po seskoku se spolu sešli. Část materiálu zakopali pomocí dýk, což jim zabralo více než půl hodiny, protože lopatu měli ve svých vacích parašutisté z prvního roje. Přistání se obešlo bez zranění, avšak Bierskému a Řezníčkovi se utrhly nožní vaky a tím přišli o velké množství zásob. Řezníček již před samotným seskokem věděl, že nožní vaky má přetížené nad povolený limit. Nožní zásobníky měly velkou nevýhodu při seskoku, znemožňovaly totiž pohyb ve výskokové díře, a tím ohrožovaly hladký seskok.

Výsadkáři seskočili na okraji lesa. Proto Bierský, Otisk i Černota dopadli na stromy. Matula a Řezníček seskočili na palouček. Do největších potíží se dostal radista Karel Svoboda, který navíc prostředí Beskyd vůbec neznal. Dopadl u stavení, nožní vak se mu zachytil o plot a padák o špičku střechy. Pokoušel se hned vyprostit, tak rychle sbalil padák a odešel na místo, kde předpokládal, že jsou ostatní. Ty na místě ale nenašel, pokoušel se je tedy dál hledat až do 11. hodiny následujícího dne. Na místě zůstal ještě jednu noc, zakopal materiál a nadále se snažil hledat ostatní. 18. září se rozhodl jít na místo, kde měl proběhnout shoz dalšího materiálu původně plánovaný na 20. září. Po několika hodinách pochodu se zeptal neznámého českého mladíka poblíž Morávky u Horákova, zda jde správným směrem. Za krátkou dobu poblíž ulehl a spal. Ráno ho vzbudila německá policie. Po zatčení byl odvezen k výslechům na gestapo. Skončil v koncentračním táboře Flossenburg, kde se dožil konce války.

Nesnadný seskok měl i Josef Bierský. Vítr jej zanesl do blízkosti chaty, kde bylo ubytováno Jagdkommando. Chvíli po přistání se v oblasti Bílého Kříže dostal do přestřelky s pohraniční policií, ze které vyšel vítězně. Zastřelil 2 četníky a rychle se zorientoval. Skupina Wolfram měla předem určená místa, kde se po seskoku mohou sejít. Na prvním stanovišti v okolí hotelu Charbulák se nesešli. Celý výsadek s výjimkou Karla Svobody se nakonec sešel 24. září 1944 až na druhém stanovišti, v prostoru dvou můstků pod Trojačkou. Vladimír Řezníček na toto setkání vzpomíná: „Rozhlížím se a poznávám konečně, kde se nacházíme – je to Lysá hora. Obcházíme Němce a s větší chutí směřujeme k cíli našeho pochodu, kam jsme dorazili unaveni až třetího dne za setmění. Po týdnu se objevil Bierský… Po dvanácti dnech přišel k nám Otisk. Přistál v koruně mohutného smrku. Radista Karel Svoboda nepřišel.“

První dny v protektorátu a informační síť

Členové výsadku se na počátku pobytu v protektorátu mohli obrátit na
záchranné adresy, které dostali ještě ve Velké Británii. Sami také navazovali kontakty s místním obyvatelstvem, především s dřevaři a hajnými. Postupně si vytvářeli informační síť, díky které dostávali informace o situaci v protektorátu a také se mohli spojit s dalšími odbojovými skupinami. Mezi podporovatele a spojky Wolframu patřilo velké množství lidí z nejrůznějších vrstev obyvatelstva. Během své činnosti navázal Wolfram kontakt s přibližně padesáti rodinami. Velkou překážkou v rozvinutí účinné zpravodajské činnosti však byla ztráta radiostanice. Wolfram musel začít pracovat za krajně nepříznivých podmínek. Neměl spojení se základnou, možnosti zásobování byly omezeny na minimum. Zajetím rtm. Svobody a utržením nožních zásobníků ztratil výsadek ještě před zahájením bojové činnosti jednoho ze svých mužů a více než polovinu materiálu. Ztráta radiostanice byla nenahraditelná. Jednotlivým výsadkářům se podařilo spojit s místním obyvatelstvem, což byla jediná možnost zahájeni činnosti. Důležitými spolupracovníky se staly rodiny místních dřevařů, pasekářů a hajných. Byly to rodiny Františka Myslikovjana a Františka Polacha ze samoty Lhotská Louka, hajní Josef Faldyna z hájenky na Samorostlém, Karel Kurečka z Umučeného, Ladislava Kabilka a František Kubala ze Samčanky. (Faldyna, Kurečka, Kubala byli za spolupráci z Wolframem zatčeni gestapem a 22. 10. 1944 popraveni v Kunovicích). Se skupinou spolupracoval i četník Josef Procházka ze stanice v Bílé a MUDr. Vašíček ze Starých Hamrů. Hajný Foldyna ubytoval Wolfram ve svém loveckém srubu na Trojačce.

Výsadkáři se nejprve věnovali hledání kontaktů k domácímu odboji. Koncem září se jim podařilo navázat kontakt na Radu 3 a rovněž se spojit s dalšími paraskupinami – Calcium, Clay a Carbon. Prostřednictvím Calcia podali zprávu do Londýna. Vylíčili v ní svou situaci a vyžádali si v ní shoz dalšího materiálu. Londýn těmto zprávám nedůvěřoval. Mysleli si, že jsou pod kontrolou gestapa. Stejně dopadly zprávy poslané prostřednictvím paraskupin Clay a Carbon. Parašutisté se museli postarat sami o sebe. Začali spolupracovat s 1. partyzánskou brigádou Jana Žižky v Beskydech, pod Murzinovým vedením. A také s ruským výzvědným oddílem ARAP, vedený Adamem Niščimenkem. Murzinovy partyzáni Wolfram štědře finančně podporoval. A právě kvůli penězům došlo k tragédii. Když měl rtm. Bierský zrovna větší finanční obnos u sebe byl zavražděn partyzánem Stanislavem Kotačkou. Zanedlouho přestal velitel Otisk partyzánům důvěřovat a Wolfram se od nich odpoutal. Výsadkáři si již v listopadu v ilegalitě vybudovali poměrně stabilní základnu, získali spojení s domácím odbojem, díky náhodnému shozu zbraní (patrně určené jiné skupině), zvýšil svou palebnou sílu. Díky zradě jednoho z partyzánů Němci způsobili značné ztráty 1. čs. brigádě Jana Žižky. Zasažena byla i civilní síť Wolframu. Na základě těchto událostí se Otisk a Niščimenko rozhodli změnit působiště a vybudovat si zimní tábor přímo na hoře Smrk. Ten však již byl záhy napaden Němci – 3. 11. 1944. Parašutistům s partyzány se však podařilo prostřílet. Výsadkáři se poté přesunuli na Samčanku, kde je však Němci znovu našli. Podruhé se prostříleli a přesunuli se na samotu Lhotská louka. Od českých četníků získali zprávy o chystané protipartyzánské akci „Tetřev“. S ohledem na situaci se oddělili od partyzánů, kteří se stáhli na Slovensko. Výsadkáři se přesunuli do nedalekých Kunčic pod Ondřejníkem. Ukryli se v domku č.p. 12, k rodičům Vladimíra Řezníčka. Druhého dne od jejich příchodu přišli do domku Němci - 30 německých vojáků účastnících se akce Tetřev. Zůstali v něm další 2 týdny. Robert Matula vzpomíná: „Byli jsme zavšivení, podchlazení a nemocní, ale když jsme viděli po odchodu Němců, jak za těch 14 dnů vlasy paní Řezníčkové zbělely, tak jsme se neodvážili si stěžovat!“ Paní Řezníčková jim po celou dobu nosila jídlo. Wolfram se poté rozhodl odejít z operačního prostoru Beskyd. Přesunuli se do Líšně u Brna (za 6 dnů), kde u příbuzných velitele Otiska přečkali zimu. Koncem února 1945 se skupina přesunula do blízkých Hoštěnic u Brna a zahájila partyzánský boj. Podařilo se jim zorganizovat síť spolupracovníků a informátorů. V oblasti mezi Brnem a Vyškovem vyvíjeli intenzivní činnost (i přes nedostatek zbraní). Za nejvýznamnější a největší přepadovou akci lze považovat přepad kolony části štábu 8. pancéřové divize německé armády. Začátkem května se skupina spojila s postupující Rudou armádou.

Své úkoly skupina splnila jen částečně. Důvodem byla jejich náročnost a reálná situace v okupované vlasti. Na nepříznivou situaci měla vliv řada faktorů: 1. Wolfram měl původně 6 členů, během 2 měsíců ztratil 2 muže, z toho důležitého radiotelegrafistu. 2. Paraskupina vlastnila pouze jedinou radiostanici, o kterou ještě před zahájením činnosti přišla = hlavní příčina všech potíží. Za pozitivní lze považovat: 1. předávání zjištěných informací radiostanicí Milada paraskupiny Calcium. 2. Finanční pomoc partyzánským oddílům a skupinám. 3. |Napojení významné a činné zpravodajské skupiny kpt. Niščimenka na skupinu Beta, jinak součástí rozsáhlé organizace Rada 3. Nejvýznamnější důsledek jejich spolupráce bylo získání přísně tajného plánu německých opevňovacích prací na Ostravsku a jeho dodání do štábu 1. ukrajinského frontu. 4. Rozpoutání partyzánské války místního charakteru.

Zdroje

Zíková, Renáta: Konfident brněnského gestapa Stanislav Kotačka. Diplomová práce. Brno 2011.

Šolc, Jiří: Bylo málo mužů. Čs. parašutisté na západní frontě za 2. světové války. Praha 1991.

Ivanov,Miroslav: Operace Tetřev. Praha 1974.